Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Bude líp, uvidíš...“ - 24. kapitola

21.02.2013 (19:00) • vilinka • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 2821×

„Ale, ale vždyť to není možné,“ šeptala jsem stále dokola a s nadějí se podívala na Carlislea. Třeba se spletl. Nechtěla jsem si to připustit, ale moc dobře jsem věděla, že se splést nemohl. Byla to pravda. Jsem těhotná… S ním.

Rozvzlykala jsem se ještě víc.

„Já nemůžu, Carlisle. Já nemůžu být těhotná, nechci!“ Bylo mi hůř a hůř. Začaly se mi vybavovat vzpomínky na tu noc, kvůli které tohle všechno…

Přirážel silněji a rychleji a jeho ruce putovaly všude po mém těle… Hnětl mi prsa, ruce mi zaplétal do vlasů, za které mě silně tahal. Bolelo to a já kňučela jak malinké štěňátko, kterému se ubližuje. Z očí mi tekly slzy v opravdu velkém množství a já se to vše snažila vydržet. Nečekala jsem, že to bude tak velká bolest, teď bych se i nechala zmlátit. Necítila jsem jen bolest fyzickou, kterou mi způsobovaly jeho prudké přírazy a ruce, které ochmatávaly mé tělo. Cítila jsem i tu psychickou. Cítila jsem tu špínu, která zůstávala na mém těle po jeho dotecích…

Slzy mi tekly po tvářích a já to nebyla schopna zastavit. Co teď se mnou bude? Co teď bude s tou věcí, co je uvnitř mě?

„Isabello, samozřejmě můžete jít na potrat, pokud byste o to dítě opravdu nestála, ale radil bych vám, abyste si to dobře promyslela a hlavně abyste se poradila s rodinou. Z vaší reakce usuzuji, že těhotenství bylo neplánované a nestojíte o to, avšak měla byste si uvědomit, že to dítě za nic nemůže, snažte se o tom přemýšlet, ano?“ říkal doktor a já ho jen stěží dokázala poslouchat. Bylo mi na omdlení. Proč, proč zrovna mně se muselo tohle stát? Nechápala jsem, udělala jsem v mém životě něco, kvůli čemu bych si toto utrpení zasloužila?

„Dobře, rozumím tomu,“ vzlykla jsem a vstala. „P-půjdu domů a řeknu to otci,“ zašeptala jsem opatrně a vydala se ke dveřím.

„Bello, počkejte,“ zastavil mě.

„Ano?“

„Je tu s vámi někdo? Nechci, abyste šla v takovém stavu domů sama,“ řekl.

„Nebojte, venku na mě čeká Nicol,“ ubezpečovala jsem jej.

„Dobře, tak tedy nashledanou a potom mi dejte vědět, jak jste se rozhodla,“ usmál se.

„Fajn,“ zašeptala jsem předtím, než jsem odešla z ordinace.

„Ach, Bello, co se stalo? Ty pláčeš?“ přiskočila ke mně ustrašeně Nicol.

„To nic není, neboj,“ snažila jsem se o úsměv.

„Ale vždyť to vidím! Co ti doktor řekl tak hrozného?“ vyzvídala.

„Teď to prosím neřeš, řeknu vám to doma,“ odbyla jsem ji a vydala se k autu.

„Bello, mám o tebe strach, pochop,“ řekla Nicol, když nastoupila do auta. Nejspíš chápala mou chladnou náladu tak, že nemám zájem o její pomoc. Tak to vůbec nebylo, jen jsem to v prvé řadě potřebovala říct otci. A to jsem ještě netušila, jestli něco takového zvládnu.

Uvědomuju si, že o tom, co mi Phil prováděl, jsem měla už dávno někomu říct a ne to zamlčovat, avšak doufala jsem, že by se to nakonec dalo nějakým způsobem ututlat, když už je Phil pryč… Jenže teď je všechno jinak. Čekám s tím parchantem dítě. Bože, jak odporně to zní, nemůžu si pomoct.

ϗϗϗ

Celá rozklepaná jsem se posadila proti mé rodině a ostražitě se na ně podívala. Všichni vypadali opravdu zmateně a nevěděli, co očekávat. Já taky ne. Nadají mi? Pošlou mě zpět za Renée?

„Bells, co se děje? Řekni mi to, holčičko, nemusíš se ničeho bát…“ ujišťoval mě otec. Nevíš, o čem mluvíš, tati, pomyslela jsem si. Tohle rozhodně nepřejde jen tak. Bez hněvu… Jen nevím, na koho se bude zlobit. Na mě? Na Phila, nebo Renée?

„Když... já... to je těžký,“ koktala jsem, neschopna nějak začít.

„Vždycky tu budeme pro tebe, Bello, ať se stane cokoli,“ usmála se Nicol a přesedla si ke mně, aby mě mohla pevně chytit za ruku.

„Phil… onměmlátil,“ zamumlala jsem rychle a tiše, že určitě nepoznali, co jsem chtěla říct.

„Co že tě?“ zvýšil hlas Charlie, který mě nejspíš nepřeslechl.

„Mlátil mě a taky na mě hodně řval…“ zašeptala. „A… A taky jednou,“ polkla jsem. „Když jsem byla sama v koupelně… Přišel a-a-a… tohle,“ divoce jsem gestikulovala rukama, abych dostatečně popsala situaci, protože slovy to nešlo. Začal mě přemáhat hlasitý pláč.

„Znásilnil tě?“ zeptal se najednou Mike, který až do této chvíle nepromluvil.

Pevně jsem přivřela víčka k sobě a zakývala hlavou. Bylo to neuvěřitelně ponižující a hrozné přiznání, ale nemohla jsem víc čekat. Teď mě s ním pojí víc, než jsem kdy vůbec chtěla.

„Ach, zlato, to je mi tak líto!“ vykřikla Nicol najednou a schovala mě ve svém objetí. Pevně jsem její objetí opětovala a opatrně se podívala na otce. Seděl na pohovce jako přikovaný a hleděl do prázdna. Jeho obličej se začal zbarvovat do rudě červena a nevypadal, že by si něco ta hrozného chtěl vůbec připustit.

„Tati… já,“ začala jsem opět koktat s úmyslem říct mu tu nejhorší možnou zprávu.

„Proč jsi mi to neřekla dřív, zlatíčko? Mohli jsme to nějak vyřešit, udělat cokoli…“ začal mi vyčítat a rychlými kroky přešel ke mně a sevřel mě ve své velké náruči.

„Bála jsem se, že by mi ublížil,“ řekla jsem mu svou výmluvu. Byla absolutně k ničemu, ale já jsem si ji posledních několik měsíců neustále opakovala, a tak jsem tomu také začala věřit.

„Co, Bello, řekni mi, co horšího ti mohl udělat, než co udělal?!“ zatřásl se mnou a já se rozvzlykala ještě víc.

„Já nevím, bála jsem se!“ utírala jsem si slzy, které mi tekly po tvářích, a sledovala jeho naštvání. Byl jako časovaná bomba. Ještě jedna špatná zpráva a vybuchne úplně. Proto jsem váhala s tím, jestli je vhodné mu říct o tom… Ošila jsem sebou, abych se mu vymanila z náručí a trhaně se nadechla.

„Víš, jak jsem byla u toho doktora? Tak o-on mi řekl, ž-že jsem…“ otřásala jsem se vzlyky. Nešlo to zastavit.

„Co jsi, Bells?“

„Těhotná,“ řekla jsem předtím, než jsem se zhroutila do jeho náruče. Byl tak překvapený, že kolem mě nesevřel ani své paže. „Tatínku, mně je to moc líto, já to takto nechtěla. Nic z toho,“ plakala jsem mu na rameni, neschopna ničeho jiného.

Odtažitě mě posadil zpět na pohovku a podíval se na mě. Nedokázala jsem rozpoznat, co svým pohledem míní.

„Co teď hodláš dělat?“ zeptal se tvrdým hlasem, nedávajíc najevo žádné emoce.

„Já nevím, nechci to!“ zhnuseně jsem se podívala na své – zatím – ploché břicho. „Ale, ale doktor říkal, že ono za nic nemůže, že ono si to nevybralo.“ Smutně jsem na něj hleděla a očekávala alespoň nějakou emoci. „A tak, já nechci někomu ublížit, když za nic nemůže, víš?“ vysvětlovala jsem.

„Ach, Bells, nevím, jak ti pomoct, tohle je moc těžké rozhodnutí a rozhodnout se musíš ty,“ klekl si ke mně. „Ale věř mi, najdu ho a zabiju, ano?! To, co ti udělal…“ řekl znechuceně. „Nemůžu mu to odpustit,“ kroutil hlavou.

Čekala jsem, že na mě bude víc řvát. Že mnou bude víc opovrhovat, ale nic takového se nedělo. Takto se chovají milující otcové k milovaným dcerám. Evidentně ano, ale já to dnes zažila poprvé…

„Pojď, Bello, do postele. Musíš si odpočinout a hlavně si to promyslet,“ zašeptala po chvíli Nicol, když jsme tam jen tak seděli. Nevnímala jsem nic. Jen jsem se nechala poslušně odvést do podstele a poslední, co jsem slyšela, byly zavírající se dveře…

„Tak moc se podobá svému tatínkovi! No, jen se na něj podívejte, maminko,“ švitořila zdravotní sestra na to dítě. „Ta očička, nosánek… Celý táta,“ smála se dál a snažila se mi malého položit do náručí. Okamžitě jsem odklonila hlavu od toho dítěte.

„Dejte to pryč, nechci to!“ vykřikla jsem a prudce se kolem sebe ohnala. Nechtěla jsem to ani vidět… Celý on…

„No tak, je to vaše dítě, Isabello,“ snažila se mi sestřička domluvit.

„Ne, není to moje dítě!!!“ křičela jsem. „Nechci to vidět!“ Opět mě ovládal hysterický pláč. Poslední dobou jsem nedělala nic jiného, ale už jsem nemohla.

„Dobře, slečno,“ zašeptala zklamaně sestra. „Budeme vedle, kdybyste cokoli… Zazvoňte,“ řekla předtím, než odešla.

Prudce jsem se posadila a zmateně se rozhlížela kolem.

„Bello?“ ozvalo se najednou ode dveří. „Co se děje? Křičela jsi…“ vysvětloval mi ospale Mike.

„Mikeu, já to nechci!“ vysvětlila jsem a opět se rozbrečela…

Všem moc děkuju za komentáře, potěšily mě a doufám, že dnes mi taky věnujete pár slovíček. :) Byla bych ráda. ;)*

V sobotu odjíždím na hory a vracím se až další sobotu v noci, tak doufám, že se nebudete zlobit, když do té doby žádná nová kapitola nepřibyde. :))

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Bude líp, uvidíš...“ - 24. kapitola: