Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Bude líp, uvidíš…“ - 4. kapitola

15.04.2012 (18:15) • vilinka • FanFiction na pokračování • komentováno 51× • zobrazeno 4915×

Kapitolu bych chtěla věnovat Tess2. Měla jsi pravdu, bude lepší, když zůstanu u jednoho pohledu. Proto nebude povídka z pohledu Edwarda a pokud ano, tak opravdu jen v těch nejnutnějších případech...

A také své milované kikusce. Zlato, díky tobě je kapitola o den dříve a snad ti dodá trochu toho elánu. ;) A ty začneš - i když jsi už začala - psát a já se dočkám toho úžasného mailu, kterého si vždycky moc cením.

A teď poslední věnování... Pro Blotik. Opravdu jsem se snažila a nevím, jak se mi to povedlo, takže bych zase byla ráda za tvůj názor. :)

Bella:

„Ahoj, mami.“ Přetvařovala jsem se a mile ji pozdravila. Co bych měla z toho, kdybych jednala jako ublížená dceruška? Nic, jen by mi ještě vynadala, co jsem Philovi provedla. Ano, přesně tak by to bylo. Phil by byl zase ten, kterému jeho nevlastní dcera odmlouvala, a on z toho byl velmi smutný, až si šel postěžovat k Renée. Když mu pak řekla, že bych toho nebyla schopná, zmlátil ji, a tak tu byl od té doby on za to neviňátko. Z jedné strany to bylo celkem vtipné. Nadržovala mu, jako by to byl můj mladší bratříček, který jen udělá psí očka a maminka mu vše dovolí. Kdyby aspoň dělal psí oči, ale ne. On radši si svůj požadavek z těla oběti vymlátil.

„Bello.“ A už to začíná. Její vyčítavý tón prozradil vše ještě předtím, než něco řekla. „Nechápu, proč jsi to udělala. Já a Phil jsme se o tebe moc báli. Proč jsi utekla?“ Její hlas se postupně stupňoval, až na mě hlasitě řvala.

„Tak se uklidni, jo?! Prostě jsem se šla projít. Stačí?“ Nesnášela jsem, když po mně řvala kvůli němu, nebo kvůli prkotinám.

„Nebuď drzá,“ zavrčela. Hm, takže za všechno zase můžu já. Radši jsem se tím přestala zabývat, nemělo by to smysl, a odkráčela jsem bez jediného slova do pokoje. Dnes jen budu doufat, že se mi vyhne Philova večerní návštěva. Mohl by být plně zaměstnán mou matkou, ale u něj člověk nikdy neví.

První, co jsem udělala, bylo, že jsem zapnula počítač. S nadějí, že dnes bude Edward ochoten si psát. Určitě by mi to pomohlo, někomu si vylít srdce.

Měla jsem štěstí. Jakmile jsem jej zapnula, malé chatové okýnko se rozblikalo.

„Ahoj, Bells,“ napsal.

„Ahoj.“ Věděla jsem, že teď přijde ta chvíle, kdy se mě bude vyptávat na Phila. Jedna má část za to byla ráda, protože jsem se mohla někomu svěřit, někomu, kdo mě dokázal pochopit. Ta druhá s tím však nesouhlasila. Nechtěla Edwarda obtěžovat svými nekončícími problémy.

„Jak se ti daří?“ Jeho stereotypní otázka, na kterou se ptal vždycky, i když věděl, že fajn mu nikdy nenapíšu.

„Dá se to.“ Povzdechla jsem si. Tyhle tři slova vždy nahrazovaly veškeré emoce, které jsem cítila. Byla bych radši, kdybych mohla křičet, brečet a dát najevo všechny emoce do poslední, ale vím, že jeho by to trápilo ještě víc.

„Bello, víš, že mně můžeš říct všechno. Pověz mi, co se stalo.“ I když jsem ho v životě neviděla, věděla jsem, že v přesvědčování musí být výborný. Nikomu bych po pár slovech neřekla, co se stalo.

„Phil…“ Nebylo potřeba toho psát víc. On to chápal.

„Zase tě zmlátil?“ Cítila jsem tu starostlivost z jeho slov. Dělalo mi to dobře, protože jsem se cítila, že o mě opravdu někdo stojí.

„Ano, bojím se. Bojím se, že to zajde dál,“ napsala jsem opatrně. Chtěla jsem mu to napsat, ale zároveň se bála jeho reakce. Co když si bude myslet, že si všechno vymýšlím? To bych nesnesla.

„Bello! Musíš to někomu povědět, takhle to nejde dál,“ přikazoval mi. A nejhorší na tom bylo, že měl se vším pravdu, měla bych to někomu povědět.

„Nemůžu, Edwarde, nemůžu.“ Povzdechla jsem si. „Ubližuje mi to.“ Musel to pochopit, prostě musel.

„Vím, už jsi mi to mnohokrát říkala, ale musíš to povědět otci. Tak nemůžeš žít,“ přemlouval mě.

„Nechci otci ničit štěstí. Teď se bude ženit, nemůžu ho zatěžovat ještě svými problémy. To by nesnesl.“

„A tak radši budeš trpět sama…“ Věděla jsem, že tohle na mně nesnášel. Chtěl, abych byla šťastná, jenže já nemohla svými problémy zatěžovat své blízké. „Proč jsi pokaždé tak nesobecká?“

„Myslím, že to není nesobeckost.“

„Ale je a ty by sis to sama měla přiznat, Bello, jinak budeš trpět až do konce života.“

„Isabello! Pojď okamžitě dolů!“ ozvalo se ze spodního patra. Nechtěla jsem, ale jeho hlas zněl tak výhružně a já nebyla dnes připravená na další bolest.

„Promiň, Phil mě volá,“ napsala jsem mu. „Budu muset jít, doufám, že se na mě nezlobíš…“ To by pro mě bylo to nejhorší, kdyby se na mě zlobil. Bylo by to horší než Phil.

„Nezlobím se na tebe, zlobím se na sebe, že tě nedokážu přemluvit. Ahoj.“ Teď už jsem mohla odejít napospas osudu. Kdo ví, co mě dole čeká…

„Isabello, pohni si! Nemám tolik času.“ Jasně šlo slyšet, že ztrácel nervy a já je dnes už fakt nechtěla pokoušet. Bohužel se mi to zase nepovedlo, jakmile jsem spatřila jeho nechutný ksicht, okamžitě se ve mně nahromadila vlna vzteku.

„Co je?!“ vyštěkla jsem, když jsem se mu ocitla tváří v tvář.

„Zkus se někdy chovat slušně!“ vložila se do našeho rozhovoru matka.

„Renée, nepleť se, sakra, do toho!“ zahřměl. „Já to zvládnu sám.“ A s tímto debilem matka něco má. Sám se k ní chová jak ke kusu hadru, ale ona to nevnímá.

„Jasně, jak si přeješ.“ Trochu se urazila, ale ne tak, aby to mohlo něco znamenat.

„Takže, Bell, kvůli tobě jsem přesunul tu večeři do restaurace. Nechci, abys nám dělala ostudu…“ Větu nechal vyznít do ztracena, ale šlo jasně slyšet, jak mnou pohrdá.

„To ani já ne,“ prskla jsem na něj. „Takže o co jde?“ Už mě to začínalo nudit.

„Zůstaneš doma, ale budeš muset pohlídat Stellu. Nechceme ji brát s sebou, je ještě malá a jen by překážela.“

„Cože?!“ Byla jsem zděšená. Tu malou holku jsem nesnášela.

„Něčemu nerozumíš?“

„Já toho fracka hlídat nebudu!“ rozkřičela jsem se. Byla horší než noční můra.

„Co jsi to řekla?“ Do našeho hovoru se opět Renée. „Tohle o mé holčičce říkat nebudeš, nebo ti lištím!“ Už napřahovala ruku, ale Phil si chtěl nejspíš zachovat tvář hodného otčíma, a tak ji to nenechal udělat.

„Renée, uklidni se. Bella to určitě nemyslela vážně, že ano?“ zeptal se mě svým slizkým hlasem. Natahoval ruku, aby mě mohl pohladit, ale já se mu vysmekla. Nestála jsem o to. Navíc jsem věděla, že jestli teď nebudu souhlasit, později mi něco provede.

„Jistě, že nemyslela, jak bych taky mohla,“ řekla jsem ironicky. „Ráda vám ji pohlídám,“ usmála jsem se jako ten největší andílek.

„To jsem rád, holčičko. Je vidět, že si rozumíme.“ Bylo mi na zvracení z každého jeho slova.

„Já taky, už můžu jít?“ Těšila jsem se na každou minutu, kterou budu moct strávit bez jeho přítomnosti.

„Nevím, proč bys měla chodit nahoru. Stejně brzy odcházíme, tak tu se Stellou pěkně zůstaň.“ Možná to znělo mile, ale byl to jasný rozkaz, který jsem musela uposlechnout.

„Fajn,“ zavrčela jsem a odkráčela do obýváku, kde podle všeho byla.

Musím říct, že mě trochu zamrzelo, kolik ubylo komentářů, ale zase vám nechci dávat žádné ultimáta. Je jen na vás, kolik mi tu necháte komentářů a čím víc, tím větší mám radost. 

Budu se těšit, co mi necháte pod touto kapitolkou. ;)

P.S. Hlavně si, prosím, nemyslete, že bych byla nevděčná. I to, co mi tam necháváte je skoro zázrak, takže i za to děkuju. :)*

Kapitoly budu přidávat vždy po pěti dnech a v blízké době to měnit nebudu. Je mi jasné, že byste byli radši, kdyby to bylo dřív, ale i já mám svůj osobní život a školu, takže je myslím lepší, když přidávám takto, než kdybych měla třeba měsíc pauzu. ;)

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Bude líp, uvidíš…“ - 4. kapitola: