Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Bude líp, uvidíš...“ - 5. kapitola

21.04.2012 (08:30) • vilinka • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 4152×

„Tak co chceš dělat, ty prcku?“ Snažila jsem se být na ni milá. Sice jsem ji nenáviděla, ale byla roztomilá a k čemu by bylo, kdybych jí dělala něco zlého. Jistě, urážela jsem ji, ale to bylo vše.

„Hlát!“ vykřikla a už mě prudce táhla do svého pokoje. Povzdychla jsem si a vstala. Chytila jsem ji do náruče a vykročila. Chvíli jsme jen tak potichu šly, ale nakonec mi došlo, že se jí to moc nelíbilo. Začala se mi v náruči mrskat a vztekat se.

„Pusť!“ křičela. Už jsem se rozhodla ji pustit, aby nedostala hysterický záchvat, ale bylo pozdě. Zaryla mi své nehty do krku a táhla. Trpce jsem se usmála, já vždy tvrdila, aby jí Renée ty nehty stříhala častěji. Začalo to příšerně bolet. No, nedávala jsem to najevo.

„Ty malá svině!“ Bylo to trochu přehnané oslovení a já si to uvědomovala, přece jen, bylo to ještě malé dítě. Nedokázalo to pochopit

„Proč jsi to udělala?“ zeptala jsem se té malé a chytila za ruku, abych s ní mohla odejít do koupelny, kde bych si ošetřila krk.

„Ploto!“ vykřikla a zasmála se. Ve mně to jen vřelo, ale stále jsem si připomínala, že je to jen malé, dvouroční dítě, které nic nechápe.

„Jak myslíš, Stello, ale aby se ti to jednou nevymstilo!“ vytkla jsem jí. Avšak věděla jsem, že to nepochopila, na to byla moc malá.

„Jo, jo,“ smála se a poskakovala. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou a vlezla do koupelny. Posadila jsem ji na stoličku a doufala, že tam aspoň chvíli zůstane.

Chvíli jsem se prohlížela a pak jsem došla k názoru, že zas tak hrozný to nebude. Přesto to dost bolelo a já nic nechtěla nechat náhodě.

 „No, super. Učil tě někdo chování?“ Otočila jsem se na svou sestru. Absolutně mě nevnímala a pohrávala si se svými prsty. Kdyby všemu nepředcházelo její chování, byla by teď tak roztomilá a já bych se na ni nemohla vynadívat.

„Stello?!“ Snažila jsem se upoutat její pozornost. Neúspěšně.

„Jak chceš, ale až budeš něco potřebovat ty, taky si tě nebudu všímat,“ brblala jsem si pod nos a ošetřovala svou ránu. Moc to bolelo, ale nedalo se nic dělat.

Po chvíli jsme mohly odejít. Pomalu a opatrně jsem ji položila na zem a chytila za ruku. Nechtěla jsem riskovat další její agresivní útok.

„Tak pojď, půjdeme se dívat na televizi, jen si něco vezmu v pokoji.“ Přesněji jsem si chtěla vzít notebook, protože jsem počítala s tím, že se Stella bude dívat na televizi a já napíšu Edwardovi.

„Ne!“ křikla. „Já si chci hlát!“ vztekala se.

„To už jsem viděla, jak si chceš hrát, takže ticho!“ přikázala jsem a pro tentokrát ztichla.

„Bellinka je zlá,“ dupla si. Nechápu, proč zrovna já musím mít tak rozmazleného sourozence.

„To Stellinka taky.“ Ironicky jsem se usmála. „A teď už pojď!“ Začala jsem ji prudce tahat ze schodů. Nemohla jsem se ani divit, když mi začala odporovat. Zřejmě nebyla ochotná spolupracovat.

„Hele, ty malej fracku. Chápu, že mě zrovna v lásce nemáš, já na tom nejsem podobně, ale teď jsme tady samy a nezbývá nám nic jiného, než spolu vyjít, tak sakra spolupracuj!“ vztekala jsem se, možná i hůř jak ona. Bylo to směšné, připadala jsem si jako v některém z těch rodinných seriálů, kde se mladší sourozenci takto prali. Jenže tohle byla pravda, žádný úchylný seriál.

„Tak prostě půjdeš spát!“ rozhodla jsem a začala ji zase vláčet na druhou stranu směrem k jejímu pokoji.

„Pust mě, nepůjdu pát!!!“

„Jasně, sestřičko, chápu, že se ti to nelíbí, ale teď tady rozhoduju já.“ Dotáhla jsem ji až do ložnice. Normálně bych tam s ní zůstala, ale neměla jsem náladu, a tak jsem ji položila na postel a nechala ji tam. Tohle prostě nebylo dítě, jen obyčejná zrůda.

„Tak, a teď si dělej, co chceš.“ Samolibě jsem se usmála, jak dobře jsem to zvládla, a odešla do svého pokoje. Byl nejblíž k tomu jejímu a bylo lepší, abych nad ní nějaký dohled měla. Co všechno dokáže provést malé dítě, že?

Zase jsem zapnula počítač a doufala, že na mě Edward stále čeká. Vím, bylo to celkem neuskutečnitelné přání. Určitě má na práci lepší věci, než celý den sedět u počítače a číst výlevy malé holky, která se nemá komu svěřovat. K mému neštěstí tam ale nebyl a mně poklesla nálada ještě níž.

Co jsem si taky myslela? Stejně jsem doufala, no, zbytečně. Nemůže na mě věčně čekat, má svůj život a nemůže svůj volný čas věnovat jen mně. Určitě má rodinu, milující rodinu, která chce, aby byl s nimi.

Podívala jsem se na hodiny. Něco po deváté a vedle v pokoji byl klid. Nezvyklé… Stella si ráda hrála až do noci, takže dnes musela být moc unavená. Ne, že by mi to vadilo, v situacích, které se podobaly této, jsem to jen uvítala.

Zavřela jsem počítač a ještě hodnou chvíli seděla na pohovce. Možná jsem o něčem přemýšlela, možná ne. Prostě jsem v té chvíli absolutně nevnímala a jen seděla. Tyhle stavy jsem musela mívat poslední dobou často a já je milovala. Byly to jediné chvíle, kdy jsem nemyslela absolutně na nic. Ať už na Phila, který mi ničil život, nebo na Renée, která mi měla stát oporou, nebo na Edwarda, na kterého jsem sice myslela v dobrém, ale ubíjela mě vzdálenost mezi námi. Moc ráda bych zrovna jeho poznala, protože s ním mi bylo opravdu dobře, i když mě utěšovala jen slova, která napsal. Nemohl mě utišit tak, že by mě snad objal, pošeptal slova útěchy… Které jsem, myslím, potřebovala víc, než pár slůvek, které mohl psát za obrazovkou kdokoli. Ale i tak jsem nepřestávala věřit, že tam opravdu sedí Edward, kterého jsem si vysnila.

„Tak nic…,“ povzdechla jsem si, když jsem vstávala z postele. „Je čas se přestat litovat a ukázat světu zase svou silnou stránku, Bello.“

Pomalu jsem se rozešla k pokoji mé sestry. Nevěděla jsem, jestli ji tam uvidím, jak sedí naštvaně na své posteli a pozoruje okolí, nebo jak spinká. Modlila jsem se pro tu druhou možnost, nesnesla bych, kdyby tu ještě začala řádit. S nadějí jsem vešla do jejího pokoje. Oddechla jsem si, opravdu spala.

Musela jsem uznat, že bez toho neustálého řevu bych ji mohla považovat za andílka. Byla nádherná a hlavně roztomilá.

„Určitě bys byla úžasná sestřička, kdybys nebyla jako on,“ zašeptala jsem jí do ouška, když jsem ji přikrývala a dávala pusu na čelo. „Ale jsi, a tak asi nikdy kamarádky nebudeme…“

Zavřela jsem dveře a sama odešla spát. Nic už se stejně dělat nedá a já nechci být vzhůru tak dlouho, abych musela potkat ty dva.

Kapitolu bych ráda věnovala TorencCullen. Díky tobě jsem začala oficiálně uvažovat o pohledu Edwarda. :)

Chtěla bych vám všem moc poděkovat za komentáře u minulé kapitoly. Moc mě potěšily a dodaly mi chuť k psaní.

Zároveň se omlouvám za délku této kapitoly. Vím, že není nejdelší a taky nejlepší, ale několikrát jsem ji přepisovala, protože byla hrozná. :'( Snad vám to vynadradím tím, že na další kapitolu mám přichystaných 3000 slov. ;)

Dovolila jsem si kvůli vám zařídit takovou menší anketu. Budu ráda, když odpovíte. :)

Miniaplikace

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Bude líp, uvidíš...“ - 5. kapitola: