Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Byl to zázrak najít ji! 2. kapitola

06.10.2010 (08:45) • Teerkaa98 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 939×

Edward:

Poté, co Alice měla vizi o malé poloupírce, kterou odloží upírka k nějaké lidské dívce, jsme všichni doufali, že si ji nenechá. Ale pak přišla vize o přesném opaku. Bydleli jsme kousek od jejího domu. Rosalie ostře protestovala proti tomu, abychom se stěhovali kvůli nějaké obyčejné dívce. Ale jakmile zjistila, že pokud se s ní seznámíme, může mít u sebe dítě. Samozřejmě okamžitě souhlasila.  Ale já byl proti tomu, že je to obyčejná dívka. Byla nádherná. Ty oči barvy čokoládové, ty hnědé vlasy skoro až do pasu. Její nádherný úsměv. Vím, je pitomost básnit o dívce, kterou ani neznám. Může být namyšlená nebo hloupá. Ale je hezká a vypadá mile. No nic, bydlíme u pláže. Divné, že? Naštěstí tu začíná zima a je tu zataženo. Nebyla by to Alice, kdyby nás hned po příjezdu nezatáhla na nákupy. Jel jsem s Alice a s Jasperem. Parkovali jsme a ucítil jsem nádhernou vůni. Otočil jsem hlavu a viděla jsem tu dívku. Byla ještě krásnější než ve vizi. Vlasy měla stažené do culíku a její oči byly skoro magické. V ten moment, co jsem se do nich podíval, jsem se začal topit. Poprvé za 109 let. Alice viděla, kam koukám, a tak se taky otočila. Bella ji rychle přejela pohledem. A pak jí tvář nabrala červený odstín. Prudce otočila hlavou, až jsem se lekl, že si něco udělá s krkem. Prudce šlápla na plyn a skoro narazila do auta stojícího naproti. Musím uznat, jezdila dobře, z parkoviště vykličkovala při plné rychlosti a do nikoho nenarazila. Víc jsem nezjistil, protože Alice mě doslova vytáhla z auta. Jasper měl výraz mučeného, ale Alice byla nadšená. Připojili se k nám ostatní. Carlisle mi poslal myšlenku.

„To byla ona?“

Jen jsem přikývl. Všem se honily myšlenky kolem ní. Ach jo, občas mi ten můj dar vadí. Chtěl bych ho umět vypnout. Alice oči zářily jako dítěti u vánočního stromku. Naháněla nás jako psy. Vešli jsme prvně do obchodu se společenskými šaty.

„Alice, proč jdeme sem,“ zeptal se Emmett, „šaty nepotřebujeme.“

„Zatím ne, ale v budoucnosti jo,“ odpověděla se šibalským úsměvem. Všem naskočily překvapené výrazy. Začal jsem prohledávat Alice myšlenky, ale ta mrška si překládala Hamleta do japonštiny.

„Asi tě nepřesvědčíme, abys nám řekla kdy a proč?“ typovala Esmé.

„Ne,“ zasmála se Alice.

„Víš něco, Edwarde?“ zeptal Carlisle.

„Ne, ta mrška si překládá Hamleta do japonštiny,“ řekl jsem s úsměvem. Emmett propukl ve smích. Alice ho propálila pohledem, za který by se ani Jane nestyděla.

Holky šly první a my seděli na sedačce jako hromádky neštěstí. Asi po hodině Alice vyšla zpoza rohu a stoupla si před nás. Chvilku na nás koukala a v hlavě přemýšlela, koho si vezme na mušku prvního. Nakonec, k mé smůle, si vybrala mě.

„Edward,“ vypískla.

„Cha, cha,“ posmíval se Emmett.

Já jen smutně sklopil hlavu a šel jsem za Alice. Obešla třikrát celý obchod a při každém kolečku mi nabrala víc oblečení. Pokaždé, co jsme prošli kolem Emmetta, tak se smál víc a víc. Pak mě poslala do kabinky a každý oblek jsem musel ukázat. Chvílemi jsem měl pocit, že mě začnou bolet nohy. Naštěstí mě pak pustila a mohl jsem jít kamkoli. Tedy domů jsem jet nemohl. Alice neunikl můj záměr. A teď jsem se smál Emmettovi, který nasadil psí očka a snažil se přesvědčit Alice, aby ho taky pustila. Šel jsem do knihkupectví. Procházel jsem regály a tam jsem uviděl Bellu. Čekal jsem, že uslyším její myšlenky ale nic. To mě moc překvapilo. Všem jsem zatím viděl do hlavy a ona byla první. Věděl jsem, že za ní nemůžu jen tak přijít a říct, že ji znám. Přešel jsem k ní a zeptal se jí.

„Slečno, můžu se zeptat, kde je tu DVD prodejna?“ Mile se na mě usmála a tiše odpověděla.

„Já tam zrovna jdu. Cestu vám ukážu, pokud budete chtít.“

Srdce jakoby mi znovu začalo bít. Rychle jsem přikývl.

„Jenom zaplatím tyhle knížky,“ řekla a ukázala na hromadu knížek, kterou držela. Byly to většinou dětské knížky a leporela.

„Vy máte děti?“ zeptal jsem se, aby to nevypadalo divně. Trošku zaváhala, co říct.

„To je dárek,“ vyhrkla. A rychle sklopila zrak a zrudla. Byla tak roztomilá, když rudla. Měl jsem pravdu, je taková jako ve vizi. Došli jsme k pokladně a Bella zaplatila. Knih měla dost a taky to musela mít těžké.

„Chcete to vzít?“ zeptal jsem se, jak mě to učili ve škole.

„Prosím, tykejte mi, jsem Bella,“ řekla s úsměvem a podala mi volnou ruku.

„Edward,“ odpověděl jsem jí.

Naznačil jsem, že to chci vzít a Bella chvíli váhala. Nakonec pokrčila rameny a podala mi je. Šli jsme mlčky. Bylo to takovéto trapné ticho. Nakonec jsem to ticho prolomil.

„Jak se jmenuješ celým jménem?“

„Isabella Marie Swan,“ špitla, „a ty?“

„Edward Anthony Masen Cullen,“ Nic neopověděla, pouze mlčela a usmívala se. Pak jí tvář, ale zesmutnila. „Co se děje?“ neodolal jsem a zeptal se.

„Pouze jsem si vzpomněla na své sourozence, které jsem léta neviděla. Možná si říkáš, proč jim prostě nezavolám, ale není to tak jednoduché. Totiž před lety, když mi bylo 13 let, tak se jednou ztratili a už je nikdo nenašel. Měli jsme se moc rádi a moc se mi po nich stýská,“ vzdychla. Vypadala opravdu smutně, ale pro mě byla roztomilá. I když mě trápí, že je smutná.

„A jak se jmenovali?“

„Enaj a Cela,“ pověděla

„Co?“ přeptal jsem se překvapeně a bál jsem se, že není při smyslech.

„Teda to jsou přezdívky, ale jejich skutečné jméno je Jane a Alec Swanovi,“ usmála se.

To mi vyrazilo dech. To ne. Ne! Nemůže to být pravda. Ta malá blondýna a ten černovlasý. Myslím, že jsem chvíli nedýchal. Ještě pár minut jsem byl mimo. Až pak jsem si uvědomil, že mi Bella mává rukou před očima.

„Hú, země volá Edwarda,“ říkala a přitom se smála, ale pak zvážněla, „ty je znáš, že se tak tváříš?“

Byl jsem trochu, mimo tak jsem jí všechno řekl kromě upírů. I to, že jsou ve Volteře a navíc i že je v tamějším hradu. Najednou se jí tvář rozjasnila a ani jsem nemusel číst myšlenky, abych věděl, co má v plánu. Nemohl jsem jí bránit, protože za prvé bych ji nepřesvědčil a za druhé, jak bych jí vysvětlil, že se opovažuji jí bránit bez jakéhokoli důkazu, že dělá chybu. Najednou jsme zastavili a byli jsme na místě.

„Ty nejdeš dovnitř?“ zeptal jsem se, když jsem viděl, že se chce odpojit.

„Chtěla jsem, ale jedu do Voltery, promiň,“ špitla, skoro mi přišlo, jakoby jí to mrzelo.

„Ahoj,“ rozloučil jsem se s ní.

„Ahoj a ještě jednou promiň,“ usmála se a odešla.

Bella:

Když jsem dojela domů, rozhodla jsem se, že pojedu znovu do toho obchodu, ale tentokrát nevezmu Jessicu. Zavolala jsem tedy kamarádce a ta ochotně souhlasila, že ji pohlídá, protože má ráda děti. Ještě předtím, než jsem odjela, dala jsem jí napít trochu krve. A tu krev jsem potom schovala. Potom probíhalo naprosto normálně. Dojela jsem do obchodního domu a šla do knihkupectví. Nabrala jsem pořádnou hromadu dětských knih. A najednou se mě někdo zeptal, jestli nevím, kde je DVD prodejna. Zvedla jsem oči a viděla toho kluka z auta. Ten se zlatýma očima. Původně jsem do DVD prodejny nešla, ale chtěla jsem s tímhle zvláštním, ale taky moc hezkým klukem seznámit. Byl milý i mi vzal tašku, což mě příjemně překvapilo.

Pak jsem navedla konverzaci na Jane a Aleca. A hned potom, co jsem to řekla, tak se rozkoukal do prázdna a nedýchal. Nejsem blbá, abych nepoznala, že je zná. Okamžitě jsem z něj vymámila, co ví, a moje další zastávka je letiště směr Řím a následně Volterra. Omluvila jsem se mu a odešla. Jako největší inteligent jsem mu nechala v ruce tašku s knihami. Ale to mi bylo v tento moment jedno hlavně, když uvidím Enaj a Cela. Dojela jsem domů a požádala Kate (kamarádka), jestli ji nepohlídá ještě o pár dní déle. Vysvětlila jsem jí to tím, že konečně vím, kde je Jane a Alec. Převlíkla jsem se, protože v Itálii je teplo. Vzala jsem si svoje oblíbené šaty. Na internetu jsem vyhledala nebližší odlet do Itálie. Vyšlo mi to skvěle. Odlétalo za 3 hodiny, takže akorát čas na to, abych odjela. Rozloučila jsem se Kate a dala jsem Jessice pusinku na čelo. Na letiště jsem dorazila přesně 2 hodiny před odletem. Koupila jsem si lístek do první třídy. Seděla jsem sama, ale viděla jednoho dědulu, který seděl přes uličku, že div neslintá. Moc jsem se těšila. Opřela jsem hlavu o opěrku a už jen čekala, až pilot vyhlásí: přistáváme.

Autor: Teerkaa98 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Byl to zázrak najít ji! 2. kapitola: