Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Byl to zázrak najít ji! 3. kapitola

16.10.2010 (07:15) • Teerkaa98 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1306×

Bella:

Už jsem konečně přistála a už jen zbývalo dojet do Volterry a najít je. Radši jsem si stopla taxík, protože se mi nechtělo hledat Volterru. Když jsme tam dojeli, zaplatila jsem a vydala jsem se hledat místní hrad. Ptala jsem se několika lidí, ale až třetí člověk mi to dokázal vysvětlit. Došla jsem před hrad. Byl vysoký a na středu byly obrovské hodiny. Celý hrad působil takovým sešlým dojmem. Musel být velmi starý. Už se stmívalo a já zahlédla kousek od dveří malou postavu v černé kápi. Moc se mi nechtělo se té osoby ptát, jestli je zná. Působila takovým nepříjemným dojmem. Bohužel nikdo nikde nebyl. Dodala jsem si trochu odvahy a přišla k ní.

„Mohu se zeptat, jestli jste místní?“ zeptala jsem se trochu vyplašeně. Zdálo se, jakoby zavrčela.

„Jsem, ale nemám čas!“ řekla otráveně, „ale můžete jít se mnou, chci vám něco ukázat v našem hradě,“ dodala už mile. Otočila se na mě a já měla pocit, že tu tvář znám. Přede mnou stála malá osoba, přesněji dívka, byla mladá a blonďatá. Dominantou jejího obličeje byly obrovské červené oči. Najednou se jí oči rozšířily a já ji poznala.

„Jane!“ vykřikla jsem.

„Bella?“ koukala trochu vyjeveně. Koukaly jsme na sebe jako na přízrak. To je nemožné. Já ji našla. Jupí!

„Jsi to ty?“ zeptaly jsme se najednou. Začaly jsme se smát jako za starých časů. Byla stejná jako před lety.

„Nemožné,“ konstatovala.

„Je to možné,“ usmála jsem se.

Skočily jsme si kolem krku a objaly se. Chvilku jsme se takhle točily do kolečka. No spíš točila ona mnou. Jsem pořád ta mladší. Naštěstí mě zachvíli pustila, protože můj žaludek nebyl vždy nejsilnější. Usmívaly jsme se na sebe. Asi jsem musela zářit jako měsíček na hnoji.

„Já nevěřila, že tě ještě někdy uvidím,“ tetelila se blahem. Z hlavy shodila kápi a já ji konečně viděla celou. Byla opravdu pořád stejná. Teda byla možná o trochu krásnější. Měla takovou bledou a mramorovou kůži.

„Jsi pořád stejná jako před lety,“ řekla. Jen jsem přikývla. Pak mi otázka úplně vyletěla a vůbec jsem o ní nepřemýšlela.

„A co Alec?"

„V plném zdraví a jenom vzkvétá,“ zahihňala se.

„Můžu ho vidět?“ zaprosila jsem.

„Skočím pro něj, teda pokud ho najdu,“

„On není s tebou?“ Trochu jsem se začala bát, protože já jsem sice nejmladší, ale to Alec byl ten, co se chová jako dítě.

„Neboj je, ale najít někoho v tomhle hradu je občas těžké,“ uklidňovala mě.

Jen jsem se usmála. Moje srdce tlouklo rychleji. Konečně jsme komplet. Jane, Alec a já, nebo-li Enaj, Cela a já - Alleb. Moje mysl pracovala na plné obrátky. Vybavovala jsem si všechny naše zážitky z dětství. Bylo toho hodně. A všechno bylo šťastné. V tenhle moment jsem si ani nemohla vybavit nějakou naši hádku. Pomalu se začaly otevírat dveře, a když se otevřely, stály tam dvě osoby v kápích. Najednou se mi začal vybavovat obličej Edwarda. Mramorový a bledý. A pak obličej Jane. Mramorový a bledý. Byly stejné, až na oči červené a žluté. Také neuvěřitelná krása. Stejný „druh“. Upír! Ne, to snad ne. Sedělo to. Ano, je to možné. Slyšela jsem o nich, ale proč ty oči? Ti upíři, sedí to. Ale nemožné. Vlastně docela možné. Wow! To je něco. Takže, když Jane je upír, tak Alec taky, a když oni, tak i celá Volterra. Všimla jsem si, že postavy v kápích nejsou ani Jane, ani Alec, protože ty postavy byly mohutnější. Rychlým krokem ke mně přišly a já zahlédla jejich oči. Červené. Každý z nich mě chytil za loket a táhli mě do hradu. Co jim je? Nedrželi mě moc pevně, a tak jsem rychle vytáhla ruce. Prudce se otočili, ale já je uklidnila.

„Půjdu sama!“

„Ale nepokoušej utéct. Stejně bys neutekla!“ pohrozil mi.

Nejsem blbá, vím, že jsou upíři extrémně rychlí. Vešli jsme dovnitř. Bylo to tu majestátné. Všude tu visely obrazy, na zemi ležely červené koberce, atd. Šli jsme dlouhými chodbami. V životě bych si nezapamatovala cestu. Po takovém stém zahnutí jsem uslyšela hlas Jane.

„To snad nemyslíš vážně, Aro. Je to moje sestra, lidská sestra. Mám ji moc ráda. I tady Alec!“

„Neboj, Jane, neublížíme jí. Maximálně ji proměníme, pokud bude mít schopnost,“ odpověděl s naprostým klidem v hlase.

„Ne!“ zavrčela Jane.

Jeden z hromotluků zaťukal na obrovské dveře. Jeden z nich vešel a něco brblal. Pak otevřel dveře a nakázal, abych vstoupila. Sáhla jsem do kapsy. Uf, bylo tam to, co možná bude potřeba. Vstoupila jsem do prostorné, kulaté místnosti. Na zemi ležely staré kameny. Ty kameny tu snad byly tisíce let. Když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem po boku místnosti Jane a Aleca vedle sebe. Pak tam bylo ještě pár lidí, nebo spíš upíři. Všichni byli červenoocí. Ten Edward musí být nějaký jiný. Žluté oči. To je zvláštní. Přímo před nosem stály tři menší schůdky a nad nimi se tyčily tři majestátné trůny. Část z nich byla ze zlata a na opěrkách na ruce byly drahé kameny. Sedátko bylo polstrováno polštářem. Na nich seděli tři upíři. Nalevo seděl vysoký blonďák s dlouhými vlasy. Napravo upír s hnědými vlasy a opět měl dlouhé vlasy. Na největším trůně a uprostřed seděl černovlasý upír. Vlasy měl jako jeho, asi, bratři dlouhé. Na rozdíl od nich neměl plášť. Najednou vstal a sladkým hlasem spustil.

„Isabella, Bella. Dozvěděl jsem se, že seš setrou mých spolubydlících. Milé,“

Jane ke mně potichu přešla. Za ní hned šel Alec. Oba dva si stoupli za mě. Asi připraveni okamžitě se mě pokusit chránit. Jsou pořád stejní. Oba dva jsou obětaví. To zdědili po rodičích. O mně to tvrdí také, ale nevím.

„Vidím, že tě sourozenci mají opravdu rádi,“ promluvil do ticha Aro. Bože, ten jeho sladký hlas mi začal lézt krkem.

„Ano, já vím a já je mám také moc ráda!“ odsekla jsem mu.

„Věříš na…“ Už nedopověděl, protože jsem mu do toho skočila.

„Upíry?“ Arovi ztvrdl úsměv na tváři a po chvíli se ústa srovnala do úzké linky.

„Ty o upírech něco víš?“ zeptal se chladně. Cítila jsem ruku Jane na mém rameni.

„Možná ano, možná ne,“ odpověděla s velkým úsměvem.

Ten Aro je buď hodně milý, anebo to je pravděpodobnější, že to jenom hraje. Na jazyku mě pálil sarkasmus. Věděla jsem, že moje další odpověď se jim líbit nebude.

„Měla bys sis dávat pozor na jazyk!“ napomenul mě jeden z těch, co mě přivedl. Ten větší.

„Víš o nás něco víc?“ vstoupil do toho Aro.

„Kolíkem vás nezabiju a česnek na vás taky nevezmu, v rakvi nespíte a přes den na procházky chodit můžete. A ještě hrabě Drákula tipuji, není váš příbuzný.“

Aro se po této, doslova drzé odpovědi tvářil, jak kdybych mu před očima šermovala zapalovačem se slovy, zapálím tě. Překvapivě se po chvíli zase usmál a pomalým krokem ke mně přešel.

„Výborně, tak aspoň méně vysvětlování. Možná také víš o našich darech,“ usmíval se.

„Ano, vím o nich dost,“ odpovídala jsem nevrle.

„Podej mi ruku,“ řekl a přešel ke mně.

Co to mele? Nezvedala jsem ji. Proč ji chce? Najednou se u mě zjevil jeden z těch mých průvodců. Chytl mi ruku, ale tak nešikovně, že mi ji zlomil. Slyšela jsem křupnutí. Okamžitě jsem si chytla ruku a do očí se mi nahrnuly slzy. Byla to ohromná bolest. Vedle mě se ozval ohromný výkřik. Až jsem z toho uskočila. Podívala jsem se tím směrem a viděla toho, co mi zlomil ruku, jak se na zemi svíjí v křeči bolesti. Proč? Podívala jsem se za sebe a viděla Jane, jak na něj upírá svůj pohled. Že by to vyvolávala ona? Najednou to přestalo a on jen těžce na zemi oddechoval. Jane vypadala, že se přemáhá, aby ho neroztrhala. Alec vypadal podobně.

„Felixi, to se nedělá lámat ruce našich hostů,“ napomenul ho Aro.

„Promiňte, pane,“ omlouval se ten Felix.

„Mně se neomlouvej, to spíš jí,“ ukázal na mě.

„Promiň,“ zasyčel nerudně.

Moc se teďka nechtělo mluvit, protože ta ruka ještě stále bolela a to pekelně. Radši jsem už neodmlouvala a podala mu nezlomenou ruku. Vzal si ji a chvíli koukal do prázdna a pak překvapeně zvolal.

„Já nic nevidím!“

„Co?“ koukala jsem jako vyoraná myš.

„Jeho dar je, že vidí celý tvůj život a stačí mu pouze tvá nezlomená ruka,“ rychle vysvětloval Alec.

„A ty jsi první u koho nic nevidím, Bello,“ obrátil mou pozornost zase Aro, ale dodal, „a proto si můžeš vybrat stát se upírem, nebo zemřít!“

Chvilku jsem jen němě zírala a přemýšlela, jestli mu to mám říct nebo ne. Toť otázka. Nakonec jsem došla k názoru, že ano.

„Ani jedno,“ řekla jsem hlasem, který byl stejně sladký jako ten jeho.

„Musíš si vybrat, jelikož jsi člověk, který ví o upírech, tak se musíš stát jeho součástí, nebo musíš zemřít!“

„A kdo řekl, že jsem člověk?“

Nikdo neodpovídal, a tak jsem prostě pokračovala.

„Já jsem…"

Doufám, že se vám tato kapitola aspoň trochu líbila a v příštím díle slibuji, že se konečně dozvíte, kdo Bella je. A na závěr malá tipovačka. Zkuste do komentářů napsat, kdo si myslíte, že Bella je. Čím víc správných odpovědí, tím bude další díl rychleji.

Autor: Teerkaa98 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Byl to zázrak najít ji! 3. kapitola: