Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Byla jsem pro tebe číslo 1 - 2. kapitola

20.09.2011 (14:30) • Stregoni • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1380×

2. kapitola

Párty

Pohled Belly:

Ráno jsem se probudila s dobrým pocitem, že se ještě pořád bavit umím.

Jako každé ráno ke mně vtrhla Chelsea a začala mi vyjmenovávat, co vše mě dnes čeká a co mám naplánované v rámci povinností princezny. Zatímco ona pořád mluvila a mluvila, já jsem se dávala dohromady a oblékala se.

Ani jsem Chelsea moc nevnímala a šla se nasnídat. Ona šla za mnou poslušně a pořád mlela o tom, co musím dnes stihnout a na jaké schůzce musím být. Jsem totiž jediná, kdo dokáže vládnoucí trojici ochránit. Jak ironické. Mají plný hrad upírů, kteří je střeží, ale od nadaných upírů je dokážu ochránit jenn já. Někdy lituji toho, že ten štít mám.

„Bello? Slyšíš mě?!” Drcla do mě Chelsea.

„Promiň. Co si říkala?” Jen si povzdychla a vytáhla z kapsy nějakou obálku.

„Tohle ti před chvílí přišlo.” A s těmi slovy odešla.

S nechápavým výrazem jsem se podívala na neznámou pečeť, ale ten znak mi nic neříkal. Se zvědavostí jsem ji tedy otevřela. Z obálky vypadla pozvánka na nějaký večírek.

„Copak to máš?” Leknutím jsem nadskočila.

„Mami, víš, že mě takhle nemáš děsit,” rozdýchávala jsem šok.

„Dobře dobře. Tak co to máš?” zeptala se zvědavě a už mi ji brala z rukou. Protočila jsem očima.

„To je jedno. Stejně tam nepůjdu,” uzavřela jsem konverzaci a chtěla jít pryč.

„Je to pozvánka na nějaký večírek,” řekla zamyšleně. Vážně?! Toho bych si nevšimla.

„Pořádají ho Cullenovi. To je velmi vážená rodina.” Podívala se na mě.

„No a? Já se s nikým z Cullenových neznám.” Otočila jsem se k odchodu.

„Půjdeš tam,” řekla nekompromisně. Nevěřícně jsem se na ni podívala.

„Cože?”

„Řekla jsem, že tam půjdeš a nebudu o tom s tebou diskutovat!” skoro zakřičela. To bylo poprvé, kdy mi nařizovala, abych někam šla.

„Ale já tam nechci! Slibuji, že půjdu na každý večírek po celý tento rok, ale dneska se mi vážně nikam nechce.” Udělala jsem na ni psí oči a doufala, že to zabere.

Chvíli se na mě dívala, ale potom rezignovaně vzdychla a odešla.

„Uff.” Teatrálně jsem si utřela čelo a plácla sebou do postele.

...

Bylo asi kolem osm večer, když mi zazvonil telefon.

„Halo?” zeptala jsem se unaveně, protože jsem se zrovna chystala spát.

„Jako kde jsi?!” zakřičel někdo do telefonu.

„Ehm... Prosím? Kdo volá?”

„Tady Lily. Doufám, že už jsi na cestě a stojíš někde v koleně. Protože jiný důvod pro tvoje zpoždění neberu,” štěbetala naštvaně.

„Počkej a kde bych měla být?” Nechápala jsem důvod jejího rozhořčení. Přece jsme se na ničem včera nedomlouvaly.

„Tobě nepřišla pozvánka?” zeptala se zaraženě.

„No od tebe ne. Přišla mi jenom pozvánka na nějakou párty, kterou pořádají Cullenovi.” Že by mi to Chelsea zapomněla říct?!

„No však. A proč tedy na té párty nejsi? Proboha Bello, tu pozvánku ti poslala Jeniffer. Copak ty sis nevšimla toho erbu na obálce?” ptala se zoufale.

„A jak jsem měla vědět, že ten erb patří Jeniffer? No to je jedno stejně nikam nejdu!” utnula jsem ji a chtěla zavěsit, ale v telefonu se ozval jiný hlas.

„Ahoj tady Jeniffer. Přijď prosím!”

„Opravdu ne. Někdy příště.” Snažně jsem přemýšlela, na co bych se vymluvila.

„Bello! Prosím! Prosím! Prosím!” křičela do telefonu Lily. Hodina mě nezabije, když se tam ukážu.

„Fajn! Ale varuji vás! Budu tam jen chviličku,” pohrozila jsem, ale přes jejich nadšené vískání mě asi neslyšely.

S povzdechem jsem se tedy odebrala do mého šatníku a začala hledat nějaké společenské šaty.

Nakonec jsem našla jedny opravdu pěkné. Jen jsem měla trošku pocit, že jsou moc odvážné. Tak jednou budu odvážná, no.

Příprava mi trvala asi půl hodiny, ale nakonec jsem vyrazila.

Naštěstí jejich sídlo nebylo nijak daleko. A s mojí rychlou jízdou jsem na místě byla za půl hodiny.

...

Asi jsem čekala, že mě holky budou aspoň čekat u vchodu, ale spletla jsem se.

„Tak jdeme na to,” povzdechla jsem si a vešla dovnitř.

Uvnitř to vypadalo opravdu luxusně. Přes polovinu místnosti byl bar.

Jakmile jsem vešla, všechny hlasy ztichly. Raději jsem sklopila pohled a nenápadně hledala Lily. Ovšem při mé smůle jsem očima zavadila o mladíka, sedícího u baru.

„Ježiši,” zaklela jsem v duchu. Edward Cullen seděl u baru a pozoroval mě. Vlastně jsem matce lhala. Znám Cullenovy, ale s nikým z nich jsem se nikdy nebavila.

„Bello!” zaslechla jsem svoje jméno, a tak se za tím hlasem otočila.

Děvčata seděla u stolu a mávaly na mě.

„Konečně. Sluší ti to,” mrkla na mě Lily. Musela jsem uznat, že jsem se bála zbytečně, abych nebyla moc vyzývavá. Oproti holkám jsem vypadalo skoro jako jeptiška.

„Tobě taky,” usmála jsem se a pořádně si ji prohlédla.

„Ahoj,” pozdravila mě Jeniffer.

„Ahoj Rosalie,” podívala jsem se překvapeně na sestru od Lily.

„Ahoj Bello. Dlouho jsme se neviděly.” Usmála se trpce. Rosalie je mladší sestra Lily. Nikdy jsem nepochopila, jak ji s sebou může někam brát. Pro mě je to rozmazlená holka a nic jiného.

„Vítám vás, princezno,” přišla k nám nějaká upírka. „Mé jméno je Alice Cullenová.” Poklonila se.

„Těší mě, Alice.” Kývla jsem na ni.

„Bello?” zeptala se mě po chvíli Jeniffer.

„Ano?”

„Ty se neznáš s Edwardem Cullenem?” zeptala se nechápavě.

„Znám ho. Ale nic víc. Nikdy jsme se spolu nebavili. Proč?”

„Protože na tebe pořád kouká,” uchechtla se.

Podívala jsem se směrem k baru a opravdu. V tom se Lily s Jeniffer začaly smát.

„Asi tě nepoznal,” pochechtávala se Rosalie. Musela jsem se taky usmát. A to se zná s mým otcem.

Po chvíli to nevydržel a přisedl si k našemu stolu.

S děvčaty jsme se na sebe nenápadně usmívaly.

„Ahoj. Jsem Edward Cullen. Rád tě poznávám.” Potřásli jsme si rukama a jakoby námi proběhl elektrický proud. Já tě znám Cullene. Hlavně tvoji pověst sukničkáře znám.

„Já vím, kdo jsi,” odpověděla jsem popravdě.

„Opravdu? Doufám, že nevěříš těmto... dámám. Určitě ti o mně pověděly nehezké věci. Viď, Jeniffer?” Vražedně se na dotyčnou podíval.

„A odkud vůbec jsi?” zeptal se spěšně. Teď už to Lily nevydržela a začala se smát opravdu nahlas. Musím říct, že i mě cukaly koutky.

„Z Volterry,” usmála jsem se a doufala, že mu to dojde.

„Počkej, počkej! To ale tady bydlíš měsíc, ne?!”

„Celý život, Edwarde.” Bylo mi ho líto. Chudák vypadal hodně zmateně.

„A kde bydlíš. Nikdy jsem tě tady neviděl.” Bylo vidět, jak hodně přemýšlí.

„Na hradě.” Chudák, teď vypadal ještě zmateněji než předtím.

„Jsem Volturiová,” řekla jsem nakonec. Edward vykul oči.

„Počkej! Jako ty chceš říct, že jsi Volturiová? Že jsi dcera Ara Volturiho? Že jsi upíří princezna?”

„Ano,” odpověděla jsem prostě.

„Změnila ses,” odpověděl zmateně.

„Možná trochu,” přiznala jsem a odvrátila pohled. Edward však ze mě nemohl spustit oči.

„Ne. To není možné,“ zamumlal si pro sebe.

„Snad vím, kdo je můj otec,“ řekla jsem uraženě. To, že on vidí každou upírku jako kus masa a nepamatuje si jejich jména, za to já nemůžu.

„Já ti to neberu. Jen... Nemůžu uvěřit, že se osobně bavím s princeznou. Říká se o tobě, že nejsi moc společenský typ.“

„To je pravda,“ připustila jsem, ale nic víc už jsem neřekla.

Edward ze mne celou dobu nespustil oči. Dokonce, i když se bavil s Jeniffer, tak se díval na mě. Avšak z ničeho nic si k nám přisedla cizí upírka. Edward se na ni znechuceně podíval a odešel.

„Ahoj. Já jsem Marta a ty jsi?“ usmála se na mě mile, ale trochu arogantně.

„Isabella. Isabella Volturi.“ Taky jsem se usmála, ale můj úsměv byl spíše škodolibý.

„Om-omlouvám se, vaše výsosti.“ Okamžitě se mi začala klanět. Vypadala trochu komicky, proto se taky holky začaly smát.

„To je v pořádku. Nic se nestalo. Nejsi sama, kdo mě nepoznal.“ Pokynula jsem hlavou k Edwardovi, který seděl u dalšího stolu spolu s dalšími upíry, kteří si mě také zvědavě prohlíželi.

„No nic dámy. Už bych měla jít.“ Zvedla jsem se k odchodu. Ostatní se zvedly se mnou. Bylo mi jasně, že se většina upírů v mé společnosti necítí příjemně. Přeci jen, je těžké vydržet ve společnosti někoho, kdo vás může zabít pouhým pohledem.

„Počkej! Půjdu tě doprovodit k autu,“ řekla Lily a taky se zvedla k odchodu.

„Děkuju za pěkný večer,“ usmála jsem se na ni, když jsem nastupovala do auta.

„Nebavila ses,“ obvinila mě s úsměvem. „Ale Edwardovi ses líbila.“

„Ta Marta je jeho přítelkyně, viď?“ zeptala jsem se na otázku, která mě trápila celý večer.

„Ano.“

„Tak proč se na ni podíval tak znechuceně?“

„Je moc žárlivá,“ řekla pouze a odešla nazpět dovnitř.

Se vzpomínkami na dnešní večer a hlavně na tajemné oči Edwarda Cullena jsem dorazila domů.

„Tak jak bylo?“ zeptala se mě matka hned, jakmile jsem vstoupila do dveří.

„Fajn,“ odpověděla jsem pouze a proklouzla jsem kolem ní do pokoje.

S divným pocitem v žaludku jsem šla spát. Kdybych tak tenkrát věděla, co ten pocit znamená...

Autor: Stregoni (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Byla jsem pro tebe číslo 1 - 2. kapitola: