Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bylo nebylo... ?!

19.11.2009 (14:45) • Karcza • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2316×

Věnování :-D

Tuto povídku, bych chtěla věnovat své kamarádce Romče M. (mtmr. A.r.M.i), mým zlatíčkům na intru a všem fanouškům Twilight. Doufám, že se vám bude líbit…

Atra du evarínya ono varda. (Nechť hvězdy nad tebou bdí.)

S láskou Karolína M.

Předmluva:

Realita, bývá občas prázdná, ale fantazie hýří vším…

Bylo nebylo, za devatero horami a sedmero řekami, byla malá chaloupka a v té bydlela bla bla bla … Ano, správně takhle začíná každá pohádka, (jenže tohle pohádka není) bylo nebylo a co když ještě je ? Co když je život, který nekončí, který pokračuje ve stejném tempu, stejném dlouhém čekání na soumrak a další den, který je úplně stejný a liší se pouze datem. Žij a nech žít staré moudré pravidlo, ale když žít tak pro co? Pro koho ?... navěky…

Léta páně 1773-1785 Nohant, Anglie

Narodila se  13. září roku 1773. Její matka, (Cornelia Swanová- da Vindomezová) zemřela při porodu a bylo jí pouhých 19- let, byla její první dítě. Od té doby jí vychovával otec Lord Charles da Vindomez. Smrt jeho ženy ho velice ranila a svou veškerou lásku, kterou měl věnoval novorozenému dítěti a své práci, jako jeden z předních vědců Anglie a lord měl vysoké postavení, jak na univerzitách, kde přednášel tak i u dvora. Cornelii si bral ve 38 letech a byl považován za nejlepší partii ve městě, bohužel jejich manželství trvalo pouhý rok, než dítě přišlo na svět…

Po smrti své ženy, zavezl Charles svou jedinou dceru na venkovské panství v Nohantnu, dceři pořídil chůvu a nechal jí v rukou vychovatele a služebnictva. Sám se vrátil zpátky do svého domu v Londýně, žil nerušeným životem a chodil přednášet na špičkové univerzity 18-tého století. Cambridge, Harvard, Oxford… byl jeho druhým domovem, zbývající čas trávil na akademii přírodních věd – Point Blanc-, kterou založil, zbytek času věnoval své dceři.

Tak šly roky, aby vynahradil někdy i půl roční odloučení vozil dceři drahé dárky, šaty, klenoty a knihy, Isabella svého otce nadevše milovala a rozuměla jeho práci, když se ve čtyřech letech naučila číst a psát pomáhala mu s korespondencí, později řešila s otcem politickou situaci a hospodářský systém zemí. Charles byl na svou dceru pyšný konzultoval s ní o knihách, kultuře, vědách a učil jí fyziku, biologii a jiné vědy. Kompenzoval si na své dceři skutečnost, že nemá syna. Isabelle to ale nevadilo milovala chvíle strávené s otcem, kdy řešili Platóna či Aristotela, věděla , že není jako její vrstevnice, které chodily se svými matkami na čajové dýchánky a učily se vyšívat.

Ona chtěla studovat, chtěla něco dokázat jako její otec! On byl její vzor a byl jediný kdo bral vážně její sny. Ve svých 11 letech měla srovnaný žebříček životních hodnot. Na nejvyšších příčkách stálo vzdělání, které ji, ale nemělo být umožněno poněvadž byla dívka…

Charles stál v knihkupectví a vybíral novou knihu pro svou dceru, byl den před jejími dvanáctými narozeninami a on se na ní velice těšil. Netušil, že dvanáctým rokem se všechno změní. Po dlouhém bádání vzal sebrané spisy Shakespearovy poezie. Před obchodem stál jeho kočár, vlezl do něj a jel domů. Konečně !...

V Nohantnu bylo krásné podzimní počasí, ze stromů ještě nezačalo opadávat listí, jen se zbarvovalo do smutných barev podzimu, červeno-hnědé. Na panství Harrow, bylo plno ruchu ze dvou důvodů- slečna Isabell dnes slavila 12. narozeniny a měl se vrátit pán domu po několika měsících. Služebnictvo na poslední chvíli hekticky uklízelo a vařilo slavnostní oběd. Isabella si nepřála nějakou velkou slávu chtěla narozeniny oslavit jen v rodinném kruhu, její příbuzní z matčiny i otcovy strany už dva dny pobývaly v Harrow . Bylo to namáhavé. Dva různě povahové rody pod střechou bylo o uši. Služebnictvo si někdy připadalo jako na jarmarku.

BELLA

„Slečno Isabell, vstávejte váš otec tu bude co nevidět a bude se chtít s vámi přivítat, snad mu nechcete jít naproti v noční košili !!!“

„Ale Zeldo, vždyť budu během pár minut a otci bude určitě jedno jestli přijdu v noční košili nebo v pytli od mouky, ještě pár minut v noci jsem nemohla spát!“ Jak byla tahle malá lež venku nešlo to vzít zpátky, nešlo o to, že jsem nemohla spát, já spát nechtěla ! Zelda je moje komorná, která ví úplně všechno, ano a tohle jí taky neušlo. Hodila po mě zkoumavý pohled a pak mi z pod polštáře vyndala knihu. Byla to jedna z mála, kterou jsem ještě nečetla jmenovala se Vita Caroli a byla psaná latinsky, proto jsem také šla spát tak pozdě, latina mě moc nešla a musela jsem si každé slovo dvakrát přeložit, napsal jí Karel IV., který byl Českým králem, byla to jeho autobiografie. Kniha mě tak zaujala, že jsem si vůbec neuvědomila kolik je hodin, když jsem šla spát. Lehce jsem se začervenala, když se Zelda na mě začala mračit.

„Slečno vy si jednou zkazíte oči a jiné nedostanete, nu co pak budete dělat, Vy jste určitě šla spát až nad ránem, že a pak se vám nechce vstávat, tak a hned z postele, na to jste měla myslet dřív.“

Rezignovala jsem a z donucením vylezla z postele a připravila se na otcův příjezd. Se Zeldou se nemá cenu hádat Komorná mi pomohla obléct světlezelené taftové šaty a sčesala mi vlasy do drdolu. Pak jsem uslyšela kočár na příjezdové cestě, vysmekla jsem se komorné, která mi zrovna zavazovala mašli kolem pasu a utíkala za svým otcem.

„Tati, jsi zpátky ! Konečně !  A víš co je nového? Budeš mi vyprávět o těch legračních lidech co za tebou chodí na přednášky a ...“ Brebentila jsem ještě než se Charles dokázal vůbec rozkoukat.

„To víš že budu, ty jsi zase vyrostla co jsem tu nebyl z tebe je hotová dáma Isabell !“ Sklonil se ke mně, objal mě a dal mi pusu na čelo. „Tak kolik si zase přečetla knížek co jsem tu nebyl, doufám, že to moc nepřeháníš, abys nakonec nebyla chytřejší než já !“ Mrkl na mě a z očí mu koukaly čertovské plamínky, to byl typický táta, který si ze mě dělal srandu, ale já věděla, že to myslí napůl vážně.

Moc ho těšilo, že jsem byla jako on bibliofil prahnoucí po vědění, mojí častou otázkou bylo PROČ ?,  JAK ? a KDO ?  (pozn. aut. bibliofil = milovník knih, též knihomol =D) Jediná věc mu ke štěstí scházela, přesto, že mě měl moc rád, byl by raději kdybych byla chlapec, nedal to sice nikdy najevo, ale já to věděla ! (Hmm ale já opravdu MOC často (ne)poslouchala za dveřmi rozhovory služebnictva a příbuzných, fakt ne *angel* no jo možná trošku, ale jen malinko! lá lá já nic já muzikant…=P.)

Doprovodila jsem otce do domu, kde se shromáždilo příbuzenstvo, které si nárokovalo jeho pozornost. Ochuzovali mě o čas, který jsem s ním měla strávit. Otec měl teď plno povinností v Londýně, a proto se musel druhého dne vrátit. Bylo mi to líto, ale byla jsem ráda, že přijel na moje narozeniny.

Služebnictvo přichystalo úžasný oběd. Podávali ho v zimní zahradě, měla jsem to štěstí a seděla vedle otce.

„Tak teď už jsi velká holka Isabell, příště ti uspořádáme ples co ty na to ?“ rozplývala se matčina sestra Corrina. (tu jsem moc nemusela byla na můj vkus moc upovídaná, většinou plkala o nepodstatných věcech =c))

Uprostřed stolu se skvěl  třípatrový dort, na kterém bylo velkými číslicemi napsáno 12. Později, se “oslava“ naplno rozjela a já k  12. narozeninám dostala plno dárků, od příbuzných většinou takové nudné věci, jako zlaté náušnice se safíry, nebo nové šaty a koně. Krásného koníka, který se jmenoval Hvězda-já koně, ale moc nemusela. Byli takový smradlavý a mnohem větší než já…

Naopak od otce jsem dostala knížku, Shakespeara, hned se mi zalíbily jeho verše. Snažila jsem se předstírat nadšení nad novým kabátkem z liščí kůže, ale duchem jsem už byla ve svém pokoji s lampou staženou na nejnižší plamen a s knihou v posteli…

Trpělivě jsem přečkala konec oslavy většina tetiček, strýců, sestřenic a bratranců odjelo hned ten večer nebo druhého dne ráno, byla jsem ráda, že to utrpení konečně skončilo, už mě vážně přestalo bavit poslouchat hloupé řeči typu : “Ty jsi tak hezké děvče Isabello, určitě se poohlížíš po nějakém mládenci, že ha ha ha“ nebo“Ty jsi zase vyrostla, ještě chvíli a budeš hlavou mlátit o strop !“(což byla docela ironie, protože jsem měla sotva metr padesát!)

„Isabello?“ Zeptal se mě druhého dne otec, „co bys řekla tomu kdybych si tě vzal s sebou do Londýna, vím, že je to narychlo, když vezmu v úvahu, že odjíždím zítra, ale jak chceš, mohla bys bydlet v našem domě a …“

Hlavou mi probíhaly různé scénáře, jak budu otce doprovázet na akademii, jak mě bude pyšně představovat jiným profesorům…

„To je úžasný nápad tati, mám tě moc ráda, děkuju.“ Rychle jsem dala otci pusu a s veselou náladou se šla připravit na cestu.

„Zeldo prosím pomůžeš mi zabalit zítra odjíždím s otcem do Londýna.“ Řekla jsem pyšně a tvářila se jako mistr světa.

„A to mě tu slečno necháte samotnou, co já si bez vás počnu, vždyť nebudu mít koho hubovat…“ Začala komorná natahovat.

„Ale Zeldo co to plácáš, vždyť ty jedeš taky ! Co já bych si bez tebe počala.“ Zelda se na mě usmála, vytáhla velké zavazadlo a šla balit.

Mou dobrou náladu zkazila jediná věc, kterou jsem si zezačátku neuvědomila. Je sice možné, že budu s otcem v Londýně, ale stejně nebudu mít možnost se jít podívat na univerzitu, kde přednáší, ani na Point Blanc ! Uvědomila jsem si s hrůzou. Jako dívka ne, ať už bych měla nejvlivnější rodiče na světě, bylo to proti etice! Kolečka v mém mozku se začala otáčet na plný výkon a vymýšlela dokonalý plán…

Autor: Karcza (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bylo nebylo... ?!: