Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bylo nebylo...?! 2 13. kapitola

17.04.2010 (12:00) • Karcza • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2045×

Kapitola čtrnáctá: Jak jednoduché je ztratit osobu kterou milujeme

Byla nádherná, věděl jsem to už dávno, ale tohle bylo ještě úžasnější. Sex s upírem jsem přeřadil na nejúžasnější aspekty nesmrtelnosti. Bella byla dračice, neukojitelná. Milovali jsme se dvakrát, třikrát… po sedmým jsem to přestal počítat, pamatoval jsem si jenom tu živočišnou zuřivost a spalující vášeň, která nás posedla. Bylo to dokonalé, ona byla dokonalá. Nejhorší bylo to vystřízlivění. Návrat do reality.Moji sourozenci se vrátili.

„Edwarde, já musím si promluvit s Jacobem,“ zašeptala mi do ucha vyskočila a rychlostí blesku se oblékla.

„Já vím chceš abych šel s tebou?“ Nechtěl jsem ji pustit, co kdyby si to rozmyslela.

Bella

Byla to lákavá nabídka mít s sebou Edwarda jako morální podporu, ale jako všechno tohle si musím vyřešit sama.

„Ne, to bude dobré, za chvíli jsem zpět.“

Odešla jsem z pokoje a zamířila dolů, kde stál a čekal na mě.

„Ahoj Bello, co jste tu dělali, nenudila ses?“ To máš pravdu Jaku nenudila, kdybys tak věděl.

„Jaku, nechceš se jít projít?“

„Jasně, proč ne.“ Vyběhla jsem ven a rozběhla se hluboko do nedalekého lesa.

Celou cestu jsem přemýšlela jak to Jacobovi říct. Pak jsem už tu rozmluvu dále oddalovat nemohla. Otočila jsem se a zastavila se na místě, Jake do mě setrvačností lehce vrazil, stačilo to ale na to, abych ztratila rovnováhu a ustoupila tři kroky dozadu.

„Jaku… rozhodla jsem se.“ Než jsem stačila cokoliv dodat popadl mě do náruče a začal semnou točit dokola.

„Bells, já jsem tak rád. Odejdeme hned, nebo se chceš ještě rozloučit, jasně že chceš, nebo tu můžeme ještě chvíli zůstat, pojedeme do Řecka, nebo do Afriky. Procestujeme celý svět tak, jak jsme si vždycky plánovali. Pořídíme si jachtu, bude to nádhera. Všechen pozemský život… bude náš… navždy.“

Opatrně jsem se mu vymanila z náručí a vrhla na něj smutný pohled.

„Jacobe, já… tu zůstanu. S Cullenovýma,  Carlislem a Edwardem.“ Probodla jsem ho provinilým pohledem a sklopila raději pohled k zemi, jeho výraz se změnil. Od nadšeného výrazu pomalu klesaly koutky jeho úst do tenké čárky, jeho čelo se zkrabatilo, když mu došla planá realita. Zůstal klidný.

„Miluješ ho… Edwarda?“

„Ano,“ odpověděla jsem potichu.

„Já jsem to věděl,“ odpověděl velmi tiše. „Sbohem Bello, já tě vždycky miloval a budu.“

Pak se otočil a zmizel, z dáli jsem zaslechla jenom šílený smích. Jeho nemoc se vrátila. Trhalo mi tu část, co Jakoba - mého bratra, stále milovala. Vrátila jsem se i já. Domů. Divné pojmenování. Domov. Nikdy to pro mě nemělo takový význam jako teď. Edward na mě čekal na zápraží, možná nevěřil jestli se vrátím. Také hned, jak mě spatřil, tak jeho napnutý výraz povolil. Miluju ho? Ano a on mě určitě.

„Je pryč.“

„Myslel jsem si to, seš jistá, že sis vybrala správně.“

Zamyslela jsem se, ne proto, že bych neznala odpověď, ale proto, abych Edwarda potrápila. „Jsem si jistá na 100%.“ A políbila jsem ho.

O tři roky později

Byly to přesně tři roky, co jsem byla s Edwardem, před týdnem mě požádal o ruku. Já jsem mu řekla “ano“. Zrovna jsem jela do města, měli jsem se tam s Edwardem potkat a vybrat prstýnky. Alice sice navrhla, že všechno zorganizuje, ale tohle byl náš den a já jsem aspoň něco chtěla vyřídit sama. Přijela jsem dřív. Zaparkovala jsem na blízkém parkovišti a čekala. Když jsem ho uviděla, Jaka. Byl stále stejný. Nevydržela jsem to a běžela za ním. Chvíli mi trvalo ho najít, ale ucítila jsem jeho pach v blízké uličce. Zpomalila jsem krok a ve stínu u domovní zdi jsem zahlédla postavu v černém, otočenou čelem ke zdi.

„Jakobe,“ uniklo mi z úst. Postava se na mě otočila a zavrčela, byl to on. Ale byl jiný. Krvavě rudé oči svítily na dálku a na tváři mu hrál krutý úsměv.

„Ahoj, Isabello, jsi spokojená? Vidíš co jsi ze mě udělala?“

„Jaku? Já … já.“ Zlomil se mi hlas.

„Teď už mi nemáš, co říct? Divné, protože za všechno můžeš ty.“ Pak se otočil a vytáhl na světlo mrtvolu kterou schovával za zády. „Hmm ještě teplá, dáš si také?“ zeptal se s ironií v hlase a pak se zakousl dívce do krku.

Slyšela jsem jak chlemtal krev a dělalo se mi zle. Teda do té doby, než jsem ucítila tu vůni, která vycházela z dívky. Bylo to nesnesitelné, hrdlo mě pálilo tak, že jsem myslela, že umřu, ale já umřít nemůžu, já už jsem mrtvá! Pak mě nějaká divná síla pohltila a moje nohy mě samy nesly kupředu. Vytrhla jsem Jakovi z rukou mrtvolu a sama začala pít. Z povzdálí jsem vnímala jen Jakův vzdalující se smích. Jinak šlo všechno kolem mě, vše mi bylo ukradené. Byla jsem jen já a lačná, neukojitelná touha. Z reality mě probral až známý hlas.

„Bello?!“ Edwardův šokovaný hlas mě vystrašil. Podívala jsem se za sebe a spatřila jeho zlaté oči a uvědomila si, že moje jsou rudé. Začala jsem se za sebe stydět. Zmateně jsem těkala očima a vyhýbala se jeho pohledu. Bezradně jsem upustila dívku na zem a utekla jsem. Pryč, daleko od toho všeho.

„Bello.“ Jeho bolest vyjádřená v jednom jediném slově, přidala jsem na rychlosti a při nejbližší příležitosti se vrhla do moře a jako beze smyslů plavala. Moře skrylo mojí pachovou stopu...

Epilog

Od mého zbabělého útěku utekl přesně rok. Snažila jsem se navrátit zpátky k vegetariánství, ale nešlo to tak snadno, jak jsem si myslela. Byla jsem jako feťák, krev byla moje drog a já nemohla přestat. Byla jsem právě v Rusku v jednom větším městečku Volgogradě. Vyhlížela jsem zrovna svojí další oběť, když jsem je spatřila. Všechny Cullenovi stát vedle sebe v řadě. Dívali se přímo na mě a ve tváři měli vepsanou úlevu. Edward s nimi nebyl uvědomila jsem si pochvíli. Stál za mnou.

„Neutíkej Bello, prosím. Miluju tě.“

„I když jsem zrůda.“

„Ty nejsi zrůda.“ Rozbrečela jsem se, bylo to zvláštní pláč bez slz, bez těch správných emocí, sesypala jsem se na zem, když mě dvě velké ruce vzaly do náruče a Edward mi šeptal do ucha.

„Všechno bude v pořádku, všechno.“ Ano má pravdu všechno bude v pořádku obtočila jsem mu ruce okolo krku a zašeptala mu do ucha.

„Miluju tě.“ Podívala jsem se na zbytek rodiny, který se k nám pomalu blížil, jejich štěstí bylo nakažlivé. Byli jsme spolu a byli jsme rodina, a tak to bude navěky?!

Dovětek a poděkování

Díky, díky, díky a ještě jednou díky, že jste se mnou vydrželi a přečetli si celou povídku až do konce. Prožila jsem s ní půl roku a musím uznat, že to byla velká zkušenost. Vaše komentáře mě vždy potěšily a těší stále, a proto bych touto formou chtěla poděkovat: Judy - jejíž komentáře mě vždy povzbuzovaly psát dál i ve chvílích kdy jsem to chtěla už vzdát, Dorianně - jejíž komentáře mě vždy pobavily, Markýze 7117 - která, stejně jako Judy, mě podporovala v dalším pokračování a Michangele - která nevynechala ani jednu kapitolu, kterou by neokomentovala a samozřejmě mým intračkám - které se sice tváří jako, že mojí povídku četli a ono houby viď Venus, Wendy, Marťo, Marťo a Verčo ???! Jo a Armí mí Barbie kamarádce, které se do děje tak vžila, že mě seřvala, když jsem nechala zemřít Willa a Richarda :-). Holky moc díky, sice většinu z Vás neznám, ale určo by jeme spolu zašly na kafe :-) kdyby jste bydlely někde poblíž :-). Samozřejmě i děkuju všem ostatním, kdo mojí povídku četli a komentovali moc díky, nevíte co to pro mě znamená.

Pac a pusu Vaše Karča :-*

Autor: Karcza (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bylo nebylo...?! 2 13. kapitola: