Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bylo nebylo... ?! 2, 3.a 4. kapitola

19.12.2009 (21:15) • Karcza • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1863×

kapitola třetí: Jacob Black

Léta Páně 1853 Paříž, Francie

o 23 let později

Můj život se od počátku změnil, zjistila jsem, že jen tak žít a nemít žádný cíl je neúnosné, zdlouhavé a nudné. Proto jsem se rozhodla, že pro začátek se pokusím najít Crlislea. Lehce se mi to řeklo, ale hůře udělalo. Ptala jsem se po něm v každém městě a osamělých upírů co jsem potkávala. Díky své schopnosti mě nikdy nepodezřívali, že jsem jedna z nich, měnění barvy očí bylo snadné.

Byla jsem zrovna ve Francii, po dlouhé době jsem dělala ze sebe Isabellu Swanovou. Sice jsem byla upír, ale měla jsem před sebou neomezenou spoustu času. Začala jsem si hledat nějaké zaměstnání. Peníze pro mě nehrály žádnou roli, cokoliv jsem potřebovala jsem si mohla ukradnout, ale pro klid v duši jsem začala pracovat.

Nechala jsem se najmout jako vychovatelka a chůva v jedné rodině zámožného šlechtice ve Francii. Pan Jean Bertraux, byl muž ve středních letech, něco kolem 40 až 43, měl mladou ženu Michelle. Měli jedinou dceru, velice rozmachaného, nevychovaného spratka jménem Jacqueline. Která mě neměla ráda, protože jsem byla hezčí než ona. Měla jsem kvůli ní velké problémy dostat místo…

„Dobrý den já jsem Isabella Swanová. Jsem uchazečka o místo vychovatelky…“

„Dobrý den, Jean Bertraux, tohle je má žena Michell a dcera Jacqueline.“ Představil se pán domu a koukal po mě vykulenýma očima, raději jsem sklopila oči, abych se do těch jeho nemusela dívat. Nemusela jsem ani umět číst myšlenky abych věděla na co myslí…(pro ty méně chápavé =P …sex…)

„Vaší prací by bylo se starat o mojí rozkošnou dceru, chtěli jsme vychovatelku, která by ji naučila číst a psát, nějaké ruční práce a hru na spinet…“ (spinet- něco na způsob klavíru =o)…)

„Ano, to by neměl být problém…“ Souhlasila jsem rychle, na spinet jsem sice v životě nehrála, ale co není může být, doufám.

„Dostávala by jste 10 stříbrných týdně a dva dny volna za měsíc, máte nějakou rodinu ?“ Ten chlap byl stále drzejší co mu je do mojí rodiny…?

„Ne, jsem sirotek, kdy můžu nastoupit.“ A to byla pravda…

„Ale papá, já ji nechci ! Chcete, aby mě vyučovala tahle, myslím,že by jste našel i schopnější a podívejte se na ty její šaty, úplně z módy…“

„Zlatíčko, nech toho myslím si, že Isabella bude úžasná učitelka, můžete nastoupit třeba hned.“ To už zase věnoval pozornost mě a ne tomu spratkovi.

Toho dne co jsem nastoupila začal BOJ, naštěstí netrval dlouho.

Papínkova holčička bylo to nejumíněnější dítě na světě !

„Jacqelin pojď teď budeme mít hodinu čtení…“

„Ne já nemám čas moje kamarádka Ester pořádá zítra piknik a já si musím vybrat vhodné šaty. Vy musíte jít se mnou slečno Sawnová. Matka se cítí být nemocná a otec jde do klubu.“

To jsi uhodla nikam nejdu…

o den později

Vrátila jsem se tam, kde jsem už nikdy nechtěla skončit. Mezi šlechtou a jejím bezduchým tlacháním, no děs. Jacqueline řekla matce, že hodná slečna Swnaová slíbila, že ji doprovodí na zítřejší piknik a já z toho nemohla vycouvat. Oblékla jsem si na sebe své nejlepší (jediné ucházející) šaty, zbytek Jacq zamítla. Byly takové béžové nevýrazné s korzetem… Jako bych potřebovala, aby po mě koukali ještě víc…

Slečna odešla s ostatními dětmi si hrát na schovávanou a já zůstala sama s panstvem, rozhodla jsem se že se půjdu s podívat co se děje s dětmi a tam jsem ho uviděla… Dalšího upíra s rudýma očima…

Šla jsem za ním. „Okamžitě opusťte tento pozemek!“ Řekla jsem potichu, že to mohl slyšet jenom upír. Podíval se na mě. Vypadal zdrceně, hladově a lítostivě…

„Já nemůžu, jejich krev, taková vůně. Čerstvá, mladá…Skoro už cítím tu chuť…“

Rozběhla jsem se popadla druhého upíra hodila si ho přes rameno a utíkala pryč. Nebránil se. Bylo mi to divný, moc divný.

Když jsme byli asi 8 kilometrů za Paříží tak jsem ho pustila. Začal něco blekotat nejdřív nesrozumitelně, ale pak jsem to uslyšela…

„Můj anděl, můj anděl zachránil mě. Přesně jak řekla ta holka.

“Jednoho dne tě zachrání anděl, ukáže ti cestu po které máš kráčet a pomůže ti k znovunalezení svého já. Anděl je mocný a ty k němu budeš vzhlížet a poslechneš ho. Jeho volání je silnější než myslíš, odoláš krvi, přidáš se na stranu dobra a tvá duše přijde do nebe…“

„Co to říkáš, já ti nerozumím ?“ Byla jsem vcelku zmatena, ten muž mluvil z cesty a jak to, že na mě nezaútočil, proč se nebrání, co to mluví za nesmysly a proč nezačal lovit ty děti ? Tolik otázek a žádná odpověď…

„Anděli, povíš mi své jméno, já jsem Jacob, Jacob Black a jsem vysvobozen…“

„Isabella,“ řekla jsem potichu, podíval se na mě v očích velkou úctu.

„Ma Belle těší mě musím ti říct pár věcí.

JAKE

Léta Páně 1812 Marseille, Francie

„Jacobe, kde se zase flákáš, pojď mi pomoci musíme nakládat v přístavu, zboží do Anglie. Tak kde jsi, strhnou ti to z platu.“ Enriqua jsem slyšel dobře a šel bych nakládat. Jenže přede mnou stála nádherná dívka,celá v černém. Přes obličej měla černý závoj, ale i tak jsem viděl tu nádhernou tvář a ty kruté rudé oči. Pak začala mluvit hlubokým chraplavým hlasem:

“Jednoho dne tě zachrání anděl, ukáže ti cestu po které máš kráčet a pomůže ti k znovunalezení svého já. Anděl je mocný a ty k němu budeš vzhlížet a poslechneš ho. Jeho volání je silnější než myslíš, odoláš krvi, přidáš se na stranu dobra a tvá duše přijde do nebe…“

Pak už si pamatuji na nesmírnou bolest a hlas, který mě uklidňoval. Za pár dní, když jsem se probral jsem se od dívky v černém dozvěděl, že jsem upír a věštba, kterou nade mnou pronesla se jednoho dne vyplní…

Čekal jsem, dlouho . Nic se nedělo, a pak ta malá dívka a její krev, pak ona Anděl…

BELLA

současnost

Pověděl mi o svojí minulosti a já mu sdělila útržky z té mojí. Moc jsem té “věštbě“ nerozuměla, ale Jake ano. Prý tou cestou při které má skončit v nebi je, že začne pít zvířecí krev a já mu k tomu dopomůžu…

„Achjo co sem komu udělala !“

kapitola čtvrtá: tohle je jiná láska

Zůstali jsme spolu, asi tři roky. Bertrauxovým jsem neřekla ani sbohem jen jsem zmizela společně s Jakem. Byli jsme nerozlučnými přáteli. Přesunuli jsme se do Portugalska. Do malého přístavního městečka jménem Faro. Jacob se snažil pít zvířecí krev jako já, moc mu nechutnala, aby podlehl pokušení zůstával v naší malé chatce u moře.

Jak šel čas, zjistila jsem, že se nic neděje a já začala být stále více mrzutější. Jake si toho samozřejmě všiml a také se mu nelíbil stereotyp a pak mě opustil, znovu jsem mohla žít. Sama.

„ Ma Belle, já musím jít, žít a ty také. Mám před sebou dlouhou cestu za očištěním a ty už mi nemůžeš dál pomáhat vždyť sama také chceš jít…

„Máš pravdu, na shledanou Jaku.“ Přistoupil ke mně a políbil mě, fíha náš první polibek. Bylo to dokonalé, akorát jsme se trochu nechali unést a lehce se nám to zvrhlo. Myslíte si, že je to zneuctění památky Richarda? Já jsem ho chtěla poslechnout a žít „dál“ svůj život, ano milovala jsem ho a navždy bude mít místo v mém srdci, ale on by si přál, abych si našla někoho, o koho se budu moct opřít v těch nejtěžších chvílích… (No dobře kaju se, já ale fakt nemůžu za to, že jsem se s Jakem “vyspala“, když on je tááák sladký. Konečně jsem chápala proč většina upírů žije v páru, když ony noci jsou tááák dlouhé O=)…)

Pak jsme se rozešli.

„Ma Belle tohle je jiná láska, dospělejší. Ale já se vrátím až na to budeš připravená a já taky. Na shledanou ma Belle.“

„Sbohem Jakobe…“ „ Budeš mít místo vždy v mém srdci, ale vždyť víš…“

Zůstala jsem sama.

rok 2008

Víc jak 150 let jsem chodila mezi upíry a lidmi a hledala. Čas od času se na mě přišel podívat Jake, dodnes nechápu, jak vždy dokázal poznat, kde jsem. Jeho návštěvy byly vždy krátké, ale krásné, většinu času jsme provozovali dospělou lásku ;-P. Nikdy se nezdržel dlouho nanejvýš 2-3 dny. Odešel když jsem byla pryč. Zvykla jsem si nemusela jsem se s ním loučit bylo to tak snadnější.

S mojí schopností jsem se naučila lépe zacházet, dokázala jsem být „převlečena“ za někoho jiného i měsíc za Sebastiana dokonce měsíc a půl. Moje schopnost mi dopomohla vystudovat plno středních a vysokých škol. Po roce 1900, když už mohly studovat i dívky, jsem se nemusela až tak maskovat, ale já přesto dělala ze sebe Bastiena, když jsem byla muž brali mě vážněji.

Momentálně jsem byla v univerzitě Oxford v Anglii. Bylo to úžasné, samozřejmě jsem byla za Seba. Peníze na školné nebylo problém. Od té doby co Bill Gates začal pracovat s počítači jsem začala vytvářet počítačové programy, vydělala jsem si tak plno peněz aniž by někdo věděl, že jsem je udělala já.

Takže jsem si pořídila malý byteček v nejvyšším patře, luxusní bytovky nedaleko školy. Byt s pár místnostmi, pak jsem skoupila půlku knihkupectví, abych měla co dělat a pořídila si pár hudebních nástrojů, klavír, baskytaru a bicí- sousedi museli mít ze mě velkou radost, aspoň jsem doma neměla takové ticho... Do školy jsem jezdila v bavoráku, černým se stahovací střechou. Na koleji jsem raději nebydlela, abych měla volný přístup do přírody, kde bylo plno zvířátek pro mou potřebu.

První měsíc jsem si ničeho nevšimla, jezdila jsem na přednášky na poslední chvíli, abych se nemusela s nikým vybavovat. Pár holek se mě snažilo pozvat na rande, docela by bylo zábavné, kdyby věděly, že jsem dívka. Všechny jsem vehementně odmítala. Kde kdo si myslel, že jsem gay. Pak, mě začali na schůzky zvát i kluci =o). Ze školy jsem vždy vypadla co nejrychleji a zamířila ke svému autu a jela pryč.

Jednoho dne se to, ale změnilo. Zbytek školy mě ignoroval, páč jsem se stejně s nikým nebavila a učitelé mě moc nemuseli, protože jsem byla chytřejší než oni. (Totiž oni nevěděli, že jsem jeden čas také vyučovala. Převlečená za pedantskou profesorku…) Žila jsem ve svém malém světě a nevnímala realitu…

Toho dne jsem přijela ještě později než obvykle, na školním parkovišti bylo jedno jediné volné místo vedle stříbrného Volva. Rychle jsem tam zajela a běžela do školy s hromadou knih v náručí na tašku nebyl čas. Den utíkal stejně pomalu jako každý jiný nedozvěděla jsem se nic nového, tak jsem začala uvažovat co budu dělat až skončím tuhle školu, možná bych si mohla zajet do Itálie, za Arem pro novinky, nebo hledat Jacoba…

Když jsem pak mířila k autu kolem vedlejšího auta postávali tři osoby přesněji řečeno upíři, což mě docela dost zarazilo…

Autor: Karcza (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bylo nebylo... ?! 2, 3.a 4. kapitola: