Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bylo nebylo...?! 2 6. kapitola

29.12.2009 (09:45) • Karcza • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1811×

kapitola šestá :další „potomek“  Carlislea Cullena

BELLA

Alice mě navedla ke krásnému viktoriánském sídlu. Dům měl obrovské rozměry, kam se hrabal můj miniaturní podkrovní byteček. Hned jak jsem zaparkovala, tak se otevřely dveře a z nich vyběhlo pár lidí v čele s Jasperem. Alice se s ním řádně přivítala a představila mě další části své rodiny. „Tak tohle je Rose a Emmett, vevnitř na nás čeká mamka a táta.“

Bylo roztomilé jak řekla “mamka a táta“, kdybych mohla tak bych brečela… závistí… Emmett byl vysoký sympatický, pohledný a dobře stavěný kluk a Rose byla jako panenka barbie, dlouhé blonďaté vlasy se jí vlnily kolem hlavy… Trochu mi připomínala Madelain… Podala jsem si s nimi ruku „Sebastian těší mě.“ Začali jsme se bavit o takových těch všedních věcech a pomalu šli do domu. První koho jsem uviděla byla drobná mladá žena, která se na mě usmála.

„Ráda tě poznávám Bastiane říkají ti tak že, říkej mi Esme…“

„Já vás taky Esme.“

Za Esme se najednou vynořil upír, kterého jsem si pamatovala kterého jsem měla ráda a moc mi chyběl- Carlisle.  Byla jsem v šoku a přestala se soustředit úplně na všechno strnula jsem a změnila se na Bellu…

„Carlisle…“ zašeptala jsem potichu…

CARLISLE

„Bello…“ nemohl jsem uvěřit svým očím rychle jsem se k ní přiskočila pevně jí objal, vnímal jsem nechápavé pohledy své manželky a svých “dětí“, jak se objímám s úplně cizím upírem tedy pro ně cizím…

To by nebyl Emmett, aby nadálou situaci nezneužil ve svůj prospěch. Přiběhl k nám a začal řvát, „Já chci taky.“ Což znamenalo další ruce navíc, ještě že nemůžeme  brečet asi by tu teklo hodně slz.

EDWARD

Cože on je ona ? To byl jediný fakt, který mě zajímal. Místo toho, že se s Carlisleem zná ! Moment ona se s ním zná ?

„Sebastiane, nebo jak se jmenuješ mohl by jsi nám laskavě vysvětlit co se tu děje před chvílí si byl –byla kluka a teď si holka ?!“ Můj hlas zněl naštvaně, i když jsem to tak vůbec nezamýšlel. Jen jsem byl v šoku a zmatený, hlavou mi proudily myšlenky ostatních ve směs šokovaných a nelogických, jen Carlisle  cítil radost, velkou radost a v mysli jsem viděl černý prsten !?

CARLISLE

„Ehm Bello, prosím mohla bys mi říct co je tvojí schopností ?“ Tušil jsem to, ale chtěl jsem si to nechat potvrdit. Edward souhlasně pokyvoval nad mými úvahami.

Zasmála se „Vždyť jsi na to přišel sám, ale prostě dokážu změnit svůj vzhled.“ Začala se soustředit a během dvou vteřin stála vedle mě moje kopie, Dokonalá kopie, tedy až na to oblečení samozřejmě. Vsadil bych se, že má i stejnou pihu na no, určitém místě mého tělo, nad mými myšlenkami Edward kroutil jen hlavou a usmíval se. Nemůžu mu to mít za zlé, ať je rád, že se nezměnila v něj –to se zase Edie zamračil :-D.

„Díky Bells.“

„Rodino, chtěl bych vám oznámit důležitou věc,  prosím pojďte se posadit do jídelny.“ Všichni na mě zírali, jako by jim ulítly včely, ale mě to bylo jedno. „Vrátila se mi moje přítelkyně, moje dcera…“ Při mé poslední myšlence na mě Ed vrhl zaujatý pohled.

Všichni si posadili kolem oválného stolu v jídelně, po mojí levici seděla Bella a napravo Esme. „Takže, rád bych vám řekl představil Isabellu, mojí dlouholetou přítelkyni, dceru - já jsem její stvořitel.“

Nejdříve bylo naprosté ticho, kdybychom neměli upíří sluch, tak by jsme slyšeli i pírko spadnout na podlahu.

„Cože?“ Vyhrkl Jasper, a přerušil počáteční šok, ostatní jen nevěřícně kroutili hlavou, Esme vyskočila na nohy a Bellu objala, ta jí trochu zaraženě objetí opětovala. Takže aspoň někdo to vzal rozumně, to se ale o mých dětech říci nedalo…

„Vy jste o ní někdo věděl, kdo to vůbec je ?“ Ptala se jedovatě Rosalie.

„Rose přestaň, na tvoje výlevy není nikdo zvědavý, teď pokud mě omluvíte, tak bych si rád s Bellou promluvil o samotě, pak se všichni vše dozvíte, Bell jdeme ?“

Rychle jsem Esme stiskl ruku a začal Bellu odvádět do pracovny, tam bude větší klid, moje drahé děti mezi sebou živě diskutovaly jako v slepice v kurníku !

BELLA

Čekala jsem cokoliv, ale ne to co se stalo… Carlisleova rodina, se začala překřikovat, že mě raději odvedl do svojí pracovny. Nabídl mi křeslo a přešel k protější stěně, kde viselo několik obrazů. Na jednom jsem poznala Marca, Caia a Ara společně s Carlisleem . Přesně k tomu zamířil stiskl nějaké ukryté tlačítko obraz se odsunul a za ním byl malý trezor. Než jsem stačila mrknout, tak ho otevřel a vytáhl z něj malou obyčejnou dřevěnou krabičku, kterou mi podal.

Zvědavě jsem ji otevřela a tam byl, můj prsten, který jsem darovala Carlisleovi.

„Je na čase, aby se vrátil k majiteli.“ Řekl Carl prostě.

„ Ne, je tvůj a ty to víš.“ Odmítavě jsem zatřásla hlavou a krabičku postavila na stůl.

„Bello, tak moc jsi mi chyběla, tisíckrát jsem se pro tebe chtěl vrátit, hned jak jsem odešel, ale pak už bylo příliš pozdě. Nemysli si, že jsem Volterru nenavštívil asi 70 let jsem se odhodlával, ale přišel sem příliš pozdě dodnes si to vyčítám. Co se vlastně stalo ?“ Omluvně se na mě usmíval a přitom mě držel za ruku, asi se chtěl ujistit, že jsem skutečná…

„Carlisle, tohle téma bych nejraději nechal spát, ale dlužím ti vysvětlení. Tenkrát, jak jsi se mnou chtěl odejít, moc jsem chtěla, ani nevíš jak pro mě bylo těžké říct ti “ne“ . Jenže ten den co jsi se rozhodl, že odejdeš a oznámil to Arovi to, že mě chceš vzít s sebou, tak mě navštívil a řekl mi, že jestli chci ještě někdy Richarda vidět tak zůstanu. Jenže on ho zabil jeho i Willa . Ke konci jsem, už jenom šeptala, bylo pro mě obtížné mluvit o Gordonových…

Pak jsem utekla. Jak jsi viděl mojí schopností je si změnit vzhled, vždyť víš za svého lidství jsem v tom měla praxi.“ Na tváři se nám objevil slabý úsměv, jak jsme byli oba ponoření do vzpomínek. Já na dobu, kdy jsem těsně po dokončení školy poznala Richarda a on na dobu, po mé přeměně a vyprávěním o mém životě a šarádu s Bastienem…

Povídala jsem si s Carlisleem, asi tři hodiny, vyprávěla mu víc o tom co jsem dělala po odchodu z Volterry o Jakovi jsem s zmínila jen okrajově. On mi na oplátku vyprávěl, jak změnil všechny členy rodiny, když vzdal naději, že mě najde. První byl Edward, pak Esme. (V jeho očích byla upřímná láska, když o ní mluvil.) Svíralo se mi srdce, když jsem viděla jak je šťastný a nadšeně mluví o své rodině, nepříjemně mě začaly pálit oči, naštěstí nemůžeme brečet, asi bych se zhroutila.

Dlouho jsem nevzpomínala na otce, Willa, Richarda... Ztratila jsem se ve vzpomínkách, Carl po mě házel smutné pohledy, bylo mi líto co se stalo, pak jsem si vzpomněla na bolest co jsem cítila, když Richard zemřel…

Rodina- bylo to jako kouzelné slovo, které nepatřilo do mého slovníku, moc jsem jim záviděla všem.

ALICE

Už jsem to nemohla vydržet, slyšeli jsem úplně všechno co si říkali, ano bylo to neslušné, ale zvědavost převládala a taky ono to jinak ani zařídit nejde, když jste upíři. Pak už jsem to nevydržela. Kývla jsem hlavou na rodinu, která se nepohnula od té doby co ti dva odešli. Během dvou vteřin jsme byli u otce v pracovně.

„Nechceme rušit, ale…“ Dál už jsem nevěděla co říct. Vyřešila to za mě Esme .

„Bello doufám, že u nás nějakou dobu zůstaneš, ráda bych se s tebou více poznala a zbytek rodiny jistě také.“

„Děkuju, moc ráda.“ Odpověděla, a pak se na nás na všechny usmála. To rozpustilo ledy a všichni jsme si posedali na zbývající nábytek v pracovně, či na zem a to co poté následovalo se rovnalo psychologickému testu, kdy musíte odpovídat rychle na různé otázky a to byl jen začátek.

Autor: Karcza (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bylo nebylo...?! 2 6. kapitola: