Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bylo nebylo... ?! 3. Richard a William Gordonovi

22.11.2009 (15:00) • Karcza • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1805×

RICHARD

Nechápu co mě to napadlo, proč jsem si prostě něco nevymyslel, proč jsem řekl pravdu, no jasně protože jsem ignorant a idiot, stejně za to může jenom ona asi jsem se…  zbláznil ! Ne to snad není možné, nemůžu svádět vinu na někoho jiného! Splynout s prostředím, pravidlo číslo jedna, mě se ale dneska podařilo pořádně vyčnívat. Pak jsem si vzpomněl na její oči a úsměv a byl jsem ztracen…

Naštvaný jsem přijel domů, kde na mě už čekal William, bavil se mojí roztržitostí, přišlo mu náramně vtipné mě poslat na nějakou společenskou akci, ze které jsem přišel většinou otrávený nebo unavený lidskou přetvářkou a pletichařením. Kdyby neměl dar přinutit kohokoliv, aby dělal to co chce on, tak by mu tohle nikdy neprošlo, proč jsem z nás dvou musel být ten zodpovědnější já ?

Snažil se ze mě vytáhnout co jsem celý večer dělal, ale já si hrál na mrtvého brouka, i když jsem vůči němu neměl šanci. Nakonec ho přestalo bavit mě vyzpovídat prostě se jen soustředil a chtěl po mě ať mu kápnu božskou…

Chtě nechtě jsem mu všechno vyslepičil, jednoho dne se mu pomstím !!! Na upíra byl můj bratr nechutně zvědavý, ale já se musel podřídit protože to on byl ten talentovaný… Požádal jsem ho jestli by nechtěl jít se mnou na lov, souhlasil.

Běželi jsme asi 50 kilometrů od Londýna do rezervace Springs Roats. Oba jsme byli takzvaní vegetariáni, vzdali jsme se lidské krve a pili jenom zvířecí, je to už tak dlouho, že ani jeden z nás nemá potřebu pít krev lidskou a jsme vůči ní skoro úplně odolní, ale i ti nejsilnější můžou být poraženi…

Když jsme měli zlaté oči připadali jsme si lidští a mohli se snadněji pohybovat mezi lidmi, zařadit se do společnosti, nejhorší bylo věčné stěhování, ale “člověk“ si po čase zvykne, čím déle jsme předstírali, že jsme mladší tím delší dobu jsme mohli strávit ve stejném městě.

Náš stvořitel Christopher byl nomád, který se snažil postavit armádu, aby ovládl jedno větší teritorium, nakonec ho stejně nejspíš dostali Volturiovi (upíří královská rodina), Will byl proměněn jako druhý, byli jsme mladí, velice mladí. Nebylo nám ještě ani 19. Christophera, ale uchvátila myšlenka dvou silných jedinců, které by mohl využívat, nebo vydírat na úkor druhého a tak nás přeměnil…

S Willovou pomocí jsme Christophera po pár desetiletích opustili a začali žít svůj život, pití lidské krve nám zhnusil natolik, že jsme přišli na jiný způsob. A tak žijeme dodnes, víc jak 150 let.

„Richarde, tak kdy ji zase uvidíš ?“ Dobíral si mě Will.

„Nevím jestli je to bezpečné…“ Vymlouval jsem se, zachytil jsem pach jelena a rozběhl se a zakousl se do něj s takovou chutí až to bylo nepřirozené, protože býložravce moc nemusím… Jasně přiznám se byl to jen úhybný manévr, abych se nemusel vybavovat s mým bratrem o Isabelle, zbabělé já vím, začínal jsem vážněji uvažovat nad změnou teritoria a když jsem se o tom zmínil bratrovi tak se mi jen vysmál.

„Ale, ale náš vzorňáček, starší a moudřejší chlapeček všechno vím – všechno znám chce utíkat před problémy ? To se k tobě Richarde nehodí co by asi řekla maminka !“

Říkal to jako by si dělal srandu, ale nebylo to tak, viděl jsem mu to na očích. Měl pravdu nebudu před ní utíkat, je to jen hloupá holka, takových chodí po světě tisíce co tisíce milióny ! Odteď se k ní budu chovat jako ke každému jinému… Řekl jsem si to snadno, ale realizace byla horší…

BELLA

Včerejší ples mě naprosto odrovnal, než jsem se uráčila vstát, bylo skoro poledne. Snažila jsem se moc nepřemýšlet nad událostmi včerejšího večera, ale nemohla jsem si pomoci. Poobědvala jsem s otcem, který se potom odebral na akademii, já zůstala sama a přemýšlela co s načatým odpolednem, možná bych se mohla převléct za Sebastiana a jít se někam projít, nikdo to nezjistí a budu mnohem méně nápadnější, než samotná slečna na procházce, nebo bych mohla si jít přečíst nějakou knížku.

Litovala jsem, že v Londýně neznám skoro nikoho, potřebovala jsem jakékoliv rozptýlení, abych na něj přestala myslet!

Naštěstí přišlo záhy, kolem třetí odpoledne se u našich dveří objevila Charlotta se svou komornou, ve vycházkových šatech a se slunečníkem (popravdě jí byl na houby, protože venku nesvítilo slunce…) a pozvala mě na procházku do blízkého parku, kam chodila veškerá šlechta i prostý klid  “nabrat energii“, ihned jsem souhlasila, konečně nějaké rozptýlení. „Možná tam bude i on !“ Dumala jsem, „ale budu raději když zůstane doma.“ Lhala jsem sama sobě, moc jsem chtěla ho znovu vidět

Pozvala jsem Charlottu dovnitř a šla se převléct. Kathleen mi pomohla zavázat jedny, vycházkové šaty, broskvové barvy a pečlivě mi upravila klobouk v mých dlouhých vlasech. Během chvíle jsem byla dole, Charlotta už netrpělivě přešlapovala. Pak poslal svou komornou zpátky domů a my vyrazily.

Zavěšené do sebe jsme procházely pomalým krokem parkem, kde bylo na pozdní odpoledne plno lidí. Rozebírali jsme neurčité věci, jen tak, aby řeč nestála a já zjistila, že mám Charlottu docela ráda celý život mi chyběla kamarádka…

S Charlott bylo prima, že nepitvala včerejší večer a neměla žádné narážky na Richarda. Za to jsem jí byla neskonale vděčná. Snažila se mě přemluvit ať jí pomůžu zorganizovat piknik pro pár lidí, jenom samá omladina, žádný dozor, pár přátel asi tak 20. Snažila jsem se dát najevo nadšení, ale moc to nešlo, vymluvila jsem se že nejsem organizační typ. Ale, že ráda přijdu. (Tak nějak jsem tušila že Richard bude na seznamu hostů…) Byli jsme zrovna asi v půlce, když Charlott na někoho ukázala.

„A hele kohopak to tady máme, Isabell pojď musím mu vynadat, že včera nebyl na plese, “ a ukázala na mužskou postavu, která seděla na jedné lavičce a četla knihu. Rozhodným krokem k němu Charlotta zamířila a já jsem ji zoufale následovala, čím víc jsme se přibližovaly, tím jsem měla větší neblahý pocit, že toho dotyčného znám. A také, že ano ! Nebyl to nikdo jiný než … Richard. Zatajila jsem dech a čekala co se bude dít.

„ Charlott ?“ snažila jsem se na poslední chvíli jí zatrhnout její plán, „Vždyť je to Richard Gordon a ten na plese včera byl…“ Charlott se na mě podívala jako bych spadla z višně a začala se smát.

„Tohle bude ještě zajímavé.“ Pronesla, to už si nás všiml i Richard, usmál se na nás a šel nám naproti.

Will

Musel jsem vypadnout, přestal mě bavit pozorovat zmučený výraz mého bratra, který se snažil vymyslet jak se vyhne slečně da Vindomezové . Vzal jsem první knihu, kterou jsem viděl a šel do parku. Zde budu moct aspoň nerušeně přemýšlet ! Jak naivně jsem se mýlil…

Seděl jsem na lavičce a předstíral, že čtu mezitím ke mně doléhaly hlasy ostatních návštěvníků. Pak ke mně přistoupila Madelain a bez vyzvání se posadila vedle mě, můj klid byl narušen nepřítelem číslo jedna…

„Á Richarde jaké milé překvapení co vy tady ? Včerejší ples u Simsnových se vyvedl, že. Jen škoda , že jste tak náhle zmizel, to vám slečna da Vindomezová pošlapala boty nebo co? Slyšela jsem jak si na ní pánové stěžují jaké je to nemehlo myslí si, že bylo roztomilé jak se stále omlouvala, ale když neumí tačit, tak proč chodí na plesy, že Richarde…“ Myslela si, že jsem Richard co taky po ní chtít-blondýna. (Dobře, mě a bratra od sebe rozezná jenom Charlotta, jinak s tím mají ostatní menší problémy =o) )

Mlčel jsem a poslouchal jak pomlouvá Isabellu, chvíli jsem měl chuť jí jednu vrazit co si to vůbec dovoluje. Já tuhle nafintěnou povrchní slečinku tak nesnáším, už od první chvíle co jsem ji potkal. Richard je na tom podobně, ale nikdy se nedokázal tak bránit jako já, byl dokonalý gantleman dodržující etiku ! Musel jsem jí zarazit…

„Taky přeji dobrý den slečno Lowellová, bohužel jste si mě, ale spletla s bratrem, Richard je momentálně já ani nevím kde ...“ Řekl jsem sladce a široce se usmál. Madelain se zarazila široce rozevřela oči a zůstala na mě zírat s pusou dokořán, skoro jsem mohl sledovat jak jí v hlavě rotují kolečka a z hlavy jí stoupá pára. Zrudla jako rajče a nebyla s to něco říct, to si ještě vychutnám.

„Madelain,“ vykřikl jsem zděšeně „jste v pořádku, najednou jste úplně zčervenala a máte otevřená ústa, aby vám tam nevletěla moucha, nemám vám zavolat pomoc ?“ starostlivě jsem kroutil hlavou a dělal, že hledám něčí pomoc.

„N-Ne já jsem v pořádku.“ Vypravila ze sebe potichu a zčervenala ještě víc. „Já už budu muset jít, Williame pozdravujte bratra, sbohem.“ Zmizela rychleji než pára nad hrncem… Ještě půl hodiny jsem se bavil nad výrazem slečny Lowellové.

Zamyslel jsem se, bilancoval jsem a přehrával si co nás všechno potkalo od té doby co jsme se staly upíry. Nebylo toho málo, ztratil jsem pojem o čase až jsem zaslechl hlasy ignoroval bych je dokud nepronesly jméno mého bratra…

„Vždyť je to Richard Gordon a ten na plese včera byl…“ otočil jsem se za hlasem a spatřil Charlottu a nějakou slečnu. Charlott se začala smát, odpověděla druhé dívce. To už jsem, ale vstal a šel jim naproti.

„Dobrý den Charlott doufám, že mě představíte vaší půvabné společnici.“ pozdravil jsem, a podíval se na mladou dámu, která klopila oči. Charlotta se začala smát, asi proto jsem ji měl tak rád, i mému bratru nevadila, což bylo s podivem, protože Richard byl starej bručoun.

„Ale my se přece známe …“ zamumlala slečna potichu.

„Určitě ne to bych si pamatoval.“

„Isabello, dovol abych ti představila Williama Gordona bratra Richarda…

Autor: Karcza (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bylo nebylo... ?! 3. Richard a William Gordonovi: