Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Být vlkodlakem 2. kapitola

18.09.2019 (10:00) • Elumenatha • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1160×

2. kapitola

Edward vypadal stejně krásně, jak jsem si ho pamatovala. Byl zjevně překvapený, že mě tu vidí a zíral na mě jak na halucinaci. Během vteřiny se ale vzpamatoval a nasadil neodolatelný úsměv. Kdybych teď stála, tak by se mi nejspíš právě podlomila kolena. Co to se mnou proboha je? Nikdy na mě ještě žádný kluk takhle nezapůsobil.

„Ahoj,“ pozdravil mě zvesela. Teď jsem byla vyvedená z míry pro změnu já.

„Ehm, ahoj,“ odpověděla jsem nesměle a oplatila mu úsměv.

„Smím?" zeptal se obezřetně a pokynul k volnému místu vedle mě. 

„Jistě," odpověděla jsem překvapeně. Přisedl si ke mně na lavičku a přenesl pozornost na malého Williho.

„Ale a kdopak je tohle?“ Trochu podezřívavě se na mě podíval, jako by si snad myslel, že je to moje vlastní.

„To je můj bráška, Willi.“ Vypadalo to, jako by se mu celkem ulevilo.

„Jdeš za svým tátou?“ Přikývl a z ordinace zazvonil budík ohlašující půlhodinu. To vzbudilo Williho, který si okamžitě všimnul nově příchozího a měřil si ho velmi zvědavým pohledem.

Zvonek jsem ani nevnímala, protože právě v tu chvíli se mi Edward zadíval do očí. Propaloval mě svým zlatým pohledem, ve kterém jsem se úplně ztratila. Svět okolo mě přestal existovat. Bylo to, jako by se okolo nás vytvořila bublina, která všechny okolní vjemy pohlcovala a nepouštěla dovnitř. Vypadal zmateně a i lehce znepokojeně. Předchozí úsměv se mu z tváře vytratil a nyní mě propaloval zamyšleným pohledem. Co se mu asi tak právě honí hlavou?

„Ehm, ehm.“ Zdvořilé odkašlání mě přinutilo vrátit se zpět do přítomnost a já odtrhla zrak od Edwardova dokonalého obličeje. Ve dveřích do ordinace stál doktor Cullen a jeho výrazu jsem zaboha nemohla porozumět. Edward vyskočil na nohy, jako by ho někdo nachytal při nějaké zlotřilosti, něco zamumlal svému otci, popřál mi, ať se mám dobře a zmizel v ordinaci. Doktor potom zkontroloval Willimu ruku, poučil mě o možných vedlejších nežádoucích účincích, dal rady, jak se případně zachovat a jaké léky podat. Pak se se mnou rozloučil a vrátil se zpět do ordinace.

Celou cestu domů jsem dumala o Edwardovi. Proč asi měl tak znepokojený výraz? Doma jsem se zaměstnávala lehkými domácími pracemi a hrála si s Willim, ten vesele žvatlal a neohrabaně zkoušel své první krůčky. V podvečer se zastavila Williho chůva Meredith, aby zjistila, jestli s něčím nepotřebuji pomoct. Nakonec u nás i povečeřela a zůstala až do noci. Což jsem velmi ocenila a během volna jsem si alespoň stihla udělat přípravu do školy. Poté jsem poděkovala Mer, rozloučily jsme se a popřály si dobrou noc. Poté už spěchala domů za svým manželem.

Dnes jsem se rozhodla jít dříve spát. Tentokrát jsem nezamířila do svého pokoje, ale do ložnice rodičů, kde spinkal Willi ve své postýlce. Předtím jsem si sem už připravila pyžamo, to jsem nyní popadla a odebrala se do koupelny, která byla propojena s ložnicí. Napustila jsem si plnou vanu horké vody a chvíli jen tak relaxovala.

Zbytek noci už tak klidný nebyl. Willi se budil co hodinu a byl nevrlý. Takže můj plán na odpočinek příliš nevyšel.

Další den už byl poklidnější. Po obědě Willi hezky usnul a já šla poklidit nepořádek, který jsme během dopoledne nadělali. Zanedlouho se ozvalo bušení na dveře.

„Je otevřeno!“ zakřičela jsem z kuchyně a přitom umívala nádobí.

„Ahoj, Aletheo.“ Ve dveřích se objevil rozcuchaný Jerome, nahý do půl těla. Nevyvedlo mě to z míry, byla jsem zvyklá, že k nám čas od času zaběhne, oblečený jen do svých obnošených riflových kraťasů a to i když je venku pod nulou. Samozřejmě se zde stavoval pouze, když byli rodiče mimo domov. Rodiče neměli ani tušení o mém "druhém já" a já se rozhodla je od všech těch podivností uchránit.

Dávali jsme si pozor. Rodiče by nejspíš kleplo, kdyby mě našli v přítomnosti polonahého Jeroma.  Sama jsem také pobíhala jen nalehko, i když samozřejmě ne tak hodně jako ostatní členové naší smečky. Jelikož jsem v ní byla jediná holka, tak jsem si musela nosit o jednu část oblečení navíc, což mě někdy velmi obtěžovalo.

„Nazdárek, Jere. Dostal jsi zprávu? Vážně je mi to líto, nebudu moc ven celý týden, musím se postarat o brášku, naši museli pracovně odcestovat,“ omlouvala jsem se mu.

„Ne, to nevadí, přišel jsem se podívat, jak to tu zvládáš,“ odpověděl a měřil si mě pohledem od hlavy až k patě.

„Super, zatím je všechno v pohodě,“ opláchla jsem talíř a dala ho na odkapávač.

„No, možná ti menší pauza jen prospěje, vypadáš strašně.“

Zavrčela jsem na něj.

„Ne, vážně, jak dlouho už jsi nespala? Je načase, aby sis hodila menší přestávku, nemůžeš se tolik přetěžovat,“ povzdechla jsem si. Popravdě jsem pořádně nespala už dva týdny.

„Dobře, budu se snažit co nejvíc odpočívat,“ slíbila jsem mu. Z otevřeného okna zavál do místnosti chladný vánek. V tu chvíli jsem postřehla, jak Jerome zbystřil a oči se mu zděšeně rozšířily. Podívala jsem se okolo sebe, ale nezaregistrovala jsem nic nebezpečného.

„S kým jsi dnes byla?“ zeptal se podezřívavě. Nechápavě jsem pozvedla obočí.

„S tím, s kým každý den, proč?“

„Copak ty to necítíš?“ zhnuseně se ošil.

„Ne, co bych měla cítit?“ zeptala jsem se zmateně a začichala.

„Ten smrad, pach, který vydávají naši nepřátelé.“ V tu chvíli jsem zpozorněla. Když mluvil o našich nepřátelích, tak určitě myslel upíry. Důvod, proč jsme existovali.

„Já ale vážně nic necítím,“ řekla jsem zmateně.

„To je divné, určitě jsi se dnes pohybovala v jejich přítomnosti, ještě se na to podívám, musí být velmi blízko,“ mračil se.

„Jere,  určitě bych si všimla, kdyby se kolem mě ochomýtal nějaký upír, nemyslíš?" reagovala jsem popuzeně.

Neodpověděl mi a hned na to se vytratil, protože se z lesa ozvalo zavití. Povzdechla jsem si. Tohle vypadalo na další komplikace, i když mi mohla nastalá situace přinést i trochu toho vzrušení. Pokud měl Jerome pravdu.

Bohužel, na můj odpočinek nakonec nedošlo. Willimu se spustila rýma a celé noci proplakal. Neměl sice teplotu, ani žádné jiné příznaky, ale i pouhá rýma pro něj byla dost obtěžující. I přes mé neustálé odsávání, měl nos neustále ucpaný a nemohl spát. Ke konci týdne, už se jeho stav začínal lepšit. Když se rodiče v neděli vrátili, bylo to zase veselé, usměvavé škvrně.

 V pondělí jsem se do školy ploužila jako oživlá mrtvola. Maria, kterou jsem potkala u školní brány, vtipně poznamenala, jestli nemá připravit rakev a rezervovat místo na hřbitově. Střelila jsem po ní nerudným pohledem. Kdyby tak věděla, že já jen tak neumřu, tedy alespoň ne přirozenou smrtí. Celé dopoledne bylo dost náročné, především proto, že se mi oči neustále zavíraly a udržet se při vědomí byl téměř nadlidský výkon.

Při tělocviku jsme pak hráli baseball. To opravdu nebyla pro dnešek zrovna trenérova šťastná volba. Ve své lidské podobě jsem byla, co se pohybu týče, opravdu neskutečné nemehlo. Hned na začátku hry, jsem odpáleným míčkem sejmula jednoho spoluhráče. Na oku se mu kvůli mě rýsoval pěkný monokl. Při příštím odpalu jsem sejmula pálkou dalšího nešťastníka. Nakonec jsem si sama málem vyrazila zuby. V tu chvíli trenér konečně usoudil, že bych toho měla raději nechat a měla zbytek tělocviku strávit na lavičce.

Další hodiny se vlekly tak šíleně pomalu, že jsem myslela, že už vypustím duši. Dnes jsem neměla ani chuť na jídlo, ale na Mariino naléhání jsem se nakonec došourala do jídelny. Byla sekaná a nevypadala nijak vábně. Šťourala jsem se v jídle a nepozřela ani jeden malý kousek. Spíš jsem poslouchala, co si kdo šušká. Můj mimořádný sluch mi umožňoval slyšet prakticky vše. Občas to byla sranda nachytat někoho na švestkách. Zaujala mě velmi tichá konverzace. Tak tichá, že jsem měla problém ji vůbec zachytit.

„Jak to myslíš, že ji nedokážeš vidět?“ zeptal se právě rozhořčeně tichý, sametový hlas.

„Nevím, to se stalo naposledy, když jsme byli ve Forks.“ Uslyšela jsem tiché zavrčení. Forks? Proč mluví zrovna o Forks?

„Ne, to není možné, aby byla,… toho bychom si snad všimli. Ta její vůně, je mnohem intenzivnější, než u Be…, no prostě, když jsem ji spatřil poprvé a pak ucítil tu vůni, myslel jsem, že zešílím. Kdybych to už nezažil, ani se raději nesnažím odhadovat, jak by to dopadlo a ta její podoba… Prostě si to nedokážu vysvětlit." Pořád mi unikal význam jejich slov.

Střelila jsem pohledem k jejich stolu. Dnes u něj seděla jen Alice s Edwardem. Možná bych vážně neměla poslouchat cizí rozhovory.

„Edwarde, zkus nad tím chvíli uvažovat. Ta její teplota, když jsem u ní stála, úplně žhnula… Ano, jinak je dost odlišná od těch, které jsme doposud potkali, ale jsou tu i jiné znaky…,“ pokračovala tiše. Mluvila velmi rychle a rty se jí sotva pohybovaly.

„Ona je velmi zvláštní, nedovedu si to jinak vysvětlit, jsem si jistá, že je vlkodlak.“

Vlkodlak!!! Při tom posledním slově, jsem sebou prudce trhla a shodila tak na zem talíř, který to neustál a roztříštil se na mnoho malých kousků. Tím jsem přilákala pozornost mnoho zraků, i když ne tolika, jelikož se mi stávalo celkem často, že jsem rozbila v jídelně nějaké nádobí. Bohužel, jsem ale přilákala hlavně pohledy Alice a Edwarda. Vymrštila jsem se na nohy o něco rychleji, než bylo normální a zpozorovala jejich šokované pohledy. Byla jsem naprosto zděšená. Pochopili. Cítila jsem, jak se třesu po celém těle. Ani jsem se neobtěžovala uklidit po sobě tu spoušť, a co nejrychleji jsem se vyřítila ven. Dnes už nebylo v mých silách ovládnout své tělo. Svou vlčí část. Jen tak tak jsem stihla doběhnout do lesa. Ze školy se dalo zpozorovat jen něco velkého a bílého, co se mihlo mezi hustým porostem a pak táhlé vlčí zavití.

Ani nevím, jak dlouho jsem pobíhala po lesích. I když jsem byla ve své vlčí podobě, měla jsem mysl přeplněnou tisícem myšlenek a v mém nitru bouřily všemožné pocity. Nemohla jsem se vzpamatovat z toho, co jsem slyšela v jídelně. Ostatní členové ze smečky už mě sháněli. Kupodivu jsem si před nimi dokázala uchránit myšlenky, takže věděli jen to, že jsem velmi rozladěná. Jerome se nabídnul, že zavolá mojí mamce a namluví ji, že si chci udělat pyžamový večírek s jeho sestrou a proto u nich zůstanu přes noc. Byla jsem mu za to moc vděčná. Nebyla jsem ve stavu, kdy bych se mohla ukázat doma.

Vlastně se mi ani nějakou dobu nedařilo proměnit se zpátky do své lidské podoby. Nakonec jsem se ale v mezích možností uklidnila a proměnila se. Trvalo mi to celý den. Pak se naskytl další problém. Moje oblečení ještě zjevně leželo roztrhané na cáry někde v lese u školy, kde jsem se proměnila. A tak jsem se musela, tak jak mě pánbůh stvořil, proplížit domů. Tam jsem si dala pořádnou sprchu a oblékla se. Za tu dobu, co jsem byla mimo, jsem se v lesích uběhala až na hranici svých sil. Přesto jsem se rozhodla jít do školy. Rodiče už byli v práci a Williho hlídala chůva Meredith.

Proběhla jsem kuchyní, pozdravila Mer, pak jsem naskočila do svého stařičkého auta, které s několika ranami z výfuku nastartovalo a já se kodrcavě rozjela směrem ke škole. Měla jsem co dělat, abych neusnula přímo za volantem. Vidění mi navíc zhoršoval hustý déšť. Když jsem na parkovišti vystupovala z auta, zahákla jsem se o dveře a málem se zřítila na chodník.

Naštěstí jsem to ustála a skončilo to jen roztrhnutým trikem.  To jsem si spěšně převlékla, naštěstí jsem měla v autě náhradní oblečení. Zlobně jsem zabouchla dveře, až se málem urazily. To, že jsem ušetřila svůj obličej dopadu na tvrdý beton, ovšem neznamenalo, že tím všechny pohromy dnes už končí. U vchodu do školy jsem se sklouzla na schodech a bolestivě dopadla na záda a na ruku. Kdybych nebyla tak odolná, asi bych si právě v tuhle chvíli něco zlomila.

„Do háje, proč zrovna já?“ Školník, který stál poblíž, ke mně okamžitě starostlivě přispěchal.

„Není vám nic, slečno, to byl velmi ošklivý pád, nemám zavolat ošetřovatelku?“

„Ne, to je v pohodě, děkuju.“  S jeho pomocí jsem se vyškrábala na nohy. Nepříjemně mě píchalo v ruce, kterou jsem se snažila zbrzdit pád. Přece jenom jsem si tedy něco zlomila. Se zatnutými zuby jsem školníka přesvědčovala, že mi nic není. Když mě konečně pustil, spěchala jsem do budovy. Zamířila jsem na dívčí toalety. Nikdo tam naštěstí nebyl. Se zatnutými zuby jsem si vyhrnula rukáv. V polovině loketní kosti byla znatelná vyboulenina. Unikl mi bolestný povzdech. Nemohla jsem čekat příliš dlouho. Přiložila jsem svou zdravou ruku na vybouleninu a rázným pohybem vrátila kost zpátky na její místo. Do očí mi přitom vyhrkly slzy. Ucítila jsem mírný tlak a bolest jak se to začalo hojit.

Pak jsem si ještě rychle zaskočila na ošetřovnu pro obinadlo. Nemělo smysl mi tu ruku sádrovat, za den maximálně dva, ji budu mít opět v naprostém pořádku. Přesto mi na to ošetřovatelka dala i dlahu a doporučila mi si okamžitě dojít na chirurgii a na rentgen. Slíbila jsem jí, že to hned udělám, i když to jsem samozřejmě neměla v úmyslu. Z ošetřovny jsem rovnou zamířila na hodinu matematiky. První dvě hodiny jsem už propásla a nechtěla jsem prošvihnout další.

Teď jsme měli ve škole docela fofr a já neměla z matiky poslední dobou zrovna lichotivé známky. I když jsem spěchala, přišla jsem pět minut po zvonění. Rozrazila jsem dveře a střetla se v káravým pohledem pana Malkinse. Nasadila jsem obličej zpráskaného psa. K mému divadýlku nahrával i fakt, že jsem byla celá promočená a jediná nitka na mém oblečení nezůstala suchá.

„Promiňte, pane profesore, měla jsem menší nehodu,“ pípla jsem směrem ke katedře a ukázala ovázanou ruku.

„Dobrá, tak se posaďte,“ pokynul směrem k mé lavici. V tu chvíli jsem málem dostala infarkt. Zapomněla jsem, že někdo sedí vedle mě. Ten někdo byl Edward Cullen s velmi zvláštním pohledem. Nervózně jsem se došourala na své místo a sedla si tak daleko, jak jen to lavice dovolovala. Neustále jsem si opakovala, že když se Edward bavil s Alicí, tak probírali určitě nějaký film a v něm nějakou hlavní hrdinku. To, že se tam bavili i o jiných nepopiratelných věcech, jsem naprosto ignorovala a doslova zadupala varovný hlásek v mé hlavě. Jak by koneckonců mohli vědět, že existují vlkodlaci?

V normálním světe to byly právě většinou jen filmové náměty, když teda nepočítám nějaké ty vědecké fanatiky, kteří neustále pátrají po něčem nadpřirozeném. Jestli jsem byla před tím vyčerpaná, tak nyní jsem byla na pokraji svých sil. Třeštila mě hlava a oči se mi samy zavíraly. Ráno jsem se pro vlastní bezpečnost ani nepodívala do zrcadla. Když jsem se tam dívala naposledy, nebyl to nijak lichotivý obraz. Ruka mě začínala pekelně bolet. Potichu jsem zaskučela a přestala vnímat učitelův výklad k novému složitému vzorci.

Malkins zadal úkol na vypočítání. Zoufale jsem se podívala na svou pravou ruku pod tunou obvazu. Vzala jsem propisku do levé ruky a zkusmo napsala první číslo. Trvalo mi minutu, než nabralo tvar, který vzdáleně připomínal sedmičku. Znechuceně jsem tužku opět odložila. Zdravou rukou jsem vyťukávala do stolu melodii a dívala se při tom z okna. Za chvíli jsem začala klimbat. Pak jsem to zařízla úplně. To jsem dělala poslední dobou ve škole až moc často.

Začala jsem se pomalu naklánět na jednu stranu. Moje tělo nebylo schopné vůbec reagovat. Ve chvíli, kdy hrozilo, že už se doopravdy zřítím na zem, mě něco pevně chytlo okolo pasu. Namáhavě jsem od sebe odlepila víčka. Má hlava nyní spočívala na něčím rameni. Edward! Pootočila jsem hlavu a setkala se s jeho pohledem.

Okamžitě jsem zrudla jako rajče.

„Vypadáš unaveně, neměla bys chodit takhle vyčerpaná do školy,“ pronesl šeptem. Odlepila jsem hlavu z jeho ramene.

„To je v pohodě, já jsem naprosto fit.“ Edward se uchechtl a změřil si mě zkoumavým pohledem.

„Jo, to vidím.“ Zamračila jsem se na něj. V tu chvíli naštěstí zazvonilo. Ani bych neřekla, že jsem si zdřímla na takovou dobu. Sebrala jsem ze země batoh a otočila se k odchodu. A v tu chvíli se mi zamotala hlava. Pevně jsem se chytla lavice a snažila se náhlou nevolnost vydýchat. Nádech a výdech, zase dlouhý nádech a výdech.

„Opravdu bys měla jít domů, vypadáš děsivě.“ Edward tam ještě pořád byl a zaujatě mě pozoroval.

„Hele, mě je dobře, fakt to nic není.“ Na důkaz jsem se pustila lavice a šla ke dveřím. Když jsem byla už skoro u nich, tak se mi podlomila kolena. Kdyby mě Edward nechytil, rozplácla bych se na zemi.

„Fajn, když si tak tvrdohlavá, odvezu tě domů sám,“ zděšeně jsem se na něj podívala, kdyby mě takhle viděla mamka, tak ji okamžitě odvezou do špitálu.

„Ani náhodou, já jdu na oběd, určitě je něco vynikajícího,“ řekla jsem sarkasticky.

„Jak chceš, v tom případě tě ale doprovodím,“ chytnul mě okolo pasu a vedl mě jako nemohoucího. Cestou na nás vykuleně zírali čumilové, neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit. Většinou na sebe moc pozornost nepoutám.

Měla jsem pravdu. Byla "vynikající“ čočka, teda jestli se tomu dalo čočka říkat, spíš kaše neurčitého původu, párek, který vypadal, jako by ho kuchařky vytáhly přímo z popelnice a rosolovitá okurka. Oba jsme si nandali na talíř a sedli si ke stolu. Znechuceně jsem pozorovala talíř před sebou. Doma jsem se nestihla najíst, protože jsem spěchala do školy, což znamenalo, že už jsem skoro dva dny nejedla. Ale tuhle břečku, jsem do sebe dostat nedokázala.

„Měl by sis sednout ke svým sourozencům,“ nadhodila jsem a dál hypnotizovala talíř.

„Oni to jednou beze mě přežijí,“ zachmuřeně se na mě podíval. „Nemáš hlad? Měla by ses najíst, jen ti to prospěje, vypadáš jako oživlá mrtvola.“ Propálila jsem ho nevraživým pohledem.

„Najím se doma, tady to vypadá spíš, že se nás chtějí kuchařky zbavit.“

„Co sis udělala s rukou?“ změnil téma.

„Spadla jsem u školy ze schodů.“ Jeho tvář roztáhl úsměv.

„Jak se ti to povedlo?“ zeptal se pobaveně. Nechápala jsem, co je na tom zábavného.

„No, řekněme, že já a mokro nejdeme zrovna moc dohromady," odvětila jsem podrážděně. Pousmál se a upřeně mě pozoroval.

„Byla jsi s tím na ošetřovně? Mohla bys tu ruku mít klidně zlomenou," ptal se starostlivě.

„Je to jen trošku pohmožděný, za den dva to bude zase v pohodě,“ odpověděla jsem vyhýbavě. Zamyšleně se zamračil. Vypadalo to, jako bych právě potvrdila nějakou jeho teorii.

„Měla bys být opatrnější,“ pokáral mě.

„Smiř se s tím, že jsem tak nešikovná, až to pomalu hraničí s postižením, takhle mě uvidíš každou chvíli,“ zvedla jsem ruku na důkaz. Hodil po mě překvapený pohled. Vypadalo to, jako by na něco vzpomínal.

„No, já už musím jít, máme teď biologii,“ oznámila jsem mu a popadla tác s jídlem, který jsem nedotčený vrátila. Rychle jsem odešla, než ho napadne mi zase dělat doprovod. Biologii jsme naštěstí společnou neměli.

Začala hodina a do třídy přicupital maličký profesor Walter. Tvářil se jako vždy naprosto nadšeně a v ruce nesl nějakou krabici.

„Dobré odpoledne, studenti, dnes mám pro vás speciální práci.“ Povzdechla jsem si, to budeme zase něco pitvat. Až do teďka jsem se všem pitvám vyhnula. Dnes mě to ale zjevně nemine.

„Budeme zkoumat krev pod mikroskopem, škola nedávno nakoupila nové a mnohem výkonnější mikroskopy, tak si je vyzkoušíme, každý si přijde ke mně do skříně pro jeden,“ ukázal na skříň. Všichni se poslušně zvedli a šli si pro pomůcky. Cestou jsme si vyzvedli ještě malý skalpel. Začínala jsem mít nahnáno.

„A nyní se opatrně píchnete skalpelem do prstu a necháte na sklíčko stéci kapku krve.“ Přešel k sousední lavici a zvedl mému spolužákovi Simonu Collinovi ruku. Pak mu zajel skalpelem do prstu a na bříšku jeho palce se ukázala kapka krve. Začalo se mi dělat nevolno. Položila jsem si hlavu na lavici a chladila si o ní čelo.

„Slečno Mathevsonová, je vám dobře?“ zeptal se starostlivě učitel, který mezi tím přešel k mé lavici.

„Myslím, že ne, pane učiteli,“ zamumlala jsem a přemáhala nevolnost.

„Dobrá, kdo odvede slečnu Mathevsonovou na ošetřovnu?“ Ihned se přihlásil jeden kluk, jehož jméno jsem si za celé čtyři roky nemohla za boha zapamatovat a vedl mě na ošetřovnu.

Šli jsme jen chvíli. Podlaha se pode mnou tak houpala, že jsem se raději svezla na zem.

„Co je jí?“ uslyšela jsem hedvábný hlas. Asi se mi jen zdál.

„Udělalo se jí špatně při biologii, mám ji odvést na ošetřovnu, ale nechce jít dál, dneska máme zkoumat krev pod mikroskopem,“ vysvětloval druhý hlas.

„Já ji tam vezmu, ty se vrať na hodinu,“ zněl autoritativně Edwardův hlas. Hned na to, se pode mnou podlaha zhoupla a já se ocitla v něčí náruči. Šokovaně jsem otevřela oči, svět okolo mě se točil. Spatřila jsem Edwarda.

„Polož mě zpátky na zem, prosím.“ Chtělo se mi zvracet. To už se ale otevřely dveře a já ucítila typický zápach desinfekce.

„Proboha, co se stalo?“ přispěchala k nám ošetřovatelka.

„Udělalo se jí špatně při biologii,“ vysvětlil Edward.

„Ach, vždycky se někdo najde, polož ji sem,“ ucítila jsem pod sebou lehátko a na čele ledový obklad.

„Tak, drahoušku, za chvíli to bude lepší, nechápu, proč jsi vůbec zůstala ve škole, říkala jsem ti, ať si zajdeš k lékaři s tou rukou, je určitě zlomená.“

Vykulila jsem oči. Edward se na mě překvapeně, ale tak nějak zadostiučiněně podíval. Vypadalo to, že jsem se dostala do dalšího maléru.

Autor: Elumenatha, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Být vlkodlakem 2. kapitola: