Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi!! - 1. kapitola - 3. část

26.03.2010 (20:30) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1753×

Šly jsme, šly, šly... šly... a cesta se stala, opět, příšerně nudnou a jednotvárnou. Nejdřív nás vpravo doprovázely nějaké domky, naproti parodie lesa, sem tam nějaký keříček a tak podobně. Pak nastala změna, chvilku silnici nezastínil žádný strom, až se les objevil zas, dokonce na stejné straně. Z drobných, vypelichaných stromečků se nakonec přeměnil v docela hezky vzrostlý, to mohlo být přibližně po kilometru.

Když jsme se dostaly k dalšímu rozcestí, i když menšímu, nevýrazný ukazatel nás nasměroval; bylo fajn tušit, kudy a kam to vlastně jdeme. Druhá silnička nesla označení Quillayute Rd. A já si všímala hlavně toho, že les byl vyjímečně po obou stranách, což bohužel moc dlouho nevydrželo a znovu se otevřel pohled na nevýrazný porost.

Jak jsem shledala, že prohození stran umístění lesa je nejzajímavější věcí na celém tom nekončícím ťapání dál a dál, dovolila jsem si se zasnít a (ano – zas) odpoutat od reality. Prostě se to hrozně vleklo, monotónně a pomalu, tudíž jsem se chtěla zabavit ve vlastních myšlenkách.

Párkrát jsme se zastavily a odpočinuly si, na jednom hezkém místě jsme dokonce snědly svačiny ze školy. Lavičky, schované na jakémsi malém prostranství zastrčeném v lese, přímo vybízely, abychom na nich poseděly o chvilku déle. Ty jsem si vyfotila já, i když na fotce asi nešlo rozeznat vůbec nic.

Přešly jsme přes další most a další řeku, které jsem nedokázala přiřadit název, ovšem tento za moc pozornosti nestál. Ani jsem si nebyla jistá, zda se k němu hodí slovo „most“, vlastně se jednalo o pouhou vyvýšenou silnici se zábradlím... počkat, ona ani vyvýšená nebyla, to klesal svah pod ní.

Zavál vítr a mně přeběhl mráz po zádech.

„Je tu zima,“ uvědomila jsem si a nevědomky to řekla nahlas. Zvláštní, proč jsem to nepostřehla dřív, když jsem měla jen lehkou mikinu (přičemž i ta mě doprovázela zcela mimochodem, v červnu hrozila zima možná tak brzce po ránu a obvykle ani to ne).

„No jo... “ zamyšleně utrousila Martina a pak odsouhlasila: „Teoreticky bysme se teď měly klepat zimou, viď?“ Sama si vzala mikinu ještě lehčí než byla ta moje.

„Jo, bylo by to asi docela příhodný. Ale tak víš co, je to jen sen, proč by nám měla bejt zima,“ zazubila jsem se.

...a přesto nás později studené počasí dostihlo.

Kolem nás se plížily lesy o mnoho sympatičtější, než ty u Forks, hezky zelené, živé, hustě zarostlé drobnějšími rostlinami a tak podobně, jednoduše řečeno – takové, jak je popsala Meyerová. Nebe viditelně, přestože pozvolna, tmavlo a vdechovaný vzduch už nezanechával ten nepříjemně suchý dojem, za což mohla vlhkost od moře.

„La Push,“ poznamenala najednou Martina. Tušila jsem, že by to neřekla jen tak, proto jsem se okamžitě rozhlédla; před námi se usmíval béžový ukazatel, že tady začíná La Push. Drobná písmena pod tím se mi nechtěla luštit a ke všemu nebyla česky... kdo by se s tím měl překládat?

Hned za ukazatelem se rozvalovalo staveniště, táhnoucí se docela slušný kus cesty podél silnice. A za staveništěm zase pokračoval les.

„Tak tohle je to slavný La Push?“ ironicky jsem prohlásila. Výhled na rozrytou zeminu a odpočívající stroje byl vážně skvělý.

„Nějak nechápu, proč je ta cedule už tady, když baráky asi budou ještě o kus dál,“ zareagovala na to Martina. Ale co se dalo dělat, musely jsme doufat, že opravdový cíl od téhle předehry není příliš vzdálený, jelikož se skutečně začínalo stmívat a když bychom se do La Push jako takového domotaly až za tmy, bylo by nám to docela k ničemu.

To jsme sem šly celej den? došlo mi. Jistě, přibližně v osm jsme vyšly od školy ve Forks a teď, když se nebe zatahovalo a přecházelo do nočního režumu, nás teprve vítala rezervace. Doba to byla dlouhá, i kdyby se večer objevoval dřív v závislosti na ročním období.

Pokračovaly jsme v cestě a prošly kolem nějaké odbočky, ukryté mezi vysokými stromy. Nakoukly jsme, kam vede – nejspíš se jednalo o soukromý pozemek, domek a zahrádku ohraničoval dřevěný plot, nás však zaujalo něco jiného.

„To čekaj potopu?“ zamumlala si pro sebe spolužačka. Tiše jsem se tomu zasmála.

„Třeba... a nebo to jsou vášnivý rybáři a nemaj kam jinam ji dát.“

Před malým, nízkým domkem totiž neparkovalo jen auto, ale i loď.

Po dalších pár minutách to začalo vypadat nadějněji, na levé straně totiž stromy přenechaly místo červeným budovám s bíle orámovanými okny a stejně tak zbarvenými střechami. Autům rozházeným okolo jsem názvy přiřadit nedokázala, moje znalosti umožňovaly určit pouze barvy – dvě modrá, jedno šedočerné a jedno bílé.

„Hele, koukni, támhleto vypadá jako nějáká škola,“ uslyšela jsem.

Podívala jsem se určeným směrem. A vážně, za menším ze dvou modrých aut se na kopečku tyčil dům, viditelně rozlehlejší než ostatní, co značně připomínal nějákou školu. Dokonce před ním stál žlutý autobus.

„Třeba sem choděj vlci do školy,“ řekla jsem, „leda by tu bylo víc škol a do nějaký jiný by to měli blíž.“ I když Meyerová to popsala tak, že v rezervaci je škola jediná... kdo ví. Nepřesně a nebo rovnou úplně špatně toho popsala hodně.

Sice jsem se rozhodla být trpělivá, ale po kilometru chůze lesem, jež nás znovu obklopil, jsem začla lehce pochybovat, zda jdeme správně. Třeba se někde mělo odbočit, zahnout, mohly jsme to už dávno minout...

Naději nám dodal příjemný zvuk, co se prodral mezi stromy – šumění moře. Pokračovaly jsme a pravidelně se rozhlížely, kdy bude nejen slyšet, ale i vidět. Takže teď už nemíříme do La Push, který se někam zmizelo, ale k moři? První záblesk šedomodré vodní plochy nám dopřály řídké stromy u nějaké restaurace, kolem které jsme prošly. Po ní následoval další les, jen na pravé straně krátkodobě narušený odpočívadlem se záchodem a umyvadly.

A po třech minutách jsme se konečně dostaly do La Push jako takového.

Nejvíc se mi zamlouval svěží vzduch a hezký výhled na moře dokrášlený ostrovem, jež byl stále ještě vidět. Nezajímavé nízké domy, nejčastěji světlých barev a nebo původně červené, jsem si moc neprohlížela. Přímo mezi obydlenými budovami se odehrávalo další staveniště, i když menší než to u prvního ukazatele o přivítání v La Push.

Vzhlédla jsem k tmavému nebi. Les se sice krčil napravo za řadou domků, ovšem osamocené jehličnany se vešly všude. Z jejich závratné výšky jsem pocítila jisté komplexy, jak nepatrná a maličká proti nim vypadám.

„Měly bychom si to tady rychle projít, než bude úplná tma,“ prohlásila jsem, „protože sice je fajn zažít stmívání ve světě Stmívání, ale už teď začíná bejt docela špatně vidět...“

„Jasně, kudy pudem nejdřív?“ rozhlédla se Martina. Prošly jsme totiž dlouhou silnici, která se před námi právě větvila. Varianty jsme měly dvě, buď se vzdálit od moře a jít doprava, nebo pokračovat podél pláže a jít dál rovně.

„Tak nejdřív tam,“ ukázala jsem první variantu, od moře.

Některé domečky působily tak malé, že by se do nich sotva vešel jeden člověk. Taky tam stálo pár karavanů a chat, garáží či kůlniček na dříví. Moje oči však o to víc lákalo moře a proto jsem byla trochu roztržitá. Takhle jsme si proběhly všechny ulice, jež na sebe nějak navazovaly, až jsme skončily zase poblíž pláže, ulice nesla název River Dr.

Zastavily jsme se u jakéhosi malého přístavu, pokud se tomu tak dalo říkat. Neodolaly jsme a sešly až k vodě, která byla docela studená. Slunko se mezitím posunulo a teď jako by leželo na vršku ostrova, na nějž jsme však příliš neviděly.

„Nepudem se podívat ještě na ten ostrov, když tam zrovna zapadá slunce?“ navrhla jsem a jelikož spolužačka souhlasila, vrátily jsme se. Přístup byl až k moři a zrovna na příhodném místě se povalovaly uschlé kmeny, kde jsme si mohly sednout.

Mraky na nebi nabraly oranžové, červené a fialové odstíny, jak slunce klesalo a přibližovalo se k vodní hladině. Zaklonila jsem hlavu – nad námi se třpytily hvězdy. Zvláštní, přísáhala bych, že před pěti minutami tam ještě nebyly.

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi!! - 1. kapitola - 3. část: