Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C-C… C… C… C-C… C-Cullenovi!! 11. část

13.04.2009 (15:00) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3057×

„Doktor Tesák si to přečte," nadšeně ohlásila. Vlastně jsme mu tak říkaly jen proto, že jsme měly problém s výslovností ‚Carlisle'. Mezitím jsme došly na verandu a já se posadila dostatečně daleko od vchodu a zároveň tak, abych viděla do lesa, který se rozprostíral okolo. Bylo něco kolem půl sedmé večer (nechápala jsem, jak to tak uteklo, ale za to mohla asi hlavně cesta do La Push - pěšky) a tak se pozvolna stmívalo. Začala hrát Going Under, tu jsem měla docela ráda.

„Tyjo... to je úžasný, že jo?" ozvala se Martina. Protočila jsem panenky. Kdy jí dojde, že nejsem v rozpoložení, abych s ní zvesela klábosila o upířím tatíčkovi, co umí česky, a jeho vegetariánský rodince?

„Jo, určitě," bezbarvým hlasem jsem odtušila a vnímala jen zpívající Amy Lee.

/...don't want your hand this time I'll save myself.../ /...tentokrát nechci Tvoji ruku, zachráním se sama.../

„Oni fakticky existujou! Jako nechápu, jak je to možný..." drmolila a její oči zářily. Vypadalo to, že konečně vstřebala všechna fakta a teď si to užívá.

„Oni nemůžou existovat," namítla jsem a dál pohledem zkoumala jednotlivé větve stromů, které dům obklopovaly.

/...I'm going under.../ /...klesám ke dnu.../

„Ale existujou, ne? Vidělas to sama," zareagovala a najednou si uvědomila, že ji vlastně ani moc nevnímám.

„Johy, co se děje?" zeptala se. Zněla dokonce trochu starostlivě. V krizi prý poznáš opravdové přátele. Ale nikde se netvrdí, že Ti ti praví přátelé mohou pomoct.

„Nic asi. Hádej," procedila jsem skrz zuby.

/...so go on and scream.../ /...tak pojď a křič.../

„Co? Sme ve Forks. To je skvělý, ne?"

„Ne," zavrčela jsem a snažila se soustředit na Call Me When You're Sober.

„Jakto? Hele, neříkej, že žárlíš na Alici," zasmála se, ale bylo poznat, že ne upřímně, načež dodala, „protože na tu žárlim já."

/...don't cry to me.../ /...nekřič na mě.../

„Možná žárlim, ale to není podstatný," otráveně jsem odpověděla.

„Zajímalo by mě, jak sme se sem dostaly, fakt," změnila téma.

„To mě taky..." zamumlala jsem.

„Pochybuju, že by na to přišli. Cullenovi. A jak se dostanem domů?"

/...couldn't take the blame.../ /...není možné stále brát vinu.../

„Netušim," zareagovala jsem a znovu pocítila nepříjemné sevření žaludku. Vrátit se, domů. Bez důkazu, že by se tohle někdy stalo. Zůstanou jen vzpomínky a ty se postupně rozostřej a já nakonec nebudu sama sobě věřit, že sem kdy viděla Jaspera... bože, tohle není fér! se zoufalým podtónem jsem si pomyslela.

Začala Anywhere, stále Evanescence. Moc klidná, takže jsem rychle vytáhla černou krabičku - v překladu Mp4 - a přepnula to na My Last Breath.

„Večeře," ozvalo se náhle za námi. Podle hlasu zaručeně Carlisle. Jako první mě napadlo, že si to rozmysleli a nejsou vegetariáni. Pak ale dodal, „pro vás. Esme uvařila. Pojďte, do kuchyně."

Jeho čeština byla trhaná, ale výslovnost pochopitelná a obsah taky. Takže upíří mamuška nám připravila jídlo a my jako máme jít, dobrovolně, dovnitř?

Kupodivu jsem necítila vděk, spíš zmatek. Bože, proč se kvůli nám obtěžujou?

/...all I wanted to say was I love you and I'm not afraid.../ /...vše, co jsem ti chtěla říct bylo, že tě miluju a nebojím se.../

Přesto jsem vstala a nejistě zamířila za Martinou. Carlisle nám rukou ukázal, kudy. Martina si sedla na nejbližší židli, já vedle ní a hlavně - vypnula jsem Mp4 a sundala si sluchátka. To byla největší oběť. Okamžitě na mě plnou tíhou dolehla nepříjemná a lehce napjatá atmosféra. Do hlavy se mi nahrnul zmatek a takové ty panicky křičící hlasy, co upozorňují, že dělám blbost a měla bych jít pryč. A já samozřejmě neposlechla a zůstala sedět.

Dovolila jsem se krátce se rozhlédnout, načež jsem pohled zase přikovala ke stolu. Stihla jsem zahlédnout, že ve dveřích s pohodářským úsměvem postává Emmett, Esme přináší dva talíře s jakýmisi těstovinami a houbami a Carlisle si zaujatě prohlíží knížku, kterou drží v rukou, Stmívání. Taky jsem si všimla, že se ve dveřích zrovna objevil Jasper. Zatvářil se vyčerpaně. Že by na něj dolehla tíha týhle místnosti? Teda, atmosféry v týhle místnosti, uvažovala jsem, no, třeba jo. Ten by se ke mně neměl přibližovat, empatik se má od pesimisty držet dál.

Když přede mnou přistál talíř, skryla jsem mučednický výraz, který se mi dral do tváře. No ano, nepřehlédla jsem se, doopravdy houby. Nesnáším houby.

„Dobrou chuť," poznamenal po chvíli ticha Carlisle. Přesto tam už nebylo tak tíživo, za což jistě mohla přítomnost Jaspera a jeho schopnost.

„Děkujeme," usmála se Martina a nabrala si první sousto. „Je to dobrý," poznamenala a usmála se ještě víc. Já nepřítomně nabrala těstoviny, snažíc se vyhnout houbám, ochutnala a nasadila cosi jako těžce strojený úsměv. Nebylo to špatné, ale upřímný úsměv by ve mně mohl probudit snad jen nějaký velice krvavý Satanistický výjev.

Po chvíli, kdy Martina nabírala jídlo a já předstírala, že já taky, jim asi došlo, že pod jejich ostřížím dohledem se nám moc dobře nejí a tiše odešli. Když byla kuchyň prázdná, pocítila jsem konečně úlevu.

„Docela dobrý, ne?" zahuhlala Martina.

„Jo. Na to, kdo to vařil. Nechceš ty houby?" žalostně jsem na ni pohlédla. Fakt jsem je neměla ráda, ale nechat je na talíři se mi nezdálo zrovna zdvořilé.

„Jasně," přisunula svůj talíř blíž ke mně a nechala si ho zasypat hnědočernými slizkými kousky.

„Dík," ušklíbla jsem se a dojedla zbytek těstovin. V klidu a mlčky jsme snědly přidělené porce a já si mezitím všimla hodin na zdi, bylo tři čtvrtě na sedm.

„Kde budem spát?" nadhodila najednou. Jako by mi četla myšlenky. Já? Spát? V těhle stresovejch podmínkách? Si dělá srandu, ne? pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to neřekla.

„Netušim."

„Pak se zeptám," poznamenala a pak už jsme nemluvily.

Když jsme odložily příbor, ve dveřích se zjevila Esme, věnovala nám oslnivý úsměv a odnesla prázdné talíře. Hned nato přišel Edward, Emmett a Carlisle.

„Kde budeme spát?" zeptala se Martina. Carlisle se krátce zamyslel a odpověděl:

„Můžeme vám půjčit pokoj."

„Bože, to ne," vyhrkla, „Emmettův a Rosaliin ani náhodou, Edwardův taky ne, Jasperův a Alicin už vůbec ne..." rozčíleně mumlala.

„Máme rozkládací gauč v obývacím pokoji, ale..." začal Carlisle, načež ho Martina přerušila přikývnutím.

„To bereme."

„Není to moc pohodlné..." namítnul, ale Martina ho přerušila zase.

„Budeme spát v obýváku," prohlásila a pak rychle dodala, „v obývacím pokoji," protože nespisovné výrazy stále byly pro Carlislea oříškem.

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek C-C… C… C… C-C… C-Cullenovi!! 11. část: