Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi! - 29. část

14.06.2009 (17:35) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2991×

Písnička ke kapitole:

http://www.youtube.com/watch?v=FXCK9s0vLmw

------------

„A co se bude dít teď?" nadhodila Marťa.

„Ted tu se Sethem, Embrym a Quilem počkáte, než Sam a já všechno sdělíme Radě."

„Jasně, takže máme čekat na verdikt?" zazubila jsem se.

„Ano. Ale smrt v možnostech není, nebojte," pokusil se nás uklidnit.

„Škoda," zamumlala jsem.

„Zvláštní," zavrtěl hlavou, pokynul trojici, kterou jsme ještě neznaly a spolu s Leah odešel.

„Vlkoušci," pronesla jsem do krátkého ticha a po tváři se mi rozeběhl úsměv.

„Jo, pravý vlkoušci," nepřítomně přikývla Martina.

„Máme kliku..."

„To máme."

Sedly jsme si na na jednom místě vyvýšený okraj silnice, každá ve svých myšlenkách. Přehrábla jsem se v kapse mikiny, kterou jsem s sebou měla. Neodolala jsem a nasadila si sluchátka. Bez Mp4 ani krok, samozřejmě.

„Co deš poslouchat?" zeptala se spolužačka.

„Nový Nightwish."

„Tak to seš v krizi," zašklebila se. Pamatovala si, když jsem jí vysvětlovala rozdíl mezi starými a novými Nightwish a věděla, že když už, tak starým, Tarjovským, dávám přednost.

Rozezněla se The poet and the pendulum, ale já na ni neměla náladu, přelistovala jsem na The Islander.

http://www.youtube.com/watch?v=x2sd8UMUaIk

/...an old man by a seashore.../

Potopila jsem se do příjemných tónů a hlavou mi probíhaly smečky obrovských, ladných a trochu děsivých vlků. Okolo nich se míhaly stromy, houštiny a sem tam prosvitlo šedomodré nebe, ze kterého se spustily provazce deště.

/...the albatross is flying.../

Krátce jsem se vrátila do reality a rozhlédla se. Tři vlkodlaci, v lidské podobě, čekali nedaleko nás na návrat ostatních z Rady, a o něčem šeptem mluvili. Poznala jsem Setha, protože byl nižší než zbylí dva.

„Sluší jim to, co?" prohodila jsem k Martině. Písnička v mých uších byla docela potichu. A zrovna končila.

/...the tears he left behind so long ago.../

„To jo," přiznala, „zvlášť Sethovi..." dodala, že jsem si nebyla jistá, zda to vážně řekla.

„Ehm, řeklas to, co si myslim, žeš řekla?" zakřenila jsem se. Mezitím pokračovala Last of the wilds, tu jsem nepotřebovala slyšet, proto jsem přepnula na 7 days to the wolves. Pousmála jsem se, protože mi přišlo, že zrovna ta se v té chvíli docela hodila.

http://www.youtube.com/watch?v=YVYEVYnuuME

„No řekla, no," neochotně zamumlala.

/...is there Life before a Death?.../

„Takže se Ti Seth líbí."

„No asi jo, no," protočila panenky.

„Myslíš, že má holku?"

„Nevim. Ale to je jedno," procedila skrz zuby.

„Třeba bys u něj měla šanci..." pokrčila jsem rameny. Potom mojí ztřeštěnou hlavou prolétl ztřeštěný nápad.

„Hey, Quil? Can you go here?" /Hej, Quile? Můžeš sem jít?/ zavolala jsem, netušíc, zda jsem to řekla správně - respektive, ignorujíc.

„What?" /Co?/ otočil se jeden z trojice a pomalu k nám přešel.

/...where will we be when they come.../

„Has Seth a girlfriend?" /Má Seth holku?/ - další věta, o jejíž správnosti by se dalo snadno uvažovat. Ale na tom mi vážně nesešlo.

„Ehm... no," /Ehm... ne./ zrozpačitěl Quil.

„Skvělý," oznámila jsem Martině.

/...turn every poet loose.../

„Ale ne, blbost, proč by měl chtít mě," zatvářila se skepticky.

„Zkus to..." ušklíbla jsem se.

„Zkus si to sama," namítla.

„Mně se nelíbí. Ne tolik. Jako... Jake," zazubila jsem se.

„No jo, ty seš taky strašná, že jo..."

„Já vim," spokojeně jsem přikývla. Pak mě ovšem přepadla krize bezhudebního věku a rychle jsem začala listovat složkami. Hudba, hudba, někde tu musí bejt poslouchatelná hudba...

Zastavila jsem se u složky s Hradišťanem od Pavlici. Toho už jsem neposlouchala dlouho. Po chvilce zvažování jsem si řekla, že není co ztratit.

/...a den je tichý, křehký jako skořápka.../

Aha, je co ztratit. Hudební vkus. Rychlé přepnutí. Druhá byla Karneval, s dlouhou předehrou, na to nebyla trpělivost - tak další. Sonet o jaru byl ještě horší - další... a, klasika, modlitba za vodu, kterou zná téměř každý Čech, aniž by tušil, od koho je.

/...starodávná milá... kde laně tišily žízeň, kde žila rosnička.../

To přežiju, řekla jsem si. Po očku jsem mrkla po spolužačce - ta po očku koukala po Sethovi. Jak jinak.

/...nedejte oslepnout prastaré zrcadlo hvězd.../

No a co teď. To tu budu poslouchat Pavlicu, rozjímat nad krásama přírody a čekat na vlky? No, asi jo, shrnula jsem si v hlavě. Protože jsme pošly krásným lesem, nedělalo mi to přemýšlení o přírodě zas takový problém. To doma, v centru města Pardubice, by to bylo těžší. Tady jsem to musela vydržet.

/...voda má.../

Skončilo to. Další byla o rozhovoru dvou zamilovaných lidí, tu jsem si žel pamatovala až příliš dobře, dřív jsem se učila její slova.

/...jak se Ti daří můj milý, jak se Ti daří můj milý... jako stromečku, jako stromečku, héj... ke kterému přivázali, přivázali ovečku, héj.../

Přesládlý. Jediné mé hodnocení.

/...jak se Ti daří můj milý, jak se Ti daří můj milý... aby nezaběhla, do černého lesa, héj... a zlý vlk nevydal se, zlý vlk nevydal se za ní.../

Má tu někdo něco proti vlkům? A nemusej bejt nutně zlý, no co, tak by měl hlad, proto by sežral ovci... co je na tom špatnýho?

/...a jak se daří mé milé, a jak se daří mé milé... jako břízce, jako břízce bílé... která se ve větru, která se ve větru klaní.../

Fuj. Konec. Refrén bych už nepřežila. S touto myšlenkou jsem přepnula na další šílenost. Svatý Ján, ani náhodou. Na slunci, taky ne. Krátký popis léta jsem nenáviděla, z neznámého důvodu.

/...požáry ze čtyř stran, hoří léto.../

Další rychlé přepnutí. A další. A další... a pak konečně, snad jediná vážně oblíbená - tzv. „Naděje s bukovými křídly a mrtví". Tu jsem ráda měla. Taky jsem neznala důvod. Nu, možná proto, že měla atmosféru. Kvílivý začátek jsem jako vždy ignorovala.

/...čekající na kováře.../

Znovu se mi vrátil dojem, že ten nudný záčátek už neskončí.

/...srdce z dřeva libového.../

Ale potom ten začátek skončil. A začala ta... lepší část.

/...stále jsou naši mrtví s námi... a nikdy vlastně nejsme sami... a přicházejí jako stíny... ve vlasech popel, kusy hlíny... tváře jako by vymazané, a přece se jen poznáváme... po chrpách které kvetly vloni slabounce jejich ruce voní.../

Joo! Dobrá část. Skvělá část. Smrt, smrt, smrt... začala jsem v hlavě radostně skandovat. Dokonce se mi na tváři roztáhl nepřítomný úsměv. Chvíli jsem si užívala relativně depresivní melodie, až do konce písně. Když nastal, věděla jsem, že u Hradišťana další poslouchatelné písničky nenajdu. Rozhodla jsem se tedy přejít na jinou skupinu. Po zlomku vteřiny uvažování jsem došla k závěru, že zůstanu u nudných českých skupin. Zvítězili Spirituálové. Dřív jsem je asi zbožňovala.

Hledala jsem něco, co by mě oslovilo.

/...spěchá dívka álejí.../

Ne, to ne.

/...kdo viděl kousek dál, než domýšlivá tlupa hlupáků.../

Ne.

/...už se to rozkřiklo, už se slaví.../

Ne!

/...já se koulím a počítám svý boule.../

Ne!! Začínalo mě to vytáčet. Jestli ihned nenarazím na jedinou dobrou písničku, asi někoho zabiju... nebo přepnu album.

/...já vím, že ten, kdo staví dům.../

Ne...

/...znám stádo koní.../

Konečně! Skvěle. Znovu jsem se usmála.

/...až přijde ta chvíle, přijedou před můj práh... bílé spřežení, šesti spřežení, bílé spřežení, tiše kluše, bílé spřežení, šestři spřežení, přes Jordán už uhání, bílé spřežení, šesti spřežení, bílé spřežení, naše duše, bílé spřežení, šesti spřežení, potěší a zachrání.../

Písnička, kterou jsem si mohla užít. Po ní jsem čekala další hudební úpadek.

/...v poušti stál sám otec a vrah.../

Hmm. Dál?

/...ó v mé duši volnost hoří, jak svíce plápolá.../

No, dejme tomu. Do uší mi zněl optimistický zpěv o volnosti, vyjití cestě vstříct, o víře, o křídlech, o umění, o prázdných řečích,...

Poznala jsem úvodní melodii další mp3 - věděla jsem, že refrén je „Nemáš proč se mračit." - neberu. Dál? Prosimvás, ať to je zas něco dobrýho...

Málem jsem nadskočila.

/...kdo chceš býti moudrým zván, dej na rady naše... kdo chceš býti moudrým zván, dej na rady naše... dbej, ať není o Tvou duši hrán vrchcáb Satanáše.../

T-to... t-t-to... t-to není možný! Tuhle písničku sem několik let měla jakožto naprosto absolutně totálně nejoblíbenější, co může bejt... no teda... jak dlouho sem ji neslyšela? No, pár měsíců to bude... ta mi chyběla, no tyjo... to není možný, no todleto...

/...i ten kdo ctí lidský řád, se vší světa mocí, může při tom chybovat, to ví jen všemohoucí.../

Začala jsem ignorovat všechno dění okolo. Když písnička skončila, pustila jsem ji, samozřejmě, znovu. Od té se nedalo odtrhnout. Vlci, nevlci. „Dej se k nám" navždy!

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi! - 29. část: