Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi! - 41. část

18.09.2009 (19:45) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2391×

Jemně mi položil ruku na tvář a políbil mě.

Proběhlo mnou mnoho pocitů, postřehla jsem jen několik z nich. Radost, štěstí, nejistotu a trochu nedůvěry vůči vlastním smyslům. Zdálo se mnohem pravděpodobnější, že jsem se zbláznila a právě jsem objímala polštář, než že se doopravdy jednalo o Jacoba.

Po chvíli se ode mě trochu odtáhl, ale jen natolik, aby mi viděl do očí. Znovu se tak hezky usmíval, že se mi povedlo, opět, zčervenat. Ovšem vedle něj jsem si najednou nedovedla připadat hloupě. Kdyby si o mně myslel, že jsem příšerné stvoření, co mění náladu rychlostí blesku a snaží se ho jen oblbnout, nikdy by se mě ani nedotkl.

Ještě jednou mě krátce políbil a pak mě pustil. Vypadalo to, že se chystá odejít. Ve mně se probudila neovlivnitelná vlna vzdoru.

„Don’t leave now, please,“ /Ještě neodcházej, prosím./ vyhrkla jsem. Netušila jsem, kde se ve mně vzalo odhodlání se vůbec ozvat. Každopádně to fungovalo – viditelně byl rád, že má argument se ještě zdržet, a objal mě.

V jeho náručí jsem setrvala dlouho. Vůbec mi nevadilo, že výhřevností konkuroval kamnům, která jsme používali na chalupě v zimě, bylo mi s ním neuvěřitelně příjemně. A podle všeho stejně tak jemu se mnou.

Když už se ovšem nachýlil čas, vážně musel jít. Jen co zavřel dveře, melancholii jsem nechala válet v příkopu před vstupem do mojí mysli, a naopak jsem věnovala klíče od všech pokojů a zákoutí, co se v mojí hlavě nacházely, nádherným vzpomínkám. Takže jsem se po Martinině návratu jen tak nepřítomně usmívala.

Krátkodobě nechala vyplout na povrch své tolerantní a trpělivé Já, díky čemuž jsem měla necelých deset minut na poklidné vstřebávání. Potom to už ale nevydržela:

„Tak povídej.“

„Prosím?“ nechápavě jsem se k ní otočila, napůl v přítomnosti a napůl u Jacoba.

„No, co se stalo? Jake, jak odcházel, se usmíval stejně jako teď Ty, takže se něco stát muselo,“ lehce roztržitě vysvětlitla. Oči jí hořely zvědavostí.

„Uhm,“ usmála jsem se.

„Tohle mi nedělej, Johy, a mluv,“ zaprosila.

„No, když jinak nedáš… eh,“ zasekla jsem se. To jsem měla narovinu říct, že mě Jacob políbil a objal? No tak to ne teda, zavrhla jsem. Ale jak jí to sdělit? Nějak oklikou…

„Jake mě… asi… alespoň má rád… taky,“ trhaně jsem objasnila.

„Jen má rád? A to Ti řekl? Neslyšela sem nic podobnýho… teda, já toho celkově moc neslyšela, ale… trochu přesnějš bys odpovědět nemohla?“ vrhla na mě andělský kukuč. S čertími růžky pod svatozáří.

„No dobře. Eh.“ Zase jsem chtěla říci vše, ale zase se mi to nepovedlo. Nakonec jsem nevydržela a na útržek papíru, co se mi válel v penálu, napsala: „Políbil mě. Spokojená?“

„Jo,“ zazubila se, „už sem spokojená.“

Nijak jsem na to nereagovala. Neměla jsem potřebu.

„Teď asi neschopneš budá dělat cokoliv jinýho, co?“ dodala po chvilce. Pak se plácla přes pusu a opravila se: „Nebudeš schopná, sem chtěla říct.“

Zasmála jsem se. „Tak pokud bude o čem mluvit, budu mluvit, Schopňo.“

„Heej! Neříkej mi tak!“ namítla, ale pak se zarazila. „Jak žes mi to vlastně řekla…?“

„Myslíš Schopňu? Nóó, to netušim,“ zakřenila jsem se. Byla jsem v nezvykle dobré náladě a Martina taky, plus se to přeneslo ze mě na ni a z ní na mě, takže to bylo dobré.

„Boože, jak sem mohla plácnout takovej blábol?“ protočila panenky. „Neschopneš budá. To sem mohla říct fakt jedině já.“

„Mně se to občas stane taky…“ s úšklebkem jsem ji ujistila. Potom se jí ale rozzářila očička, zaleskly se jí zelené vlásky a zakmitala vílými křidél- Zatraceně. Nechávám se příliš unášet svojí nezvykle veselou fantazií, zahnala jsem polohalucinaci. Ve skutečnosti ji prostě něco napadlo a pak řekla:

„Hele, máme problém.“

„Jakej?“ pozvedla jsem jedno obočí.

„No, Bůh … Jasper? To přece nejde. A Jake jen Božíček??“ Její tváří proběhlo hrané zděšení.

„To je pravda,“ přikývla jsem. Teorie, že Bůh=Jasper, Božínek=Therion, Božíček=Jacob a Bůžek=Jesse už se nedala považovat za platnou.

„Tak jak to přehážem?“ zamyslela se.

„Noo… svrhnem Jaspera z vlády?“ navrhla jsem s příliš veselým úsměvem.

„Jasně, a na jeho místo dáme Jakea?“ horlivě přikývla. Pokrčila jsem rameny s tím, že v tomhle případě to je na ní, protože pro mě je Jacob na prvním místě se vším všudy.

„Tak Jake je milej, proč ne,“ odsouhlasila. „A kam pude Jasper?“

„Do-“ zadrhla jsem se.

„Kam’s chtěla říct? Ne… tam, kde slunce nesvítí, že ne?“ ujistila se.

„Ne, tam bych ho neposlala. I když počkej, on JE, tam kde slunce nesvítí, protože na slunko přece nemůže,“ začala jsem rozvádět šílenou teorii.

„Já myslela jiný místo…“

„Jistou část lidskýho těla, co obvykle zůstává schovaná pod oblečením, ale na toaletách naopak obvykle ne?“ nadhodila jsem.

„Jo, přesně tam, sem se lekla, že ho pošleš,“ zasmála se.

„Tak tam… ne. Spíš…“

„Do Prahy?“ navrhla.

„By měl dáleko…“

„Emmett!“

„Cože?“ nechápala jsem.

„No, Emmett se tam musí taky umístit,“ prohlásila. Podle jejího výrazu si na tom naprosto trvala.

„Jasne, proč ne,“ pokrčila jsem rameny, „Emme je taky fajne.“ Měla bych si v mozku zapnout češtinu…

„Vážně? Takže bude Božínek, nebo Božíček?“ zaradovala se.

„To je na Tobě. A nebo doobrá, Božínek.“

„Takže už víme, že Jacob je Bůh a-“ přerušila jsem ji krátkým vyprsknutím smíchy, „Emmett že je Božínek.“

„Jo,“ odsouhlasila jsem, „zbejvá Božíček a Bůžka… bychom mohly vypustit, ne?“

„Hele, Jesse není nafukovací matračka, nebo tak něco!“ okamžitě ho začala hájit. Pak si uvědomila svá slova a obě jsme se zasmály.

„Je čtyři hodin, dne pátýho.“

„Cože?“ tentokrát se zasmála Martina, protože nedokázala přijít na souvislost mezi předchozím tématem a mým nadhozeným (ne doslova) prohlášením.

„To nic, sem se konečně koukla na hodiny,“ mávla jsem nad tím rukou. „Takže Božíček se neví.“

Martina se zasmála znovu.

„Co je na tom tak-“ chtěla jsem se zeptat, ale pak mě trklo.

„Božíček SE neví. Sám se neví,“ objasnila, i když už zbytečně. „No, prostě má smůlu a pokud se najde kandidát, na toho Božíčka… tak Božíček bude… zatím se nenašel.“

Martina se zasmála znovu. Ovšem tentokrát jsem se zasmála i já.

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi! - 41. část: