Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi! - 44. část

11.10.2009 (16:15) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1703×

„Dobře, když myslíš,“ mávla nad tím rukou.

Dojedla jsem a zamyšleně sledovala talíř. Co když to nebyl sen? Ale to nebylo technicky proveditelné, objevit se v prostředí knížky, akorát pravděpodobně s pozměněným dějem a bez některých postav. I když, Bella se třeba ještě objeví. Nebo ji Edward zabil a oni nám to zamlčeli. Nebo …

„Tak co se děje?“ zeptala se, tentokrát skoro netrpělivě.

„N-nic, jen tak uvažuju, co se asi stalo, kde to sme, proč tu sme, co tu… eh, do kdy tu sme, a tak,“ trhaně jsem objasnila.

„Jo tak. No, hele, to taky netušim…“ zarazila se, „takže taky přemejšlíš, kdy nebo zda se dostanem zpátky, co?“

„Jo,“ hlesla jsem.

„Vy víte víc, než já, že?“ ozval se najednou tichým hlasem Lukáš. Trochu jsem se ho lekla, protože jsem nečekala, že promluví.

„Jo, ale fakt to nesmíš vědět,“ vysvětlovala mu Martina, „to by měli o důvod víc, proč Tě tady držet, takhle máš alespoň malou šanci-“

„Vás… nepustěj určitě?“ povytáhl obočí.

„No, nevěřej nám…“

„Maj důvod,“ procedila jsem skrz zuby. Využití Jakea ve mně bylo pořád.

„Hele, on se na Tebe nezlobí,“ podotkla, protože odhadla směr mých myšlenek, „řekla bych, že chápe, pročs to udělala… a že si to vyčítáš.“

„No jo, ale stejně…“ namítla jsem a sklopila pohled. Bylo to ode mě příšerné. Ovšem byla pravda, že podle jeho chování mi to dokázal odpustit…

„Klid,“ chlácholivě se usmála a chtěla mi rukou poklepat po rameni, ale místo přátelského gesta mi položila ruku na čelo a zamračila se. „Máš teplotu.“

„Teplotu nemá jen mrtvola, která se přizpůsobuje okolí,“ protočila jsem panenky.

„Ale ne, máš zvýšenou teplotu,“ trvala si na svém.

„Je mi dobře,“ namítla jsem.

„No tak jo, no,“ povzdechla si.

Odpoledne jsme zjistily, že jsme u druhého týdne zapomněly vybarvit pár maličkostí, takže jsme dokončovaly. Lukáš se najednou opatrně zeptal: „Co to děláte?“

„Kalendář,“ odpověděla Martina a zazubila se, „pro dobu, co sme tady.“

„Můžu se podívat?“ nejistě se usmál.

„Jasně,“ pokývla hlavou a ukázala mu titulní stránku a první dva týdny.

„Kreslíte… vážně hezky,“ řekl, když si obrázky prohlížel.

„Díky,“ zareagovaly jsme s Martinou najednou.

„Nemáte zač.“ Vypadal stále plaše, ovšem přeci jen byl znát rozdíl od jeho objevení se.

„Zatraceně, potřebuju na vzduch,“ zamumlala jsem najednou. Z ničeho nic se mi šíleně zamotala hlava, černalo mi před očima a měla jsem dojem, že to se mnou za chvíli sekne.

„Co se děje?“ lekla se Martina.

„Nic, nic, zůstaň tady, hned se vrátim,“ zareagovala jsem a rychle odešla z místnosti. Stačilo mi dojít za roh na chodbě k oknu, které jsem otevřela dokořán a nadšeně vdechovala čerstvý vzduch, který se dovnitř vehnal ve formě průvanu.

„Bože, co to se mnou zas je?“ tiše jsem na sebe zavrčela. Bůh se objevil, jako by mě vyslyšel … nezávisle na tom, že neuměl česky.

„Are you all right?“ /Jsi v pořádku?/ ozval se za mnou starostlivý hlas. Připadalo mi to jako z nějakého romantického, přesládlého příběhu. Uvědomění, že jsem v hereckém obsazení já se zdálo neuvěřitelné.

Otočila jsem se a setkala se s Jakovýma téměř černýma očima, které se skrývaly ve stínu staženého obočí. Usmála jsem se, protože ve mně už jen svojí přítomností probouzel radost.

„Almost yes,“ /Téměř ano./ odpověděla jsem. Potom jsem pár neobratnými větami, za které jsem se jejich špatnou gramatikou styděla příliš, než abych si přiznala, že jsem je řekla, objasnila, že mě jen bolí hlava.

„Uh… okay,“ /Uh… dobře./ rezignovaně hlesl. Snad aby si vynahradil, že mi nic není, hned na to mě políbil. Jak jsem předtím uvažovala o výšce, částí mozku, co ještě myslela, jsem si vzpomněla na to, že mu to asi komplikuju, když se ke mně musí sklánět dolů, protože jsem prostě vůči jeho dvou metrům „nízká“. Ale přemýšlení mi nedokázalo vydržet moc dlouho. Ne v jeho přítomnosti.

Když jsem se vrátila, Martina seděla na gauči a pozorovala polštář.

„Čekáš, že se hne? Nebo se učíš hejbat předmětama pomocí mysli?“ napadlo mě.

„Uh!“ vyhrkla, „lekla sem se Tě! Tohle mi nedělej…“

„Tak co se děje?“ zazubila jsem se. „Nebo ne, líp – co se tady dělo, když sem tu nebyla?“

„No počkej, kdes vlastně byla?“

„Já se ptala první.“

„Dobře. Mluvila sem s Lukášem o autech a o motorkách,“ zakřenila se.

„Kde vlastně je?“ povytáhla jsem obočí.

„Musel si odskočit. Ale hele, on se v těch motorkách fakt vyzná, a v autech taky, chápu, že s ním Jake má o čem mluvit… sice sem půlce věcí, co říkal, nerozumněla, používal i takový ty děsně odborný slova, ale alespoň pár modelů a značek mi něco říkalo,“ chrlila, „a má na auta asi dost podobnej vkus jako já…“

„Tak to je dobrý,“ usmála jsem se. No jo, odborný názvy. Asi se trochu předvádí. Před Martinou. A on se jí líbí. Hezkej začátek, spokojeně jsem si pomyslela.

„A co Ty?“ přešla na svou otázku. Byla jsem pryč přibližně dvacet minut.

„No, bolela mě hlava a tak sem potřebovala na vzduch. A potkala sem, náhodou, Jakea,“ nevinně jsem pokrčila rameny. Ale ten Jacob vážně nebyl v původních plánech.

„Tak to pak jo,“ zasmála se.

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi! - 44. část: