Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C-Style - 2. kapitola

18.09.2011 (08:15) • eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 63× • zobrazeno 7348×

2. kapitola

Jelikož šla dnes Jessica na konkurz do C-Stylu na módní asistentku a poprosila mě, abych šla s ní, znamenalo to brzké vstávání. Nebo dřívější, než na které jsem zvyklá. O půl osmé mi zazvonil budík a oznamoval mi, že je čas vstávat. Rozespale jsem budík zamáčkla a ještě se na chvíli zavrtala do rozehřátých peřin.

Když bylo osm, usnesla jsem se, že je opravdu nejvyšší čas vstávat, a tak jsem se neohrabaně postavila a zamířila jsem si to do koupelny, kde jsem si dala ranní sprchu, abych se konečně probrala. Vykonala jsem ranní hygienu a šla jsem si do kuchyně připravit snídani. Bylo brzo, takže jsem ani neměla hlad, a tak jsem si dala jen sklenici pomerančového džusu a misku müsli lupínků.

Vrátila jsem se do pokoje, kde jsem se oblékla. Pro dnešek jsem zvolila úzké džíny a halenku. A když jsem se oblékala, přemýšlela jsem, co si vezme na sebe Jessica. Přece jen právě ona musí vypadat perfektně a ne já. Upřímně musím říct, že nechápu lidi, kteří žijí jen z nejnovějších trendů, které se právě objeví na titulní stránce časopisů. Copak pro ně neexistuje nic jiného?

Utíkala jsem ještě do koupelny, kde jsem se lehce namalovala. Nijak zvlášť jsem se nikdy nemalovala, jen jsem si nanesla řasenku, trošku pudru a lesk na rty. To bylo vše.

Z pokoje jsem si vzala kabelku, do které jsem si dala jen ty nejnutnější věci, a byla jsem připravená.

Posadila jsem se v obýváku na pohovku a už jsem jen čekala, kdy pro mě přijde Jessica. Netrvalo to ani pět minut a rozezvonil se zvonek. Běžela jsem otevřít a za dveřmi stála Jessica.

„Tak co?“ zeptala se mě a otočila se do kolečka, abych si ji mohla pořádně prohlédnout. Měla na sobě jednoduché černé šaty, o kterých jsem vůbec nevěděla, že je má. Nicméně jí moc slušely. A k tomu si vzala... kabelku. Nevím, jestli se to dá kabelkou vůbec nazvat. K něčemu by se jistě hodila, ale k takovým šatům rozhodně ne. Vlasy měla vyčesané do slušivého drdolu a také byla jemně nalíčená.

„Vypadáš úžasně,“ pochválila jsem ji a o kabelce jsem se radši nezmínila. Stejně by mě neposlechla a dělala by si, co chtěla.

„Můžeme jít?“ zeptala se mě, natož jsem jí jen kývla na souhlas.

Zabouchla jsem za námi vchodové dveře a ulicemi Seattlu jsme se blížily přímo do středu, kde sídlil C-Style. Nikdy jsem tam nebyla a vůbec jsem si nedokázala představit, jak to tam vypadá, ale čekala jsem něco hodně moderního a samozřejmě něco, co má styl.

Trvalo nám asi půl hodiny, než jsme došly před moderní stavbu téměř celou prosklenou. Jessica mě chytla za paži a zhluboka se nadechla.

„Teď mě čeká ta nejdůležitější schůzka v mém životě,“ prohlásila naprosto vážně a já jsem měla co dělat, abych se nezačala smát.

„Neboj se. I kdyby tam bylo padesát jiných uchazeček na to místo, tak vůbec nepochybuju, že ty bys to nezvládla. A hlavně, oni by udělali velikou chybu, kdyby nevzali takového maniaka přes módu, jako jsi právě ty,“ dodávala jsem jí síly.

Nevěděla jsem, kolik slečen nebo paní se najde, aby dělaly tuto práci, ale to, co jsem viděla, když jsme vešly do budovy, jsem rozhodně nečekala. Celé spodní patro – nejspíš recepce – se hemžilo dámami všech věkových kategorií. Když jsem Jessice řekla, že kdyby tady bylo padesát jiných slečen, tak ona by to určitě vyhrála, tak musím říct, že jsem nebyla daleko od pravdy. Minimálně padesát.

Když jsem zaznamenala, že se Jess vedle mě zastavila a na celý ten houf zírá s otevřenou pusou, nejspíš její šance na výhru trochu ochably. Chytila jsem ji za ruku a dál táhla do toho chumlu.

Povzbudivě jsem se na ni usmála. „Nezapomeň, co jsem ti řekla.“

„Bells, tohle nezvládnu. Tady nemám šanci,“ zaúpěla.

„Neboj se. Počkám tady na tebe,“ řekla jsem a našla jsem nám dvě místa na sednutí někde v rožku, kde nikdo nebyl.

Čekaly jsme asi čtvrt hodiny, když se na schodech před námi objevila drobná černovláska. Podle toho, jak všechny dámy zmlkly, jsem usoudila, že to bude někdo důležitý. Pro ně důležitý. Já jsem vůbec neměla tušení, kdo to je.

„Ahoj,“ pozdravila všechny. „Jsem ráda, že jste všichni přišli. Já jsem Alice Cullenová, ředitelka módního oddělení a vy všechny jste sem dneska přišly, abyste bojovaly o místo mé asistentky. Tak se nebudeme ničím zdržovat a hned začneme. Poprosila bych vás, abyste si všechny stouply do řady a my vás postupně budeme volat. Hodně štěstí.“ Na všechny se usmála, otočila se na podpatku a někam se ztratila.

To, co se semlelo teď tady dole, bylo k neuvěření. Všechny se hrnuly dopředu, protože chtěly být první. Když jsem periferním viděním zaznamenala, že i Jessica se chystá vstát a nahrnou se dopředu, zarazila jsem ji.

„Počkej, copak chceš taky do toho chumlu? Počkej tady, stejně nepřijdeš na řadu dřív, jak za dvě hodiny,“ prohlásila jsem a rukou jsem máchla na znamení, aby se podívala kolem sebe.

Překvapivě kývla a zůstala sedět tam, kde byla.

Postupně volali jednu dámu za druhou a žádná se nevrátila s konečným rozhodnutím, že je přijata. Tím v Jessice vzkvétaly nové naděje.

Čekaly jsme dlouho a k našemu štěstí se Jessica dostala na řadu až jako poslední. To znamenalo ve tři hodiny odpoledne. Povzbudivě jsem se na ni usmála a popřála jí hodně štěstí.

Šilhala jsem hlady, a tak jsem se si zašla do automatu kopit kávu, aby mě aspoň trošku zalepila. Hned, jak se Jessica vrátí, půjdeme někam na oběd, protože domů bych už asi zdravá nedošla.

Vrátila jsem se zpět na naše místo a netrpělivě jsem čekala, s jakým verdiktem se Jessica vrátí. Přála bych jí to, moc bych jí to přála, ale s takovou, s jakou vycházeli všichni ostatní před ní, jsem byla trošku na pochybách.

Po deseti minutách se Jessica konečně vrátila a vypadala stejně jako ostatní.

„Tak co?“ zeptala jsem se, když scházela ze schodů.

„No, ptali se mě na to, proč chci dělat tuto práci, jaký mám vztah k módě a spoustu dalších otázek. No a říkali, že si to rozmyslí a dají mi vědět, jestli mě berou nebo ne,“ odpověděla mi.

„Vidíš, tak to je celkem dobrá zpráva, ne?“ usmála jsem se na ni a ona jen pokrčila rameny.

„Kde máš kabelku?“ zeptala jsem se, když jsem si všimla, že má Jess prázdné ruce.

„Panebože!“ vztekla si. „Já jsem ji tam zapomněla. Bells, prosím, skočíš mi pro ni?“ zeptala se mě, a když mě viděla, že se chystám něco namítat, udělala na mě psí oči. „Prosím,“ zaškemrala.

„No tak dobře. A kdes byla?“ zeptala jsem se, abych vstoupila do těch správných dveří.

„Půjdeš nahoru, doleva a pak pořád rovně. Jediné dveře na konci chodby,“ popsala mi cestu Jess.

„Dobře,“ kývla jsem. „Počkej na mě, hned přijdu.“

Podle Jessičiných instrukcí jsem se vydala po schodech nahoru, hned doleva a pořád jsem šla rovně. Na konci chodby byly dvoukřídlé dveře, a tak jsem zaklepala.

„Dále,“ ozvalo se z druhé strany dveří. Vstoupila jsem a upřely se na mě tři páry očí.

„Ehm, promiňte, že ruším, ale kamarádka si tady zapomněla takovou příšernou barevnou kabelku. Neviděli jste ji tu někde?“ zeptala jsem se nesměle a začala jsem se rozhlížet po místnosti, jestli někde náhodou nezahlédnu ten barevný děs.

„Promiň, cos to říkala?“ zeptala se mě – jestli si dobře vzpomínám – Alice Cullenová.

„Jestli jste tady někde neviděli takovou barevnou obludku, co by měla připomínat kabelku. Kamarádka si ji tady zapomněla a poprosila mě, jestli bych pro ni nemohla zajít,“ zopakovala jsem.

„Myslíš tuhle?“ zeptala se mě a zvedla Jessičinu kabelku.

„Ano. To je ona.“ Už jsem se natahovala, že si kabelku vezmu, ale Alice ucukla.

„Zajímáš se o módu?“ zeptala se mě bez váhání a já než bych něco namítala, jsem jen odpověděla, když si mě Alice prohlížela od hlavy až k patě.

„Ne. Nijak zvlášť, ale myslím, že i lajk umí dát něco dohromady a hned na to nemusí mít vysoké školy,“ řekla jsem to, co jsem měla na jazyku. Asi nebylo zrovna nejmoudřejší mluvit takhle o módě zrovna tady, ale proč bych nemohla říct to, co si myslím? Co mi můžou udělat? Zavolat na mě ochranku, aby mě vyvedli? Ne. To by – doufám – neudělali. No a při lepším mi vrátí Jessičinu kabelku a já se vrátím klidně domů.

„Dámy a pánové,“ prohlásila Alice. „Máme vítězku!“

Všem chci poděkovat za komentáře u prologu. Vážně mě potěšily a jsem ráda, že se vám povídka líbí. :-)

Hodně z vás se trefilo, kde jsem vzala inspiraci - byl to český seriál Dokonalý svět, který patří mezi mé nejoblíbenější české seriály, a tak jsem si řekla, proč bych nemohla napsat takovou povídku? Vím, že některé to možná odradí, že jsem nabrala inspiraci právě tam a ví, jak to dopadne, ale doufám, že i tak si C-Style přečtete. :-)

eMCullen

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek C-Style - 2. kapitola: