Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C2: den 2.

19.07.2011 (17:15) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2756×

C2: den 2.

RC

Ve skřínkách jsem ale viděla jen Edwardův deštník. Poznala bych i jeho vlas na zemi. Všechno od něj bylo dokonalé.

Tady leží deštník, takže tohle musí být jeho šatna. Je mnohem větší než ty ostatní. Určitě je to ona. Tyhle dveře každé ráno otvírá, tady stává. Přejela jsem rukou po klice a asi jsem se musela tvářit hodně mimo, protože ke mně dolehlo:

„To je ten novej. Ten Cullen, že jo? Teda ten je divnej.“

Tohle bych asi dělat neměla. Musím se začít ovládat, nebo to tu Jasperovi pokazím. To bych nerada. Stačí, jak se vždycky zapíše on sám.

Když ale on po téhle chodbě chodí! Nejradši bych padla na kolena a zulíbala ji. Ten pocit, že hned další kluk, kterého minu, může být on, mě celou rozechvíval. Rose, Rose, nech toho! Teď jsi Jasper, musela jsem si pořád dokola připomínat, než jsem konečně dorazila ke třídě.

Hluboký nádech, zatnula jsem dlaň v pěst. Nesmím dát nic znát. V mých snech už ale ležérně seděl v lavici a volné místo vedle něj se skvělo jako vysněný trůn.

O to víc mi spadl úsměv, když ve třídě ještě nebyl. Vlastně tu sedělo jen pár kluků. Většina ještě pobíhala po škole.

Rozhlédla jsem se po třídě a byla dost obyčejná. Ze sedících mě nikdo nezaregistroval, tak jsem si šla vybrat místo. Musí to být někde blízko. Aby, když mi spadne tužka, ji mohl sebrat on. Slyšela jsem další udivené mumlání, když jsem prošla mezi stoly asi třikrát, abych si vybrala. Hledala jsem něco, podle čeho bych ho mohla identifikovat. Znala jsem každičkou věc, kterou sebou nosí do školy. Nechápu sice, jak to ty noviny zjišťují. Ale pro mě to byla nesmírná výhoda. Po chvilce jsem objevila to potřebné. Modrozlaté pero v elegantním černém penálu. K němu ještě patřila na první pohled neskutečně drahá kožená brašna. To žádnému z těch buranů patřit nemůže.

A zázraky se dějí dál, místo vedle něj bylo volné. Donesla jsem si tam tedy věci.

„Nejspíš tě odsadí,“ upozornil mě kluk s asijskými rysy.

„Aha. Proč, tady někdo sedí?“

„To ne, ale Edward nemá rád, když se k němu lidi přibližují tak blízko.“

Aha, to je určitě kvůli vůni krve. Je tak zodpovědný, nechce nic riskovat. Úžasné.

„Tak díky za upozornění. Když tak si přesednu. Zatím to tak nechám. Jsem R... Jasper,“ opravila jsem se narychlo a podala klukovi ruku.

„Erik,“ odvětil a plácnul mi do ní.

„První, koho tu znám. Jací jsou tu kluci? Dá se s nima mluvit?“ ptala jsem se dál, protože vypadal přívětivě.

„Ale jo, docela to jde. Když vydržíš prvních pár dní, je pak všechno v pohodě. Někteří kluci jsou skvělí, ale pak jsou tu tací, na které je třeba dávat bacha.“

„Na koho přesně?“ Chtěla jsem se ještě zeptat, ale to už se mi myšlený představil sám.

„Tady si nějaký nováček myslí, že si hačne vedle Masona. To ho budu muset na škole patřičně přivítat a vysvětlit mu pravidla,“ ozval se za mnou hrubě posměšný hlas.

Otočila jsem se a moje medově zlaté oči se sešly se sobě rovnými. Až na ten zbytek, který byl zhruba já čtyřikrát dokola. Než jsem v té obrovské hordě svalů rozpoznala frajersky sebejistý obličej, dušička se ve mně smrskla na hrozinku.

„Panebože, vždyť je to taková slečinka!“ zasmál se hromotluk a přitáhl si mě za košili. Trochu jsem se zachvěla, protože mi jeho ruka přejela přes prsa. Snad nic nepoznal. Snažila jsem se je stáhnout, ale přece si je neuříznu. Překvapivě jsem se najednou děsila odhalení a ne toho, že mi za nejbližším rohem utrhá končetiny. Možná to bylo tou docela příjemnou vůní.

„Škoda že tě nemůžu ztlouct jako člověka. S těma je větší sranda.“ A strach se vrátil s blížící se obrovskou pěstí.

Silný náraz do lavice mě zprvu dezorientoval. Teprve za pár vteřin jsem rozpoznala, že křupnutí nosu nepatřilo mně. Přede mnou si obličej třel vysoký muž s bronzovými vlasy.

Edward! On se přede mě postavil! Ta rána by mi neublížila, ale určitě by bolela jako čert. Vzal ji za mě. On mě zachránil! Měla jsem pocit, že se mi zamilováním vrací krev do žil. To znělo jako sen.

Ale na druhou stranu, můj idol, můj miláček – v dneska obzvlášť dokonalé kožené variaci, která vykreslovala jeho perfektní postavu – byl zraněn! Ten obrovský nafouklý pytel svalů mu ublížil! Určitě ho to bolí. Proboha, chudáček!

Chtěla jsem se vrhnout ho zachraňovat. Až příliš pozdě mi došlo, že to je u kluka trochu divný. Ještě že si toho moc nevšiml. Mojí ruku odstrčil a elegantně se vyšvihl na nohy.

„Idiote,“ urval se na bouchače, „jsi v podmínce! Kdyby žaloval, vyloučili by tě.“

„Promiň, brácho,“ odpověděl mu ten „idiot“ – ano, jak přesné označení, princi. Ale v jeho pohledu bylo jasně vidět, že ho to vůbec nezajímá. Na mě ještě udělal gesto, které mi poradilo, abych nechodila domů sama. A pak se nechal odvléct.

Seděla jsem v lavici celá strnulá. Dokázala jsem si jen hladit místo na ruce, kterého se dotkly jeho prsty, a pořád dokola si přehrávat tu událost. Zachránil mě, o tom žádná. Ale dostal za mě ránu a já jsem teď kluk. Přece to tak nemůžu nechat. Krom toho, že toho obrovského šmejda zabiju, až ho potkám – ublížil mému miláčkovi! – musím se dojít Edwardovi omluvit. Ano, a tak dostanu šanci s ním komunikovat.

Byla jsem nadšená, natěšená a taky dost nervózní, když jsem šla po hodině k jeho lavici.

„Masone?“ zeptala jsem se tím nejchlapštějším hlasem, který jsem ze sebe v tu chvíli dokázala vyprodukovat. Takže trochu jako eunuch.

Neodpověděl, jen zvedl hlavu. Hodil po mě ten nejležérnější, nejznuděnější a nejospalejší pohled na světě, který jsem kdy viděla. Překrásný, napadlo mě. V tu chvíli se jeho pohled změnil na „hrabe mu“ a mně jako červená žárovka s nápisem pozor naskočilo v hlavě Jasperovo varování: „Povím ti důležitou věc, co v těch tvých bulvárních časopisech asi nenajdeš. Mason má taky zvláštní schopnost, umí číst myšlenky. Říkal mi to nedávno Carlisle.“

„Krásný pero!“ vyprskla jsem rychle pro záchranu a snažila se potlačit myšlenku na druhý smysl té věci.

„Potřebuješ něco?“

„No, já, chtěl jsem se ti omluvit a poděkovat. Že sis za mě nechal vrazit.“

„To nic nebylo. Hlavně když to na Emmetta nepráskneš.“

„To já bych stejně neudělal.“ Teda tomu obluďákovi jo, s největším potěšením. Ale když by to mělo ublížit i Edwardovi, to nikdy.

Víc už neřekl. Jen zabručel a zase svěsil hlavu na stůl. Nechtěl se mnou už dál mluvit? Trochu mě to rozhodilo, ale zas na druhou stranu už toho pro mě dneska udělal dost. Určitě přece teď musí vědět, kdo jsem. Po té ráně si musí pomatovat Rosa… Jaspera Cullena. To se bude muset ještě nějak vyřešit. Zbývá devět dní. To se zvládne.

A zvládalo. Den šel v klidu. Seznámila jsem se s několika lidmi a žádného dalšího upíra už nepotkala. Jako průzkum školy byl tenhle den úspěšný. Taky musím doma Jazzovi říct, že už vím, kdo má třídní učitelku. Nejsem chlap, ale chápala jsem otce, že to na ni zkusil. Vlastně by se mi k němu i docela hodila. Taková mírná. Ale taky dost přísná. Au, od ní muselo odmítnutí bolet. Až si vyřeším svůj problém, mohli bychom s ní taťkovi píchnout.

JC

„Ty jsi ta nová, viď? Pojď, ukážu ti školu. Jsem Angela,“ usmála se na mě mile brunetka.

Pisklavý hlásek mě uvítal ve třídě: „Holky, už je tady!“

„Rosie, to je Jessica. Jess, Rosie,“ představila mě upištěné blondýnce.

„Děkuju, A...“

„Angela,“ opravila mě ještě pořád s úsměvem. Mohl bych si jako upír lépe pamatovat jména.

„Holky, uhněte. Pusťte mě k ní,“ drala se štěbetajícími slečnami další. „Dovol, abych tě jménem celé dívčí školy ve Forks přivítala, Rosalie. Jmenuji se Bella Swanová a jsem předsedkyní FKK – fanklubu krásných kluků. Tady,“ vrazila mi do ruky letáček. „Rády tě mezi námi uvidíme. Doufám, že se ti tu bude líbit a škola ti mnoho dá. Na začátek jsme ti společně upekly na přivítanou nějaké laskominky.“ Zatvářila se tak sladce, že jsem si myslel, že to cukrátko je ona. Ale bohužel.

„Já dělala ta hnízda.“

„Ode mě jsou perníčky!“

„Ochutnej moje banánky v čokoládě.“

Sesypaly se na mě a donutily vzít si od každého druhu krásně vypadajícího hnusu jednu. Nejdřív jsem se bránil, protože to chutnalo jako bláto a oni mi kolem tolik voněly slaďoučkou dívčí vůní, ale po několika obětích a pusinkách na uvítanou jsem se podvolil. Nevím, Rose, asi už se zpátky měnit nebudeme. Tady se mi líbí.

Oprava, líbilo. Asi dvě přestávky. Ale na tu dlouhou, dvacetiminutovou, jsem musel utéct ven. To je k zešílení! Oni pořád tolik mluví! A pořád se tak smějí! A pořád chtějí mluvit zrovna se mnou! Děsivé. Tomu ani překrásně krátké sukénky nepomůžou.

Stal jsem opřený o zeď, užíval si ticha a rukou muchlal cosi v kapse. To je vlastně ten papír od Belly, uvědomil jsem si a vytáhl ho na světlo.

„FKK – fanklub krásných kluků,“ stálo na něm. „Všechny dívky, slečny a žačky z DSŠ ve Forks, nezdá se vám jako nespravedlnost, že nás odřízli od všech kluků ve městě? Pokud ne, tak je to jenom proto, že nevíte, o koho jste tím přišli. A od toho je tu náš klub! Přijďte k nám. Ukážeme vám ty nejnádhernější kluky, kteří žijí kousek od vás, jen studují na jiné škole. Pojďte proti výmyslu rodičů, najdeme si cestu, jak se k nim dostat. Společně o nich zjistíme všechno. Náš fanklub vám nabízí možnost seznámit se se vším, co se týká i takových jmen, jako jsou Emmett McCarty nebo Edward Mason! To nesmíte prošvihnout. A navíc se tento rok možná naskytne i příležitost se s našimi idoly setkat. Na módní přehlídce klubu FKK!

za klub hlavní fanynka, Bella S.

©Alice Brandon Platt"

Musel jsem zamrkat a projít ta slova ještě jednou, abych si byl jistý, že to není jen noční můra. Ale bohužel, upíři sny nemají. To není škola, to je blázinec. Ale musí se nechat, že ta fialovooranžová kombinace kruhů působí hezky.

Bože, už myslím jako ženská, pomoc!

Předchozí< >další

Zmuchlal jsem papír zase do kapsy a se zvoněním se vrátil zpět do mučírny.

„Holky, holky, holky, holky!“ Sesypaly se okamžitě po hodině všechny k Bellině lavici. Proč mě ta vražedkyně donutila sedět vedle ní? Opravdu tu ženskou nemám rád.

„Zrovna mi přišla SMSka od Erika a,“ udělala tajemnou pauzu, „koukejte!“

Otočila telefon displejem nahoru a vzápětí to přikryly nedočkavé hlavy všech okolo. Jediný jsem zůstal sedět v klidu, a tak se přese mě všechny navalily. Zaryl jsem nehty do stolu, abych se udržel, protože těch zadečků na mém klíně bylo prostě na tak úzké džíny moc.

Konečně se všechny koukly a zase stáhly zpět.

„Ten je tak sladký!“

„Tak rozkošného kluka jsem ještě v životě neviděla. Vypadá pomalu jako holka, to je tak rozkošný.“

„A taky má ty hrozně krásný oči, jako Edward.“

„Musíme ho přidat do seznamu, že jo, Bello.“

„To je samozřejmost. Hned to dám vědět Alice. Vlastně, ty jsi ještě neviděla naši grafičku Alice, že jo?“ otočila se na mě, „tak co kdybys jí to donesla ty? Ukaž jí tuhle fotku, ať ji nahraje do alba. Že moc děkuju za všechno. Bude asi u počítačů. Pa, uvidíme se zítra,“ dala mi malou pusu na tvář a pospíchala ven. Hned, co se po mně pronesla vlna dalších pusinek, podíval jsem se zdrceně dolů.

Kalhoty to vydržely. Větší problém byla fotografie na telefonu. Konečně jsem se k ní dostal i já a s hrůzou se díval sám na sebe. Nedokázal jsem přesně určit, jestli je to dobře, nebo špatně. Podstatné ale bylo, že už s tím stejně nic neudělám. Smazat ji nemělo cenu, seženou si další.

Tak jsem se jen uklidnil, vzal si věci a zamířil k učebně výpočetní techniky. Ale ta už byla zamčená. Budu ji tu muset zastihnout zítra ráno.

Předchozí< >další

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek C2: den 2.: