Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C2: den 7.

07.09.2011 (18:45) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2412×

C2: den 7.

JC

Dnes se mi vážně neuvěřitelně nechtělo do školy. Víkend byl tak tichý a klidný. Sice jsem s Alice mohl udržovat jen ICQ konverzaci. Vyrazily s paní Plattovou na dovolenou do nákupních středisek v NY. Ptal jsem se proč a jestli to nemůže změnit. Dostalo se mi odpovědi, že matka na tom trvá a prý si to mám vyřídit se svým otcem. Carlisle se nehodlal vyjadřovat. Ale jestli si to u Esme nějak pokazil a já kvůli tomu budu trpět odloučením od Alice, vrátím mu to, jak se na majora sluší.

Za to mi celé dva dny nedrásaly nervy členky místní štěbetárny. Hukot prostředí dívčí školy na mě narazil jako prudce rozjeté metro. Mozek se mi v té jediné vteřině otevření dveří roztavil na kaši. Díky bohu za rychlou regeneraci. Jinak bych určitě nebyl schopný napsat plánovaný test z biologie.

I když už jsem se trochu aklimatizoval, dělalo mi popsání nervové soustavy Nezmara větší problém než obvykle. Dokonce i to drobné střapaté stvoření s mírně nafialovělou barvou na spuštěné prezentaci mi ji připomínalo. Uvědomil jsem si, že za přirovnání Alice k žahavci není zrovna vhodný kompliment. Ale čím více fakt o něm jsem si uvědomoval, tím byla podobnost větší.

Snažil jsem se ovládnout sám sebe, ale ruka se mi třásla od zadržovaného smíchu. Nakonec jsem to vzdal. Však Rose neuškodí mít jednou horší známku. Alespoň nebude vypadat jako šprt.

Zbytek času jsem přemýšlel nad pádným důvodem, proč nemůžu po zvonění jít s Belllou a ostatními na záchod se přemalovat, ale opravdu hodně spěchám dolů k počítačové učebně. Bylo to mnohem těžší než všechny testy dohromady. Pořád něco odnášet tělocvikáři do skladu nejde. Tolik nářadí tu ani není. A navíc cítím holky žárlit, když jim tohle řeknu. Nejspíš se bojí, že jim sbalím jediného mladého muže na škole. Zašklebil sem se při té představě.

„Slečno Cullenová, něco se vám snad na písemce nezdá?“ A pak že čarodějnice neexistují.

„Ne, madam. Jen mi něco vlétlo do oka.“

„Tak laskavě pokračujte.“

Vzal jsem pero do ruky a dělal, že píšu až do osvobozujícího zvonění.

„Rosie, jdeš…“

Okamžitě jsem přerušil Jessicu. „Ne, promiň. Ráno jsem si nějak promáčkla dvířka od šatny. Doběhnu si za školníkem.“

Vzedmul jsem se hrdostí nad touhle geniální výmluvou a vyběhl ze třídy.

K upíří rychlosti jsem cestou po chodbách neměl daleko. Tolik jsem se těšil na její rozzářený úsměv. Jak se otočí na židli a zamává, abych věděl, kde sedí. Jako bych to necítil na kilometry daleko.

Vtrhl jsem do třídy tak rychle, že jsem jen taktak spolkl pozdrav ahoj, kytičko před studentkami IVT. V hlavě mi zněl milovaný hlásek. „Jen v pondělí po ránu tu nebudu, to mají třeťačky dvouhodinovku počítačů.“ Proč se mi tyhle věci nemůžou objevit před tím, než se ztrapním?

„Slečno Cullenová, hledáte něco?“ zeptala se mě profesorka, když se jí konečně podařilo utišit chichotající se žačky.

„Ne, totiž, pardon. Spletl-la jsem si třídu,“ vykoktal jsem a protáhl se za dveře. Jestli dneska ještě jednou uslyším slečno Cullenová, asi omdlím.

„Slečno Cullenová, snad tu na někoho nečekáte.“ Z tohoto oslovení jsem ale neodmdlel, leda radostí. Otočil jsem se a vyzvedl Alice do výšky.

„Ale, něco mi tady upadlo. Nestojíte náhodou na tom?“ smál jsem se a dělal, že hledám na zemi, kde stála. Pak jsem si ji spustil do náruče. Spokojeně se usmála. Ale pak se odtáhla. „Mohli by nás vidět.“

Kývl jsem. „Jak si věděla, že tady budu?“

„Věděla, zapomněls?“ Ťukla si ukazováčkem na čelo. „Jen jsem ti přišla říct, že se začíná hodně pracovat na té přehlídce a já musím dokončit modely, co vymyslely. Takže budu v davu FKK a ne tady.“

„Čekám celý víkend na to, jak si budeme psát na ICQ hned vedle sebe a ty musíš být u pipinek?“

„Ne každý si může jen tak pro srandu chodit oblékaný za holku. Někteří mají taky povinnosti. Ta přehlídka je pro mě docela dost důležitá. Musím jim tu kolekci rozmluvit.“

„Promiň, to neměla být výtka. Chápu. Budu to muset vydržet do večera. Vyzvednu tě v šest, ano? Našel jsem osamocené jezero, asi dvacet kilometrů odtud.“

„A co z toho budu mít?“ zeptala se tím lišácky vyděračným tónem, který mě dováděl k šílenství na všech částech těla.

„Jednoho kluka převlečeného za kluka. Pokud to ještě umí.“

„Přidej kytici růží a jsme dohodnuti.“

Zašklebil jsem se. „Takovou kytici ještě svět neviděl.“

Její zvednutý ukazováček mě varoval, že pokud se okamžitě nerozeběhnu, přijdu pozdě na francouzštinu. Ještě před odchodem jsem ji upíří rychlostí políbil na tvář.

RC

Dalo to několikrát zabrat, ale povedlo se mi vyhnout jakýmkoli mužům našeho druhu celý víkend. Dokonce i otci a jeho stálým otázkám na pravý důvod mého zranění. Držíc se hesla zapírat, zapírat snad ještě pořád nic netuší. Nejspíš by se jen smál, ale proč to riskovat?

Mluvila jsem jen s Jasperem, abychom se dohodli, že víkend se do sázky nepočítá. Bylo mi jasné, že s jeho spolužáky nikam za Edwardem nepůjdu. Mnohem větší šanci jsem měla s dívčím spolkem.

I když se Mason nakonec nikde neukázal, víkend jsem si užila. Konečně pěkné oblečení a moc už jsem potřebovala dívčí společnost. Těším se do své školy, holky jsou super! Nechápu, proč na ně Jazz pořád tak nadává.

Navíc jsem se dozvěděla hodně o té připravované přehlídce. Nemůžu se dočkat, až bráška vyleze na molo. Asi se potrhám smíchy. Snad mu to aspoň trochu zvedne sebevědomí, když už nic jiného. Zas celé dny seděl na počítači.

A ještě jedna dobrá věc se stala, opravdu vůbec nikdo se přede mnou nezmínil o jméně McCarty a nedostala jsem kvůli tomu žádnou ránu. Bylo mi nádherně.

Až do teď, kdy pan „svalnatý ego" stál opřený u hlavního vchodu a zcela zjevně na mě čekal. Už jeho výraz potvrzoval hypotézu, že mezi velikostí svalů a mozku je nepřímá úměra. Naštěstí jsem ho viděla dřív, než on mou maličkost, a stihla jsem to otočit k zadním dveřím.

Nadšená svým rafinovaným vyhnutím jsem málem minula Edwarda Masona samotného v čítárně. Zarazila jsem se krok za místností a vrátila se. „Ahoj,“ pozdravila jsem a okamžitě začala hledat důvod, proč ho otravuju.

Odložil knížku a dokonce se na mě i podíval. „Ahoj. Slyšel jsem o té rvačce a Emmett pak říkal, že ses neukázal ve škole. Jsi v pohodě?“

Srdce se mi rozbušilo jak africký bubeník. On se o mě stará! Edwarda zajímám! Na dlouhou vteřinu jsem zavřela oči a pokusila se ovládat myšlenky. Teď nesmí nic poznat. Tak blízko, nesmím to pokazit!

„Jsem úplně v pořádku.“ Můj hlas zněl hrozně hluboce, jak jsem se nervózně snažila nedat nic znát. Odkašlala jsem si, abych měla ještě okamžik na klid. „Bylo silné slunce, to zůstáváme doma.“

„Myslel jsem si to,“ odvětil a v jeho hlase zněla úleva. Nic krásnějšího jsem ještě nezaslechla. Je rád, že jsem zdravá. Cítila jsem, jak se pomalu opírám o futra dveří a rozplývám se. Jenže to nebylo všechno, on pokračoval:

„Emmett je hrozný hlupák. Nechápu, jak mohl vytroubit, že tě chce přidat do gangu. Bylo jasné, že si na tobě hned smlsnou. Ale to je celý on.  Asi nebude tak jednoduché mu prominout, co? Víš, jednou se tě rozhodl vzít do party a toho se už teď nezbavíš. Tím, že nepřijdeš, si moc nepomůžeš. Měl bys toho o ganzích v tomhle městě ještě hodně vědět. Máš čas po škole?“

Mám čas celou věčnost! S nikým jiným ji nechci trávit než s tebou. „Jo, to už jsem taky pochopil. Času mám hafo.“

„Takže zítra po škole někde v lese, jo? Nějak se najdeme“

I po slepu, pomyslela jsem si a doufala, že mě neslyšel.

Na první hodinu jsem nešla. Jedna neomluvená hodina Jaspera nezabije. Potřebovala jsem běžet. Utíkala jsem až na konec lesa, kde mě nikdo nemohl slyšet. Tam jsem roztáhla ruce, vyskočila jak nejvýš to šlo a zakřičela:

„Mám rande!“

JC

Během víkendu s prsty na klávesnici jsem se o Alice dozvěděl spoustu zajímavostí. A s každou další jsem padal hlouběji do totálního zbláznění. Pokud vám někdo tvrdí, že není možné zbožňovat nějakou bytost jen proto, že je, je to idiot. Strhla mě. Její originalita, její úchvatné nadšení ze života. Miluju ji, jiná slova to nedokáží popsat.

Nejdůležitější věc, kterou jsem se ale dozvěděl, bylo pravidlo pěti. Jak mi vysvětlila, její matka je už dlouho sama a na muže vždycky tak milá, jako k mému otci. Má k tomu důvody z minulosti. A vede i ji k několika pravidlům ověřeným zkušenostmi. Mezi nimi hlavní je postupovat metodou pěti rande, kdy při každém se muži dovolí jít o kousek dál. To aby se napínal a stále udržoval v naději, zatímco žena ho má šanci poznat. Rozhodnout se, zda chce vážný vztah nebo ne. A taky pochopit, jak to zařídit, aby vydržel.

Odepsal jsem jí, že mě ani tolik neuráží, že se mnou hodlá manipulovat už na první schůzce, jako fakt, že mě údajně pochopí už za pět.

Napsala, že to si vyřešíme na té třetí.

A třetí rande je tady. Moc jsem se těšil na její krapet zklamaný výraz, až otevře a já nebudu mít květinu. Vymyslel jsem pro ni totiž ohromné překvapení. Měl jsem na sobě svoje kalhoty, cítil jsem se skvěle. Těch pár bloků městem jsem ale musel zpomalit.

K mému zděšení se tudy potulovala i partička jiných upírů. Poznal jsem je. Rose mi o nich vyprávěla, když mi vysvětlovala tu rvačku minule. Poznal jsem blonďáka Jamese i jeho poskoky, Rileyho a Laurenta. Chtěl jsem zahnout, ale zatarasili mi všechny cesty.

„Koukám, že už ses uzdravil, holčičko. Kde máš McCartyho, aby tě zachránil? Kam dal mozek, když si vzal do party někoho takovýho a ještě ho nechává bez dozoru.“ Šklebil se černoch a já měl – bez jakéhokoli rasizmu – hroznou chuť mu rozbít hubu.

„Kam by ho dával, žádnej nemá,“ utrousil prostě Riley a všichni se rozchechtali.

Zatřepal jsem hlavu nad inteligencí urážející náš druh a zkusil to po dobrém. „Hele, kluci, co si kam dává McCarty je mi ukradené. Nemám s ním nic společného, teď ale poměrně spěchám.“

Vykročil jsem rovně, ale stáhli se blíž. „Máš smůlu, fešáku. Když někam patříš, musíš se podle toho chovat. Být členem Emmettova gangu znamená dostat od nás do držky. Jestli to chceš uspíšit, můžeš si rovnou lehnout.“

Fajn, takže po zlém. Jen mi, prosím, nezmuchlejte košili.

Přikrčil jsem se do útočné pozice. Kdybyste chlapečci věděli, s kým se jdete rvát. On McCarty dobře ví, co dělá. Teda pokud mi nejede po sestře. Ale to si s ním vyřídím později.

Splnili mé přání a urychlili to. Vrhli se na mě hned na jednou. Přikrčil jsem se a o krok uhnul. Ani mě neudivilo, že do sebe opravdu všichni tři narazili.

O několik vteřin později jsem se už řítil k domu Plattových. Snad nebudu mít zpoždění.

Alice musela stát hned za dveřmi, protože takhle rychle neotevře ani upír. Zasmál jsem se tomu. Nejdřív se zašklebila zklamáním, jak jsem předpokládal. Ale hned nato vyvalila kukadla polekáním.

„Co se ti stalo?“ Vzala mojí ruku a začala upravovat skoro utržený knoflíček.

„Ale, napadli mě tři takový… individua.“

„A jsi v pořádku?“ Nemusel jsem číst myšlenky, abych věděl, že už ten utržený knoflík je pro ni katastrofa. Z upřímného strachu, který jsem vycítil, mě zahřálo u srdce.

Udělal jsem psí oči. „Já ano, ale kytka to nepřežila.“

„To nevadí. Hlavně že tobě nic není.“ Ona na to skočila! Je tak rozkošná. Jsem zvědav, jak bude koukat u jezera.

Běželi jsme lesem poměrně volně. Chtěl jsem toho hodně vědět a času bylo málo.

„Takže tohle je třetí rande. Tak vysvětluj?“

„Co mám vysvětlovat?“ zkusila. Ale u upíra zapomnětlivost moc nezabírá. Pochopila to z mého pohledu a zaryla balerínou do jehličí.

„Tebe bych asi za pět schůzek opravdu nemohla pochopit. Ale já tě znám už dlouho. Dost dlouho na to, abych věděla, že tě nechci chápat a ovládat. Že prostě chci tebe.“

Její slova mě mile zaskočila. „Jak dlouho?“

„No, věděla jsem, že má přijet nová studentka. To nám řekli. A zjistila jsem si pak, že má bratra.“

„Proč sis to zjišťovala?“ vyzvídal jsem dál, protože jsem v ní cítil trochu studu a chtěl vědět proč.

„Teď mi to přijde trochu trapné,“ uchechtla se, „jako bych taky byla taková bláznivá fanynka. Ale víš, některé moje vize – a je jich většina – přichází prostě samy od sebe. A tebe, takhle v lese, společně nás dva, to jsem vídávala často. Jen v hrubých obrysech a měnilo se to, ale tys tam byl pořád. Já jen doufám, že se nepletu. Že si to byl ty. Protože jestli ano, tak je těch pět schůzek jen nudná formalita. Co myslíš?“

Zarazila se a dívala se mi přímo do očí. Tak upřímně, jako jsem ještě nikdy na člověka nehleděl. Přede mnou nebyla stvůra noci. Byla to Alice a byla člověkem. Jako bych viděl přes zlatý filtr tmavě hnědé duhovky a v nich tolik života, kolik není v celé zemi. Chtěl jsem ho mít také, chtěl jsem ho žít s ní.

Věděl jsem, že od jezera nás už dělí jen pár kroků. Tady bylo to pravé místo. Vím, že čekala na jiná slova. Ale chtěl jsem ji ještě jednou zklamat, aby bylo překvapení o to silnější.

„Dej mi ruku, chci ti něco ukázat.“

Zaskočeně mi vsunula dlaň do mojí. Vyhoupl jsem si ji na záda a za okamžik jsme byli v koruně stromu. Odtáhl jsem listí, aby viděla na jezero. Přes hladinu se tam z leknínů skvěl nápis: Miluji tě.

Bylo to lacině romantické. Nikdy jsem nic takového nedělal. Ale ona chtěla květinu a já chtěl říci ta slova. Tohle byl nejlepší způsob.

Posadila se, ale ruce mi nechala kolem krku. Hřály. Dívala se na bílé květy zářící do tmy. „Víš, co ještě znamení třetí rande?“

Přiznal jsem, že ne. Otočila se ke mně, aby mi to prozradila. První polibek.

Předchozí < > další

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek C2: den 7.: