Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Call with me - 2. kapitola

09.03.2011 (17:30) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2612×

Rodokmen!

Embry? Ten Embry? Ten, co se mnou nikdy neprohodil více než pár slov? Benův bratr? Stála jsem tam a nechápavě jsem mu hleděla do jeho temných očí. Několik málo vteřin můj pohled opětoval, ale pak zmizel v závoji temna jeho pokoje. Nechápavě jsem za ním hleděla do temna a nedokázala odtrhnout pohled.

Když jsem se dostatečně vzpamatovala, přesunula jsem se do postele. Zírala jsem do stropu a přála si, abych se teď mohla probudit a zjistit, že to byl jen sen. Tohle nemohla být pravda, tohle ne! Není přece možné, aby Embry, ten Embry, který mě nikdy neměl rád, právě políbil! Musel to být sen. Pevně jsem zavřela oči a zase je pomalu otevřela a vší smůlou jsem zjistila, že nic nezmizelo, že pořád ležím v posteli v Benově staré košili, v Benově domě. Převalila jsem se na druhý bok a pevně stiskla peřinu. Myslela jsem jen na jednu věc - chci zapomenout.

Probudila jsem se až ve chvíli, kdy mě do očí začaly bodat první ranní paprsky. Povolila jsem ztuhlé prsty, které pevně svíraly peřinu, a setřela si slanou stopu po zaschlých slzách. Ohlédla jsem se přes rameno a viděla jsem Bena, jak má ještě hlubokou půlnoc. S tichým zamručením jsem si přetáhla peřinu přes hlavu, abych se ještě vyspala, protože Benův budík hlásil, že je půl šesté.

Když jsem konečně pořádně usnula, z hlubin spánku mě probudilo tříštění skla. Leknutím jsem se vzpřímila do sedu. Ben tu nebyl.

„Do prdele, Embry!“ ječel někdo, ale Ben to nebyl. „O co ti zas jde?!“

„Právě že o nic,“ odpověděl klidně Embry. „Přece bys s ní neztrácel čas, když to není tvůj otisk.“

„Tvůj ale taky ne!“ zaječel na něj. „Kdyby ses konečně přestal litovat a pokusil se najít svou polovičku, tak bychom se i my ostatní mohli otisknout! Vždyť jsi alfa, sakra!“

„Co když se nikdy neotisknu?“ zeptal se Embry. „Dvacet let, Deane. Dvacet let a nic,“ řekl sklíčeně. Vůbec jsem netušila, o čem to vlastně mluví, ale nedokázala jsem neposlouchat.

„Všichni se jednou otisknou! Všichni! Lea si to taky myslela a teď má Dereka, Jacob má Nessie, Seth a Mel, táta s mámou, prostě všichni!“ zaječel na něj Dean. „Šest let, Embry. Šest let se jí vyhýbám, šest let s ní nic nechci mít, protože se bojím, že bych se do někoho jinýho a ublížil jí!“ řekl Dean a pak práskly dveře.  Slyšela jsem Embryho, jak se uchechtl.

Vůbec jsem nechtěla vstát a jít do kuchyně, kdy byl jen Embry. Dřív jsem měla nějakou snahu o to, navázat s ním nějakou konverzaci, ale teď se o to rozhodně snažit nebudu. Jak mě to mohlo takhle sebrat? Vždyť to byla jen jedna obyčejná pusa. Snažila jsem se zklidnit, ale vůbec to nešlo. Nakonec mé myšlenky skončili zase u Deana. O kom to vlastně mluvil?

Když podruhé práskly dveře, rozhodla jsem se, že vstanu, protože už bude dům prázdný, nebo tam nebude Embry sám. Převlékla jsem se do oblečení, které jsem měla na sobě včera večer, vlasy si stáhla do gumičky a došourala se do kuchyně, která byla, k mému velkému štěstí, úplně prázdná.

Na krabici od cornflakes jsem našla vzkaz od Bena, že ho Paul poprosil, jestli by nepohlídal Jasmin, a že je teď u nich. Embryho jsem vidět nechtěla, tak jsem se rychle nasnídala a vypadla z domu. Domů se mi ještě něchtělo, a tak jsem se rozhodla, i když je zima a mám na sobě jen mikinu, že půjdu na pláž, na můj kámen.

Je to jediná hromada kamenů široko daleko. Není to sice nijak extra soukromé míst, protože všichni vědí, že sem chodím, ale dá se tu klidně přemýšlet. Těžce jsem se posadila na kámen, zády se opřela o druhý a zavřela oči. Možná bych i usnula, kdyby mě někdo nevyrušil.

„Trochu zima, ne?“ zeptal se Dean. Slyšela jsem ho přicházet, takže jsem se nelekla, jen jsem otevřela oči.

„Nechtělo se mi domů a u Bena jsem zůstávat nechtěla, protože Ben stejně hlídá Jas, a s Embrym se vidět fakt nepotřebuju,“ odpověděla jsem mu a pokrčila nohy, aby si mohl sednout. Deanovi se zvláštně zablýsklo v očích.

„Takže tu radši zmrzneš, než by ses vydala napospas Embrymu nebo spořádané rodince?“ ptal se a usmál se.

„Přesně tak,“ odpověděla jsem mu a ruce si založila pevně na prsa, abych se trochu zahřála.

„Akorát nevíš, že já tě zmrznout nenechám,“ ujistil mě a přetáhl si mikinu přes hlavu. Na sobě měl už jen tmavě šedé tričko s krátkým rukávem.

„A ty zase nevíš, že já nenechám zmrznout tebe,“ odpověděla jsem mu pohotově.

„Mně zima nebude,“ odpověděl a podal mi mikinu. Neochotně jsem si ji od něho vzala a natáhla ji na sebe. Sice mi byla do půli stehen a rukávy mi také byly o něco - hodně - delší, ale byla krásně vyhřátá a voněla po něm.

„Co tu vlastně děláš?“ zeptala jsem se ho. Začínalo se mi zdát, že včera všechny ledy mezi námi roztály.

Chvilku váhal. „Čistím si hlavu. Slyšel jsem, že tohle je to ideální místo,“ mrkl na mě a usmál se. Usměv jsem mu oplatila.

„Tak to bych tě tu asi měla nechat samotného,“ pronesla jsem.

„Nemusíš,“ skoro mě prosil. „Stejně se mi to nepodaří. Ty tu snad nejsi ze stejného důvodu?“ ptal se.

„Ani nevím, proč tu jsem. Čas na vyčištění hlavy jsem měla celou noc a stejně se mi to nepodařilo. Možná je to tím, že než si pročistit hlavu, potřebuju zapomenout,“ odpověděla jsem mu tiše.

„Zapomenout? Jak moc zapomenout?“ zeptal se.

Zamyslela jsem se. „Stačilo by od té chvíle, co jsme odešli z pláže po... tu chvíli, kdy ses tu objevil,“ odpověděla jsem mu.

„Takže je mi definitivně odpuštěno?“ zeptal se. Přikývla jsem.

„Definitivně,“ přitakala jsem. Chtěla jsem pokračovat, ale zazvonil mi telefon. Přes displej svítilo jméno Sam. Zamračila jsem se a hovor přijala.

„Kesari Ulleyová!“  zařval do telefonu. „Kde se zase flákáš?“

„Na pláži,“ zamumlala jsem. „Co se děje?“

„Máš hlídat Jensena! Už půl hodiny,“ stěžoval si.

„Vždyť už jdu,“ zamumlala jsem a ukončila hovor.

„Hlídací pohotovost?“ zeptal se Dean.

„Bohužel,“ odpověděla jsem mu a začala jsem si sundavat mikinu.

„Klidně si ji nech, můžeš mi ji vrátit jindy.“

„Věci zásadně nevracím,“ usmála jsem se na něj a podala mu ji. „Děkuju,“ poděkovala jsem znovu.

„Neni zač, tak asi zatím,“ odpověděl a namířil si to opačným směrem, než jsem šla já.

„Zatím,“ šeptla jsem.

***

„Nevíš, co ráno bylo Embrymu?“ ptal se mě Ben.

„Netuším, vůbec jsem ho neviděla,“ odpověděla jsem mu. Rozhodla jsem se, že si tu noční příhodu nechám jen a jen pro sebe.

„Poslední dobou je naprosto nesnesitelný!“ stěžoval si. „Když se mu něco nelíbí, začne hned řvát a dneska se prý pěkně pohádal s Deanem,“ dodal.

„S Deanem?“ zeptala jsem se okamžitě a hned litovala, že jsem se vůbec ptala.

„Ani přesně nevím proč, ale prý to odneslo pár talířů. Teď se moc nechci ukazovat doma, když je brácha zase v takový náladě.“

„Můžeš klidně zůstat u nás,“ navrhla jsem. „Sam a Emily to určitě nějak skousnou.“ Ani jeden z nich nebyl moc nadšený, když tu Ben přespával, ale vždy jsem si prosadila svou.

„Díky,“ odpověděl, „ale když se tam neukážu, bude nadávat ještě víc. A asi bych měl radši jít, zítra se ozvu, pa,“ rozloučil se a zmizel v dálce.

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Call with me - 2. kapitola: