Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Call with me - 7. kapitola

23.04.2011 (07:30) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2004×

Bena jsem už čtyři dny neviděla. Seth mi řekl, že má mononukleózu, ale zrovna tomu moc nevěřím. Ben, který snad nikdy nechytil ani rýmu, by měl najednou mononukleózu? Ne, díky. Nemyslím si ale, že by mělo nějaký smysl dál to zkoumat, protože by mi tady nikdo nic kloudného stejně neodpověděl. Takhle to tu prostě chodí.

Sam by se měl vrátit už zítra, ale prý si to ještě na nějakou dobu prodlouží, takže se vrátí kdovíkdy. Dny jsem tedy začala trávit hlídáním Julie, nebo v garáži - ať už s Deanem, nebo ne. Dnešní den neměl být výjimkou, dokud jsem nevzala za kliku od vchodových dveří.

„Nazdárek,“ pozdravil mě s úsměvem Embry. Zpražila jsem ho naštvaným pohledem a chtěla ho obejít, ale zatarasil mi cestu.

„Můžeš, prosím tě, uhnout?“ řekla jsem mu nasupeně.

„Hmm… ne,“ odpověděl. Bez toho, aniž bych něco řekla, jsem se otočila a šla k zadním dveřím. „Počkej,“ křikl za mnou. Zastavila jsem, stále k němu obrácená zády, a čekala. „Potřebuju s tebou mluvit,“ řekl nakonec.

„O čem?“ zavrčela jsem.

„Neměl bych o tom moc mluvit. Bude to jenom na chvilku,“ odpověděl mi. Rezignovaně jsem se otočila a vyšla s ním ven.

„Tak co teda?“ zeptala jsem se.

„Vykašli se na Deana,“ řekl najednou. Při jeho slovech jsem se celá napjala, ale snažila jsem se to nedat moc najevo.

„Nic ti do toho není,“ opověděla jsem mu klidně.

„Třeba mi na tobě jenom záleží,“ odpověděl.

„Tobě těžko,“ odsekla jsem mu.

„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se.

„Stačí se podívat na to, jak se ke mně chováš,“ zavrčela jsem. Zastavil se. Pohlédla jsem na něj skrze mléčnou mlhu, která nás obklopovala. Teprve teď jsem si všimla neskutečné podoby mezi ním a Benem. Rty měl semknuté do tenké linky a tmavýma očima se vpíjel do těch mých.

„Jak se k tobě chovám, třeba takhle?“ zavrčel a hrubě mě políbil. Nevěděla jsem, jak reagovat. Když mě políbil poprvé, myslela jsem si, že je to Ben, proto jsem ho od sebe odstrčila. Pak v té kuchyni… Bylo to po tom s Deanem a věděla jsem, co chce Embry udělat. Ale teď, když mě tak znenadání políbil, i když to bylo v hádce, jsem cítila určitou radost, která se mísila s překvapením.

„Co ode mě chceš? Nikdy ses se mnou nebavil a teď najednou tohle!“ zakřičela jsem na něj. Chtěl něco říct, ale já na něj znovu zakřičela. „Jdi do prdele, Embry!“ A zmizela v lese.

Cítila jsem se neskutečně moc provinile. Kvůli Embrymu, kvůli Deanovi. Naštvaně jsem před sebou kopala kameny a pokračoval pořád hlouběji a hlouběji. Asi je tu jistá možnost, že bych se mohla ztratit, ale tu jsem posunula do pozadí. Už jsem viděla první sluneční paprsky dnešního dne, které se prodraly mlhou. Ztratila jsem pojem o tom, kde to vlastně jsem, když jsem za sebou slyšela kroky. Ztuhla jsem na místě a po několika hlubokých nádechách jsem se pomalu otočila. Čekala jsem za sebou Embryho, nebo nějakého jiného člověka, ale nečekala jsem obrovského vlka, který stál jen několik metrů ode mě. Tiše jsem vyjekla a okamžitě si dala ruku před pusu. Nechtěla jsem ho naštvat.

Mozek mi začal pracovat na všechny obrátky a vymýšlela jsem, jak přežít. Útěk nepřicházel v úvahu, navíc jsem se asi ztratila. Jsem moc hluboko v lese, takže kdybych křičela, nikdo by mě neslyšel. Slyšela jsem někde v dálce vodu, ale ohrozit svůj život víc než teď nepřicházelo v úvahu. Pořád je hezčí a důstojnější smrtí sežrání vlkem než utopení.

Srdce mi hlasitě bilo do hrudi a já se ani nepohnula - stejně jako vlk. Třeba se pořádně nažral a nechá mě na pokoji, pomyslela jsem si a hned na to si uvědomila, jak je to nepravděpodobné. Jako na povel se mi rozklepala kolena, když vlk udělal krok mým směrem. Měl zlatavě-oříškovou srst a oříškově hnědé oči, které mě upřeně pozorovaly. Vypadal klidně, ne rozzlobeně, a měla jsem strašné nutkání natáhnout ruku a přesvědčit se, jestli je jeho srst tak hebká, jako vypadá. Pud sebezáchovy mě na chvíli přemohl. Vlk udělal o jeden nejistý krok víc. Jeho hnědý pohled mě úplně hypnotizoval a udělala jsem krok k němu, aniž bych si to uvědomila.

Stál takřka na dosah ruky, kdy se otočil a zmizel ve zlaté záři odpoledního lesa. Spadané listí odlétalo pod jeho těžkými kroky a pronikajícím světlem lehounce zářilo. Vypadal, jako by do toho lesa patřil, přesto mi připadalo, že je tu nezvykle cizí.

„Počkej!“ zavolala jsem, ale to už byl dávno pryč.

~ ~ ~

„Sethe, žijí tady v lesích vlci?“ zeptala jsem se ho při pozdní večeři. Z lesa jsem našla cestu až za několik hodin, takže když jsem se vrátila unavená a špinavá domů, večeře byla na stole - a to předtím na mě čekali. Sethovi trochu zaskočilo, ale hned se to snažil zamaskovat. Vyměnil si podezíravý pohled s Melanií a odpověděl: „Dřív tu bývali hodně, ale za poslední dobu jsem je moc neviděl. Je to možná lepší, protože z nich někdy vážně šel strach, při jejich velikosti.“

„Dneska jsem jednoho viděla,“ konstatovala jsem.

„Kde?“ zeptal se rychle Seth.

„V lese,“ odpověděla jsem mu nechápavě.

„A jak vypadal?“ zajímal se dál.

„Je to důležité?“ zeptala jsem se.

„Ano,“ skoro zakřičel. „Ehm… teda, jednoho mého přítele napadl vlk, tak chci vědět, jestli to náhodou nebyl on,“ dodal nejistě.

„Byl…“ začala jsem a najednou si ho úplně neuměla vybavit. „No, měl oříškovou srst a oči a byl… obrovský.“

„To je idi…“ začal a pak si odkašlal. „Vlastně ne, není to on.“ Na celé téhle konverzaci mi něco nehrálo. Proč se mě Seth tolik vyptával? A co mají znamenat všechny ty pohledy, které si vyměnil s Mel? Zvedla jsem se od stolu, poděkovala za jídlo a odebrala se do pokoje. Potřebovala jsem se z toho všeho vyspat.

~ ~ ~

Vlastně jsem ani nečekala, co tu uvidím, ale hned ráno mě nohy táhly do lesa. Nějak mi vůbec nedocházelo, že je to úplně šílené a nebezpečné. A že tam stejně určitě nebude. Nedokázala jsem se ale vůbec přemluvit k tomu, abych se otočila a šla pryč. Došla jsem skoro na druhou stranu lesa, když jsem za sebou zase slyšela kroky. Pomalu jsem se otočila a konečně ho našla. Na tváři se mi rozlil úsměv, ale hned jsem ho skryla. Vlk stál blíž než předtím a já k němu udělala jeden nejistý krok. V očích se mu zalesklo a zavřel je, když jsem se dotkla jemné srsti na jeho čumáku. Lehl si na tlapy, abych na něj líp dosáhla.

Z hlavy se mi vypařily všechny podstatné myšlenky a já se dokázala soustředit jen na přítomnost. Na jemnou srst pod mojí rukou, teplo, které jsem cítila z jeho těla, a vůni podzimního lesa a vlka u mých nohou. Náhle se zvednul na nohy. Tiše jsem vyjekla a ustoupila o krok dozadu, překvapená tím náhlým pohybem. Sklonil hlavu a čumák zabořil do prašné hlíny pod sebou. Netušila jsem, co to vyvádí a přes jeho chlupy na jeho hlavě to nebylo vidět, ale ještě než vzhlédl, pokročil o krok ke mně. V očích měl smutný a omluvný výraz. Pak zmizel v lese. Chvíli jsem za ním mlčky zírala a pak stočila pohled k místu, kde předtím stál. V hlíně přede mnou bylo nakreslené úhledné srdíčko.

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Call with me - 7. kapitola: