Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cambiare la vita 14. kapitola

07.05.2011 (07:00) • toffee123 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1240×

Nemohla jsem uvěřit, že opravdu odjíždí. Sledovala jsem, jak si balí svoje věci a bolelo mě z toho u srdce. Já vím, že je brzy uvidím, ale nikdy jsem bez nich nebyla tak dlouho. Snažila jsem se tvářit statečně, ale asi mi to moc nešlo. Protože poslední večer za mnou přišli kluci do pokoje. Natáhli se ke mně na postel, každý z jedné strany a drželi mě za ruku. Dlouho jsme jen mlčeli a vychutnávali si to spojenectví. Poslední večer.

„Bude se mi po vás hrozně stýskat,“ řekla jsem a na konci se mi zlomil hlas.

„Ale no tak. Vždyť přeci neodjíždíme napořád.“ Usmál se na mě Emm.

„Hned, jak to bude možné, tak přijedeme. To ti slibuji,“ přidal se Jazz.

„Já vím. Jen nikdy jsem bez vás nebyla tak dlouho. Bude mi strašně smutno,“ přiznala jsem.

„To nám taky. To mi věř. Někdy mám pocit, jako bychom byli spoutáni nějakým poutem.“ Usmál se Jazz své myšlence.

„Já taky.“ Přikývla jsem.

„No, tak vidíš. To pouto nikdo nepřetrhne. Ani nějaký krátký odloučení,“ přidal se Emmett.

A tak jsme dál leželi na mé posteli a povídali si o všem možném. Jen o odjezdu už jsme se nebavili. Když nakoukl do pokoje Charlie, tak byl trošku překvapený. Nečekal, že tam budeme všichni tři ležet. Usmál se na nás a popřál nám dobrou noc. Bylo od něj hezký, že nám nechal soukromí. Usnuli jsme společně u mě v pokoji.

Ráno jsem se probudila první. Podívala jsem se na své bratry a najednou, jako by se ve mně něco pohnulo. Pochopila jsem, že jim to svým smutkem také moc neulehčuji. A sobě vlastně také ne. Vždyť se neloučíme navždy. A hlavně až přemění i mě, tak už spolu budeme po zbytek věčnosti. Začala jsem se usmívat jako sluníčko. První se probudil Jasper.

„Je tu něco k smíchu?“ zeptal se rozespale.

„Ne nic. Jen mi něco došlo.“ Usmála jsem se ještě víc.

„Došlo ti, že se nás konečně na nějaký čas zbavíš?“ Zasmál se Emmett, který se také probudil.

„Ne, to ne. Bude mi po vás smutno, ale až nastane i můj čas, tak potom už spolu budeme napořád. Takže musím nějak přežít rok, za cenu věčnosti s lidmi, které miluji,“ vysvětlovala jsem pořád s úsměvem.

„Tak je to správně, sestřičko,“ řekli oba najednou.

Někdo zaklepal na dveře. A pak dovnitř nakoukla hlava našeho táty. Chvíli sledoval tu scénu, která se mu naskytla. Bylo vidět, že je trošku překvapený, že tam kluci spali. Je pravda, že není normální, aby skoro dospělí sourozenci spali spolu v jedné posteli. Ale pokud mají takhle pevné vztahy jako my, není se co divit.

„Snídaně je na stole, děti. A za chvíli bude čas vyrazit,“ řekl táta a zase zavřel dveře.

Kluci se pomalu šourali do svých pokojů, aby se převlékli a odnesli věci. Já se také převlékla a šla pomalu do kuchyně. Tam už na nás čekal táta s čerstvou kávou a snídaní. Usmála jsem se na tátu a popřála dobré ráno. Nalila jsem si akorát kafe. Nějak jsem neměla hlad. Kluci přišli za chviličku.

Nakonec mě kluci přemluvili, spíš donutili, abych něco snědla. Usmívala jsem se a pořád si opakovala, že rok není tak dlouho. Emmett si ani při poslední snídani neodpustil svoje vtípky. Takže jsme se nakonec opravdu ještě nasmáli. Poté jsme vyrazili na letiště. Cullenovi tam budou také, aby to nebylo podezřelé. Táta byl také nějaký přešlý. Přeci jen si kluků moc neužil a už mu zase odjíždějí.

Na letišti už na nás podle plánu čekali Cullenovi. Když jsem je tam viděla, tak mi najednou bylo strašně. Měla jsem pocit, že s nimi odjíždí i kousek mého srdce. Ještě, že tu se mnou zůstává alespoň Edward. To už bych vážně nepřežila. Hned, jak jsme k nim přišli, objala jsem Edwarda a držela se ho jako klíště. Bála jsem se, aby mi taky neodjel. Táta se pozdravil s Carlislem a Esmé a o něčem si spolu povídali.

Přijeli jsme na letiště brzy, takže byla spousta času na rozloučení. Jako první jsem objala Esmé a Carlislea. Táta byl mezitím ještě něco zařídit. Nikdo nevěděl, že Cullenovi také odjíždí. Carlisle bude chodit normálně do práce. Rose jede také na vysokou. Samozřejmě, jen na oko. A Alice přešla na jinou školu. Samozřejmě návrhářskou. To je oficiální verze pro lidi. Jako další jsem objala Rose. Potom Alice. S tou jsem se objímala trošku déle. Bude mi tak moc chybět.

„Neboj, Bello. Uteče to jako voda. Budu ti pravidelně volat. A třeba i někdy přijedu.“ Mrkla na mě Alice a objala mě ještě pevněji.

Potom přišli na řadu bratři. Táta už se mezitím vrátil a sledoval nás. Měla jsem pocit, že jsem mu zahlédla v očích i slzy? Jako první mě objal Emmett. Vzal mě do svého medvědího objetí a zatočil se mnou.

„Budeš mi chybět, ségra. Prosím tě, pokus se nedostat do nějakého průšvihu, ano?“ Smál se na mě.

„Pokusím se, ale znáš mě. Nevím, jestli si mě nějaký průšvih nenajde sám.“ Usmála jsem se.

„Taky pravda. Brácho, dej nám na ní pozor, jasný?“ Otočil se na Edwarda.

„Neboj. Budu ji hlídat jako oko v hlavě,“ sliboval Edward a poplácal Emmetta po rameni.

Pak přišel na řadu Jasper. Vypadal stejně smutně jako já. Usmála jsem se na něj a objala ho vší silou.

„Bude se mi stýskat po těch našich rozhovorech,“ řekla jsem se slzami v očích.

„To mě taky, Bells. Pamatuj. Uteče to jako voda a pak nás čeká věčnost.“ Mrkl na mě a utřel mi stékající slzu.

„Máš pravdu. Máme před sebou věčnost.“ Usmála jsem se a znovu ho objala.

Pak se rozloučili s tátou a vydali se do odbavovacího prostoru. Stáli jsme tam s tátou a Edwardem a sledovali je, jak mizí za rohem. Carlisle a Esmé odešli chvilku před tím. Edward mě objal kolem ramen a pohladil po tváři.

„Brzy se vrátí, lásko. Neboj se o ně. Carlisle je ohlídá,“ šeptal mi do ucha, aby nás Charlie neslyšel.

„Edwarde, pojedeš s námi? Vidím, že rodina ti ujela,“ zeptal se mile táta.

„Jestli vás to nebude obtěžovat, tak moc rád,“ odpověděl slušně Edward.

Vyrazili jsme k autu a já odcházela s pocitem prázdna. Jako by mi chyběla půlka srdce. Vzpomněla jsem si na mámina slova. Opravdu jsme s bratry vždy dobře vycházeli, ale přesto jsme se neustále hádali. Hlavně kvůli těm jejich vtípkům mířeným proti mně. Ale až teď jsem si uvědomila, že to vše bylo jen ze sourozenecké lásky. Až teď jsem pochopila, co pro mě oba znamenají. Oni byli vždy ti, kteří se o mě starali a podporovali mě. I když se mamka snažila, tak jsme neměli tak pevný vztah jako já s bratry. Oni byli moje nejdůležitější rodina.

Když jsme dorazili k nám, tak už jsem to nevydržela. Zhroutila jsem se na gauč a začala plakat. Edward mě objímal a trpělivě čekal, až se vypláču. Táta se radši schoval do kuchyně. Vždycky byl nesvůj, když viděl někoho brečet. A hlavně věděl, že Edward se o mě postará. Najednou jsem si uvědomila, že musím být v pohodě. Kvůli Charliemu. Určitě byl také smutný. Teď jsem tu už zůstala jen já. Budu mu dělat radost, protože brzy mu odejdu i já.

Přestala jsem brečet a šla si opláchnout obličej. Edward se stále držel u mě a snažil se mě rozesmát. Byla jsem ráda, že je tu se mnou. Poté, co jsem uznala, že vypadám celkem normálně, jsme se vydali za tátou do kuchyně. Šli jsme ruku v ruce. Sedli jsme si k tátovi ke stolu a jen tak si povídali o všem možném. Táta byl také smutný, ale po chvíli už se také usmíval a vtipkoval s Edwardem. Edward nám to opravdu ulehčoval a byl oporou.

Autor: toffee123 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cambiare la vita 14. kapitola: