Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cambiare la vita 5. kapitola

13.03.2010 (07:30) • toffee123 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1058×

5. kapitola – Cullenovi

Cesta probíhala v tichosti, na což jsem nebyla zrovna moc zvyklá. To víte, když máte za bratra Emmetta, tak to potichu opravdu nejde. Dívala jsem se z okýnka a pozorovala ubíhající krajinu. Projeli jsme přes Forks a vyjížděli opět ven z města. Dostala jsem trošku strach, kam mě to veze. Srdce mi začalo zrychleně bušit. Jako by si toho všiml, otočil se na mě a poprvé za cestu promluvil

,,Neboj, už jsme skoro tam. Máme dům postavený v lese. Za pět minut jsme u nás,“ uklidňoval mě tím svým sametovým hlasem.

Ani moc jsem nevnímala to co říkal, ale spíš ten jeho sametový hlas. Byl tak uklidňující a já se vedle něj začínala cítit v bezpečí. Vyzařovalo z něj něco, z čeho se mi zatajoval dech. Nemohla jsem se na něj vynadívat. Byl ještě krásnější než na fotografiích.

Najednou jsme vjeli na lesní cestu a opravdu se po pěti minutách před námi objevil dům. Byl opravdu nádherný. Velký a z jedné strany celý prosklený. Jelikož mi Alice vyprávěla o Esmé, tak jsem si byla jistá, že je to její práce. Edward vystoupil a než jsem se stihla pohnout, už mi otevíral dveře. Vystoupila jsem a v tom se otevřely vchodové dveře. Tam stáli další dva andělé. Carlisle byl blonďák s obličejem opravdového anděla. Ne anděl je slabé slovo. On byl mladším bratrem boha. Vedle něj stála žena. Měla hnědé, dlouhé vlasy a srdcovitý obličej. Nebyla tak krásná jako Alice nebo Rose, ale přesto měla své kouzlo, kterému bylo těžké odolat.

,,Ahoj Bello, já jsem Esme a toto je můj manžel Carlisle. Jsem moc ráda, že tě můžu konečně poznat. Ale ty jsi celá bledá. Pojď dovnitř, ať se ještě nenastydneš. Carlisle tě prohlédne a vše bude v pořádku neboj,“ Esmé mě objala kolem ramen a vedla do domu.

Trošku mi připomínala mamku. Byla tak mateřská. Ihned jsem si jí zamilovala. Když jsme vešli do domu, tak jsem ztuhla. Vnitřek byl naprosto perfektní. Byl tu obrovský obývací pokoj s jednou prosklenou stěnou. Vše bylo ve světlých barvách. Bylo to tu tak útulný a vzdušný.

,,Bello, posaď se. Já si zatím dojdu pro svůj kufřík. Esme, přines Belle zatím něco k pití. Edwarde, ty pojď, prosím, se mnou,“ dal pokyny Carlisle.

Carlisle všechny zaúkoloval, tak jsem si mohla v klidu prohlédnout celý obývací pokoj. Naprosto mě uchvátil a já si jen dokázala představit, jak vypadá zbytek tohoto nádherného domu. Než jsem se nadála byla vedle mě opět Esme a podávala mi sklenici vody.

,,Napij se drahoušku. Musíš mít žízeň po tom šoku,“ zmateně jsem se na ní podívala.

,,Alice nám volala, že jste na cestě. A říkala co se stalo,“ vysvětlovala Esme, když viděla můj zmatený pohled.

,,Aha. No moc děkuji, ale myslím, že mi vážně nic není,“ snažila jsem se jí přesvědčit.

,,To nech prosím posoudit Carlisla. Jsi v šoku,“ promluvil Edward, který právě scházel ze schodů.

Měl starostlivý výraz, ale přesto mi docházel dech, když jsem se na něj dívala. Usmál se na mě a mě se najednou zastavilo srdce. Poté co konečně naskočilo, začalo bít jako o závod. Jeho úsměv najednou zmizel a vystřídala ho zděšená tvář.

,,Bello! Jsi v pořádku?“ nechápala jsem proč se ptá.

Asi jsem se musela tvářit hrozně. Když jsem si to uvědomila, začala jsem rudnout. Panebože, to mi ještě chybělo. Nevěděla jsem co říct. Naštěstí mě zachránil Carlisle, který právě přicházel.

,,Tak Bello, jestli dovolíš, tak bych tě teď prohlédl,“ byl opravdu moc milý.

Tak jsem kývla na souhlas a on začal s prohlídkou. Měla jsem pocit, že mě prohlíží snad celou věčnost. Vedle mě u křesla stál Edward a pozoroval nás stále tím starostlivým pohledem. Nedokázala jsem pochopit, proč by se měl strachovat zrovna o mě. Vždyť mě vůbec nezná. Z mých úvah mě vytrhl Carlisle.

,,Bello vypadá to, že ti nic není. Jen menší šok, ale to bude za chvíli dobré. Měla by jsi si na chvíli odpočinout. Lehni si tady a Esme ti zatím připraví něco k jídlu. Určitě už máš velký hlad. Edwarde dohlídni na Bellu, já už musím do nemocnice,“ Edward jen přikývl.

Chtěla jsem se zvednout, ale Edward mě zadržel.

,,Kam si myslíš, že jdeš?“ zůstala jsem na něj koukat a nechápala proč je najednou, tak nepřátelský.

,,No domů přece. Carlisle řekl, že mám odpočívat,“ odpověděla jsem mu stejně.

,,To ano a proto zůstaneš ležet na tom gauči a budeš odpočívat. A navíc nevím, jak by jsi se chtěla dostat domů. Nemáš tady auto a já tě nikam samotnou nepustím,“ tak to už bylo i na mě moc.

,,Tak hele já moc děkuji za péči, ale už vás dál nehodlám obtěžovat, takže pokud můžeš odvez mě prosím domů!“ řekla jsem stejně nepřátelsky.

Edward se na mě chvíli díval. Najednou jeho pohled zněžněl a znovu promluvil:

,,Promiň, že jsem na tebe byl tak hrubý. Já jen…nevím…asi jsem se o tebe bál. Byla jsi docela vykolejená z toho kluka. Zkusíme to znovu? Já jsem Edward, Alicin bratr a ty jsi Bella, že? Alice o tobě pořád mluví,“ usmál se opět tím jeho úsměvem.

Dívala jsem se na něj a snažila se pochopit co se tady děje. V jednu chvíli jsem měla pocit, že by mě nejraději odtud ihned vykopl a najednou taková změna. No tak dobře. Zkusím to s ním znova, přeci jen jsem mu vděčná za to odpoledne.

,,Ahoj Edwarde, ano jsem Bella. Alice mi o tobě také vyprávěla. Také se omlouvám za své chování. Já vám jen nechci přidělávat starosti. A navíc o mě budou mít bratři starost, když nedorazím včas domů. Takže mohl by jsi mě tam prosím odvést?“ usmála jsem se na něj.

On se na mě opět usmál a já měla co dělat abych udržela svoje srdce na místě.

,,Neboj se starosti nám žádné nepřiděláváš. Esme je šťastná, když se může o někoho starat. A co se týče tvých bratrů, tak ty přivezou holky sem. Aby jste domů dojeli všichni společně. Pokud tedy nechcete tátovi povědět co se stalo,“ vysvětloval mi.

Táta. Na toho jsem vůbec nepomyslela. Tohle mu opravdu říkat nechci. Umím si představit jak by vyváděl a ještě k tomu, když je policajt. Lehce jsem se otřásla.

,,Tak dobře. Budu tady, ale jen pod podmínkou, že nebudu muset ležet jako nějaký nemohoucí. Platí?“ napřáhla jsem ruku k potvrzení naší úmluvy.

Chvíli o tom přemýšlel, ale pak ruku přijal. Jeho ruka byla stejně ledová jako ta Alice a Rose. Vážně divná rodina. Opět mi probleskly hlavou vzpomínky na táboráky v La Push. Na Billyho vyprávění o Studených. Tak dost, Bello! Vzpamatuj se! Okřikla jsem se v duchu.

,,Platí. Nemusíš ležet, ale budeš tady sedět a odpočívat. A když budeš něco potřebovat, tak si o to řekneš. Platí?“ no sice se mi to moc nezamlouvalo, ale lepší něco než nic. A hlavně jsem se s ním nechtěla dohadovat. Tak jsem kývla na souhlas.

Nakonec to nebylo tak hrozný. Esme uvařila vynikající jídlo a já ho poslušně celý snědla. Potom jsme si všichni tři příjemně povídali. Vyprávěli jsme si zábavné historky. Já většinou vyprávěla o šílených nápadech mých povedených bratrů, které na mě vymýšleli. Oni na oplátku vyprávěli o Alice a jejích nákupech, kterými dokáže vyděsit celou rodinu. O Rose a jejích taktikách, jak od sebe odehnat nezvané nápadníky. Prostě naprosto úžasné odpoledne.

Ani jsem si nevšimla, že se venku setmělo. Najednou dovnitř vtrhla Alice s Rose a za nima Emmett s Jasperem, kteří byli ověšeni, jako vánoční stromečky, taškami. Když jsme je viděli rozesmáli jsme se na celý dům. Esme nás přemluvila ať zůstaneme na večeři. Což nebylo zas tak těžký, protože se nám nikomu nechtělo domů.

Po večeři jsme seděli v obýváku a Emmett nás bavil svými vtípky. Všimla jsem si, že nám tu vykvetla láska. Emmett seděl na křesle a Rose mu seděla na klíně a tiskla se k němu. Oba zářili štěstím. Jasper seděl vedle mě na gauči a držel Alice za ruku. I oni zářili jako sluníčka. Strašně jsem jim to přála. Ale přesto mi to přišlo trošku líto. Přeci jen jsem tu teď byla tak trošku navíc. Jakoby to Jasper vycítil, objal mě kolem ramen. On vždy věděl co zrovna potřebuji. Usmála jsem se na něj a pak jsem zívla.

,,Asi by jsme měli jet domu. Už takhle dostaneme od táty co proto. A navíc jdeme zítra do školy,“ promluvil Jasper a já přikývla.

Se všemi jsme se rozloučili a Edward se nabídl, že nás odveze domů. Doma se svítilo, takže táta na nás čekal. Kluci vyndali další hromadu tašek z auta a čekali na mě. Taky domů nijak nespěchali. Otočila jsem se na Edwarda a promluvila:

,,Moc děkuji za vše. Bylo to vážně báječné odpoledne. Moc jsem se bavila. A prosím vyřiď mé poděkování i Esme. Snad si to někdy zopakujeme,“ Edward se usmál.

,,Já také děkuji. Dlouho jsem se takhle od srdce nezasmál. Máš štěstí, že máš tak báječný bratry. Esme to samozřejmě vyřídím a věřím, že vás brzy pozve znovu. Takže vám přeji dobrou noc a zítra ve škole. Uvidíme se na obědě,“ s tím obešel auto a odjel.

A my se vydali na pospas rozzuřenému tátovi. Ach jo. To zase bude něco.

,,Kde jste byli? Víte kolik je hodin? Někam si zmizíte a nedáte mi ani vědět kde jste! Takhle by to teda nešlo!“ táta byl rudý vzteky.

Jelikož jsem viděla, že bratři se nemají k vysvětlování musela jsem začít já.

,,Tati klid, prosím tě. Byli jsme v Port Angeles na nákupech. Nechávala jsem ti vzkaz na leničce. Byli jsme s Alice a Rose Cullenovými. Potom jsme šli do kina a pak nás jejich máma pozvala k nim na večeři. Nějak jsme zapomněli na čas. Jsou vážně moc milý. Znáš Cullenovi?“ táta se uklidnil a najednou se začal usmívat.

,,No to víš, že znám Cullenovi. Doktor Cullen je opravdu jednička ve svém oboru. A jeho žena je také moc milá. A ty jejich děti jsou tak vzorný. Jsou slušně vychovaný na rozdíl od jiných. Jsem rád, že máte takovýhle kamarády. Téhle rodiny se držte. A odkud je vlastně znáte vy?“ musela jsem se usmát. Takhle otec nemluvil ani o nás.

,,No já už Alice znám tři roky. Známe se přes internet. A když dostal Carlisle nabídku pracovat tady ve Forks, tak mě Alice chtěla překvapit a nic mi neřekla. Až dnes jsme se potkali ve škole. No a tak jsme se dohodli, že všichni vyrazíme na nákupy. Alice je blázen do nakupování. Ale to posuď sám,“ a kývla jsem směrem, kde stál Emm a Jazz.

,,Páni, kluci vy vypadáte jako vánoční stromečky. A to jste vydrželi takový nákupní maratón? A bez protestů?“ smál se táta a trošku podezíravě si kluky měřil.

Asi se mu nezdálo, že by šli dobrovolně na nákupy. Možná bych si mohla konečně taky rýpnout do svých milovaných bratříčků. Snad mi to také jednou vyjde.

,,To víš tati. Stačí, aby Rose s Alice na ně párkrát zamrkali a poslouchají jako…“ ani jsem to nedořekla.

,,Hele sestřičko. Přestaň se do nás navážet, nebo mám vyprávět o tvém mrkání?“ vrátil mi to pohotově Emmett.

,,Emmette! Já na nikoho nemrkám! Dobře, dobře vzdávám se!“ radši jsem tuhle debatu ukončila, protože Emmett už se nadechoval k odpovědi.

Přeci jen by Emmett mohl říct před tátou něco nevhodného. Radši jsem se vydala do pokoje. Jasper mi přinesl moje tašky a popřál mi dobrou noc. Dala jsem se do vybalování nových věcí. Jak jsem zjistila, tak mi Alice nenápadně přihodila ještě pár kousků, které jsem zamítla. Vlastně mě to ani nepřekvapuje. Poté jsem si vzala svůj noční úbor a šla si dát sprchu. Horká sprcha mi příjemně uvolnila ztuhlý svaly. Pak už jsem se jen svalila do postele a upadla do hlubokého spánku. Tenhle den byl opravdu náročný.

Autor: toffee123 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cambiare la vita 5. kapitola: