Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Can I have feelings?

19.06.2013 (18:00) • LittleSmiley • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2102×

1. Kapitola - Překvapení po příjezdu.

„Další bude... Forks,“ řekla jsem si při pohledu do mapy. Malé město, ale snad proniknu bez podezření. Prudce jsem stočila volant a z osmiproudové dálnice vjela na malou prašnou silničku. Když jsem se znovu podívala na mapu, s červenými křížky skoro po celém obsahu Ameriky, zvedly se mi koutky.
„Forks...“ Nahlas jsem si přečetla bílou značku před prvním červeným domkem. Doufám, že se tu najde nějaký čerstvý krček.
Už mě nebavilo jet pomalu, a tak jsem prudce sešlápla plyn. Za koly mého černého Volva létal písek jako při písečné bouři, která "náhodou" postila sever Afriky.
„Sakra!“ Vyštěkla jsem nahlas a prudce jsem zabrzdila. O pár metrů jsem přejela hotýlek, ve kterém mám rezervaci.
Zařadila jsem zpátečku a zabočila k parkovišti. Ani trochu mě nezajímalo, že mé auto zabíralo dvě parkovací místa. Prostě jsem vylezla z auta, stiskla malé tlačítko na klíčích a zamířila ke dvoukřídlým hotelovým dveřím.
Klapavými krůčky jsem prošla halou a zastavila u pultíku.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem. „Isabella Swanová.“ Když mi ta snaživá žena v minisukni konečně podala klíče, mohla jsem přejít do pokoje. Spěchala jsem i s kufry po schodech do pokoje číslo dvanáct. Druhé patro. Byla už tma, ale chtěla jsem ochutnat místní krev ještě dnes.
Když jsem došla k pokoji, nedočkavě jsem odemkla dveře a vlezla do první místnůstky. Okamžitě jsem přešla ke skříni a vybalila si oba kufry.
Poslední boty jsem položila na poličku k ostatním a začala se rozhlížet po pokoji. Tmavomodré zdi osvětlené malými lampičkami mi připomněly návštěvu Ria... 'Jo, to byl masakr.' A noblesní postel můj pobyt ve Volteře. “Čas vyrazit!„ řekla jsem si a přesunula se k honosnému zrcadlu. Upravila jsem si své kaštanové vlasy sahající mi až ke kříži, a rudě přetřela rty.
„Klop, klop, klop.“ Mé boty po mramorové hale vydávaly šíleně klapavé zvuky a jelikož byla hala prostorná s málo lidmi, rozléhaly se. Ze dveří jsem vycházela drobnými krůčky a hledala přítomnost bijícího srdce a lidské krve proudící v žilách.

Byla sama, ve tmě, a stála hned za rohem. Jak snadná kořist! Mé rudé rty se rozevřely a tesáky se draly ven. Zamířila jsem ke konci budov,y zahnula do malé úzké uličky. Dívka přerývavým dechem pozdravila a znovu sklonila zrak k telefonu. Ani jsem se nezabývala hereckými výkony a rovnou se k ní vrhla. Bála se, každý se bojí, vždycky. Zhluboka dýchala a tlačila se ke zdi. Bylo jí to k ničemu. Rudými nehty jsem jí přejížděla po hladkém krčku. Jen jeden pohyb a její hlavní tepna je napůl.

„Prosím...“ vydechla uslzeně. Bože, už mě nudilo se dívat do toho plačícího obličeje. Protočila jsem panenky a hrubě se zahryzla do jejího krčku. Postupně jsem z ní vysávala všechen život. Její krev byla sladká, tak sladká jako cukrová vata. Pomalu začínala blednout a její oči se postupně zavíraly. Bylo mi líto, když se kácela k zemi, líto toho, že v sobě té krve neměla víc.
„Hmm. Jestli jsou všichni lidé ve Forks tak sladcí, asi se zdržím!“ Její kabelka mě velmi lákala. Černá verze úžasné kolekce od značky Gucci!
„Vypadá to, že chudá nejsi... Pamelo.“ Při pohledu do její peněženky se mi rozzářily oči. Vytáhla jsem z oblázkové peněženky 200$ a prázdnou ji hodila zpět do kabelky.

No... její krev sice chutnala úžasně, ale můj hlad neukojila. Myslím že bych se měla porozhlédnout ještě jinde. Zavřela jsem oči a poddala se všem smyslům. To bijící srdce mě naprosto ohlušilo a krev mě k sobě vábila. Ta přenádherná vůně naprosto ochromila mé myšlenky a mně nezbylo nic jiného, než ji následovat. Vedla mě přes celé město. Pálení v krku mě ovládalo. Kolem mě prošlo snad dvacet lidí, ale já zůstala u následování té vůně. Cítila jsem ji blízko.

O pár bloků dál jsem ji přestala cítit. Prostě se rozplynula. Z mé hrudi se ozvalo tiché zavrčení. Ta krev, kterou jsem následovala až ke konci města, byla pryč. Skočila jsem po prvním člověku, co kolem mě prošel. Začala jsem se vracet, protože už se blížila šestá hodina. Brzy by mělo vyjít slunce. Cestou jsem ještě prohnala své tesáky nějakými krčky, ale rozhodně nebyly tak sladcí jako vůně toho, kterého jsem ztratila. Je to menší městečko, a tak si nechám něco na další dny. Těsně před východem slunce jsem se dostala do pokoje. Rychle jsem zatáhla závěsy a pustila si televizi. Deset kanálů o ničem! Narozdíl od zdi. Jedna barva a tolik vzpomínek...

Volterra - 1103...

„Někoho najdu, Aro!“ řekla jsem bez zájmu a neodtrhla oči od zrcadla. Aro stále přecházel po ložnici tam a zpět.
„Isabello,“ začal a připravil se na dlouhý nudný proslov. „Ty víš, že tu máš vždy své místo a v mé gardě se se svými schopnosti vyjímáš, takže pokud doopravdy nechceš odejít dobrovolně, zůstaň.“ No, to mi chybělo. Měla jsem v plánu brzy opustit Arovo honosné sídlo, ale byla tu podmínka. Musela jsem najít nějakého upíra, který by vynahradil mé místo v Arově gardě. Nebylo pro něj snadné nechat odejít někoho tak skvělého, jako jsem já. A ani pro mě nebude snadné nahradit mou schopnost vnitřně rozdrtit tělo pomocí jedné myšlenky.

Už mě nudilo poslouchat Ara při jeho proslovech a obřadech.

Krev, krev a krev. I když jsem celkem nenasytný upír, místní vychrtlí lidé za nějaký větší povyk nestáli. Samý řev a žádná krev! I když... Najednou jsem díky vánku ucítila rozkošnou vůni čerstvé horké krve. Táhla se ke mně, a tak jsem ji následovala. Šla jsem skrz husté keře a stromy. Když jsem se konečně vyhrabala z lesíka, sluneční světlo mě sice oslepilo, ale tu překrásnou vůni čerstvé krve bylo nemožné necítit. Po pár minutách nalézání svého zraku, jsem to konečně uviděla. Mladičký klučina snažící se oživit dívenku ležící v mdlobách na mokré louce. Malá, mokrá, zpola dýchající blondýnka, tam nehybně ležela a nechávala se oživovat svým... no, podle odhadu bratříčkem.

„Pomozte, prosím!“ Zakřičel. No co... řekl si o to! Pomalu jsem přešla k tomu chlapci a přisedla si k němu na mokrý trávníček.
„Jak se jmenuješ?“ On se bál... Bylo mi jen něco přes sto let, a tak ve mě nějaký lidskost ještě zůstala.
„A... Alec.“ Pomalu jsem kývla a nechala tesáky proniknout skrz dívčinu tenkou kůži. Do její krve se pomalu rozléval jed. Onen jed jí proudil krví a pomalu ji měnil v to největší monstrum, které kdy po zemi chodilo...

„Crrrrr!“ Ten zvoneček mě vyrušil z přemýšlení. Zabořila jsem hlavu do polštáře a pak se pomalu zvedla z vysoké postele. Drobnými krůčky jsem přešla ke dveřím. Za dveřmi jsem čekala kohokoli, ale tohle by mě nikdy nenapadlo...
„Vše nejlepší!“ Ve dveřích se objevila jinak malá Alice ve vysokých podpatcích a černé kožené bundičce.
„No co koukáš?“ Její dlouhé vlasy, které jí sahaly až do poloviny zad, se jí při chůzi pohupovali jako korálky ve větru. Ani trochu mi nedocházelo jak se tu vzala.

„Co... co tu děláš?“ Alice zvedla levé obočí a vyšpulila rty.
„Víš ty vůbec, co je dneska za den?“ Ty její zlaté oči se po vyslovení té věty rozzářily a párkrát zamrkaly. Natěšeně mě popadla za ruku a vytáhla ze dveří. Vedla mě ze schodů do haly, a pak rovnou do ještě stále temných koutků města.

Autor: LittleSmiley (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Can I have feelings?: