Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Can't stand it - 11. kapitola

26.02.2012 (08:00) • MartinaBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2115×

Ležela jsem vedle Jaka v posteli. Venku bouchaly ohňostroje, takže už byl Nový rok. Dělala jsem si malou rekapitulaci celého roku a poslouchala, jak vedle mě Jacob tiše oddychuje.

Trochu jsem se usmála a přitulila se k němu ještě blíž. Hlavu jsem položila na jeho rameno a nedokázala ho zahnat ze svých myšlenek. A ani jsem nechtěla.

Nevím, jak se mi povedlo usnout, ale po chvíli už jsem o sobě nevěděla.

…

„Hele, tady si někdo užíval,“ zařehtal se hlas kousek ode mě. Neklidně jsem sebou zavrtěla… chci ještě spát!

„Drž hubu, jo?“ zavrčel Jacob na Embryho, který zrovna vešel do pokoje.

„Ale jistě. Podle mě by měla ale vypadnout, než ji tu někdo načapá…“

Vymrštila jsem se do sedu. Budík na nočním stolku ukazoval deset hodin ráno a já byla celou noc v části kolejí pro kluky. Jestli se tohle dozví nějaký pracovník školy, jsem v háji.

Ve spěchu jsem na sebe naházela svoje oblečení, které leželo rozházené po celé místnosti, a smutně se podívala a Jaka. Přitiskl mě k sobě a políbil na čelo.

„Odpoledne přijdu za tebou,“ usmál se na mě něžně.

Natáhla jsem se ještě pro poslední polibek a pádila po schodech nahoru směrem k našemu pokoji.

Ze dveří zrovna vycházel Quil, prakticky byl ve stejné situaci jako já. Zašklebili jsme se navzájem na sebe, když jsme se minuli. Vešla jsem do pootevřených dveří.

„Můj bože!“ vykřikly jsme s Roxy zároveň. Obě jsme se hystericky rozesmály a vrhly se navzájem do náručí.

„To byla ta…“ začala.

„Nejlepší noc…“ pokračovala jsem.

„V mém životě!“ zařvaly jsme zároveň.

Podívaly jsme se na sebe a znovu vyprksly smíchem.

„Jsme hloupé,“ konstatovala Roxy.

„To bych řekla,“ přitakala jsem jí.

…

Vánoční prázdniny definitivně skončily a ve škole panoval zmatek a stres. Nastal konec prvního semestru a s ním i zkouškové období. My s Roxy jsme se pilně učily a jediná společná aktivita s našimi kluky bylo učení. Zjistila jsem o sobě, že jsem naprosto hloupá a nedokážu napsat žádnou zkoušku ani test. Roxy mi to trpělivě všechno vysvětlovala, ale v mém mozku byly jen piliny… a… popravdě i Jacob. Občas jsem měla dny, kdy jsem nemyslela na nikoho jiného než-li na něj.

„Nessie, soustřeď se!“ křikla Roxy a plácla mě po hlavě svými poznámkami z hodin.

„Já tě slyším, nech toho!“ vymlouvala jsem se ublíženě. Vrhla na mě pohrdavý pohled.

„Co jsem teď říkala?“ zeptala se s hlubokým povzdechem.

„Ehm…“ zamručela jsem.

„Ehm… jo, jasně, Renesmé, sakra, soustřeď se!“ zavrčela, ale bylo na ní vidět, že přemáhá smích. I když jsme byly ve stresu, nám dvěma nikdy nedošla zásoba dobré nálady.

„Hele, necháme toho teď? Vždyť už nám to jde skvěle…“ přemlouvala jsem jí.

„Nessie, ani nevíš, co se teď učíme, mám pravdu?“ zeptala se a přestala se snažit zakrýt své pobavení nad mojí nepříčetností.

„Jo… máš… madam,“ pískla jsem.

„Fajn, jdeme za kluky,“ řekla energeticky a začala mě zvedat z křesla. Vyběhly jsme z pokoje a seběhly schody. Zaklepaly jsme na dveře a ani se nenamáhaly pro odpověď – vtrhly jsme dovnitř jak neřízené střely.

„Čau,“ vyhrkla Roxy směrem k Michie a Embrymu a pokračovala dál, kde se vášnivě vrhla na Quila. Zakroutila jsem hlavou a rezignovaně jsem se otočila na Embryho.

„Kde je Jake?“ zeptala jsem se.

„Tady není,“ pokrčil rameny.

„Ptala jsem se, kde je, ne kde není, to jsem si všimla sama,“ řekla jsem.

„Hele! No dobře, mám dojem, že … ehm… víš co, najdi si ho sama!“ naštval se Embry.

„Není doufám ve společnosti fiflenky, že ne?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„Pokud fiflenkou myslíš Deborah, tak ne, ta byla dnes viděna, jak odchází z pokoje Crisse a Matta, těch blbečků, však je znáš,“ odpověděla mi Michie.

„Cože?“ vyhrkla Roxy, která byla doteď zaneprázdněna líbáním Quila.

„Slyšelas dobře, nevím, co se stalo,“ pokrčila rameny Michie. „Každopádně víme, že s ní Jacob není,“ dokončila.

„Fajn, jdu se po něm podívat jinam…“ povzdechla jsem si.

Vyšla jsem na chodbu a nevěděla, kde začít. Měla jsem nepříjemný pocit, ale věděla jsem, že jsem se za ten půlrok tady stala paranoidní, takže divné pocity jsem měla pořád.

„Ahoj,“ slyšela jsem hlas za sebou. Byl to Cheese.

„Ahoj…“ pozdravila jsem chladně.

„Hele, poslyš… nevím, jestli to víš, ale Jacob byl dneska v Debbiiném pokoji, viděli jsme ho - já s Mattem a Crissem…“ zašeptal. Nevěřícně jsem se na něj podívala.

„Ale… Debbie byla u vás, ne?“ zeptala jsem se trochu pomalu.

„Ano, všimla si, že jsme je sledovali a poprosila nás, ať si to necháme pro sebe, no, ale přišlo mi lepší, kdybys věděla pravdu,“ řekl smutně.

„Mluvíš pravdu?“ zeptala jsem se. Byla jsem úplně v šoku a třásly se mi ruce.

„Ano!“ vyhrkl naléhavě. „Hele, já bych ti nelhal!“ dořekl.

„No… tak dobře. Fajn. Dík, žes mi to řekl,“ potlačovala jsem slzy.

…

Rozrazila jsem dveře umývárny.

„Do prdele! Sakra, sakra, sakra. Já se na to vyseru!“ křičela jsem. Byla jsem vzteky šílená, opřela jsem se o umyvadlo a těžce oddechovala. Teď se mi teprve otevřely oči.

Neměla jsem sem jezdit. Neměla jsem odpustit Jacobovi po tom, jak se ke mně zezačátku choval. Neměla jsem s ním začít chodit. Neměla jsem mu odpustit, když se ožral jak prase a líbal se s Debbie. A teď, teď už je pozdě.

Bylo mi úplně jedno, jaké bude mít moje rozhodnutí následky. Vyšla jsem z koupelny a mířila několik pater nahoru do mého pokoje.

Otevřela jsem dveře a rázným krokem došla ke svojí skříni. Stoupla jsem si na postel a z vrchu shodila kufr. Začala jsem do něj házet všechny své bezvýznamné krámy a hadry, co mi přišly pod ruku. Cenné věci jsem nastrkala do baťohu a rozhlédla se kolem.

Vše jsem viděla rozmazaně přes slzy, ale bylo mi to fuk.

Vyběhla jsem z pokoje a zamířila si to do vestibulu. A sakra, byl tam ten, kterého jsem chtěla potkat nejméně.

„Ahoj, Nessie!“ pozdravil mě nadšeně a rozevřel náruč. Jako by se nic nedělo. Hajzl.

„Ty! Ty jeden pitomej, prevítskej děvkaři!“ To jsem už k němu doběhla a nakopla ho do nohy. „Co si o sobě, do prdele, myslíš? Co ode mě teď čekáš? Buď sakra rád, že jsme ve škole, jinak bych tě popadla a zakousla se do tebe jak do nějakýho jelena! Jestli tě ještě někdy potkám, tak přísahám bohu, že tě zničím! Ale nedělej si zbytečný naděje, my dva se už nikdy neuvidíme, slyšíš? Nikdy!“ a s těmi slovy jsem vyběhla z budovy. Nechala jsem ho tam stát s neuvěřitelně šokovaným výrazem a spadlou čelistí.

Rozběhla jsem se přes školní pozemky až k autobusové zastávce a naskočila do autobusu, který mě dovezl do města.

Autor: MartinaBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Can't stand it - 11. kapitola: