Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Can you forgive me? - 3. kapitola

08.02.2013 (08:30) • Niki741 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1339×

Vlk se posadil a v jeho potemnělých zelených očích byla jasně vidět znuděnost.

„Skvěle! Pak bude Beth, Bella, Rick, Caleb a Nate,“ uděloval nám tatík, kolikátí se máme přeměnit. Bože můj. Dělá nad tím strašný cavyky. Taky bychom mohli bouchnout všichni naráz, ale to by si z toho pan Cullen asi moc poznatků neodnesl. Podívala jsem se na zmiňovaného. Díval se na Chrise trochu překvapeně a pak se s téměř nábožnou úctou a zvědavostí zadíval na nás.

Bylo mi trochu nepříjemné, jak na nás všichni zírají. Většina z Cullenových se dívala na mě. Vlastně mě to ani moc nepřekvapovalo. Spíš, jak jsem již zmiňovala, mě to štvalo.

Kolem mě prošla Eliz. Svým hlasitým vzdechem - aby to slyšel i otec – se snažila jasně dát najevo, jak moc ji to štve. Jenže ten, na kterého to bylo mířeno, si toho moc nevšímal, jen ji pohledem popoháněl k rychlejším pohybům.

Beth se postavila vedle Chrise, na tátu se ještě nehezky podívala a pak zavřela oči. Za vteřinu se změnila v pumu, která se celkem nápadně lišila od ostatních kočkovitých šelem. Čišelo z ní něco jako moudrost, sama jsem to nechápala. Měla takovou špinavě blond barvu srsti. Opět – stejná barva srsti jako vlasů. I barvu očí měla velice prapodivnou. Co se pum týče. Modré, kolem zorniček lehce nazelenalé.

Téměř královsky popošla ke Chrisovi a taky si sedla. Pak se zadívala na mě, v hlavě se mi rozblikala myšlenka od Eliz: Tak do toho, sestřičko! Netvař se tak kysele, nesluší ti to. Vypadáš, jako bys polykala citron.

Chris, který to samozřejmě slyšel, se pousmál. Což u vlka vypadalo trochu nepatřičně.

Jo jo, jen pojď. Neboj se nás. My nekoušeme, přizvukoval Chris a jeho úsměv se ještě více rozšířil.

Já se vás nebojím! odpověděla jsem jim bojovně a nepřátelsky si je přeměřila pohledem.

Tak to dokaž! ozval se znovu Chris.

Vypnula jsem hruď, zvedla bradu a majestátně se k nim blížila. Když jsem byla u nich, vycenila jsem zuby ve zlověstném úsměvu a přeměnila se ve vlka.

Snažila jsem se vypadat co nejvyšší, abych dokázala, že tihle dva nenahánějí strach ani mým ponožkám.

Jenže když mě napodobil Chris, byl mnohem větší než já. Stejně jsem se nevzdávala. A tak jsem alespoň vyplázla jazyk.

Vypadáš neskutečně strašidelně, okomentoval můj výraz vlk, který stál naproti mně.

Že jo? přidala jsem se na jeho hru.

Jo, no, pokýval hlavou pobaveně a normálně se postavil. Zopakovala jsem jeho pohyb.

Všichni se na nás se směsicí pobavení a zvědavostí dívali. Nevěděli totiž, o čem jsme se bavili. Jen Beth se s tichým mňoukáním pochechtávala.

„Tak jo. Ricku, teď ty,“ pobídl nás otčím. Dotyčný s výsknutím skočil a za skoku se proměnil v sokola. Prolétl nám kolem hlav a přistál mi na hlavě. Nebyl zrovna nejlehčí, ale ani ne nejtěžší. Lehce jsem zavrtěla hlavou, aby se posunul. Vyhověl mi.

Takhle se nakonec proměnili všichni. Caleb se proměnil ve špinavě blonďatého orla – podobné barvy jako Beth. Nathan se taky proměnil v černého sokola.

A tak jsme tam stáli, se směsicí pocitů, že už jsem ani nevěděla, který je můj a který není. Trochu nahněvaně jsem propalovala pohledem tátu, který byl očividně moc nadšený. Všichni jsme čekali, kdy nám dá další úkol.

Carlisle se na nás všechny díval nehorázně nadšeně. Trochu nervózně jsem hrábla packou do měkké půdy pod nohama.

Bože, už mě to nudí. Kdyby nám dal alespoň volno, aby to s panem Cullenem mohli prokonzultovat, uvažovala Beth. Výjimečně jsem jí musela dát za pravdu.

„A v co se měníte vy, paní Brownová?“

„Jen Kate. Já se měním v to samé, co můj manžel. To znamená, že v orla,“ odvětila a objala Joshe kolem pasu. Taťka jí položil ruku na ramena a přitáhl si ji blíž. Vypadali jako mladý zamilovaný páreček. Jemně jsem se nad tím pousmála.

„Hm… Fascinující… Co všechno ještě dokážete? Můžete mi něco o sobě říct?“ začal škemrat. Táta hrdě přikývl. U toho být nemusím.

Tati? Můžeme se jít, prosím, projít? požádala jsem ho v duchu. Sourozenci se ke mně hned přidali, ale mám takový pocit, že to dusili v sobě a jemu tu myšlenku neposlali.

Jen přikývl, přiběhl ke Carlisleovi a hned mu začal dopodrobna vyprávět, co všechno dokážeme a co umíme.

Díky! zavýskli jsme a chtěli se rozeběhnout, když na nás někdo zavolal.

„Počkejte! Můžeme s vámi?“ zeptal se zvesela Emmett. Rick, Nate, Caleb a dokonce i Chris nadšeně kývli. Já s Beth jsme si pouze vyměnily pohled a šly pryč. Blbé bylo, že jsme stále byli ve spojení. Takže vše, co dělali oni, se promítlo v hlavách i nám.

Co chceš dělat? zeptala se Beth.

Já ti nevím. Klidně se ke klukům vrať. Chtěla bych být sama, odpověděla jsem. Podívala se na mě stylem - a proč bych to jako měla dělat?

To je snad jedno, ne? pokoušela jsem se ji přemluvit. Marně.

Tak fajn. Ale slib mi, že neuděláš něco… neuváženého, chtěla jsem se ujistit.

Ihned přikývla, jak byla dychtivá, co ze mě vypadne.

Potřebuju si promyslet pár věcí, uzavřela jsem to po chvilce, když jsem si to začínala vybavovat. Nechtěla jsem otevírat téměř zacelené rány.

Zle se na mě zadívala, protože jsem ji příliš dlouho napínala, a pak ze mě vypadne toto.

Mrkla jsem na ni.

Jenže ona ze mě svůj pohled neodtrhla. Naopak. Dál mi zírala do očí, jako by se v nich snažila něco najít. Odmítala jsem se podívat do země, a tak jsem jí ten pohled oplácela.

Po chvíli zlostně zafuněla a odběhla ode mě pryč. Podle jejích myšlenek jsem poznala, že nabrala svou plnou rychlost a šla si prostě zaběhat.

Kluci byli taky pryč. I s Emmettem. Myslím, že ostatní šli k nám do domu, aby se něco nového dozvěděli. Takže jsem zůstala sama.

Hm. Špatné slovo. Hned se mi v hlavě ozvali kluci a pošklebovali se, že rozhodně sama nejsem.

Díky. Bez vás bych to opravdu nepoznala, zavrčela jsem ironicky.

Pro tebe cokoli, sestřičko. Na slovo ‚sestřičko' dal zvláštní důraz Rick.

Rozhodla jsem se, že si jich nebudu všímat. A znenadání jsem dostala geniální nápad.

Navštívím Jacoba. Dostane ze mě infarkt, ušklíbla jsem se v duchu. Změnila jsem směr a rozeběhla se k La Push. Jen doufám, že se nepřestěhoval. Nebo neumřel.

Tvář mi zkřivila bolest. Je to velice pravděpodobné. Od doby, co mě prohlásili za nezvěstnou, to asi nikdo neměl snadné. Jak Charlie – můj opravdový táta, tak ani Jake. Zhluboka jsem si povzdychla.

Hlavu mi zaplnily zmatené myšlenky, co se týkaly Jakea. Stoprocentně nebyly moje, ale kluků.

Do toho vám nic není. Hleďte si laskavě svého, snažila jsem se všechny odpálkovat.

Jenže oni se chtěli rozeběhnout za mnou. Díky Bohu za to, že to tu byl samý strom, takže neměli tušení, kde jsem. Pak jsem ucítila pachy. Byly to zvířecí pachy, smíšené s lidskými. To museli být určitě měniči.

Naštěstí nikdo z mých sourozenců neměl zdání, kde ty pachy jsou.

Zrychlila jsem. Z dálky jsem viděla, jak se rýsuje chatrč, kterou jsem tak dobře znala. Byla ale jasně poznat menší oprava, aby se to obyvatelům neskácelo na hlavu. Přesto si však zachovala svůj starý půvab. Přeměnila jsem se na člověka a oblékla se. Doběhla jsem ke dveřím a zaklepala. Mezitím jsem nervózně přešlapovala. Nevěděla jsem, jestli tu pořád žije, a pokud ano, jak proběhne naše první setkání. Ač bych si to nikdy nepřiznala, pochybovala jsem, že mi otevře ta známá tvář, která byla kdysi mým nejlepším přítelem.

Uslyšela jsem kroky. Pomalé kroky. Dveře zaskřípaly, když se otevřely.

Málem bych zaječela štěstím, že mi skutečně otevřel Jake, dokud jsem však v rysech toho kluka nerozeznala, že to Jacob skutečně není.

Dívala se na mě sice tvář velice podobná té jeho, avšak on to nebyl. Byl to úplně někdo jiný. Mohlo mu být zhruba sedmnáct, možná osmnáct.

„Kdo jste?“ ozval se jako první.

„A–ahoj. Není doma Jacob? Jacob Black?“

„Ne, to tedy není. Víte, on už asi bude ve stádiu rozkladu. Asi jste si spletla dobu. Kdo jste?“ optal se znovu a přeměřil si mě svýma stejně tmavýma očima, jako měl Jake. Opřel se o futra a ruce zkřížil na prsou.

Zasáhla mě vlna smutku. Takže se Jake šťastně oženil. Měl děti. Tohle nejspíš bude jeho syn.

„Aha. Jsem Isabella. Zkráceně Bella,“ odvětila jsem, stále posmutněle. Neušlo mi, jak při zaznění mého jméno trošku ztuhl.

„A dál?“ vybídl mě náhle nervózně.

„Brownová,“ odvětila jsem zmateně. Swanová už dávno ne. Co je mu ale vůbec do toho?

Trochu se uvolnil. Zkoumavě jsem mu zapátrala v obličeji, co ho tolik vyvedlo z rovnováhy? Byl absolutně nečitelný.

„Hm. Dobře. Měníš se už?“ vyhrkla jsem. Kruci písek. Hromy a blesky na mou nevymáchanou tlamu. Skoro jsem si připlácla ruku na pusu, abych dodala na pravdivosti svých vnitřních slov, ale on se na mě znovu podivně podíval. Něco v jeho pohledu mi zabránilo to opravdu udělat.

„Co ty jsi vůbec zač?“ vyprskl najednou. Udiveně jsem zvedla obočí.

„No… totiž… já… jsem Alua,“ vykoktala jsem a zaklela nad sebou. A nechtěla bys mu rovnou převyprávět celý svůj ubohý život? Navíc jsem se podivovala sama nad sebou, že se ho bojím. Asi má nějakou vrozenou autoritu. Nejspíš bude alfa. Že by jeho alfa kouzlo působilo i na mě?

„Nedělej si ze mě šoufky!“ Nevydržela jsem to - vyprskla jsem smíchy. Sice trochu roztřeseně, ale ten jeho výraz, když říkal tu větu… Tak vážný po tak vtipné poznámce.

Nemohla jsem to vydržet. Chechtala jsem se a nebyla jsem k zadržení.

„Co je na tom k smíchu?“

„Ale nic,“ zakřenila jsem se a můj strach se jako mávnutím kouzelného proutku vypařil.

„Tak dobře. Chceš dokázat, že jsem Alua? A co že to vůbec je?“ zeptala jsem se, když jsem se dosyta nasmála a přišla na mě zase vážná nálada. Byla jsem překvapená sama sebou, jak se mi mění nálady - jako na horské dráze.

„Fajn. A jak to chceš udělat?“ řekl posměšně. To mě urazilo.

„Něco určitě jo. Nejdřív mi ale řekni, jestli se měníš,“ utrhla jsem se na něj na oplátku.

„Jo.“

„Super. Teď račte jít dovnitř, pokud chcete nejdřív vědět, s kým že to máte vlastně čest. Nebo zůstaňte tady a já vám to ukážu,“ mluvila jsem na něj přehnaně sladkým hlasem.

„Asi radši zůstanu tady.“

„A nejdřív mi řekni, jak dlouho je Jake… mrtvý.“ Vyplivla jsem to poslední slovo jako hnusnou nadávku. Ve skutečnosti mi to tak při spojení s Jacobem opravdu připadalo.

„Nevím. Možná… deset, patnáct let?“

Má ústa se pootevřela. Takovou dobu?

„A teď ukaž toho svého Aluala.“

„Alua,“ opravila jsem ho.

„Ale musíš mi přinést kalhoty a triko,“ poprosila jsem ho bez kouzelného slůvka. Podivně se na mě zadíval a zmizel v chatce. Nedobrovolně se mi začínaly vracet útržky z časů, kdy jsem byla obyčejným člověkem. Vždycky jsem sem s Charliem jezdila. Zatímco Billy s Charliem jezdili na ryby, já blbla s kluky. Připadalo mi to, jako by to bylo včera a ne před nějakými sto lety.

„Nevím sice, k čemu ti to bude, ale tu máš,“ vyrušil mě ze vzpomínání Daniel.

S pousmáním jsem si jen tak letmo prohlédla, co že mi to vlastně dal. Obyčejný šortky a triko. Nic extra, ale na zamaskování nejdůležitějších částí to nejlepší.

Beze slova jsem vzala darované triko, srolovala ho, sklonila se a přivázala ho provázkem – který jsem měla v kapse – k jedné noze. Na sobě jsem cítila jeho pohled, ale dělala jsem, že si ho nevšímám.

Něco podobného, jako s tím trikem, jsem udělala i s kraťasy.

Když jsem byla hotová, vzhlédla jsem. Daniel si mě se zvednutým obočím měřil.

„K čemu ti to bude?“

„Uvidíš,“ odvětila jsem s úšklebkem.

„Proměň se,“ pobídla jsem ho po chvilce. Zase zvedl jedno obočí – což mě jen tak mimochodem začínalo štvát – a podíval se na mě stylem: Proč bych to jako dělal? A já si uvědomila, že tenhle kukuč už na mě někdo dělal... No jistě! Elizabeth!

„Víš co? Uděláme dohodu. Já se proměním první, pak ty,“ navrhla jsem.

Tenhle tvrdohlavý spratek mi začínal lézt na nervy. Ani se nedivím, že Jake natáhl bačkory, když měl takového syna. Je Daniel vůbec jeho syn?

„Fajn.“

„Dane? Je Jake tvůj táta?“

„Hm.“

„To znamenalo ano?“

„Jo.“

Zamyslela jsem se. Takže Dan je syn Jakea. No ty bláho.

„A proč vlastně umřel?“

„Přestal se měnit. A ukážeš mi laskavě toho svého Aleluja?“ řekl nepříjemným tónem. Jako by mu vadilo mluvit o svém tátovi.

„Hele, ještě jednou to jméno předěláš a narvu ti ocas tam, kdes ho v životě neměl!“

„Dobře, dobře. Uklidni se,“ promluvil náhle uklidňujícím hlasem. Překvapeně jsem zamrkala. Tenhle tón hlasu na mě měl velice uklidňující účinky, čehož jsem se děsila.

„Tak se měň,“ pobídl mě stále tím samým hlasem. Jako zhypnotizovaná jsem přikývla, ale pak jsem zatřásla hlavou. Tento kluk na mě má podivný vliv. To se mi vůbec nelíbilo.

Zavřela jsem oči a nechala si ten osvěžující mráz projít tělem. Aby mi vlezl i do každé buňky nervu. Po chvíli jsem byla na všech čtyřech - jako vlčice. Zbožňovala jsem svou podobu, na kterou jsem se měnila.

Vyčkávavě jsem se zadívala na Dana.

Ten na mě hleděl s vykulenýma očima a ústy dokořán. Štěkavě jsem se zasmála. To ho asi probudilo a ve chvilce naproti mně stál černý vlk, skoro stejně velký jako Chris. Dokonce i vypadal jako on. Dan měl ale mnohem tmavší srst.

To koukáš, co?

Trhl sebou, když uslyšel můj hlas v jeho hlavě. Blýskla jsem se vlčím chrupem.

Co chceš dělat? Neříkej, že jsem si oblečení zničila jen tak pro nic za nic!

Zvedl ramena a nechal je zase klesnout – pokrčení. Protočila jsem očima.

To je na nic, tahle jednosměrná komunikace. Víš ty co? Dáme si závod! K útesu. Jo?

Kývl.

Na tři. Jedna… Dvě… Tři! zaječela jsem a dala se kupředu.

Rozeběhla jsem se a nebyla jsem k zastavení. Běh a rychlost byly tak naplňující! Milovala jsem to.

Jen tak letmo jsem se ohlédla, kde se Dan nachází. Vyděsilo mě, že je mi v patách, v očích měl divokost. Podívala jsem se zase před sebe a přidala na rychlosti. Daniel byl velice rychlý, to se mu muselo nechat. Nechápala jsem ale, jak je možné, že mě dohání.

Les začínal řídnout, což znamenalo, že se blížíme k onomu útesu.

Do cíle jsem doběhla o vteřinu dřív, což si Dan nechtěl přiznat.

Porazila tě holka! pošklebovala jsem se mu. Vrhl po mně hněvivý pohled a tiše zavrčel.

Tak ty budeš vrčet? Tak já taky, jo? dobírala jsem si ho a mohutně zavrčela.

Vyděšeně poskočil.

Začala jsem se smát. Sice to bylo poněkud neobvyklé, že se vlk směje, ale co už. Ten jeho vyděšený pohled za to ale stál. Po chvilce jsem se zhluboka nadechla, abych nabrala chybějící kyslík.

Snad by ses mě nebál?

Teď i on mohutně a hlasitě zavrčel. Bylo to děsivé, to musím uznat, ale na mě každý vrčel v jednom kuse, takže jsem si zvykla.

To nebylo špatné… Ale na mě stejně nemáš, chichotala jsem se dál. Silný ledový vítr mi rozčechral srst. Bylo to příjemné. Slyšela jsem vlny v moři, které se dole ozývaly. Moc jsem je nevnímala. Byla jsem příliš zaměstnaná škádlením Dana.

Dan se připravoval ke skoku, v jeho očích jsem však viděla pobavené jiskřičky.

Postavila jsem se stejně.

No pojď! Pojď, ty černá hroudo chlupů!

Skočil po mně, ale já hbitě proklouzla a zmizela v lese. Daniel se vydal za mnou. Blížil se. Věděla jsem to. Ale nezrychlovala jsem, protože mě to bavilo. Po chvíli jsem ucítila těžkou váhu na zádech a skácela se k zemi. Ležela jsem na zemi a nemohla vstát.

Uf, ten byl teda těžký.

Dobře, vyhrál jsi. Teď ze mě slez!

Chvíli otálel, ale nakonec poslechl. Vyhrabala jsem se na nohy. Podívala jsem se směrem k němu. Byl ostražitý.

Stejně jako on, i já jsem na něj skočila. On však uhnout nestihl, takže jsem ho srazila a kutáleli jsme se ze svahu.

Hráli jsme si jako vlčata. Kousali jsme se, škrábali, ale pokaždé jemně. Budu vypadat jako strašák.

Nakonec jsme se dokutáleli. On byl nade mnou. Zase vyhrál. Přišpendlil mě k zemi a zatvářil se vítězoslavně.

Snažila jsem se vyškubnout, ale marně.

Zase jsi vyhrál. Můžeš slézt, řekla jsem mu.

Sklonil se blíž a zadíval se mi do očí, jako by chtěl, abych mu slíbila, že už po něm neskočím.

Ne, neskočím po tobě! Slibuju! odpovídala jsem panicky. Nebylo to nepříjemné, ale… spíš nezvyklý. Nikdo mi ještě takhle blízko obličeje, kromě rodiny, nebyl.

Po chvilce ze mě opravdu seskočil. Pozoroval mě při vstávání. Rentgenoval každý můj pohyb, jako by se snad opravdu bál, že po něm skočím. Bál se oprávněně.

Bells! Domů! zaječel mi někdo nečekaně v hlavě, až jsem sebou škubla.

Co je?

Máš jít domů. Táta to vzkazuje. Jů! Kdo to je? ptal se Nate.

Kamarád. Jmenuje se Daniel. Měnič.

Hm… Skutečně jen kamarád?

Máš štěstí, že jsi pryč, jinak bych tě zadupala hluboko do země!

Pak už jen smích a konec. Povzdychla jsem si.

Hele, už musím jít. Tak se měj, rozloučila jsem se. Chápavě přikývl a rozeběhl se zpět. Já se vydala taktéž domů.

Kousek před domem jsem se přeměnila zpátky a oblékla si Danovo oblečení. Lehkým klusem jsem se přiblížila až k domu.

„Kriste Pane! Kdes byla? A jak to vypadáš?“ zeptal se Rick udiveně, když vyšel na terasu. Asi aby zjistil, co jsem zase vyvedla.

„U kamaráda měniče. A jak to vypadám? To bys měl vědět ty, ne?“ odpověděla jsem.

„Aha. A v co se mění?“

„Ve vlka.“

„Proč se všichni mění ve vlka a já jedinej jsem nějakej sokol?“ zeptal se sám sebe uraženě. Mávla jsem nad tím rukou a vběhla do domu. Všichni Cullenovi tam stále seděli. Nakrčili nos, když ucítili Danův pach z jeho oblečení. Nechápala jsem, proč si smrdí navzájem. Mně náhodou voní celkem příjemně. Jako luční tráva. Sice tam byl jasně cítit i zvířecí podtón, ale stejně jsem to nedokázala pobrat.

„Tak co, vyřešili?“ zeptala jsem se s pohledem zapíchnutým na tátovi. Cullenovy jsem se snažila nevnímat.

„Jo, vyřešili,“ přikývl.

„Takže už můžete jít!“ vyprskla jsem na návštěvu. Zatvářili se překvapeně.

„Bells, nebuď hrubá,“ napomenula mě Kate.

„Jo, nebuď hrubá, Izzie,“ pitvořill mi Rick.

Drž klapačku, řekla jsem mu telepaticky sladce a nahněvaně zároveň.

„No jo,“ zamručela jsem směrem k mamince. Vydupala jsem schody nahoru a sedla si na postel. Šáhla jsem po své oblíbené fantasy knížce. Jmenovala se Pád. Zbožňovala jsem Luce s Danielem. Ta jejich láska, která trvá už tisíce let… Nemohla jsem se nabažit. Měli větší štěstí než já.

Byla jsem tak zažraná do příběhu, že jsem málem přeslechla zaklepání. Vzhlédla jsem a zadívala se na stále zavřené dveře.

„Kdo je?“

„To jsem já, Alice,“ ozvalo se. Trpce jsem se ušklíbla. To si věří, holka. Co si myslí? Že mě opustí a zrovna, když ji nejvíc potřebuji, tu není? Neměly by tu být pro sebe kamarádky vždy? Chápu, že Edward se mnou možná problém měl a pořád má, ale zbytek Cullenů tu mohl zůstat.

„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se skrz zaťaté zuby. Nechtěla jsem se s ní bavit.

„Mohla bys alespoň otevřít? Je dost nepříjemné bavit se s tebou přes dveře,“ poprosila a nervózně se uchichtla. Slyšela jsem, jak dole v domě všichni ztichli.

Nebuď hrubá! napomenula mě znovu Kate. Zlostně jsem zafuněla.

No jo, pořád! Vstala jsem a pomalu otevřela dveře. Vpustila jsem ji do mého pokoje, ač nerada. Ostýchavě mi tam dotančila a prohlédla si můj zelený pokoj. Měla jsem ráda zelenou. Taková uklidňující barva. Uprostřed byla krásná, bílá postel. Napravo i nalevo jsem měla různé poličky. Většinou s knihami a hudbou. Byla tam i černá Hi-Fi věž. Ale také různé fotky, památky a vzpomínky. Před postelí byl čtvercový měkoučký koberec, po kterém jsem se ráda válela. Byl tam i stůl s počítačem, který jsem moc nepoužívala. A nakonec celkem velká skříň, kterou jsem musela často doplňovat, jelikož mi oblečení pořád mizelo. Jak asi…?

Ráda jsem svému pokoji říkala bažina, jelikož to bylo celkem výstižné.

„No?“ dožadovala jsem se. I když jsem v hloubi, někde velice hluboko, cítila tenký pramínek přátelství, odmítala jsem si ho připustit.

„Nechtěla by ses projít?“ zeptala se a poškrábala se na zátylku.

„Proč?“

„Chtěla bych si promluvit. O samotě,“ dodala, když si všimla, že se nadechuji k argumentu.

„Fajn,“ zamrmlala jsem a znovu si, pro případ, přivázala oblečení k nohám. Dneska už asi posté! Ach jo. Dnes přijdu o tolik oblečení!

Vyskočila jsem z okna. Zlehka, s téměř neslyšným žuch, jsem dopadla na zem. Vyzývavě jsem se podívala nahoru na Al. Trochu vyjeveně mě sledovala, ale pak mě následovala.

Rozeběhly jsme se do středu lesa. Pro případ jsem naslouchala, jestli nás někdo nepronásleduje. Ani bych se nedivila. Kupodivu však nikdo.

Alice prudce zastavila a já překvapeně proběhla kolem ní. S povzdechem jsem se k ní vrátila.

„Strašně nás mrzí, že jsme tě opustili. Ani nevíš, jak ráda bych tu zůstala s tebou, ale nedovolil nám to. Prý bychom se ti pletli do života a ty bys pak nemohla žít, mít děti a šťastně se provdat. Věř mi, já s Esme jsme mu chtěly nakopat zadek, ale Jazz s Carlislem nám to nedovolili. Se značnou nevolí jsme se odstěhovali. Edward spíš jen přežíval než žil. Chodil jako tělo bez duše. Prosím! Odpusť nám! Když ne jemu, jen tak mezi námi, taky bych ho nechala pořádně vydusit, tak alespoň nám. Nechtěli jsme, ale přinutil nás. Teď je to stejnak jedno, taky jsi zasvěcená do světa nadpřirozena…“ skončila a zhluboka se nadechla, jak to na mě vychrlila na jeden nádech.

Strnule jsem stála jako socha a znova a znova si to přehrála v hlavě. Mohla mi alespoň odpovídat na maily! Když mě měla tak ráda, jak jsem z toho pochopila, mohla mi alespoň odepsat.

„Možná,“ odpověděla jsem tvrdě po chvilce přemýšlení. Tvář jí zkřivila bolest a potom vztek. V jejích zlatých očích zaplál hněv, rysy se jí zostřily.

„Nenávidím ho!“ zařvala na celý les, až jsem si musela zacpat uši. Pak už tu nebyla.

Rozeběhla jsem se a vrátila do domu. Cullenovi byli pryč a už se začínalo stmívat.

„Konečně jsou pryč,“ usmála jsem se blaženě.

„Co ti řekla?“ zeptal se zvědavě Chris.

„Proč to chceš vědět?“ usmála jsem se sladce, ale v hlavě se mi pořád přehrával ten její dlouhý monolog. Měla bych jí odpustit? Nebo neměla?

„Jen tak,“ pokrčil rameny. Rick s Natem hráli na PlayStationu, předháněli se v závodech. Beth si prohlížela různé časopisy, Caleb si šel číst. Chris se vydal do svého pokoje.

„Proč je nemáš ráda?“ zeptala se mě mateřsky Kate a zadívala se mi zhluboka do očí, jako by se to z nich snažila vyčíst. Uhýbala jsem pohledem. Nechtěla jsem jí to říct. Znovu bych tím nechtěně odemkla přepážku pod názvem Po jeho odchodu, a tím pádem by mě zalila ta samá bolest. Jazz by se pod tou tíhou skácel k zemi.

Vybelhala jsem se do pokoje a vlezla do koupelny.

Tam, kde byla vana a sprchový kout v jednom, tak kolem toho byly zelené dlaždičky. Podlaha byla z prken, což byla má noční můra, protože jsem se díky nim často natáhla. Byly tam dva záchody. Pořád nechápu proč, ale budiž. Nad nimi byly podivné čtverečky, které dohromady dávaly nic neříkající obraz. Byla tam i polička s třemi šuplíky, ve kterých byly zásoby zubních past, mýdel, šamponů, sprchových gelů a různých druhů hřebenů. Pod tím byla menší polička s ručníky.

Napustila jsem si vanu. Jakmile byla plná, svlékla jsem se z Danova oblečení a vlezla si do ní.

Mluvila Alice pravdu? Opravdu je přinutil Edward? Měla bych jim odpustit? A dá se to vůbec opustit? A jsem já schopna jim odpustit? Pokud se tak stane, jsem schopna se s nimi normálně bavit? Co Edward?

Takové otázky se mi hnaly hlavou a neměly konce. Pořád se tvořily další a další a já jich měla už přetíženou hlavou. Nejhorší bylo, že s nimi budu chodit do školy. Věděla jsem, že mezi nenávistí a láskou je tenká stěna. Měla jsem obavy, kdy se ta stěna prolomí a já se opět nechám zbláznit jeho kouzlem. Další odchod už bych asi nepřežila. Ale neříkal on náhodou, že už pro něj nic neznamenám? Že se do jeho života nehodím? Fajn! V tom případě se on nehodí do mého.

Ale co se zbytkem? Co s ním? Mám mu odpustit? Možná… postupem času. Ten prý, jak je mi známo, rány hojí nejlépe.

S novým předsevzetím jsem vylezla z vany a zabalila se do ručníku. Vyšla jsem z koupelny a otočila se ke skříni. Vzala jsem si svoje pyžamo, levandulově fialové. Venku už byla tma. Otevřela jsem okno a zhluboka se nadechla čerstvého nočního vzduchu. Zadívala jsem se na hvězdy. Vždycky mě fascinovaly. Celý vesmír mě fascinoval. Líbilo se mi, že o něm všichni vědí všechno a přesto nic. Že je tak… tajemný!

Nechala jsem ho otevřený na ventilačku, když jsem uslyšela pohyb. Prudce jsem se otočila zpět a pohledem pročesávala okolí. Nikde nikdo. Doufala jsem. Naposledy jsem si ho prohlédla, pak jsem si lehla do postele. Být Alua je lepší, než být upír. Můžu spát, ponořit se do světa nevědomí. Kde sny nabírají realistických rozměrů…

Snad jsem nikoho nezklamala. Snažila jsem se to různě doladit a a doupravit a tak dále. No a vyšlo z toho toto. Vím, že dlouho trvá, než přibudou jednotlivé kapitoly, ale mám své důvody:
1) Nějakou dobu trvá korekce. Není to ze dne na den. I korektorky mají svůj volný čas a je jen na nich, jak s ním založí.
2) I schválení nějakou dobu trvá. Takže tak, no.

Ale stejnak se omlouvám. xD

Autor: Niki741 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Can you forgive me? - 3. kapitola: