Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 1. kapitola

06.12.2011 (21:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 6520×

Rosalie

Seděla jsem na posteli své holčičky a nešťastně si povzdychla. V ruce jsem držela plyšového medvídka, kterého tak milovala a myslela na tu událost, která vše změnila. Myslela jsem na to, že moje holčička už není malá a vlastně není tak úplně mojí holčičkou.

Byl to den jako každý jiný. Ležela jsem s Emmettem v posteli, objímali jsme se a šeptali si slůvka lásky. Poslouchala jsem jeho dokonalý tichý hlas, ale mé uši slyšely i něco jiného. Rychle tlukoucí srdíčko, které se blížilo ke dveřím našeho pokoje. Zvedla jsem se do sedu přesně ve chvíli, kdy Bella vešla a v rukou držela svou dceru. Její dokonalou tvářičku zdobil úsměv a vlásky měla rozkošně rozházené kolem hlavičky.

„Rose, mohla by sis ji k sobě na chvilku vzít? Jdeme s Edwardem na lov,“ řekla Bella a já se na ni usmála. Od její přeměny jsme se staly opravdovými sestrami. Ze začátku jsem ji neměla ráda, ale teď jsem za ni byla vděčná. Porodila malou holčičku, která si nás všechny omotala kolem svého malého prstíčku.

„To víš, že ano. Pojď ke mně, ty můj andílku,“ zašeptala jsem a vzala si ji do náruče. Ručičkama se chytila mých vlasů a místnost naplnil její smích.

„Vrátíme se za pár hodin. Malá je najezená, takže by za chvilku měla usnout. Kdyby se něco stalo, máme s sebou mobil,“ pověděla mi má sestra a já na ni kývla.

„Můžeme?“ Edward se objevil ve dveřích a podíval se na svou ženu. Pohladil ji po tváři, políbil ji na rty a otočil se na svou dceru.

„Moc tetu nezlob,“ rozkázal jí a věnoval jí polibek na čelíčko. Malá se v mé náruči pohnula a spokojeně mlaskla. Zasmála jsem se a dívala se na mizející záda mých sourozenců. Drželi se za ruce a vypadali opravdu šťastně.

„Tak, Nessie. Půjdeme se podívat ven, je tam krásně,“ pošeptala jsem jí do ouška a pevněji ji sevřela. Otočila jsem se na Emmetta a on jen kývl. Vyšla jsem ke dveřím a pomalu scházela ze schodů. Kdybych chtěla, už bych dávno byla dole, ale kvůli tomu malému pokladu, který jsem nesla v náruči, jsem šla opatrně. Můj manžel se mi smál, ale já ho zpražila naštvaným pohledem, takže hned ztichl. Prošla jsem skleněnými dveřmi na naši zahradu a nadechla se teplého letního vzduchu. Sice jsem kyslík nepotřebovala, ale milovala jsem vůni léta.

Posadila jsem Nessie na trávu a spokojeně ji pozorovala. Máchala kolem sebe ručičkama a vytrhávala trsy trávy ze země. Smála se u toho a mně bylo dokonale. Sedla jsem si vedle ní a pozorovala její velká hnědá očka plná radosti. Vzala jsem do ruky láhev s vodou, trochu si nalila na ruku a lehce ji zchladila. Překvapeně se podívala na svou ručičku, pak na mě, zase na svou ručičku a nakonec se začala smát. Chňapla po láhvi s vodou, a když jsem se s ní přetahovala, najednou ji pustila a já ji omylem postříkala. Malé to ale nevadilo. Hladila se po nožičkách a stírala tak vlažnou vodu, která jí stékala po kolínkách. Nechala jsem ji chvíli si hrát, ale pak jsem ji vzala do náruče a brala ji do domu.

Když byla Nessie převlečená a uložená v postýlce, zpívala jsem jí písničku, kterou mi zpívávala moje maminka. Malá mě zvědavě pozorovala a po druhé sloce usnula. Se zájmem jsem hleděla na její klidný obličejík a usmívala se.

„Rose, pojď dolů,“ slyšela jsem hlas svého manžela a poslechla ho. Během tří vteřin jsem seděla na pohovce a čekala, až mi řeknou, co se děje.

„Volala jsem Belle na mobil, protože tu nenechali žádnou zvířecí krev. Nebrala to, takže jsem dostala trochu strach. Běžela jsem za jejich pachem a našla tohle,“ řekla Esmé smutně a podala mi kus popsaného papíru, ze kterého byla cítit Bella a trochu i Edward.

Je nám to líto, ale museli jsme to udělat. Nechceme s vámi dál žít, protože nás to nedělá šťastnými. Postarejte se o malou a zapomeňte na nás. Rosalie, budeš dobrá matka. Sbohem.

Těch několik vět jsem četla pořád dokola a nemohla uvěřit svým vlastním očím. Proč mi opouštěli to malé nebohé dítě, které je tak moc potřebuje? Vzlykla jsem a na ostatních viděla, jak jsou smutní.

Od té události uběhlo několik let a já se stala matkou té malé siroty. Od jejich odchodu jsme jí neřekli jinak, než jejím druhým jménem. Carlie. Neměli jsme odvahu jí říkat tak, jak ji oslovovali její opravdoví rodiče. Všichni se s tím za nějakou dobu smířili a na Bellu s Edwardem jsme se snažili nemyslet. Všechny jejich věci a fotky jsme schovali.

Pamatuji si na den, kdy mi poprvé řekla mami. Nazvala mě tou, která utekla a nechala ji tu. Seděla zrovna na židličce a něco si žvatlala. Emmett šel kolem ní a z legrace mi řekl ahoj, mami. Malá se toho hned chytla a po několika neúspěšných pokusech se jí to povedlo a řekla mi mami. Všichni se kolem ní shromáždili a překvapeně na ni hleděli. Já jsem nebyla schopná ničeho. Myslela jsem na Bellu a Edwarda, její opravdové rodiče. Měla jsem z toho špatný pocit, ale oni ji opustili. Nechali ji tu samotnou.

Od toho dne jsem se stala její oficiální matkou a Emmett jejím otcem. Byla jsem spokojená, ale pořád mě pronásledoval pocit, že jsem ji ukradla. Vzala jsem ji lidem, kterým patřila.

„Lásko, nic špatného jsi neudělala. Nechali ji tu a ta malá potřebuje rodiče,“ řekl mi Emmett a já věděla, že má pravdu. Pohladila jsem ho po tváři, naposledy si přehrála obličeje těch, kteří mě tak zklamali a šla za svou dcerou.

Celé její dětství bylo plné radosti a štěstí. Centimetr po centimetru rostla a stávala se předškolákem. Dlouho jsme přemýšleli o tom, zda ji máme dát do školy. Přece jenom to byl poloviční upír, který potřeboval krev. Chtěli jsme ji nechat doma, ale jednoho dne večer jsem za ní přišla do pokoje a nemohla uvěřit tomu, co jsem viděla. Z postýlky si udělala školní lavici a dělala, že se učí. Hlásila se a odpovídala na otázky, které zadávala hlubokým hlasem. Usmála jsem se a bylo mi jasné, že do školy půjde.

Stála jsem v rohu třídy a pozorovala tu malou dokonalou osůbku v první lavici. Měla na sobě červené šatičky a bronzové vlásky jí zdobila mašle stejné barvy. Vypadala dokonale. Byla jsem na ni tak pyšná. Vůbec neměla strach, právě naopak. Nemohla dospat a dokonce byla přichystaná dřív než všichni ostatní. Byla celá natěšená a celá rodina sdílela její nadšení.

Od toho dne uběhlo několik let a z mojí malé holčičky se stala velká slečna. Vyrostla do krásy a byla velice chytrá. Chodila do několika kroužků a snažila se naučit všechno, co jen mohla. Měla jsem o ni trochu strach, ale vždy, když se večer vrátila, zářila štěstím. Tancovala, hrála na klavír, na housle a učila se na kytaru. Chodila na malování a do plaveckého týmu.

Jediné, co mi trochu dělalo starosti, byl Jacob. Odešel hned potom, co se z Belly stala upírka, takže malou nikdy neviděl. Volal nám a ptal se, jak se všichni máme, ale v jeho hlase bylo slyšet, jak nerad to dělá. Také jsem ho neměla moc v lásce, ale už jsem se naučila ho trochu snášet.

„Mami, jsem doma,“ zavolala Carlie do domu a upoutala tak moji pozornost. Zaklapla jsem knihu o módě a rychle seběhla do předsíně. Usmála jsem se a objala svou dceru. Kdykoliv jsem si to slovo pomyslela, píchlo mě u srdce, protože jsem si vzpomněla na Bellu a Edwarda. Chtěla jsem na ně zapomenout, ale nešlo to.

„Tak jak ses dneska měla? Alice chce jet na nákupy,“ řekla jsem jí a ona se na mě spokojeně usmála. Věděla jsem, jak moc miluje nákupy. V tomhle jsme byly za jedno.

„Dneska jsem byla zkoušená z matiky. Ta stařena mi dala za tři, i když jsem skoro všechno věděla,“ svěřila se mi a já se musela zasmát. Profesorka na matematiku byla opravdu stařena. Bylo jí nejméně sto a byla tak nepříjemná, že ji nikdo neměla rád a ona jim to oplácela.

„Kde jsou všichni?“ zeptala se a rozhlédla se kolem sebe.

„Táta jel s Jasperem na lov a Esmé se jela podívat na nějaký dům. Alice a Carlisle jsou v nemocnici,“ řekla jsem jí a šla do kuchyně. Nandala jsem jí plný talíř těstovin a sedla si naproti ní. S láskou v očích jsem ji pozorovala a děkovala bohu, že ji mám. Spolu s Emmettem byla to nejdůležitější v mém životě.

„Ahoj, zlato. Koukám, že už si najedená, tak můžeme vyrazit,“ vychrlila ze sebe Alice, která se objevila ve dveřích. Než se moje malé zlatíčko stihlo vzpamatovat, už jsem ukládala umytý talíř do skříňky a odcházela k autu. Nastoupila jsem a během pár chvil se ke mně přidaly i Carlie s Alicí.

Cestou jsme si zpívaly písničky z rádia a smály se u toho. Milovala jsem tyhle dívčí odpoledne. Mohla jsem si odpočinout a na chvilku zapomenout na všechny starosti. S každým novým kouskem oblečení jsem se cítila lépe a lépe. Když jsme byly na místě, rychle jsem našla místo na parkování a pak to začalo. Nekonečný maraton nakupování, zkoušení a smíchu.

Byly jsme zrovna v obchodě s pánskou módou. Alice chtěla pořídit Jasperovi něco nového na sebe a já měla v plánu něco koupit mému drahému manželovi. Rozhlížela jsem se kolem sebe a mou pozornost upoutala fialovočerná košile. Přešla jsem k ní a věděla, že je to ta pravá. Emmett v ní bude vypadat dokonale. Zrovna jsem hledala jeho velikost, když jsem to ucítila. Ten známý pach psa. Překvapeně jsem se otočila na zdroj toho pachu a zalapala po dechu. Stál tam. Jacob.

„Jacobe,“ zašeptala jsem překvapeně a on mi pohled oplácel. Stáli jsme tam naproti sobě a nebyli schopni slova.

„Pořád vypadáš dobře, bloncko,“ řekl a tím prolomil ticho. Musela jsem se zasmát. Tak mi nikdo neřekl pěkně dlouho.

„Pořád strašně smrdíš, čokle,“ řekla jsem mu na oplátku a on se také zasmál. Než jsme se nadála, přistoupila k nám Alice a přivítala se se starým známým. Byla jsem docela ráda, že je tady.

Ten dobrý pocit však zmizel, když se vedle nás objevila Carlie. Smála se a v rukou svírala oblek s tygřím vzorem. Na jejích očích jsem viděla, že něco plánuje, ale jakmile uviděla Jacoba, všechno to plánování zmizelo a ona na něj překvapeně hleděla. To však nebylo nic v porovnání s tím, jakým pohledem na ni hleděl on. Tolik lásky a radosti jsem ještě nikdy neviděla. Jeho ruce se lehce třásly a dolní ret měl vystrčený. Věděla jsem, o co tu šlo. Otiskl se.

„Jacobe, tohle je Carlie. Carlie, tohle je Jacob,“ představila je Alice, která si nejspíš ničeho nevšimla. Věnovala pozornost nějaké košili a nedívala se kolem sebe. První, kdo se vzpamatoval, byla má dcera.

„Ahoj, já jsem Carlie,“ představila se, natáhla k němu ruku a přidala nesmělý úsměv. Jacob se vzpamatoval a natáhl k ní svou ruku.

„Jacob,“ zašeptal a jejich ruce se spojily.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 1. kapitola: