Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 15. kapitola

12.02.2012 (18:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2246×

Carlie

Hleděla jsem na něj a nemohla uvěřit tomu, co právě řekl. Nejsem těhotná. Není žádné děťátko. Pustila jsem Jacobovu dlaň a podívala se z okna.

„Jak je možné, že se mi zpozdily měsíčky? Tak dlouho? Jak mi vysvětlíš to jídlo?“ ptala jsem se svého dědy a po tváři mi stekla další slza. Hrdlo se mi stáhlo a jasně jsem cítila své prázdné lůno. U srdce mě bolelo a všechno pro mě přestalo existovat.

„To bylo z těch nervů. Bála ses, a proto se ti zpozdila menstruace. Jedla jsi hodně, protože jsi den před tím vůbec nejedla a tvoje tělo potřebovalo živiny,“ vysvětlil mi a já z okna viděla, jak maminka s tatínkem zalévají květiny. Pohybovali se rychle, ale na žádný kvítek nezapomněli a každá rostlina dostala tolik vody, kolik potřebovala.

„Je mi to líto,“ zašeptal a já se na něj otočila. Přemohla jsem se a vykouzlila na své tváři úsměv. Kývla jsem hlavou a raději odešla. Nechala jsem za sebou Jacoba, své plány a tužby. To miminko pro mě znamenalo víc, než jsem si myslela. Doufala jsem, že když by se narodilo, Jacob by se mnou byl opravdu navždy. Měla jsem hrozný strach, že jednoho dne zmizí a já zůstanu navždy sama. To dítě by alespoň neslo něco z něj, kdybych o něj přišla.

Každý den mi sliboval, že mě nikdy neopustí a já s ním budu navždy. Chtěla jsem tomu věřit, ale pořád mi v tom něco bránilo. Kdykoliv jsem ten pocit měla, musela jsem být sama a vypořádat se se svým strachem. Vyšla jsem z domu a prošla kolem rodičů. Usmívali se na mě, ale já jim nevěnovala ani pohled. Vběhla jsem do lesa, posadila se na zem a rozplakala se. Rodičům nic neřeknu. Když se to dozví Edward, určitě to nikomu neřekne. Znala jsem ho už dlouho na to, abych věděla, že nic nepoví. Jacob se o to s nikým nepodělí, snad jen se Sethem. Jeho nejlepším přítelem. Podle toho, co mi o něm vyprávěl, mu říkal všechno.

„Carlie,“ uslyšela jsem za sebou a otočila se. Pár kroků za mnou stál Edward a smutně na mě hleděl. Podívala jsem se zpátky před sebe a utřela si mokré tváře. Edward se posadil vedle mě a povzdychl si.

„Je mi to moc líto,“ zašeptal a já se na něj podívala. Vedli jsme spolu pár rozhovorů, ale nikdy jsem s ním nebyla o samotě.

„Mně taky. Jacob byl šťastný a já si myslela, že ho to dítě přiměje zůstat navždy,“ přiznala jsem a popotáhla nosem.

„Co to povídáš? Jacob nepotřebuje dítě na to, aby byl s tebou navždy,“ řekl a podíval se mi do očí.

„Čtu myšlenky a vím, že by tě nikdy neopustil. Zaprvé kvůli otisku a zadruhé kvůli tomu, jak moc tě miluje. Kdyby se neotiskl, stejně byste byli spolu, to mi věř,“ pověděl mi a já se trochu pousmála. Věděla jsem, že mi nelže.

„Už jsem se na to miminko těšila,“ přiznala jsem potichu a smutně se podívala na své prázdné břicho. Edward mě pohladil po ruce, usmál se a pohladil mě po vlasech.

„Až bude ten správný čas, budeš mít dětí, kolik si jen budeš přát,“ zašeptal a já se na něj podívala. Jeho zlaté oči byly upřímné a já v nich viděla lásku. Zahřálo mě u srdce a opřela jsem si hlavu o jeho rameno. Pevně mě sevřel ve své náruči a já se nadechla jeho vůně.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a slyšela, jak se tiše zasmál.

„To já děkuji,“ řekl a přičichl si k mým vlasům. Zasmála jsem se a cítila se lépe.

Jacob

Seděla jsem na posteli a v rukou svíral její polštář. Cítil jsem z něj její dokonalou vůni a znovu jsem si vzpomněl na tu větu, kterou řekl její děda.

Nejsi těhotná.

Utekla a já nevěděl, kde je. Měl bych ji jít hledat, ale nemohl jsem. Byl jsem sám překvapený a potřeboval jsem utěšit. Už jsem se na to malé těšil. Představoval jsem si malého chlapce podobného své dokonalé matce a píchlo mě u srdce. Na děti bylo ještě brzo, ale když už jsem si myslel, že je jedno na cestě, zamyslel jsem se nad sebou. Měl jsem jen střední školu a peníze skoro žádné. Byl jsem vlk a nemohl jsem jen tak opustit smečku, do které jsem se nedávno vrátil. Pracoval bych rád, ale nemělo by to cenu. Cullenovi jsou bohatí dost a ta trocha, kterou bych přidával, by byla mizivá. Navíc bych měl na svou lásku ještě méně času, než mám teď.

„Jacobe,“ zašeptal někdo a já se otočil. Mezi dveřmi stála Rosalie a smutně se usmívala. Trochu jsem se posunul a poklepal na volné místo vedle sebe. Než jsem se stačil nadechnout, už seděla vedle mě a rukou mě pohladila po rameni. Překvapeně jsem na ni pohleděl a viděl její smutný výraz.

„Je mi to moc líto,“ zašeptala a já si smutně povzdychl.

„Mně taky. Docela bych si dítě přál, a když jsem si myslel, že je jedno na cestě, začal jsem se těšit,“ přiznal jsem a položil polštář zpátky na postel.

„Carlie tě miluje a věřím, že jednou budete skvělými rodiči skvělých dětí,“ povzbudila mě a já pohlédl do jejích očí. Nekrčila nos, nebránila se jakémukoliv doteku, prostě jen seděla, hladila mě a soucítila se mnou.

„Co se stalo, že je z tebe tak hodná ženská?“ zeptal jsem se a zasmál se. Také se usmála a podívala se z okna.

„To ona mě změnila. Když jsem se stala její matkou, stará Rosalie odešla a přišla nová, lepší,“ vysvětlila mi.

„Jsi úžasná matka,“ zašeptal jsem a viděl, jak se jí rozzářily oči.

„Ty jsi zase úžasný přítel mé dcery,“ zasmála se a zvedla se.

„Rosalie, počkej,“ řekl jsem a zvedl se. Přešel jsem k ní a objal ji. Pevně jsem ji sevřel ve své náruči a cítil, že to není zas tak hrozné, jak jsem si myslel.

„Děkuju,“ zašeptal jsem a pustil ji. Překvapeně na mě hleděla, ale nakonec se usmála a odešla.

Carlie

Nechtěla jsem se tam vracet. Pořád jsem seděla na zemi a objímala Edwarda. Zaplavil mě zvláštní pocit štěstí a bezpečí. Pohlédla jsem do jeho tváře a viděla, jak se spokojeně rozhlíží kolem sebe.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ zašeptala jsem a sledovala, jak kývl hlavou.

„Proč jsem o vás nikdy neslyšela?“ zeptala jsem se a viděla, jak zesmutněl. Odvrátil tvář a pustil mě. Překvapeně jsem ho pozorovala a čekala, až mi odpoví. Dlouho se k ničemu neměl, tak jsem se zvedla a přešla k němu z druhé strany. Vypadal smutně.

„Promiň, neměla jsem se ptát,“ vydechla jsem a raději se posadila. Vytrhla jsem ze země několik trsů trávy a pozorovala ji. Vždycky mě příroda zajímala a nikdy jsem nepřestala žasnout nad tím, co všechno žije v tajemném a strašidelném lese.

„Tvoje teta vždycky milovala přírodu,“ zašeptal a hleděl na trsy trávy v mých dlaních.

„Seznámili jsme se při hodině biologie na střední škole. Ona byla nová a já byl tajemný cizinec, který k sobě nepouštěl nikoho kromě svých sourozenců. Sedla si vedle mě a já ucítil vůni její krve. Toužil jsem ji někam odlákat a ochutnat tak to, co mi tak vonělo a vábilo mě k sobě. Začal jsem se s ní bavit a nakonec jsem zjistil, že mě k ní netáhne jen její krev. Zamiloval jsem se do ní.

Málem kvůli mně zemřela, ale dál statečně bojovala za to, abychom mohli být spolu. Na rok jsem ji opustil, aby mohla prožít šťastný a dlouhý život, ale nakonec to mále zabilo nás oba. Vrátil jsem se k ní a znovu jsme museli čelit mé podstatě. Když jsem ji požádal o ruku, všechno se uklidnilo a mohli jsme si tak užívat naší zamilovanosti.

V den naší svatby se ve mně něco zlomilo. Už jsem necítil vůni její krve, vnímal jsem jen její dokonalý obličej, štíhlé tělo a lásku, kterou mě zaplavovala. Když řekla ano, stal jsem se nejšťastnějším upírem pod sluncem. Odjeli jsme na svatební cestu a stala se nehoda. Spadla z útesu a já ji musel přeměnit. Bál jsem se toho, že mě bude nenávidět, ale nakonec jsme odjeli jako nejšťastnější upíři na světě.

Když jsme se vrátili, byla tvoje maminka těhotná. Jednoho dne jsme odešli na lov a unesli nás Volturiovi. Od té doby jsme žili ve Volteře a nemohli se vrátit. Rodina si myslela, že jsme utekli, a proto o nás nemluvili. Jsem šťastný, že tě konečně poznávám a mohu trávit čas se svou rodinou,“ dopověděl a já měla na krajíčku. Jejich společný život nebyl zrovna lehký, ale teď byli s rodinou a konečně šťastní.

„Páni,“ zašeptala jsem a usmála se.

„Povídej mi něco o sobě, skoro nic o tobě nevím,“ řekl a já se zasmála.

„Jak už asi víš, umím hrát na klavír. Nevím, po kom jsem to zdědila, protože maminka ani tatínek na něj hrát neumí,“ zasmála jsem se a on ztuhl. Nevšímala jsem si toho a povídala mu dál. Začala jsem oblíbenou knihou až po mou nejoblíbenější klavírní skladbu. Když jsem dopovídala, vstal a zmateně kolem sebe hleděl. Podíval se do mých očí a nervózně se ošil.

„Musím už jít,“ řekl a než jsem stačila něco říct, osaměla jsem.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 15. kapitola :