Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 19. kapitola

02.03.2012 (11:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2639×

Carlie

Když jsem se ráno probudila, byla jsem v posteli sama. Hlava mě bolela, tvář jsem měla celou nateklou od pláče a celkově mi nebylo dobře. Ne po fyzické stránce, ale po psychické. Patnáct let jsem říkala mami někomu, kdo není mým rodičem. Znechuceně jsem se postavila, přešla ke dveřím koupelny a zhluboka se nadechla. Dokážu se podívat do zrcadla? Po tom všem, co jsem včera zjistila? Dokážu se podívat do tváře, která je celá zahalená lží?

Omyla jsem si obličej a záměrně se vyhýbala tomu proradnému zrcadlu. Otřela jsem si tvář do ručníku a opřela se o umyvadlo. Zavřela jsem oči a vzpomínala na všechno, co jsem prožila. Udělala jsem první krůček za asistence mé tety. První slovo patřilo mé tetě. První pusu jsem věnovala svému strýci. Moji rodiče byli vězněni ve Volteře a já o nich ani nevěděla. Byla jsem veselá, zatímco oni umírali žalem.

Nahnula jsem se nad záchodovou mísu a zvracela. Nebylo to kvůli miminku, jen se mi zvedl žaludek nad hrůzou té situace, ve které jsem se teď nacházela. Mám všem říct, že už to vím? Mám dál dělat jako by nic a žít dál ve lži?

Oblékla jsem se do čistého, svázala si vlasy a podívala se do zrcadla. Oči jsem měla rozšířené strachem a na tváři se třpytila slza. Hleděla jsem do očí, které jsem měla po matce, a pohladila si vlasy, které jsem měla po otci. Znovu jsem se rozvzlykala a na jazyku ucítila tu kovovou příchuť zrady. Rosalie a Emmett mi lhali. Všichni mi lhali a ani se neobtěžovali mi říct o rodičích. Ukradli si mě pro sebe a na moje opravdové rodiče chtěli zapomenout. Doufali, že se nikdy nevrátí a já budu navždy jejich.

Stála jsem na schodišti a zhluboka se nadechla. Schod po schodu jsem se blížila k obýváku a už z dálky slyšela hlasy své rodiny. Zahnala jsem slzy, které se mi draly do očí, a polkla ten knedlík, který se mi vytvořil v krku. Nohou jsem se dotkla podlahy v obývacím pokoji a vše se ve mně obrátilo. Bolelo mě celé tělo a nesnesla jsem pomyšlení, že pohlédnu do očí těm zrádcům.

„Ach, už jsi vzhůru,“ pronesla Rosalie, když mě uviděla. Přešla ke mně a chtěla mi věnovat pusu na čelo, ale já jsem uhnula hlavou a trochu se odtáhla. Zmateně na mě hleděla a hovor ostatních utichl.

„Co se děje?“ zeptala se a chtěla mě obejmout. Vysmekla jsem se jí a rychle přešla na druhou stranu pokoje. Všechny pohledy se na mě stočily, ale já je ignorovala. Hypnotizovala jsem Rosalii a věnovala jí ten nejošklivější pohled, který jsem dokázala na svém obličeji vytvořit. Byl plný zloby a nenávisti.

„Nesahej na mě,“ pronesla jsem rozzlobeně a rukama si objala hrudník. Hrdlo se mi stáhlo a já se znovu rozplakala. Všichni se zvedli a chtěli mi pomoct, ale já je jedním gestem ruky odehnala a vzlykla.

„Miláčku, co se děje?“ zeptal se Emmett. Jeho pohled plný starosti mě rozesmál. Proč na mě hledí jako na své dítě? Ukradl mě vlastnímu bratrovi. Měl by se stydět.

„Nechte mě všichni být. Chci být sama,“ řekla jsem a vyběhla na zahradu. Za sebou jsem uslyšela své jméno, ale nevšímala jsem si toho. Dál jsem běžela k lesu a snažila se nespadnout. Přece jenom, už jsem nebyla sama. Musela jsem dávat pozor na to malé. Ono bylo to jediné, na čem mi teď záleželo. Když jsem dorazila k útesu, sesunula jsem se na zem a plakala. Celé tělo mě bolelo a nemohla jsem popadnout dech. Proč mi to udělali? Proč mi nikdy neřekli, co se stalo? Možná, že kdybych to věděla, mohli jsme něco vymyslet a zachránit je. Maminku a tatínka.

Vzpomněla jsem si na den, kdy jsem ležela v posteli a Rosalie s Jacobem mi chtěli něco říct. Pověděla mi, že upíři, kteří mě zachránili, byli mí rodiče. Nevěřila jsem jí a nenechala ji domluvit. Přiznala jsem sama sobě, že v té chvíli byla moje vina, že mi to neřekli, ale pořád jsem se zlobila. Na všechny. Bylo tolik jiných příležitostí, kdy mi mohli říct pravdu. Když jsem objímala Bellu a říkala jí teto. Když jsem byla venku s Edwardem a pak jsem se vrátila. Bylo tolik příležitostí, ale ani jedné nevyužili. Lhali mi celých těch patnáct let.

Slepě jsem věřila tomu, že mám skvělé rodiče, tety, strýce a prarodiče. Každý den jsem se budila do lži a ničeho si nevšimla. Byla jsem slepá, hloupá a naivní. Proč o mě Bella s Edwardem nebojovali? Když se vrátili, mohli mi říct pravdu. Zlobila bych se, ale touhle dobou už bych mohla být jejich dcerou. Neudělali nic, prostě boj o mě vzdali a nechali mě svým sourozencům. Upírům, kteří mi lhali.

„Miláčku,“ ozvalo se za mnou a já se otočila. Jacob stál pár kroků ode mě a smutně na mě hleděl. Otřela jsem si tváře, popotáhla nosem a zvedla se. Pozoroval mou tvář a já mu pohled tvrdě oplácela.

„Jak jsi mi to mohl udělat?“ zeptala jsem se zoufale a trochu se otřásla.

„O čem to mluvíš?“ Tvrdě jsem se zasmála a ruce si založila v bok.

„Vím to. Vím všechno, ty lháři,“ vydechla jsem a on na mě nechápavě hleděl. Udělal krok ke mně, ale já rychle ustoupila. Nesnesla bych, kdyby se mě dotkl.

„Pořád netuším, co tím myslíš,“ zakroutil hlavou a smutně si mě měřil. Zasmála jsem se a otočila se k němu zády.

„Nevíš? Ty nevíš nic o tom, že mi všichni lhali? Že si mi lhal ty? Celých patnáct let jsem žila v hnusné a podlé lži,“ zvýšila jsem hlas a znovu vzlykla. Nic neříkal, za zády jsem slyšela jen jeho tichý dech a rozzlobeně se otočila.

„Tak co mi k tomu povíš? Budeš mě krmit další lží?“ křikla jsem rozzuřeně a čekala, co udělá. Párkrát se nadechl, ale nic neřekl. Otočil se ke mně zády a chtěl odejít, ale já ho zastavila. Pevně jsem ho chytila za paži a donutila ho tak podívat se mi do očí.

„Řekni mi konečně pravdu,“ přikázala jsem mu pevným a odhodlaným hlasem. Nervózně pozoroval všechno kolem, ale pohledu na mě se vyhýbal.

„Já nemůžu,“ vydechl a smutně si povzdychl.

„Pokud nemůžeš, tak nemůžeš, tvoje volba. Dneska odjíždím, už tu dál nemůžu být. Buď mi řekni pravdu a odjeď se mnou, nebo si tu zůstaň. Sám,“ řekla jsem a neměla tušení, kde se ve mně vzalo tolik jistoty a odvahy to vyslovit. Překvapeně jsem hleděla na jeho zmatený obličej a čekala. Několik vteřin mi hleděl do očí a nakonec začal mluvit.

„Když Bella a Edward zmizeli, musel se o tebe někdo starat. Sama Bella napsala na lístek, že se o tebe má Rosalie postarat. Sice to nepsala dobrovolně, ale kdyby věděla, co se stane, udělala by to samé. Stala ses jejich dítětem, protože tě měli moc rádi. Potřebovala jsi někoho, kdo se o tebe postará. Dali ti všechno, co si chtěla a po čem si toužila. Lásku, domov, bezpečí,“ bránil je, ale mně se z jeho slov zvedl žaludek. Jak může stát na straně lidí, kteří udělali něco tak ohavného?

„Proč mi Bella a Edward něco neřekli? Proč jsem dál byla dcerou někoho jiného?“ zeptala jsem se šeptem a hleděla na jeho smutný úsměv.

„Na tohle se ptám každý den. Když zachránili Rose a Emmetta, na něčem se dohodli. Rose chtěla, abys věděla, kdo doopravdy jsou, ale Bella to odmítla. Prý jsi žila dost dlouho ve lži, která ti neubližuje. Navíc jsi je nazvala tetou a strýcem, smířili se s tím, že pro tebe nikdy nebudou rodiči. Přáli si mít tě u sebe a nezáleželo jim, jak je budeš brát, hlavně, že je budeš mít ráda,“ pověděl mi a já zalapala po dechu. Vzdali se mě? Nechali mě Rosalii a Emmettovi?

Užasle jsem sledovala svoje ruce a nemohla uvěřit tomu, co mi právě řekl. Mohla jsem za to já. Kdybych je tehdy nenazvala tetou a strýcem, mohla jsem mít rodiče. Kdybych na ně nebyla zlá, mohlo být všechno jinak. Kvůli mému chování ztratili naději. Byli rádi, že jsem s nimi, ať už to bylo jakkoliv těžké. Jak pro mě, tak pro ně.

„Je mi to líto,“ zašeptal Jacob a pomalu ke mně přešel. Zhroutila jsem se mu do náruče a vzlykala. Nezáleželo na tom, že mi lhal. V tuto chvíli jsem ho potřebovala nejvíc. Pevně mě sevřel ve své náruči a utěšoval mě. Šeptal slova útěchy a já ho poslouchala. Miloval mě. Miloval mě tak moc, že porušil slib, který složil mým rodičům.

„Musím odjet, nemůžu s nimi být v jednom domě,“ přiznala jsem potichu a podívala se do jeho tmavých očí. Smutně se usmál a pohladil mě po mokré tváři.

„Odjedu s tebou. Klidně až na konec světa, hlavně abys byla šťastná,“ vydechl a já ucítila jeho sladký dech. Trochu jsem se pousmála a pevně sevřela jeho ruku ve své dlani.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem a políbila ho na horké rty. Nezáleželo na tom, že se mi chtělo umřít. Nevnímala jsem ohromnou bolest u srdce. Na malou chvilku jsem zapomněla na všechny starosti. Byla jsem jen já a on. My dva a naše malé proti celému světu.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 19. kapitola :