Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 21. kapitola

12.03.2012 (09:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2342×

Jacob

Ležel jsem vedle ní a pozoroval její štíhlé tělo. Byla ke mně otočená zády a tiše oddychovala. Vypadala tak křehce a zranitelně. Pohladil jsem ji po zádech a ona se otřásla. Trochu se pohnula a přetočila se na druhou stranu. Hleděl jsem do jejího klidného obličeje a usmál se. Pohladil jsem ji po tváři, přejel jsem k jejímu krku, pohladil ji po hrudníku a pokračoval jsem k jejímu vzedmutému bříšku. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale už to bylo pět měsíců, co pod srdcem nosila našeho malého drobečka. Uběhly čtyři měsíce od jejího útěku a mně se srdce sevřelo bolestí. Nedávala to najevo, ale bolelo ji to stejně, jako mě. Kdykoliv jsem ji viděl plakat, trpěl jsem.

Ticho pokoje prořízlo zazvonění telefonu a já se rychle zvedl z postele, abych ho vypnul. Nechtěl jsem, aby se moje princezna probudila. Vzal jsem telefon do ruky a překvapeně hleděl na neznámé číslo. Hádala se ve mně dvě já. Co když to nejsou její rodiče? Co když chce se mnou mluvit někdo ze smečky? Co když se něco stalo? Zmáčkl jsem zelené tlačítko a přiložil si přístroj k uchu.

„Jacobe,“ uslyšel jsem a trochu se pousmál. Byla to Leah.

„Ahoj, Leah,“ řekl jsem potichu a posadil se na židli.

„Jacobe, něco se stalo,“ řekl a odmlčela se. Zhluboka jsem se nadechl a čekal, co mi poví.

„Přišli k nám Cullenovi. Porušili smlouvu a přišli na naše území. Chtěli vědět, jestli jste v pořádku. Nic se jim nestalo, ale odjeli. Všichni,“ řekla a já zalapal po dechu. Nikdy neopouštěli svůj dům ve Forks.

„Kam odjeli?“ zeptal jsem se a zvedl se.

„To nevíme,“ řekla a já si povzdechl. Proč odjeli? Co když se Nessie rozhodne vrátit? Co udělá, když je nenajde?

„Děkuju ti za zprávu. Promiň, ale musím končit,“ rozloučil jsem se, když se moje princezna probudila. Rychle jsem k ní přešel a posadil se. Má láska otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Když mě uviděla, usmála se a pohladila mě po stehně. Pomalu se posadila a pohladila si bříško. K její drobné dlani jsem přidal tu svoji a hleděl na její blažený výraz. Pomalu jsem se zvedl, přešel ke skříni a vytáhl z ní ručníky. Vzal jsem ze židle tašku na pláž a vložil do ní věci, které budeme potřebovat.

„Půjdeme si dneska zaplavat trochu dřív,“ navrhl jsem a podíval se do jejích čokoládových očí. Přikývla a zvedla se. Než jsem se nadál, ozvala se z koupelny tekoucí voda a o několik málo okamžiků později i zpěv. Usmál jsem se a zaposlouchal se do písničky, kterou zpívala. Dokázal jsem si ji představit, jak stojí ve sprchovém koutě, a svíjí se pod kapkami vody.

Když bylo všechno připraveno, posadil jsem se před dům na schody a čekal na svoji vyvolenou. Rozhlížel jsem se kolem a viděl dav lidí, kteří šli na pláž. Pousmál jsem se a hleděl na vlny, které narážely do skal a kapky slaně vody dopadaly na rostliny u skal. Byl to dokonalý obraz pohody a klidu. Dveře za mnou se otevřely a já hleděl do tváře své sestry. Pousmála se a posadila se vedle mě.

„Jacobe, včera ti někdo volal. Když jste byli na pláži, tak jsem mluvila s nějakým mužem. Nevím, kde vzal na mě číslo, říkal jsi, že nikdo neví, že jste tady. U mě v pokoji si můžeš poslechnout vzkaz,“ řekla a já se zvedl. Kde vzali číslo na mou sestru? Vždyť ani nevěděli, že existuje. Alice to vidět nemohla, kvůli mně nevidí nic. Přešel jsem k telefonu a pozoroval červené světýlko. Vzal jsem sluchátko, přiložil si ho k uchu a zmáčkl tlačítko.

„Ahoj, Jacobe. Vím, ptáš se, kde jsem vzal číslo. Věř nebo ne, ale když se chce, dá se sehnat všechno. Ode dne, co jste odjeli, se vše změnilo. Jsme smutní a hádáme se čím dál tím víc. Jsme unavení předstíráním, že je všechno v pořádku, protože není. Přišli jsme o ni znovu. Odjíždíme. Nemůžeme dál žít na místě, kde jsme prožili tolik bolesti. Prosím tě o jediné. Postarej se o ni. Buď na ni hodný a udělej jí šťastnou. Dej mému vnoučeti pusu. Za mě i za všechny ostatní. Nehledej nás. Pokud osud bude chtít, setkáme se. Věř nebo ne, ale mám tě rád. Postarej se o ně a dej jim to, co ona sama neměla. Sbohem,“ dořekl Edward a já zalapal po dechu. Opravdu odjeli. Vzdali to.

Pozoroval jsem, jak plave v moři, a usmál se. Chvíli plavala, pak se postavila na dno a mluvila k našemu miminku. Zvedl jsem se, přešel k hladině azurově modrého moře a skočil do něj. Pomalu jsem k ní připlaval a potopil se. Políbil jsem ji na pupík a cítil, jak se lekla. Byla tak soustředěná na naše malé, že nevnímala nic kolem sebe. Vyplaval jsem nad hladinu a pohlédl do jejího pobaveného obličeje. Políbil jsem ji na dokonalé rty a usmál se.

Večer jsme se procházeli. Pevně jsem svíral její dlaň v té své a užíval si ten pocit. Jednou rukou si hladila bříško a usmívala se. Každý muž, kterého jsme potkali, se otočil a prohlížel si ji. Uvnitř jsem vřel, ale nedával jsem nic najevo. Pokaždé, když někdo písknul, nebo se na ni jen podíval, měl jsem chuť po něm skočit. Nessie ale sledovala jen mě a nic kromě nás dvou nevnímala. Pyšně jsem se naparoval a byl hrdý na to, že zrovna já jsem ten šťastlivec, kterého si vybrala. Zastavil jsem se a uprostřed náměstí ji políbil. Pocítil jsem ten dokonalý pocit štěstí a usmál se.

Bella

Ode dne, co odjeli, se toho hodně změnilo. Chodili jsme kolem sebe po špičkách a Alice s Jasperem skoro nebyli doma. Nedivila jsem se jim. Hádky mezi mnou a Rosalií byli k nesnesení. Měla jsem svoji sestru ráda, ale byla jsem v situaci, kdy jsem říkala něco, co nebyla pravda. Vinila jsem ji z toho, že mi vzala dceru. Vinila jsem ji z toho, že kvůli ní se to všechno děje. Ona se bránila a všechnu vinu házela na mě. Naše poslední hádka skončila tím, že jsem ležela na zemi a kolem krku mě držel Emmett, když jsem chtěla napadnout Rosalii.

Dál už to takhle nešlo. S Edwardem jsme se rozhodli, že odjedeme na pár měsíců na Aljašku. Odpočineme si a zkusíme se nějak smířit s tím, že jsme o ni přišli. Znovu. Už podruhé jsem se musela vypořádat s pocitem, že jsem ji ztratila. Nenáviděla mě. Nenáviděla mě stejně jako svého otce. Kdybych jí řekla pravdu hned, mohlo to být jinak.

Jediné, co mě uklidňovalo, byl fakt, že je s Jacobem. Ten se o ni postará. O ni i o to malé. Píchlo mě u srdce, když jsem si uvědomila, že nebudu u toho, až se jí narodí miminko. Nebudu u toho, až se bude rozhodovat o jméně a příjmení. Nebudu u toho, až si vezme muže svých snů. Už nikdy ji neuvidím. Přišla jsem o všechno, na čem mi záleželo.

Zbyl mi jen Edward, pár tisíc na kreditní kartě a auto v garáži. Mohlo mě to udělat šťastnou, ale pořád jsem před sebou viděla její tvář, když říkala, že nás nenávidí. Po tváři jí stekla slza, ale rychle ji setřela. Nechtěla, abychom viděli, jak moc ji to bolí. Toužila jsem ji sevřít v náruči a už ji nikdy nepustit, ale nemohla jsem. Jen jsem tiše trpěla a uvnitř umírala.

Carlie

Měsíc. Zbýval mi měsíc do porodu a už jsem měla všechno zařízené. Rachel nám dala pokoj s místností navíc, takže jsem mohla miminku vybavit pokojík. Netušila jsem, co to bude, takže jsem vše zařídila do světle zelené. Byla to neutrální barva, která uklidňovala a hladila na duši.

Na nábytek, barvy a oblečení pro náš malý zázrak jsem použila peníze z kreditní karty. Když jsem platila a mačkala ta čtyři známá čísla, vzpomněla jsem si na chvíli, kdy jsme je vymýšlela. Rosalie se mě ptala, jaká čísla mám nejraději a já jí pověděla ta, která jsem měla zapsána v deníčku. Jako první jsem řekla šest, jako počet členů mé rodiny. Jako další jsem řekla dva, jako počet dětí, které si přeji jednou mít. Pokračovala jsem jedničkou. Tak jsem říkala Emmettovi, když jsme udělali nějakou lumpárnu. Jako poslední číslo jsem řekla devět. To symbolizovalo počet let, kdy jsem byla šťastná a spokojená.

Stála jsem ve dveřích a hleděla na všechno, co jsem koupila. Postýlka byla z tmavého dřeva a byli na ní namalovaní motýlci. Ve skříni z tmavého dřeva byly uloženy všechny dupačky, botičky a oblečení, které jsem stihla koupit. Stála jsem tam, sama. Po tváři mi stekla slza a smutně jsem se usmála. Kdybych teď byla doma, se vším by mi pomohla Alice. Milovala nakupování a z dětského pokojíčku by udělala pohádkovou místnost. Bolestně mě píchlo u srdce. Uvidím je ještě někdy?

Otočila jsem se k odchodu, když jsem to ucítila. Ostrá bolest, která projela mým tělem, mě donutila bolestně zasténat. Přidržela jsem se futer dveří a chytila jsem se za bříško. Znovu jsem ucítila bolest a zalapala jsem po dechu. Vyděšeně jsem sledovala pár kapek krve, které dopadly na zem. Padla jsem na kolena a plakala. Mé miminko je v nebezpečí. S vypětím všem sil jsem se natáhla pro Jacobův mobil a stáhla ho k sobě. Vytočila jsem číslo do nemocnice a stačila říct jen jméno, adresu a co mi je. Pak jsem padla v křeči na zem a vše kolem mě zmizelo.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 21. kapitola: