Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 24. kapitola

25.03.2012 (18:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2184×

Bella

Už to byl víc jak rok, co odešla. Každý den jsem na ni vzpomínala a přemýšlela, jak se asi má. Představovala jsem si, jak vypadá má vnučka a jemně se usmála. Myšlenka na ni už mě moc nebolela, spíš mě pomalu zabíjela.

Seděla jsem u stolu a malovala. Obrazce, které se objevily na papíře, mě pobavily. Připadala jsem si jako malá zamilovaná holka, protože většina z mých výtvorů bylo buď srdce, nebo květina. Odsunula jsem blok a tužku a rozhlédla se kolem sebe. Esmé seděla v křesle a u nohou jí klečela Alice. Pevně svírala její ruku a usmívala se. V jejích černých vlasech ji hladila ruka její matky a mě píchlo u srdce. Zadívala jsem se do očí své sestry a záviděla jí. Také jsem chtěla, aby mě má maminka sevřela v náruči a pošeptala mi do ucha, že všechno bude dobré.

Když jsem chtěl odvrátit pohled, Alice se postavila a její nepřítomný pohled říkal, že má vidinu. Také jsem se postavila a pozorovala její ztuhlé tělo. Ruku si položila na pusu a já i přes její dlaň viděla, jak se usmívá. Když se na mě podívala, vzlykla a ještě víc se usmála.

„Vážně?“ zeptal se Edward, který se objevil v pokoji. Alice kývla hlavou a můj muž se zasmál. Otočila jsem se na něj a hleděla do jeho šťastného obličeje.

„Co Alice viděla? Proč se směješ?“ zeptala jsem se zmateně a všechny pohledy v místnosti se stočily na ty dva. Alice vyběhla do patra do svého pokoje a podle toho, co jsem zaslechla, tak balila. Pohlédla jsem do očí svého muže, ale ten také zmizel v našem pokoji. Vyběhla jsem za ním a uviděla, jak nám balí věci. Házel do kufrů to nejdůležitější a usmíval se.

„Co se děje?“ zavrčela jsem a tím upoutala jeho pozornost. Přešel ke mně a pohladil mě po tváři.

„Musíme se vrátit. Neptej se proč, ale věř mi, že nebudeš litovat,“ prozradil mi a oči mu svítily radostí. Chvíli jsem ho nechápavě pozorovala, ale nakonec jsem se vzpamatovala a pomohla mu. Během hodiny jsme byli sbalení a nasedali jsme do aut. Nikdo kromě Edwarda a Alice nevěděl, co se děje, ale podle jejich spokojených pohledů mi bylo jasné, že se něco stane. Něco, co změní naše životy. Když jsme odbočovali na silnici, která vedla do Seattlu, zalapala jsem po dechu. Vracíme se do Forks. Vracíme se domů.

„Proč se vracíme do Forks?“ zeptala se Rosalie a smutně si povzdychla. Natáhla jsem se k ní a pohladila ji po ruce. Překvapeně na mě hleděla a já se usmála.

„Neboj, oni vědí, co dělají,“ uklidňovala jsem ji a na tváři mé sestry se objevil úsměv. Pevněji sevřela mou dlaň v té své a druhou rukou mě objala. Objetí jsem jí opětovala a znovu se cítila spokojeně. Mám ji zpátky, svou sestru.

Když jsme zastavili u našeho domu, nic zvláštního jsem si nevšimla. Všechno bylo tak, jak jsme to opustili. Nábytek a naše věci byly přikryté bílými povlaky a ve vzduchu se vznášel prach. Vyšla jsem na zahradu a sledovala zvadlé květiny, které dřív tak krásně kvetly a voněly. Kolem pasu se mi omotaly dvě ruce a já se usmála.

„Proč jsme sem přijeli?“ zeptala jsem se potichu a otočila se na Edwarda. Ten se usmál a za jeho zády se objevil zbytek rodiny. Než stihl cokoliv říct, na příjezdové cestě se objevilo auto. Překvapeně jsem hleděla na Jacobův vůz a zalapala po dechu. Zvedl se lehký vítr, a když se dveře auta otevřely, donesl se ke mně jejich pach. Jacobův, pach mé dcery a sladká vůně mé vnučky. Pomalu jsem přešla blíž a setkala se s překvapeným pohledem své dcery.

Carlie

Trvalo den, než jsem se úplně rozhodla. Zvažovala jsem pro a proti, ale nic jiného než návrat mě nenapadlo. Trápila jsem se já, trápil se Jacob a malá si všimla toho, že nás něco tíží. Jednou odpoledne ke mně přiběhla a pohladila mě po tváři. Usmála jsme se na ni a ruku vpletla do jejích hustých černých vlásků.

„Maminko, proč si smutná?“ zeptala se mě a já si ji přitáhla k sobě do náruče. V ten okamžik jsem si uvědomila, že rodičům odepírám to, o co sami přišli. Neznají svoji vnučku, a to vše kvůli mé hrdosti. Po tváři mi stekla slza a já se rozhodla.

Sbaleno jsme měli během několika hodin. Moc jsme toho nepotřebovali, vše jsme měli ve Forks. Naložili jsme zavazadla do Jacobova auta a rozloučili se s Rachel. Bylo na ní vidět, že je ráda, že se vracíme domů, ale na druhou stranu byla stejně smutná jako já. Objala jsem ji, věnovala jí polibek na tvář plný vděku a radosti. Naposledy jsem se podívala na místo, které mi toho tolik dalo, a nastoupila jsem do auta.

Jeli jsme několik hodin, ale mně to připadalo jako několik dní. Isa nás bavila svými vtípky a písničkami, ale já ji nedokázala plně vnímat. Představa, že uvidím maminku a všechny ostatní, mě naprosto pohltila. Už jsem se na ně nezlobila. Zlobila jsem se na sebe. Kvůli sobě jsem se obrala o několik měsíců se svou rodinou. Kvůli mně se tak trápili. Už tak si toho prožili dost a já jim to moc neulehčovala.

Když jsme projížděli Seattlem, srdce mi poskočilo radostí. Usmívala jsem se a nemohla se dočkat toho, až uvidím svůj pokoj a skrýše, které jsem tak milovala. Podle Jacoba je nepravděpodobné, že tak budou. Bylo mi jasné, že tam nebudou, ale snad se jednou vrátí a já budu mít možnost je sevřít ve své náruči. Čím blíž jsme byli Forks, tím nervóznější jsem byla. Co když tam budou? Vrhnu se jim do náruče tak, jak jsem si to představovala? Přijmou mě a na všechno zapomeneme?

Přijížděli jsme k domu a já ucítila pachy. Pachy své rodiny. Překvapeně jsem se rozhlédla kolem sebe a uviděla osmičlennou skupinku upírů, jak stojí za domem. Když jsme zastavili, otočili se. Vystoupila jsem z auta a setkala se s překvapeným pohledem své matky.

Nemohla jsem uvěřit tomu, že tu jsou. Všichni. Každému z nich jsem věnovala pohled plný radosti a překvapení. Když jsem se vrátila pohledem zpátky ke své mamince, oněměla jsem. Cestou jsem si připravila dokonalou řeč, kterou jsem jí chtěla říct, kdyby tu byla, ale najednou mě nic nenapadalo. Jen jsem stála a pozorovala její tvář. Udělala jeden malý krůček ke mně a s nadějí v očích ke mně natáhla ruce. Trochu jsem se usmála a udělala tři kroky směrem k ní. Když už jsem byla skoro u ní, rozběhla jsem se a doslova jí skočila do náruče. Nevnímala jsem, že je tvrdá jako kámen a možná budu mít modřiny. Pevně jsem ji sevřela v náruči a vzlykala.

Když se po chvíli odtáhla, pohlédla jsem do její šťastné tváře. Otřela mi mokré tváře a políbila mě na líčko. Usmála jsem se a znovu ji objala. Když jsem ji drtila v náruči, podívala jsem se za její rameno a viděla všechny, kterým jsem tak ublížila. Viděla jsem babičku s dědou, tetu Alici, jak objímá tetu Rosalii, strýce Jaspera a strýce Emmetta. Pohlédla jsem do tváře svému otci a usmála se. Pustila jsem svou maminku a rozběhla se ke svému tatínkovi. Skočila jsem do jeho náruče a uslyšela, jak se šťastně zasmál. Točil se se mnou a já se znovu cítila celá. Už nic nechybělo, byla jsem úplná.

„Mami,“ uslyšela jsem a otočila se na svoji dceru. Stála u auta a Jacob ji držel za ruku. Usmála jsem se a přešla k ní. Vzala jsem ji do náruče a pomalu přešla ke své rodině.

„Miláčku, tohle je zbytek naší rodiny. Tohle jsou tví praprarodiče, Esmé a Carlisle, támhle ti dva to jsou tvoji strýcové, Jasper a Emmett. Ty dvě krasavice jsou tvoje tety, Alice a Rosalie. A tohle je tvá babička a dědeček, Bella a Edward,“ řekla jsem a malá si je se zájmem prohlížela.

„Rodino, tohle je Isabella Rosalie Blacková,“ zašeptala jsem a viděla jejich překvapené pohledy. Bella se sklonila ke své vnučce a pohladila ji po černých vláskách.

Seděla jsem v obývacím pokoji, z jedné strany mě objímala Bella a z druhé Edward. Isa seděla na zemi a hrála si s panenkou, kterou jí přinesla Alice. Hrála si s ní a během několika okamžiků se z nich staly kamarádky. Když se k nim přidala Rosalie, malá nechala panenku panenkou, z tašky si vyndala hřeben a začala svou tetu česat. Smála jsem se tomu a pozorovala její spokojenou tvář.

„Chci se vám omluvit,“ zašeptala jsem a pohlédla do tváří své rodiny. Nadechla jsem se, abych pokračovala ve své řeči, ale Rosalie mě přerušila.

„Pokud by se měl někdo omlouvat, pak jsme to my. Dnešek je plný štěstí a radosti, tak proč si ho kazit minulostí? Mám tě ráda, ty moje malá neteřinko,“ řekla a přešla ke mně. Pohladila mě po tváři a usmála se. Z oka mi ukápla slza a já se spokojeně usmála.

„Co kdybyste nám zahráli? Oba,“ navrhla Alice a ukázala na klavír. Podívala jsem se na tátu a usmála se. Vzal mě za ruku a pomohl mi z křídla sundat bílý povlak. Když se naše prsty rozeběhly po klaviatuře, svět se stal skutečným. Vrátila jsem se tam, kde jsem to milovala. Vrátila jsem se tam, kde jsem měla rodinu a opravdové štěstí. Když se mi kolem pasu omotaly dvě snědé ruce, zkazila jsem dokonalou skladbu, ale bylo mi to jedno. Postavila jsem se a pevně objala svého snoubence. Rozhlédla jsem se kolem sebe a spokojeně se usmála.

„Miluji tě,“ zašeptal mi Jacob do ucha a věnoval mi polibek plný lásky.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem, když se odtáhl.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 24. kapitola :