Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 4. kapitola

27.12.2011 (18:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 4240×

Carlie

Líbala jsem Jacoba a myslela na to, že bude navždy můj. Věděla jsem o otisku málo, ale byla jsem si jistá, že je napořád.

„Ne,“ uslyšela jsem křik mé tety z obýváku a vyděšeně jsem se odtáhla od toho dokonalého vlkodlaka. Zvedla jsem se z postele a spolu s ním jsme se přemístili do místnosti, kde byli mí rodiče a zbytek rodiny.

„Alice,“ křikl Jasper a zatřásl s ní. Tetin nepřítomný pohled mi dokazoval, že má vizi. Byla jsem zvyklá na tyhle stavy její mysli, ale nikdy neměla tak tmavé oči jako dnes. Stála uprostřed místnosti a okolo ní stáli nejdůležitější upíři v mém životě.

„Viděla jsem Bellu,“ řekla a všichni přítomní zalapali po dechu. Už to tu bylo zase. Neznámá Bella, kterou všichni mají moc rádi. Jen já nevím, kdo to je.

„Kde je? Je v pořádku? A co Edward?“ Takovou Esmé jsem neznala. Vždy byla klidná a ostatní uklidňovala, ale teď byla na pokraji zhroucení, teda pokud je to u upíra možné.

„Je ve Volteře. Nevím, jestli je v pořádku, viděla jsem jen záblesk. Edward s ní není,“ odpověděla jí a sedla si na pohovku. Třásla se a tmavé oči mě probodly zkoumavým pohledem. Ošila jsem se a schovala se za Jacoba. Pevně jsem ho objala a hlavu zabořila do jeho zad.

„Pokud není s ní, není už vůbec,“ zašeptala máma a já se na ni překvapeně podívala. Pevně se držela táty a v očích měla vepsanou bolest.

„Tak dozvím se už konečně, co se tu děje a kdo je Bella a Edward?“ udeřila jsem na ně a stoupla si do středu místnosti. Každému členovi rodiny jsem se podívala do očí a čekala, kdo začne první. Nikdo se k mluvení moc neměl, tak jsem se otočila na Jacoba, mého vlka. Když zpozoroval, že na něj hledím, nešťastně se usmál.

„Mně nenáleží ti říct pravdu,“ pověděl a já se zasmála. Byla jsem zoufalá a plná zloby. Zloby na celou svou rodinu.

„V tom případě sbohem,“ křikla jsem a vyběhla z domu. Kdyby chtěli, byla bych už zpátky v náruči jednoho ze silných upírů, ale nechali mě jít. Běžela jsem největší rychlostí, jakou jsem mohla, a po tvářích mi tekly slzy. Nikdy přede mnou nic neskrývali. Kdykoliv jsem chtěla něco vědět, okamžitě mi vyhověli.

Zastavila jsem se u útesů a sedla si na zem. Bylo mi jedno, že budu špinavá, prostě jsem si sedla a poddala se slzám, které se tlačily na povrch. Vzlykala jsem a hrdlo se mi svíralo. Proč mi prostě neřeknou pravdu? Ať je to cokoliv, nikdy bych je neopustila. Jsem jejich dcera, vnučka a neteř. Milují mě a dali by za mě život. Tak proč mi to prostě neřeknou?

Všude kolem mě byla tma a foukal vítr, který mi cuchal vlasy. Už jsem neplakala, jen jsem seděla na zemi a přemýšlela, co dělat dál. Zhluboka jsem se nadechla, uhladila si vlasy a vstala. Oprášila jsem z oblečení jehličí a hlínu a dala se na cestu zpátky. Neběžela jsem, šla jsem pomalým krokem a dívala se kolem sebe. Všude byly jen stromy, kameny a tma. Trochu jsem se bála, ale kdyby se mi něco stalo, okamžitě by pro mě přišli a zachránili by mě.

S pocitem bezpečí jsem kráčela dál a byla jsem ponořená do svých zmatených myšlenek. Možná to byl důvod, proč jsem si nevšimla pumy, která ležela na zemi. Pomalu jsem našlapovala a neslyšela, jak výhružně vrčí. Prostě jsem jen myslela a nevšímala si ničeho kolem sebe. Vstoupila jsem do teritoria šelmy a ta na mě výhružně zavrčela. Ani v tu chvíli jsem si neuvědomovala, jak velké nebezpečí mi hrozí. Byla jsem skoro u ní, když jsem si šelmy konečně všimla. Stála naproti mně, vrčela a vystrkovala na mě své ostré zuby. Vyděšeně jsem stála na místě a snažila se nevyšilovat. Jsem přece poloupírka, to zvládnu, říkala jsem si v duchu. Jenže nezvládla.

Puma na mě zaútočila ve chvíli, kdy jsem to nejméně čekala. Skočila na mé tělo a povalila mě na zem. Chtěla jsem se bránit, ale šelma mi to nedovolila. Ležela na mě a ostrými drápy cupovala mé tělo. Sice jí to moc nešlo, ale ve vzduchu jsem cítila pach krve. Své krve.

Bylo jasné, že má navrch. Útočila na mé tělo a já pomalu začínala ztrácet vědomí. Smiřovala jsem se s tím, že brzy zemřu. Modlila jsem se, aby to moc nebolelo, a podívala se do očí šelmy. Hleděla na mě šílenýma očima a plánovala mi dát smrtící ránu. Zavřela jsem oči a čekala, až mě zabije.

Jenže se nic nestalo. Otevřela jsem jedno oko a spatřila upíra v bílé košili a černých kalhotách. Vypadal jako z románu. Byl krásný, a když zabíjel pumu, vypadal elegantně. Pozorovala jsem jeho pohyby a viděla v nich svého tátu. Přesně takhle lovil. Chvíli bojovali mlčky, ale za několik okamžiků ticho lesa proťalo zoufalé kňučení. Podívala jsem se na pumu a viděla, jak umírá. Neznámý upír ve staromódním oblečení byl zakousnutý do jejího krku a hltavě pil její krev. Když byla puma mrtvá, její tělo vzal do rukou a na místě, kde byla nejvíce rozhrabaná půda, vykopal jámu a mrtvé zvíře do ní vložil. Znovu ji zahrabal a podíval se na mě. Jeho oči byly rudé, ale hrály v nich zlaté žilky.

„Renesmé,“ řekl a sklonil se ke mně. Podívala jsem se do jeho tváře a viděla v ní něco, co jsem moc dobře znala. Pozorovala jsem jeho nos a oči, které jsem každý den vídala v zrcadle. Z posledních sil jsem zvedla ruku a dotkla se jeho tváře. Byla ledová, ale jemná.

„Ach bože,“ uslyšela jsem a otočila se za ženským hlasem. Jestli mi on někoho připomínal, tak ona byla má přesná kopie. Vlasy stejné barvy i délky, horní ret víc nafouklý než dolní a ty oči. Příliš blízko u sebe, aby byly ošklivé, ale ne moc daleko, aby to vypadalo děsivě. Hleděla jsem na ni a ona mi pohled uplácela.

„Zlatíčko moje,“ zašeptala a sklonila se ke mně. Políbila mě na tvář a pohladila po ruce. Neznala jsem ji, ale připadala jsem si s ní v bezpečí.

„Musíme jít, jsou tady. Cítím je, je tu dokonce i Jane,“ řekl můj zachránce s bronzovými vlasy a vzal ženu kolem pasu. Oba se zvedli, naposledy na mě pohlédli a nakonec zmizeli. Chtěla jsem vstát a poděkovat jim, ale nemohla jsem. Ochromila mě bolest, kterou jsem nevydržela a upadla do bezvědomí.

Jacob

Seděl jsem na pohovce a zničehonic mě začalo hrozně bolet břicho. Cítil jsem tupou bolest, která se mi rozlévala po těle, a zasténal jsem . Skácel jsem se na zem a chytil se kolem hrudníku.

„Jacobe,“ křikl někdo, ale já mu nemohl odpovědět. Zavřel jsem oči a uviděl les, který jsem moc dobře znal. Mezi dvěma velkými duby ležela Carlie a bolestně sténala. Když jsem otevřel oči, všechny bolest byla pryč a já se vyděšeně zvedl na nohy.

„Carlie je zraněná,“ řekl jsem a vyběhl z domu. Všichni mě následovali a já je vedl. Během skoku přes potok jsem se proměnil ve vlka a pospíchal za ní. Čím jsem byl blíž, tím jasněji jsem cítil krev. Přidal jsem na rychlosti a konečně poznával místo, které jsem viděl. Ležela přesně tam, kde jsem ji viděl.

„Carlie,“ zakřičela Rosalie a sehnula se k ní. Prohlédla ji a snažila se přijít na to, co se mohlo stát. Rozhlédl jsem se kolem a uviděl rozhrabanou půdu. Tlapami jsem ji rozhrábl a narazil na tělo mrtvé pumy. Byla vysátá a oči měla vyděšeně vykulené.

***

Z jejího hrozně vypadajícího zranění se nakonec vyklubalo jen hlubší poškrábání a šok. Ležel jsem u ní a vyprávěl jí, jak moc jsem se o ni bál. Držel jsem ji za ruku a děkoval bohu, že je v pořádku.

„Jacobe,“ zašeptala a já k ní překvapeně vzhlédl. Ležela na posteli a oči měla lehce otevřené. Naklonil jsem se nad ni a usmál se.

„Konečně,“ zašeptal jsem a políbil ji na tvář. Nadechl jsem se její vůně a do nosu mě uhodil pach, který mě překvapil. Odtáhl jsem se od ní, zvedl se a přičichl k oblečení, které měla na sobě v lese. Sladká vůně citrusů a vanilky. Bella.

„Byl v tom lese ještě někdo jiný než my?“ zeptal jsem se a otočil se na ni. Ležela na posteli a zmateně na mě hleděla. Zavřela oči a na tváři se jí usadil úsměv.

„Asi jsem měla halucinace. Viděla jsem muže ve směšně staromódním oblečení a ženu, která vypadala jako já. Ten muž vysál tu pumu a zahrabal ji. Žena mi řekla zlatíčko a políbila mě na tvář. Nebyli skuteční, ale byla jsem šťastná, že tam se mnou byli,“ řekla a já zalapal po dechu.

„Jakou barvu vlasů měl ten upír?“ udeřil jsem na ni a čekal na odpověď.

„Bronzovou,“ zašeptala a já si schoval obličej do dlaní. Byl tady. Byli tady oba. Nejdřív svoji dceru opustili a nakonec ji přijdou zachránit.

„Rosalie, pojď sem,“ křikl jsem a během vteřiny se nalevo ode mě pohnul vzduch.

„Carlie říkala, že v lese viděla ženu a muže ve směšně staromódním oblečení. Ten muž měl prý bronzové vlasy a ta žena jí byla podobná,“ zašeptal jsem a podíval se do jejích vyděšených očí. Těkala pohledem ze mě na Carlie a nakonec vzlykla. Sesunula se na zem a rukama si objala kolena.

„Mami,“ řekla Carlie a Rosalie se na ni podívala. Výraz v její tváři mi dokazoval, jak moc si je vědoma toho, že musí s pravdou ven.

„Co to bylo za lidi v tom lese?“ zeptala se a zvědavě se podívala do jejích zlatých očí. Rosalie vstala, uhladila si oblečení a sedla si na kraj postele. Chytila mě za ruku a podívala se do očí své dcery.

„Myslím, že je načase ti říct pravdu,“ zašeptala a raději zavřela oči.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 4. kapitola: