Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 5. kapitola

29.12.2011 (17:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2812×

Carlie

„Moji rodiče? To není pravda, ty jsi moje máma a Emmett můj táta. Nelži mi,“ zasmála jsem se a podívala se na ty dva lháře. Tvářili se smutně a nerozhodně.

„Pochopila bych, kdybys mi lhala ty, ale u tebe, Jacobe, tomu nerozumím,“ zašeptala jsem a zavřela oči. Proč by mi lhali? Tohle byla vážná věc.

„Neřekla jsem ti všechno,“ zašeptala máma a přešla k oknu. Spojila ruce na hrudníku a zadívala se do tmy, která vládla na naší zahradě.

„Já nechci nic vědět. Nechci nic slyšet. Lžete mi a to se mi vůbec nelíbí. Nebyli to moji rodiče, to jste vy. Ti lidé tam ani nebyli, jen jsem blouznila,“ řekla jsem a rukama si zakryla uši. Věděla jsem, že mi něco tají, ale nechtěla jsem to slyšet. Ti lidé nebyli skuteční. Jen výplod mé fantazie. Měla jsem pocit, že i tohle se mi jen zdálo. Zavřela jsem oči, hlavu si přikryla polštářem a snažila se usnout. Někdo mě pohladil po ruce, ale já sebou jen trhla, takže raději ruku stáhl.

Rosalie

Měla jsem v plánu jí říct pravdu, ale těch pár vět, co vypustila z úst, mě dokonale zaskočilo. Hleděla jsem na ni v němém úžasu a celé mé tělo zaplavil pocit radosti. Nechtěla vědět pravdu, myslela si, že jí lžu. Měla mě za opravdovou matku a Emmetta za otce.

Pozorovala jsem její klidný obličej a hladila ji po tváři. Spala neklidně, pořád sebou házela a sténala. Volala jméno neznámého upíra a mě došlo, že volá Edwarda. Nechtěla jsem si to přiznat, ale musela jsem přemýšlet nad možností, která mě vůbec nedělala šťastnou. Věděla jsem, že Bella a Edward nejsou ve Volteře dobrovolně. Utekli, aby zachránili své dítě, které celou věčnost neviděli. Zachránili dítě, které nemělo tušení, že existují. Pohladila jsem Carlie po tváři a odešla z jejího pokoje. Zavřela jsem dveře a tiše vzlykla.

„Rose,“ zašeptal můj manžel a objal mě. Byl celý ztuhlý a tiše vrčel. Bylo mi jasné, že přemýšlí nad stejnou věcí, která vrtala hlavou i mě. Věděl, že je musíme zachránit.

„Musíme je najít a poslat zpátky domů. To oni mají být s Carlie, ne my,“ řekla jsem a pustila ho. Zadíval se mi do očí a hladil mě po tváři. V jeho tváři byla vepsaná bolest a zoufalství.

„Jdu zabalit,“ řekl a otočil se ke dveřím naší ložnice. Zhluboka jsem se nadechla a šla za ním.

Carlie

Když jsem se probudila, byla jsem v pokoji sama. Nikdo mě nedržel za ruku, nikdo mě nehlídal. Snažila jsem se posadit, ale břicho mě bolelo tolik, že jsem se nemohla ani hnout. Zhluboka jsem se nadechla a zasténala, když jsem ucítila ostrou bolest na hrudníku.

„Už jsi vzhůru,“ zašeptal Jacob, který se objevil ve dveřích. Lehce se usmál a přešel k mé posteli. Posadil se, vzal mě za ruku a políbil mě.

„Kde jsou naši? Chtěla bych s nimi mluvit,“ zašeptala jsem a odkašlala si.

„Šli na lov, ale hned se vrátí,“ řekl a pohladil mě po vlasech. Zhluboka jsem se nadechla a nechala se od něj hladit. Zapomněla jsem na neznámé upíry, na bolest na hrudi a ostatní starosti. V tuhle chvíli jsme byli jen my dva.

„Jsem ráda, že jsi tu se mnou,“ zašeptala jsem a pohladila ho po hrudi. Lehce se zachvěl a potichu zasténal.

„Ani nevíš, jak krásně se to poslouchá,“ svěřil se mi a zasmál se. Přidala jsem se k němu a užívala si toho dokonalého souznění.

„Jacobe, pojď dolů,“ řekla Alice, která se objevila ve dveřích. Můj milý se se mnou rozloučil a opustil místnost. Přikryla jsem se dekou a pozorovala krajinu za oknem.

Jacob

„Odjeli do Volterry,“ řekl Jasper a vzal svou ženu za ruku. Díval jsem se na něj a nemohl uvěřit tomu, co právě řekl. Nejen, že Carlie opustili její praví rodiče, teď přišla i o ty adoptivní.

„Jak to mohli udělat?“ Vztekle jsem bouchl do skříňky, vedle které jsem stál a pozoroval kusy dřeva, které padaly na zem. Byl jsem plný vzteku a smutku. Jak to vezme moje malá poloupířice?

„Jeli tam, aby se setkali s Edwardem a Bellou. Chtějí tam zůstat místo nich,“ zašeptala Alice a vzlykla. Překvapeně jsem se na ni podíval a nenacházel slov. Oni odjeli, aby se obětovali za své sourozence?

„Nesmíme jim to dovolit,“ pronesl Carlisle a zvedl se. Chvíli se nic nedělo, ale za pár okamžiků se postavil Jasper i Alice. Díval jsem se na ně a spolu s Esmé jsme se k nim přidali.

Rosalie

Seděla jsem v letadle a za ruku držela svého manžela. Oba jsme věděli, že musíme odjet do Volterry a zachránit tak naše sourozence. Nemáme sice takové schopnosti jako oni dva, ale Aro o nás bude stát. O Emmetta kvůli jeho síle a vytrvalosti. Nikdy nic nevzdal a všechno dotáhl do konce. Mě si nechá jako jeden ze svých suvenýrů. Jsem krásná a on to moc dobře ví. Bude mě mít jako návnadu pro potravu. Budu vyzývavě oblečená a muži se za mnou budou otáčet. Já budu nucena se jim věnovat a nalákat je do hradu. Při té myšlence jsem se otřásla. Emmett se na mě podíval a v očích měl vepsanou starost. Starost o mě a Carlie.

„Rose, nevím, co nás tam čeká, ale chci ti něco říct,“ pronesl hlubokým hlasem a naklonil se ke mně. Podíval se mi do očí a zhluboka se nadechl.

„Miluju tě a ať se stane cokoliv, vždycky to tak budu cítit. Možná nás rozdělí, možná nás zabijí, ale já budu šťastný, protože budu s tebou,“ zašeptal a políbil mě. Jeho slova mě naprosto dostala. Hleděla jsem na něj neschopna slova.

„Taky tě miluju. Ať se stane cokoliv, budu navždy s tebou,“ vzlykla jsem a schovala se v jeho náruči. Nadechla jsem se jeho sladké vůně a vzpomínala na všechny chvíle strávené s ním. Na naše první setkání, na náš první polibek a naši první svatbu. Usmála jsem se při vzpomínce na to, jak vášnivě mě políbil a málem mě pomiloval u oltáře.

Než jsem se nadála, přistávali jsme v Itálii. Počasí nám hrálo do karet, bylo zataženo a pršelo. Vzala jsem do ruky své zavazadlo a rozhlédla se kolem. Na letišti nebylo moc lidí, přece jenom bylo brzy ráno. Celé moje tělo se třáslo a raději jsem se pevně chytila svého muže.

„Pojď, najdeme si nějaké auto,“ řekl a táhl mě pryč. Vyšli jsme z haly a Emmett se rozhlédl kolem. Na parkovišti stála tři auta a všechna byla starší. Můj manžel zaskučel a rozešel se k černému autu, které parkovalo pár metrů od nás. Ani jsem nestačila mrknout a už seděl na místě řidiče. Přijel až ke mně a pomohl mi nastoupit.

Stáli jsme pár metrů od hradu a drželi se za ruce. Cítila jsem ten strach a napětí, které mezi námi panovalo, a otřásla se. Ihned mě pevně objal a vzlykl mi do ramene.

„Děláme to pro Carlie,“ zašeptala jsem a pustila ho. Pohlédla jsem do jeho zlatých očí a pohladila ho po dokonalé tváři.

„Miluju tě,“ zašeptal a políbil mě do dlaně.

„Miluju tě,“ řekla jsem a pustila ho. Oba najednou jsme vyběhli k hradu a během vteřiny stáli před vraty. Nemuseli jsme klepat, už o nás věděli. Vrata se otevřela a já hleděla do rudých očí jednoho z mnoha gardistů.

„Aro už vás očekává,“ řekl a pustil nás dovnitř. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila vstříc svému osudu.

***

„Rosalie a Emmett Cullenovi, jaké překvapení,“ pronesl Aro a zatleskal. Z jeho pohledu se mi dělalo špatně, ale musela jsem to vydržet. Pro Carlie.

„Aro,“ řekla jsem a poklonila se mu. Natáhla jsem ruku a otřásla se, když ji přijal. Zavřel oči a bral si všechny mé myšlenky. Zřejmě byl spokojený, protože si mlaskal a smál se.

„Tak vy jste přijeli, abych vás přijal do své gardy výměnou za vaše sourozence,“ řekl a podíval se na nás. Začal se smát a všichni upíři v sále se k němu přidali.

„Víme, žes je unesl. Rodině moc chybí a nám je líto, že nemohou být se svým dítětem. Je pravda, že my dva nemáme takové schopnosti jako oni, ale Emmett je silný a já jsem krásná, takové potřebuješ do své gardy,“ pronesla jsem odhodlaně a podívala se jeho rudých očí. Zvědavě si mě měřil a při tom luskl prsty. Jeden z upírů po jeho pravici k němu přišel a čekal na rozkaz.

„Přiveď je,“ rozkázal mu a otočil se k nám zády. Posadil se na svůj trůn a povýšeně se rozhlížel kolem sebe. Neuběhla ani minuta a dveře do sálu se otevřely. Neměla jsem sílu se podívat na ty, kteří přišli. Na ty, kterým jsem ukradla dceru.

„Isabello, Edwarde,“ zasmál se a jmenovaní se postavili před něj. Oba na nás zmateně hleděli a Bella vzlykla. Nesnesla jsem ten pohled, takže jsem raději sledovala špičky svých bot.

„Vaši sourozenci přijeli, aby vás zde nahradili a já vás mohl pustit domů,“ řekl a já uslyšela, jak se zvedl. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Pohledem těkal mezi mnou, mým manželem, Bellou a Edwardem. Sledovala jsem jeho rudé oči a čekala, jak rozhodne.

„Aro, můj pane,“ řekl Emmett a přešel k němu. Natáhl ruku a poklonil se. Aro vzal jeho dlaň do svých a zavřel oči. Neměla jsem tušení, co mu ukazoval, ale podle toho, jak Edward vrčel, to nic hezkého nebylo. Trvalo hodně dlouho, než ho pustil a překvapeně na něj pohleděl. Nikdy jsem Ara neviděla tak vyvedeného z míry. Jen stál, hleděl na mého muže a kroutil hlavou.

„Emmette, to ne,“ zakřičel Edward a chtěl k němu jít, ale dva členové gardy ho zastavili. Aro se na něj zle podíval, a když se vrátil pohledem zpátky na nás, usmíval se.

„To mění situaci. Drahý Edwarde a sladká Isabello,“ řekl a podíval se na jmenované, „jste propuštěni. Jděte domů a vyřiďte otci můj pozdrav,“ dopověděl a já se na něj překvapeně podívala.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 5. kapitola: