Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlisle - 4. kapitola ♦Ona a já

16.10.2010 (08:30) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1983×

Kapitola čtvrtá

Ona a já

„To jsem netušil, ale teď bychom měli jít za tou De Vou,“ řekl jsem a polibek jí opětoval. Jen přikývla. Ještě se překontrolovala v zrcadle a vyšli jsme.

„Co tvoje žena?“ optala se mě na oplátku Bella.

„Esme?“ řekl jsem a koukl se, jak na to zareaguje, jen mě šťouchla loktem do žeber a usmála se na mě.

„No, to je složité, jsme spolu už strašně dlouho, je to jako bychom spolu byli už celá staletí, mám ji rád, ale nikdy to, myslím, nebyla opravdová a nekonečně dlouhá láska. Myslím, že to byla jen náklonnost, ale vychováváme spolu pět dětí, v tom ji nechat nemůžu, ale řeknu jí to, neboj,“ řekl jsem a líbl ji na tvář.

„Byl jsi někdy už opravdově a nekonečně zamilovaný?“ zeptala se mě. Nemohu jí říct o Charline pravdu.

„Ano, byl, ale umřela,“ řekl jsem malou pravdu vytvořenou z jedné velké lži.

„To je mi líto,“ řekla a natlačila mě na stěnu, kde mě začala líbat.

„Myslíš, že by slečně de Vou vadilo, kdybychom se ještě maličko opozdili?“ optala se hříšně svůdným hlasem.

„Myslím, že ani ne,“ řekl jsem a zmizeli jsme v ředitelně.

…

„Takže, slečno De Vou-“ sekl jsem se hned v první polovině věty, vypadala přesně jako ona, kdybych nevěděl, že tahle holka nemá na zápěstích či na krku jizvu od kousnutí, myslel bych si, že je to Charline.

„Pane doktore?“ zeptala se mě. Potom se podívala na sestru a dala mi znamení, abych ji poslal pryč.

„Sestři?“ zeptal jsem se svůdně.

„Ano, pane doktore?“ řekla okouzleně.

„Mohla byste slečně De Vou skočit do skladu pro netromangan?“ zeptal jsem se a vytvořil jsem zářivý úsměv, jen kývla a odešla.

„Upíre jeden sviňskej,“ začala na mě Soledad.

„Soledad, jak to víš?“ zeptal jsem se jí.

„Jsem poloupír, nebo spíše jsem byla, tys na mě použil jed, takže se zbytek mého lidství vytratilo,“ řekla uraženě.

„Moc mi připomínáš Charline,“ řekl jsem nahlas a hned jsem toho litoval, když mě probodla zlým pohledem.

„Moje babička mi o Vás častokrát vyprávěla,“ řekla.

„Tvoje babička?“

„Ano, jsem její vnučka, musela jsem Vás najít, protože mi pro Vás před smrtí něco dala,“ řekla a podala mi obálku. Ne, tohle by nemohla být Charline, Charline nebyla poloupír a ani upír. Neměla takto skleněné modré oči a ani rezavě hnědé vlasy. Charline byla herečka, pracovala v Hollywoodu později, až odešla, byla jako Marylin Monroe, blondýna s hříšným tělem a ještě hříšnějšíma očima.

„Nechutné myšlenky,“ opáčila najednou Soledad.

„Prosím?“

„Ten, který svedl mou matku, uměl číst dotykem myšlenky, tím jsem vznikla já, poloupír s nadáním navázat se na myšlenkový tok upírů kolem sebe, jediným problémem je, že lidi slyším jen při doteku,“ řekla.

„Víš, Charline mi hrozně moc chybí,“ řekl jsem.

„Proto vzpomínáte na ředitelku?“ řekla a zvedla jedno obočí.

„Co po mně chceš?“

„Pustit domů a pár odpovědí.“

„Dobrá.“

„Proč ona?“

„Byla něčím výjimečná.“

„Miloval jsi ji?“

„Byla moje jediná opravdová a nekonečná láska.“

„Jak bys to napravil, kdybys mohl?“

„Nevím.“

„Miluješ ji stále?“

„Nevím.“

„Miluješ Esme?“

„Ne.“

„Miluješ tedy tu ředitelku?“

„Nevím, je to složité.“

„Jak?“

„Je rozdíl mezi tím, jestli budu milovat tělesně anebo duševně.“

„Jak ji miluješ ty?“

„Tělesně.“

„Kolik žen jsi tak už miloval?“

„Hodně, až se v tom někdy ztrácím.“

„Čím byla, jak říkáš, tak výjimečná?“

„Její pohled, byl tak chladný, ale vřelý najednou.“

„Co ještě?“

„Byla nějak jinak okouzlující.“

„Jak jinak.“

„Když jsi člověk, tak tě západ slunce okouzlí jinak, než když jsi upírem.“

„Jo, ale to nevysvětluje, jak jinak byla okouzlující ona.“

„Byla nezapomenutelná a svým způsobem i chladná a ostrá a horká a pálivá a uměla pohladit, ale tím způsobovala bolest.“

„Jo, moje babička vždy byla hvězda. Proč jsi ji nechal jít?“

„Byla to její volba, chtěl jsem, naléhal jsem, aby zůstala, však odešla, nemohl jsem jí bránit.“

„Neměla volbu.“

„Každý má na vybranou.“

„I ty máš?“

„Ne, já vždy budu číst s pocitem, že mi něco chybí.“

„To si ten pocit zmenšuješ tím, že spíš s holkami?“

„Jo však to víš nejlíp sama.“

„Je mi z tebe na nic.“

„Mně ze sebe taky. Můžeš jít.“

„Já vím,“ řekla a potom byla pryč.

…

„U mě doma se ti bude líbit,“ řekl jsem Belle, když jsem ji vedl ke mně domů.

„Tvojí ženě to nevadí?“ zeptala se mě.

„Nikdo nebude doma, potom jí to stejnak řeknu, takže jí to může být jedno,“ řekl jsem a nastartoval jsem auto.

„Za jak dlouho tam budeme?“

„Za okamžik.“

„Jaký máš dům?“

„Z cihel.“

„Barva?“

„Bílá.“

„Kdo jej zařizoval?“

„Esme, je to bytová architektka.“

„Aha.“

„Ale jestli se ti to nebude líbit, až si tě k sobě nastěhuju, můžeš si to změnit.“

„To snad ne, nechci jí krást manžela a ještě dům.“

„Není její.“

„To je jedno.“ Potom už bylo jen ticho, nechtělo se nám mluvit.

„Jsme tady,“ oznámil jsem Belle, když jsme vyjeli na plac před dům.

„Ou, to je krásný dům,“ vydechla tiše.

„Tak jdeme?“

„Samozřejmě,“ řekla.

Vystoupili jsme z auta a zamířili jsme ke dveřím. Hned jak jsem zavřel dveře, mě na ně narazila. Jemně mě políbila. Políbil jsem ji na čelo a spánky. Hladil jsem ji po vlasech a na zádech, tam, kam mé ruce dosáhly. Pak jsem našel její ústa a políbil jsem ji něžně, ochranitelsky. Pěvně mě objala okolo krku a přitiskla se na mě celým svým tělem. Její horké rty se rozevřely. Byla to náhlá změna. Táhla mě ke dnu jako vodní vír. Ruce, kterými jsem ji hladil po vlasech a zádech, sklouzly níže na její pozadí. Začala vzrušeně dýchat a kroutit se mi v náručí. Pomalu jsem ji zvedal a přitom zasypával její tvář polibky. Zase jeden vášnivý polibek. Chytil jsem mezi zuby její spodní ret. Trošku se ode mě odlepila a poodešla ode mě kousek dál, byla celá zadýchaná.

„Hraješ rád hry?“ zeptala se mě se smyslným úsměvem.

„Hm,“ odpověděl jsem na souhlas.

„Tak si zahrajeme vabank,“ řekla. Už jsem to nevydržel a přitiskl jsem si ji k sobě tak náruživě, až jsem jí skoro vyrazil dech a začal jsem ji líbat. Zoufale a nenasytně. Tiché hrdelní zvuky, které přitom vydávala, mi stoupaly přímo do hlavy jako silná whisky. Vzal jsem ji do náruče a odnesl jsem ji do ložnice, kde mě zase namáčkla na dveře.

Přejel jsem rukou po jejích zádech a tápal po zipsu těch šatů, které měla na sobě, ale ona se jen tiše zasmála.

„Ty zapínání nemají, budeš je muset… stáhnout.“

„Ježíši!“ zatahal jsem za pružnou látku a obnažil jsem jedno její rameno, na které jsem hned přisál své rty. Touha po její kůži mě docela ovládla. Zapnul jsem CD přehrávač, z kterého se ozývalo Chopinovo preludium. Otáčeli jsme se v rytmu té hudby, který jsme nemohli chytnout stále nám unikal. Vyzul jsem se z bot, zatímco Bella zápasila s knoflíky u mé košile. V objetí jsme narazili na vrchní rám postele. Znovu se zasmála, ale její smích zanikl ve sténání, když jsem jí stáhl šaty do pasu a začal hltavě ničit kůži nad černou krajkou její podprsenky. Zajel jsem za okraj a dráždil jsem ji tak. Stáhla ze mě košili a zaryla mi své dlouhé nehty do ramen. Jedním pohybem jsem jí rozepl podprsenku a začal dlaněmi přejíždět po jejích ňadrech. Chtěl jsem ji.

„Jdeme do postele, to bude měkčí,“ řekl jsem mezi polibky a pomalu jsme se začali přemisťovat k posteli.

Svalili jsme se na ni a Bella se na mě hned převalila a osedlala si mě. Zvenčí pronikaly paprsky posledního slunce a její rty byly nenasytné, jak mi přejížděly od poklopce na kalhotách až ke rtům a zase nazpět. Svalil jsem ji na postel, možná trošku hruběji, než jsem chtěl, ale ona jen vzrušeně vzdechla.

„Snědl bych tě zaživa,“ řekl jsem a znovu se zmocnil jejich rtů. Držel jsem její ruce pode mnou. Chtěl jsem ji rychle, ale nechtěl jsem, aby to rychle skončilo a ona by to mohla pokazit. Když jsem jí začal ústy dráždit ňadra, propnula se pode mnou a její tep se ještě zrychlil.

Začali jsme se po sobě válet a zbavovali jsme se přitom oblečení. Byli jsme plni rozkoše a neuvěřitelné slasti. Zabořil jsem jí ruku do klína, zasténala a prohnula se v zádech, čekala, až to udělám.

Setmělo se, ale já jsem stále viděl ty lesklé oči a štědré rty. Krev jí pulzovala tak nahlas, že to by slyšel i člověk.  Na mysli mi vytanulo jediné slovo: teď. Ponořil jsem se do ní hrubě a hluboko, ale ona jen vzdechla. Potom jsem viděl jen mlhu, ani jsem si nevšiml, kdy jsme si propletly prsty. Poté jsme se začali pohybovat jako bychom závodili s časem. Dívali jsme se sobě rovnou do očí. Najednou jsme oba dva znehybněli. Zdusili své výkřiky do polibku.

Nemohl jsem se ani hnout. Kdyby mě teď někdo spálil, umřel bych jako spokojený muž.

„Jestli tady na mně hodláš usnou, budu ti muset ublížit,“ přerušila tenhle skvělý okamžik Bella.

„Ani ne,“ řekl jsem a líně jsem se svezl na postel vedle ní a opřel se o loket.

„Nechci usnout, chci se s tebou milovat znovu.“

„Vážně?“

„Hm.“

„Možná, že ano, možná že ne,“ řekla šibalsky.

„Máte tady vířivku?“ koukla na mě svůdně. Další kolo? Proč ne…