Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlisleova dcera 1.

22.06.2013 (18:00) • AnnyCS • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2511×

Žiju ve vlastním světě. Plno lidí by ho nazvalo pohádkou bez konce nebo noční můrou.

Ale vždy to tak nebylo.

Vyrůstala jsem v chudé rodině malého obchodníčka, nejmladší dítě. Měla jsem ještě dvě sestry, nafintěné dámičky, kterým mamá a táta koupili vše. Vždycky když něco provedly, svedly to na mě a já dostala výprask. Kolikrát jsem musela spát v chlívku, a to jsem nic neprovedla.

Zrovna teď jsem sledovala se strachem svého otce, už dávno jsem měla mít přichystanou večeři.

Byl strašně rozzuřený.

„Isabello, kde je sakra ta večeře, to si tak neschopná, že nezvládneš ani to? Co jsme si to proboha uvázali na krk? Měli jsme tě utopit okamžitě, jak ses narodila. Ty kůže líná. Kdo tě živí?“ Napřáhl ruku a praštil šestiletou holčičku, která se uplakaně krčila v rohu místnosti. „Tak kdo tě živí, jsem se ptal. Kdo pro tebe udělá první poslední a sám si utrhává sousto od huby?“ křičel čím dál víc zhrublým hlasem.

„Ty a máma,“ zašeptala jsem s očima plnými slz.

„Nahlas, ty nevděčnice,“ zařval, až jsem sebou polekaně trhla.

„Ty a máma,“ řekla jsem nahlas, ale stále rozklepaným hlasem.

„Vidíš, že to jde. Máš deset minut, a jestli tu nebude večeře, tak si mě nepřej. Dokud nesejdeme dolů, tak ty se jídla ani nedotkneš. Je to jasné, jestli přijdu na to, že ses najedla před námi, tak se postarám, aby jsi byla o hladu tak dlouho, aby sis vážila jídla, které s mámou tak pracně obstaráváme.“ A odešel za mámou do pokoje.

S povzdechem jsem se zvedla ze země a otřela si slzičky, jestli přijde máma a uvidí mě, jak brečím, tak dostanu další výprask. Pohledem jsem zavadila o okno, venku bylo tak krásně a všude zněl dětský smích, který jsem znala, byl od mích kamarádů, nebo spíš kamarádů mích sester. Smutně jsem si uvědomila a už zase zaháněla slzy. Taky bych chtěla, běhat bosá venku a hrát si, ale jakmile kohout zakokrhá, musím jít pro vajíčka, uklidit světnici a přichystat snídani. Potom koupel sestrám a mamince a začít chystat jídlo. Ani odpoledne si nemůžu jít hrát, musím uklidit pokoje a donést dřevo a dojít na maliny a houby, sestry s mamkou mezitím třeba vyrazí do města. A já musím zatopit a udělat večeři, pak pomoc sestry připravit na spaní, a když jsem hodná, můžu dokonce spát uvnitř chalupy, ale když zlobím, tak spím v chlívku. A jíst u stolu taky nesmím, prý se to nehodí.

Probrala jsem se ze snění a rychle začala chystat večeři. Už jsem měla i prostřeno, ale pak bouchla okenice a já úlekem pustila talíř. Otec seběhl ze schodů a jakmile uviděl tu spoušť, začal naštvaně ječet.

„Ty jedna ničemnice.“ Napřáhl se a vrazil mi facku, „ Ty malá ubožačko, tak já tě živím, kupuju věci a ty to budeš ještě ničit? Nejen že si neplníš povinnosti, ale ještě děláš škodu?“ Plesk a dostala jsem další, otec do mě začal bušit, „Mno, podívej se, drahá, co zase provedla.“ Otočil se na mámu, která právě vcházela do kuchyně.

Čekala jsem zastání, ale ona mi jenom vrazila facku a začala křičet, jak jsem nevděčná. Když už si otec myslel, že jsem dostala dost, sebral tvrdou kůrku chleba a hodil ji po mně.

„To je tvoje večeře a mazej pro dřevo, spát budeš v chlívě, dokud se nenaučíš poslouchat a nerozbíjet věci.“ Bylo mu jedno, že za okny už je skoro tma.

Sebrala jsem kůrku a vybelhala sem se ven, nemohla jsem se skoro hýbat. Ale vzala jsem košíček a šla pro dřevo. Věděla jsem, že by se otec zlobil, když bych neposlechla. Ale po pár krocích jsem začala být unavená, byla jsem už dost hluboko v lese. Spustili se mi slzy, někde vedle mě praskla větvička a já úlekem naskočila. Pustila jsem košíček A schoulila se u kmene stromu a dala průtok slzám.

Slyšela jsem kroky, které se blížili, a když jsem zvedla pohled, uviděla jsem anděla. Měl nádhernou tvář a blonďaté vlasy.  

„Copak se ti stalo?“ zeptal se starostlivě a já si okamžitě otřela oči od slz.

„Nic,“ fňukla jsem.

Byla jsem tak strašně vyčerpaná. Schoulila jsem se do klubíčka a začala pomalu zavírat oči.

Zničehonic jsem ucítila lehký závan vzduchu a ocitla jsem se ve svalnatých rukách svého zachránce. Až teď jsem si všimla, že byl moc hezky oblečený, jako nějaký princ. Schoulila jsem se mu v náručí a nechala se ukolébat jemnou chůzí. Poslední, co jsem vnímala, byl jemný polibek do vlasů a zašeptání, že jsem v bezpečí.

Pokračování příště.

Autor: AnnyCS, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlisleova dcera 1.: