Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čarodějka - 1. kapitola

11.01.2011 (20:45) • xxx • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1928×

„Hoří, hoří!" povykoval Alex a běhal kolem dokola.

„Hasíme! Hasíme!" křičela jsem a běhala s hasícím přístrojem.

„Co tu blbnete?" nechápala Samanta.

„Edward! Edward, je uvnitř!" zařvala jsem a z domu se ozval štěkot.

„Edíku!" zaskučela jsem a rozeběhla se dovnitř domu, prošmejdila jsem celý obývák, jeden pokoj byl v plamenech, ze shora se ozval Edwardův štěkot. Panebože, to je ale blbej pes, vážně, proč leze nahoru, když tam hoří?! Ze schodiště se vyvalil hustý dým, skrze něj nebylo ani vidět, musím zachránit Edwarda, musím, je to můj domácí mazlíček, je jako věrný kamarád, můžu mu říct vše a vím, že to nikomu nepoví, nemá jak, jedině kdyby do podlahy ťukal morzeovku. Tak chytrý zase není, nejlepší je, když se honíme kolem stolu, Edward ho vždycky oběhne dřív a kousne mě do zadku, nebo mě rýpne čumákem do břicha a to pěkně bolí.

Dodávala jsem si odvahu, přece ho tam nenechám, je to můj nejoblíbenější domácí mazlíček - jiného ani nemám, rybičky vychcípaly a myš pošla, takže bych nerada přišla o tady toho. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem si ho donesla jako štěně domů, jak Edward Samantě shodil kaktus a pak si na něj sedl, musela jsem mu vybírat bodliny z kožichu, Edward je totiž zlatý retrívr, má dlouhé zlatavé chlupy, dlouhé chlupaté uši, které se mi strašně líbí, jednou jsem se rozhodla si je přičatovat, no, a dopadlo to katastrofálně, místo krásných dlouhých, chlupatých uší jsem měla uši vlkodlaka. Nejlepší na čarodějnictví je to, že se můžu proměnit v co chci, bohužel se to vždy vymkne kontrole, naposledy jsem chtěla Alexe proměnit v netopýra, bohužel se mi to jako vždy nepovedlo a z Alexe jsem udělala budík - to jediné mi šlo pořádně.

Taky proměnit někoho v ananas mi šlo, nebo v hřeben, to taky umím. Složitější kouzla, třeba ty na sebeobranu, ty mi nešly vůbec. No tak, to dám, musím tam nahoru, přece ho tam nenechám spálit na škvarek. Hm... škvarková psí pomazánka, jak by asi chutnala? No tak, s tím se poperu, jo, jo, dám to. Mluvila jsem sama k sobě v myšlenkách, to, že jsem mluvila na hlas, to mě přešlo už dávno, nerada bych skončila s bílou vestou někde v blázinci a prohrabávala si tunel na svobodu – dělat tunely můžou jen krtci a žížaly, přeci jim nebudu fušovat do řemesla, no ne? Pomalu jsem se nadechla a udělala první krok, schod pod mojí váhou zavrzal, ale přežil to, další krok, potom další.

„Hej, ségra, chytej!“ zakřičel na mě někdo ode dveří, otočila jsem se a uviděla Alexe a letící hasící přístroj a já dostala tečku mezi oči. Ještě že jsem míšenec upíra a člověka, jinak bych měla mozek na stěně a pohřebáci by mě nakládali do rakve s větou ani ji to nebolelo...

„Debile, co děláš?!“ osočila jsem se na něj a hodila po něm vražedný pohled, kdybych měla lazerový pohled, určitě by měl v břiše díru a ne jednu. Byl by děravý jako cedník.

„A čím to chceš hasit, to si myslíš, že se tě ten oheň lekne?“ zasmál se.

„Jdi se vycpat!“ zasyčela jsem na něj, sebrala hasící přístroj ze země a ohnutá se vydala po schodech nahoru, ono se to nezdá, ale ten hasící přístroj se pronese.

„Ty než tam dolezeš, tak ten pes bude středně propečenej!“ křikl na mě Alex, já mu ten hasící přístroj omlátím o hlavu, teda až zachráním Edíka. Bohužel mé reflexy byly rychlejší než mé myšlení a já na něj ukázala zdvižený prostředníček.

„Mami, mami, Bella na mě ukázala sprosté slovo!“ zakřičel Alex a běžel pryč.

„Práskači!“ zavrčela jsem na něj, měla jsem, chuť po něm něco hodit, ale bohužel, nic špičatého tu nebylo, ani nic velkého, co by ho omráčilo, jsem po ruce neměla a květináč s kaktusem byl ve vedlejší místnosti. S heknutím jsem si hodila hasící přístroj přes rameno a vydala se do prvního patra. Stěží jsem se vydrápala na další schod, jeden, dva, tři, čtyři, pět schodů. U osmého mě to přestalo bavit počítat a s funěním jsem vylezla na poslední schod, prohla se v zádech a opírajíc se o hasící přístroj jsem se snažila popadnout dech. Když jsem ty schody rozdýchala, takové tři minuty to mohly být, tak jsem se vydala podle zvuků – tedy škrábání za Edíčkem. Otevřela jsem dveře do mého pokoje a ejhle, tam ještě nehořelo. Já jsem ale blbá, vždyť jsem se posledně se Samantou učila ochrané kouzlo, akorát to kouzlo se mi trošku zvrtlo, aspoň na něco je ta moje nešikovnost dobrá, zahodila jsem hasící přístroj, vzala Edíka pod paži, no, pod paže. Řekněme, že jsem ho držela pod packama a jeho zadek jsem táhla po podlaze.

„Panebože, Edwarde, ty jsi těžkej jako kůň, budeš držet dietu,“ prskala jsem a táhla ho po schodech dolů. Edward mi věnoval nechápavý psí pohled, který vyzněl asi takhle: Jsi normální?

Sešla jsem poslední schod a pustila Edwarda na zem, ten jen zamručel, oklepal se a zmizel, nepříjemně mi ruplo v zádech.

„Zmetek nevděčnej!“ zanadávala jsem si, aspoň štěknout mohl, nebo zakňučet, ale ne, on zavrtí ohonem a frrr, už je pryč.

Ohnutá jsem vylezla ven z baráku, kde byla už zaparkovaná naše auta.

„Šup, nasedat, ten barák nezachráníme, navíc jsme se stejně chtěli přestěhovat,“ zasmál se Alex, jednou rukou jsem si podpírala záda a pomalu se ploužila k autu.

„Bello, takhle tu budeme celej týden!“ vrčel netrpělivě Alex, vážně jsem mu ten kaktus měla omlátit o hlavu, aspoň by dal na chvíli klid.

„Rychleji to nejde,“ vrčela jsem a propalovala jsem ho nenávistným pohledem, představovala jsem si, jak ho praštím něčím tvrdým po palici. Představa, jak mu klečím na hrudi a mlátím ho kusem klacku po hlavě, ve mně nastolila vnitřní klid, nevím proč, ale tahle představa mě naplňovala klidem. Prohla jsem se v zádech – další nepříjemné křupnutí, hekla jsem a stěží se narovnala, sice mě ta záda bolela, ale konečně jsem se mohla narovnat. Dobelhala jsem se k autu, vcucla se na zadní sedačky, mezi Alexovu elektroniku.

„Nevím, proč taháš tolik krámů, stejně si koupíš nový!“ prskala jsem a snažila se postavit rádio tak, aby stálo a neleželo na mně.

„Kde je Edí?“ vyhrkla jsem, jelikož mi bylo divné to, že se tu na mě mačká jen elektronika.

„Běží za autem!“ smál se Alex. Zalapala jsem po dechu, rychle se otočila, abych se mohla podívat zadním oknem ven, bohužel jsem však nohama poscházela všechnu Alexovu elektroniku.

„Bože, Bello, co děláš, jsi blbá, nech toho, rozflákáš to!“ křičel a tahal mě za nohu, takže zapomněl držet volant, auto se prudce stočilo do prava, nalepila jsem se na dveře auta, ucítila jsem náraz a potom nic, jen tma.

„Kdo zhasnul světlo?“ zaskuhrala jsem a připlácla si dlaň na hlavu.

„Nikdo, to jen ty máš zavřené oči,“ uslyšela jsem sametově hebký hlas, který zněl jako zvonkohra, ten hlas, ten nemůže patřit člověku, měla jsem dojem, že jsem ho už někde slyšela.

Och, ano, tenkrát ve Volteře, Carlisle, nebo tak nějak se jmenoval ten upír, na to, že jsem dostala takovou pecku do hlavy si toho pamatuju docela dost.

Za to si zasloužím pochvalu, jsem šikovná, strašně mě bolelo na hrudi.

„Je vám dobře, nic vás nebolí?“ zeptal se zase ten hlas.

„Hm.“ Chtělo se mi spát, víčka mi těžkla, temnota mě ukládala ke spánku.

„Bello?“ Zase ten hlas, copak mě nenechá spát, temnota nade mnou kroužila jako sup číhající na svoji kořist.

„Hm.“ Žádné slovo, nic, temnota jako peřina, přikryla mě.

„Bell?! Bell!“ Proč je ten hlas tak vzdálený? Proč slyším šum moře?

„Chci spát,“ vydechla jsem, ztrácela jsem pojem o tom, co se děje.

„Nesmíš spát, nesmíš!“ Zdálo se mi to, nebo byl jeho hlas zoufalý.

Tma, nic víc, uvěznila mě tu, já se zblázním, mně z tý blbý tmy šábne.

No tak, mrknu, mrknu. Ne, nic, moje tělo mě neposlouchalo, věděla jsem, co se kolem mě děje, ale nemohla jsem reagovat.

Co to sakra se mnou je, co se to děje?

„Jak dlouho ji budeš udržovat v tom umělém spánku?“ zeptal se něčí sametový hlas, už vím, to je...

Autor: xxx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čarodějka - 1. kapitola: