Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čarodějky - 5. kapitola

03.07.2010 (07:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5461×

5. kapitola – Porada

(pohled Rosalie)

Dnes jsem využívala volného víkendu. Ve studiu jsem si na tento víkend vzala volno a doufala, že ho s trávím s Emmettem. Už jsme měli na dnešek i plány. Chtěli jsme zajít na koupaliště, na výstavu sportovních aut nedaleko od města a nakonec jsme chtěli jít do kina. Bohužel se dnes ráno omluvil, že nemůže! Prý je mu nějak špatně a nechce mě nakazit. Byla to opravdu škoda, že nemohl, protože dnes dokonce svítilo slunce, a to se tady tak často nestává. Ale když o tom tak uvažuji, vždy když bylo hezky, někam se on i jeho bratři vypařili, nebo vůbec nepřišli do školy. Prý jezdí kempovat, když je hezky. Jestli jel i dneska, chlapeček, tak si to pěkně vypije! Bylo divné, že jsem se na něj za to tolik zlobila, když jsme spolu vlastně ještě ani nechodili... A tak jsem tedy seděla v obývacím pokoji a četla si „Svět motorů“ jako ráno. Mezitím jsem vyrazila na zahrádku, chytat bronz, abych, až budeme fotit letní trendy, byla přiměřeně opálená. Nikdy jsem totiž moc nemusela solárko.

Alice měla dneska divnou náladu. Ráno na nás pomalu nepromluvila, že prý jde do knihovny a vrátí se až večer, a nakonec přijde ve dvě hodiny. Když jsem se jí zeptala, co se stalo, odpověděla mi velmi stručně!

„Sklapni“, bylo to jediné, co z ní vypadlo. Asi se urazila, napadlo mě. Ale proč to nechápu. Navíc vypadala nějak rozrušeně, a to se jím moc nepodobá.

Mé myšlenky se pořád ubíraly tímto směrem, když se Alice přiřítila dolů.

„Rodinná porada,“zakřičela na celý dům, aby to slyšela i Bella, která vyhazovala podle Alice už obnošené šaty a určitě je dávala do pytle s věcmi pro děti v dětských domovech. Mezitím, než Bella přišla, si šla Alice sednout ke mně na pohovku.

Za chvilku přiběhla i Bella a sedla si do křesla. Pořád měla špatnou náladu. Nedivila jsem se jí, když jí Alice ukradla snídani. Jestli si Alice její špatné nálady všimla, nedávala to nijak najevo.

Pořád se mi zdálo, že je nějak rozrušená, a to Alici moc věcí nerozhodí, když to vidí předem.

„Co se stalo Alice?“ zeptala se Bella. Teď už si o ní taky dělala starosti.

„Jo, to bych taky ráda věděla,“ přidala jsem se.

„Měla jsem vidění a bylo hodně ošklivé!“ řekla Alice na vysvětlenou, a pak nám začala vyprávět, co se jí stalo v knihovně. Měla pravdu,  bylo ošklivé, a když řekla, že zaútočí na obědě ve škole na Jaspera, naštvalo mě to k nepříčetnosti. Zaprvé, oblíbila jsem si Jaspera jako bratra a zadruhé, hned vedle něj seděl Emmett a kdyby ten démon špatně mířil... U Edwarda mi to bylo nějak jedno, nikdy jsme si moc nerozuměli, ale toho zase měla ráda Bella. A to, co má ráda Bella, mám do jisté míry ráda i já. Takže si ten démon prostě vybral špatné lidi, jako terč... Když dovyprávěla, nečekala jsem a vyrazila na půdu pro knihu stínů. Rychle jsem prolistovala knihu a našla toho démona, co ho Alice viděla. Byl přesně takový,  jakého ho popisovala. Vzala jsem knihu do náručí, protože to byla opravdu bichle a vyrazila dolů. Dorazila jsem do obýváku právě včas, když se holky domlouvaly na tom, že toho démona je nutné zničit.

„Je to démon 2. třídy a je to mezi démony takový nájemný vrah. Je tu také návod na lektvar, který ho zničí. Nevím kdo, Alice, ale někdo má na toho tvého Jaspera asi spadeno,“ oznámila jsem jim. Obě na mě koukali jako na zjevení.

První se vzpamatovala Bella.

„Dobrá, já půjdu udělat ten lektvar a vy se zatím  pokusíte ho sem nějak nalákat, dobře?“ zeptala se nás Bella. Bella byla vždy na na vyrábění lektvarů nejlepší, takže jsem ani neměla potřebu se s ní o tom hádat, mně by to totiž vybouchlo pod rukama, jak se znám.

Chtěla jsem jen přikývnout, ale najednou se ozval hrozný hluk, něco jako trhání skály, ale trhalo to spíš uši a uprostřed obýváku se objevil ten démon! Nečekal než se vzpamatujeme a začal po nás metat ohňové koule. Jen tak tak jsem stačila uskočit za teď už převrácený gauč. Byl to dobrý úkryt a za chvilku jsem chtěla vyskočit a něco po něm svou silou hodit, ale upoutalo mě najednou dění kolem. Alice se krčila za křeslem, ale Bella neměla takové štěstí jako já a  Alice. Nestačila se schovat a chytla ránu do hrudi a do ramene…

„Ne!“ zakřičely jsme s Alicí společně!

Popadla mě zuřivost. Vyskočila jsem zpoza gauče, ale to už na mě letěla další koule. Silou myšlenky sem jí jako už tolikrát odvrátila, ale tentokrát na toho démona. Trefila jsem se a on přistál na podlaze.  Myšlenkami jsem ho zvedla ze země a hodila proti stěně. Zasténal bolestí, ale bylo mi to jedno. Jen okrajově jsem vnímala Alici, která běžela k Belle na pomoc, ale stejně jsem cítila, že už je to marné.

Došla jsem až k démonovi, nakopla ho a zeptala se.

„Kdo tě poslal?“ neodpověděl, jen plivnul mým směrem.

Opět jsem ho vyzvedla ze země a poslal proti zdi. Navíc jsem ze země vyzvedla střep skla z jednoho obrazu a provrtala mu jím ruku.

„Ptala jsem se tě, kdo tě poslal?“

Opět zaskučel, ale odpověděl.

„Ten, s kterým už jste měli co dočinění.“

Došlo mi, že víc už z něj asi nedostanu, a tak jsem se zeptala na něco jiného.

„Proč jdeš po mně a mých sestrách? A taky po Jasperovi Cullenovi?“

„Nejdu po vás. Chtěl jsem vás jen zlikvidovat, protože budete toho Cullena chránit!“

Aha, tak tohle už dávalo smysl. Když chcete zabít oběť, musíte jít napřed po jeho ochráncích.

„Proč ho chce tvůj pán zničit? Mluv nebo tě zase hodím proti zdi a tentokrát bude betonová!“

„Protože je to slaboch! Můj pán, slabochy tohohle druhu vyvražďuje! Další na řadě by byl ten jeho velký bratříček!“ zasyčel a opět se snažil plivnout mi do obličeje. Byl však moc nízko.

To, že by chtěl ublížit i Emmettovi, mě rozzuřilo k nepříčetnosti, ale než jsem s ním stačila cokoli udělat, - a že bych si to vychutnala - začal sténat. Začal totiž hořet. To byl oblíbený způsob démonů, jak potrestat svoje neposlušné poskoky. Jen mi bylo líto, že ho nenechali mě. Trpěl by totiž víc, než jen shořet zaživa.

Otočila jsem se - od teď už hromádky popela - zpět do pokoje a spěchala k Belle. Alice zrovna vytáčela číslo na mobilu…

(pohled Edward)

Seděl jsem za piánem a hrál novou skladbu, kterou jsem složil pro Bellu. Nevím proč, ale strašně moc mě tahle dívka přitahovala. A jak jsem zjistil z myšlenek svých bratrů, i oni cítili něco podobného jako já, jenomže Jasper si to nechtěl přiznat a Emmett to přisuzoval spíš tomu, že ho přitahuje Rosaliino pěkně tvarované tělo. Štvalo ho, že dnes svítilo slunce. Měli totiž s Rose na dnešek plány. Dneska se chtěl Emmett odhodlat pozvat Rose na opravdové rande, takže ji bude muset pozvat někdy jindy, jestli k tomu znovu najde odvahu.

Už dlouho mi ale něco vrtalo hlavou. Kam se pořád holky ztrácely? Stávalo se, že jsme byli třeba ve škole a ony najednou prostě musely jít domů. Navíc nevím, co to bylo, ale Rose na sebe jednou málem zvrhla skleničku s pitím. Už, už dopadala na stůl a pocákala by jí, když v tom zase normálně stála. Asi začínám bláznit. Dokonce už i kluci si toho všimli a uspořádali jsme kvůli tomu i rodinou poradu, ale na nic jsme nepřišli. Asi nejsme jediní, kteří mají tajemství, napadlo mě.

Carlisle měl navíc, ještě starosti o Esme a Nessie. Esme byla na služební cestě a upravovala nám příští dům a Nessie jako už odmala byla paličatá a trvala na tom, že pojede se svojí mámou. Takže bylo přirozené, že si navíc než jen o manželku, dělal starosti i o dceru. Byla to totiž jeho a Esmeina biologická dcera. Asi před šesti lety si našel Esme ještě jako člověka a po porodu ji přeměnil. Nessie bylo sice jen šest, ale vypadala už na 15 let.

Zrovna jsem dohrával skladbu a slyšel z přízemí, jak se Jasper dohaduje s Emmettem, kdo vyhrál sázku, když mi zazvonil mobil. Zvedl jsem to a ozval se známí hlas.

„Edwarde prosím, potřebujeme pomoc, Bella je raněná, ale do nemocnice ji vzít nemůžeme a ty si říkal, že je tvůj otec doktor, je to tak?“

Hrklo ve mně. Bella je raněná? Snad to není vážné…

„Ano, je doktor, je to sní vážné, Alice?“ V mém hlase byl znát podtón strachu a paniky.

„Ano je, můžeme ji k vám tedy přivést? Je to naléhavé!“

„Ihned přijeďte, jdu upozornit Carlislea!“ řekl jsem a ukončil hovor.

Plnou rychlostí jsem slétl do obýváku a zavolal Carlislea. Vše jsem mu vysvětlil a už jsme jen čekali, kdy mi přivezou moji Bellu. Až teď jsem si to plně uvědomil. Já ji miluji a nechci ji za žádnou cenu ztratit!

                    4.díl ; shrnutí ; 6.díl                 

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čarodějky - 5. kapitola: