Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čarodějky II. - 6. kapitola

24.07.2011 (11:30) • AndyBCullen, Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2191×

6. kapitola – Otisk?

(pohled Carlisle)

Dneska jsem byl zrovna v nemocnici. Četl jsem si jednu velice zajímavou knihu, když mi přišla sms od Emmetta. Bylo rozhodnuto. Máme se setkat s vlkodlaky z La Push na místě, kde jsme se dohodli minule. Okamžitě jsem dal vědět Esmé a společně jsme se vydali ke kraji hranice.

Tam už na nás čekal Emmett, Jasper, Edward, Rose a Bella. Alice s Nessie zůstaly doma, aby ohlídaly děti. Alicin dar nám tu byl stejně k ničemu. Leo se někam vypařil, už od včerejška se u nás neobjevil. Ne, že by mi to nějak moc vadilo, ale Nessie byla smutná, jelikož nereagoval na její volání. Nikdy jsem si nemyslel, že je pro ni dobrá volba, ale rozhodla se sama.

Předstoupil jsem před naši rodinu a začal jsem mluvit k největšímu černému vlku. „Jsme tu zase, ale tentokrát je nás trochu víc, ale i přesto všichni dodržujeme naši zvířecí dietu.“ Koukl jsem se na Edwarda, jelikož, stejně jako minule, mluvil za ně.

Edward přesně napodoboval hlas velitele smečky. „A co ti nevinní lidé, které si u sebe držíte? Držíte u sebe ještě vlastně děti a my vám máme věřit?! Jak k tomu přijdou, že jim tak brzo ukončíte život, abyste je mohli přeměnit?!“ vrčel na nás Edward, ale byl to jen malý dozvuk toho, co dělal velikánský hnědý vlk. Nechápal jsem to, náčelník byl ten černý a ten byl očividně navenek v pohodě.

„My žádné lidi nedržíme,“ řekl jsem naprosto v klidu, ale přesto jsem měl trochu obavy. Nevěřil jsem jim, ale o dětech dětí mé ženy jim říct musíme. Jinak nás budou neprávem obviňovat.

„Nedržíte?! To vidím! Co ty dívky na tom plese? A ten chlapec? Proč je nenecháte jít?“ Hlas nabral jinou barvu i tón. Byl vzteklejší. Nebyl vůdce smečky.

Stále jsem si držel klidný tón, ale bylo to čím dál těžší. „Jestli jste si nevšimli, tak to nejsou lidé, ale…“ nedořekl jsem to. Doufal jsem, že jim to dojde samo.

Černý vlk si mě měřil zkoumavým pohledem, jakoby se pokoušel odhalit, jestli mluvím pravdu. Ten hnědý vrčel.

„To ale... ty děti... to nemůže být pravda!" Edward dokonale napodoboval šokovaný hlas vůdce smečky. Jo, došlo mu to.

S tím hnědým vlkem bylo něco zvláštního. Jako by mu záleželo na cizích poloupírech, které ani nezná. Jediné možné vysvětlení by byl otisk, ale to byla pouze pověra. A navíc se otisknou pouze do polovičky, která by s nimi mohla mít silnějšího potomka. A to poloupírka být nemohla. Nebo že by ano?

„Takže… to jsou vaše děti?“

„Ano.“

„Mohou být nebezpečné!“ Edwardův hlas se zhrozil. Najednou Emmett, Jasper, Rose, Bella i hnědý vlk vrčeli na vůdce smečky.

„Nejsou, to vás ujišťuji. Jestli jsme tu byli jen kvůli nim, mohli bychom se snad už v klidu rozejít.“

Stále jsem nechápal, proč vrčel i ten vlk, a tak jsem se zeptal na rovinu rovnou jeho. „Promiň, ale proč tak chráníš dceru mé ženy?“

„Je to zvláštní, ale Embry se do vaší dcery… otiskl.“ Edwardův hlas teď nabral jeho vlastní znechucení. Chtěla jsem se zeptat, jestli to není jen povídačka, ale to už Emmett nevydržel a vrhl se na toho hnědého vlka, který mu to ve stejnou chvíli oplatil. Ale něco je zastavilo. Nebo spíš někdo.

Mezi nimi se najednou objevila Beth. S roztaženýma rukama. Každá proti jednomu. „Tati, ne…“ řekla zoufale.

(pohled Emmett)

Jakmile to Edward dořekl, viděl jsem rudě i na upíra. Nemyslel jsem, neuvažoval jsem, jen se řídil tou chorobnou touhou roztrhat toho čokla na tři malý do školky. Nikdo mě nedržel, vycítil jsem jedinečnou možnost to udělat. Udělal jsem výpad vpřed.

Rozběhl jsem se proti němu a viděl, že on se rozběhl také. Ale místo toho, abych narazil do něj, mi před nosem prolétla šmouha a zastavila se přede mnou. Byla to Beth.

Zastavil jsem se uprostřed pohybu. Co ta tu dělá? Zlobně jsem se na ni podíval a kouknul se kolem. Když tu byla Beth, bude tu někde i Janee. „Vylez, Janee!“

Poručil jsem a ona opravdu vylezla. „Co tu proboha děláte?!“ vyjel jsem na ně vztekle. Mohl jsem si to dovolit, protože i vlk, když viděl Beth, zastavil.

Beth si mě smutně prohlížela, a pak koukla na to psisko. Zavrčel jsem při pohledu, který jí ten vlk opětoval. Pak se koukla zpět na mě. „Tati, já nedovolím, abys jim něco udělal,“ řekla, ale já věděl, že místo jim mělo být spíše jemu.

„Do toho ty nemáš vůbec co mluvit! Upaluj domů! O tomhle si s Alicí ještě promluvím!“ zavrčel jsem a Jasper vedle mě zavrčel taky, ale pravděpodobně z jiného důvodu. Fajn, ještě buď naštvaný na mě!

„Tati, nech je být, prosím. Zastavím tě silou, když to bude třeba.“ Beth měla nebojácný pohled a postoj. Janee se postavila ochranitelsky a spojenecky vedle ní.

Nechtěl jsem ublížit mým holčičkám, ale těm, koho chránily. Sice Janee chránila Beth, ale ona chránila ty psiska. Přesněji jedno psisko, které jsem nenáviděl už jen kvůli tomu, že mi bere moji malou holčičku. Koukl jsem se na něj a ani ne v klidu jsem řekl: „Už nikdy se s ní neuvidíš!“ Popadl jsem Beth a odvlekl jsem ji od toho shromáždění. Neušlo mi, jak se ještě koukla na to psisko.

Janee se táhla za námi, šla dobrovolně, byla tu jen kvůli Beth. Všimnul jsem si také, že na mě vyčítavě hledí. Beth vypadala, jako když se zhroutí, tím pádem se hroutila i Janee. Ale já jim nebudu tolerovat nějaký vztah, i kdyby jen přátelský. To nikdy. Žádná z mých dcer se nikdy nezahodí s nějakým psiskem.

Nikdy.

(pohled Beth)

Proč tady musíme čekat, když se v lese děje důležitá schůzka? Nemohla jsem tady zůstat. Kdyby se taťka nějak dozvěděl, že…

Ani jsem na to nechtěla pomyslet.

Podívala jsem se na Janee a napojila se na ni v myšlenkách, protože byla taky jako na trní, ale to nejspíš kvůli mně. Už to tady nevydržím. Musím odtud pryč. Pomůžeš mi? Nejistě se podívala na tetu Alici, která se po nás ohlédla.

Nepomůžu, půjdu s tebou, poslala mi sestřička v myšlence.

Alice s sebou trhla směrem k nám, ale já si na ni jen usmála. „Teto, já mám hlad, uděláš mi prosím sendvič?“ Zářivě jsem se na ni usmála. Zašklebila se, ale odhodlaně šla do kuchyně, jelikož našim slíbila, že se o nás postará. To je naše šance.

Kývla jsem na Janee a stále se nerozhodla, jen se tak líně ploužila ke dveřím... V okamžiku, kdy jsme byly u dveří, jsem se chytla Janee za ruku. Já nás zneviditelnila, a ona nás přemístila na místo schůzky, která už byla v plném proudu. Snad nás Nick s Ashley a Jasonem tetě tak rychle neprásknou, taky by mohli dělat, že jsme šly třeba na záchod, nebo podobně, vířilo mi na okamžik hlavou…

Trochu zmateně jsem pozorovala dění, ale věděla jsem, že mezi nimi není moc příjemná atmosféra. Sice mi ti vlci moc nevoněli, ale k jednomu mě to táhlo. A to víc než míň. Snažila jsem se rozeznat, o čem se baví, když taťka po něm vystartoval.

Najednou, nevím jak, se mi nohy samovolně rozběhly a já stála mezi nimi. Znovu viditelná a odhodlaná ho chránit. Odhodlaná bojovat s vlastním otcem, ale neublížit mu, jen ho zaměstnat, aby on mohl utéct.

Asi pochopil, že když jsem tady já, bude tady někde i Janee. „Vylez, Janee!“ řekl a moje drahá sestřička se objevila. „Co tu proboha děláte?“ Propaloval nás vzteklým pohledem, který věnoval vlkovi za mnou. Až moc jsem vnímala tu blízkost. Stačilo by se natáhnout a pohladit ho po čumáku.

Smutně jsem se na taťku koukala, a pak jsem se koukla na nádherného vlka za mnou. Můj pohled mi opětoval. Znovu jsem se podívala na taťku a řekla mu to přímo: „Tati, já nedovolím, abys jim něco udělal!“ Jemu, jemu, jemu.

Táta se rozčílil: „Do toho ty nemáš co mluvit! Upaluj domů! O tomhle si s Alicí ještě promluvím!“ zavrčel na mě a strejda Jazz zase zavrčel na něho. Super, budu příčinou nesvárů v rodině, ale pro jeho záchranu cokoliv. I když bych to raději přešla bez toho.

„Tati, nech je být, prosím. Zastavím tě silou, když to bude třeba.“ Nebojácně a odhodlaně jsem se na něj podívala. Janee si stoupla vedle mě, i když bych spíše chránila já ji. Když jsme trénovaly v boji, vždy jsem ji přeprala.

Viděla jsem, jak taťkovi šrotuje v hlavě, když se na něj podíval až s moc velkým klidem. „Už nikdy se s ní neuvidíš!“ Popadl mě za předloktí a táhnul mě za sebou jako kus hadru. Janee šla za námi a probodávala taťku zlobným pohledem, ale ve tváři byly i známky toho, jak trpí.

Po chvilce jsem se už taťkovi nevzpírala. Trpěla jsem s každým dalším krokem. Věděla jsem, že taťka to dodrží. Rvalo mi to srdce na malinkaté kousíčky, ale bránila jsem se tomu. Nemohla jsem brečet, ale vnímala jsem, jak mnou cloumá něco, co moc dobře neznám. Vztek. Já nikdy nebyla ta vzteklá. Vždycky jsem byla ta malá hodná holčička, ale vzteklá? Nikdy!

„Sakra, pusť mě už!“ rozkřikla jsem se na taťku a prudce jsem se mu vyškubla. Doběhla jsem k Janee, k mé jediné opoře, a ta nás přenesla domů. Přímo do našeho pokoje. Rozutekla jsem se do koupelny a za sebou zamkla. Sedla jsem si ke kraji vany a brečela a brečela a brečela.

Autor: AndyBCullen (Shrnutí povídek), Jane006, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čarodějky II. - 6. kapitola: