Znovu jsem zasyčela bolestí, jakmile jsem narazila do stěny, a pochopila, že bych měla zahnout. V té tmě se mi motala hlava. Došlo mi, že by se kolem mne už dávno mělo mírně rozjasnit a oči by měly přivyknout temnotě, ale nic takového se nestalo. Zařvala jsem bolestí a začala sténat a kňučet, když se přede mnou objevily schody a já se na nich natáhla. Aby toho už však nebylo takhle dost, křuplo mi v noze. Nyní se v ní rozlévala ostrá řezavá bolest.
27.05.2012 (11:30) • AlliceVolturiCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1896×
Ohlédla jsem se. Něco mne pronásledovalo.
V tu chvíli se něco v mé mysli rozjelo naplno. Věděla jsem přesně co udělat. Dala jsem se do běhu a o pár metrů dál jsem skočila. Proletěla jsem chladným, mrazícím vzduchem, vítr mě šlehal do tváře. Nestudilo to. Ani nepálilo.
Jakmile jsem dopadla na větev uprostřed stromu, poznala jsem, že mé výpočty nebyly správné. Větev pode mnou praskla a zřítila se. Krátce jsem proletěla vzduchem a jako kočka se zachytila větve, která byla nyní nade mnou.
Pod stromem se objevil vetřelec. Zhoupla jsem se na větvi a hlavou dolů padala. Zem se nepříjemně blížila. Přinutila jsem své tělo, aby zahnulo malinko nalevo.
Lesem se jako ozvěnou šířil zvuk dvou narážejících kamenů. Mé tělo strhlo vetřelce k zemi. A v tu chvíli se moje rty dotknuly jeho krku. Nekously. Ale políbily.
„Edwarde!“ zašeptala jsem.
A sen se změnil.
Běžela jsem dlouhou temnou chodbou. Neviděla jsem na krok, protože celé toto místo obepínala temnota. Klopýtala jsem a párkrát se mi stalo, že jsem upadla.
„Au!“ Ticho proťal můj výkřik již poněkolikáté. Au au au. Roztřásla jsem se strachy, když se kolem mne opět rozezněla ozvěna.
Snažila jsem se nevnímat bolest ve zkrvavených dlaních, zvedla se na nohy a běžela dál.
Znovu jsem zasyčela bolestí, jakmile jsem narazila do stěny, a pochopila, že bych měla zahnout. V té tmě se mi motala hlava. Došlo mi, že by se kolem mne už dávno mělo mírně rozjasnit a oči by měly přivyknout temnotě, ale nic takového se nestalo.
Zařvala jsem bolestí a začala sténat a kňučet, když se přede mnou objevily schody a já se na nich natáhla. Aby toho už však nebylo takhle dost, křuplo mi v noze. Nyní se v ní rozlévala ostrá řezavá bolest.
Přes protesty celého mého těla jsem se podepřela na rukou a plazila se po schodech nahoru. Ošívala jsem se. Měla jsem pocit, že mne někdo pozoruje a náramně se baví mým počínáním.
Ocitla jsem se na rovné ploše. Schody jsem nechala dávno za sebou a vyhrabala jsem se na nohy –
Sen byl přerušen. Víčka však byla stále příliš těžká, než abych je byla schopna otevřít. A příčina mého probuzení?
„Victorie!“ ozval se známý hlas nedaleko mne. Odkud jsem ho ale znala? Byl… jiný, než jsem si ho pamatovala, ale komu patřil?
„Co se děje?“ štěkla Victoria.
„Dostihli nás. Tedy – jsou nedaleko!“ opravil se neznámý. Nastalo ticho.
„Jak daleko?“
„Sto kilometrů.“
Další věta, kterou vyslovila Victoria, zřejmě neměla patřit nikomu. „Jak to, že jsem je nevycítila?“ ptala se sama sebe. „Budu se muset lépe soustředit!“ předsevzala si a okamžitě přikázala neznámému muži: „Vezmi ji! Vím o jiném, lepším místě!“
„Já se té děvky ani nedotknu!“ protestoval.
„Dělej!“ zařvala. O chvíli později jsem na své pokožce ucítila ledový stisk. Někdo se rozeběhl příšernou rychlostí, ze které se mi zvedal žaludek. Pak mě opět pohltila temnota.
Můj sen pokračoval.
Snažila jsem se ignorovat palčivou bolest. Cítila jsem, jak se mi prasklá kost ještě víc rozdírá a jak dře maso okolo sebe. Do očí mi vhrkly již dávno připravené slzy a vylily se na tvář. Začala jsem úpěnlivě vzlykat, ale věděla jsem, že se nesmím zastavit.
A pak jsem konečně doběhla k cíli, před kterým jsem se natáhla.
Na celé mé tělo dolehla únava a bolest v noze byla ještě nesnesitelnější. Do nosu mě štípal pach krve – jak té mé, tak i cizí. Klížily se mi oči a já měla pocit, že únavou padnu a omdlím. Může člověk vůbec omdlít ve snu?
Zvedla jsem se na kolena, protože jsem věděla, že víc nezvládnu. Už takhle jsem se musela ohromně přemáhat. Mé oči se setkaly s jejími. Nebo snad s jeho? Hnědé oči. Přesně jako ty mé. Zalité slzami.
Natáhla jsem ruce před sebe ve snaze to obejmout. A právě v tu chvíli všechno mé odhodlání opadlo a já se sesula tváří k zemi… a omdlela.
Ve skutečnosti jsem však neomdlela, nýbrž probudila se. Opět jsem měla těžká víčka. A přemáhala se, abych je dokázala otevřít. Chvíli se mi nedařilo.
„Hej, Victorie?“ ozval se tentýž hlas, který jsem slyšela i před tím. „Nespí nějak dlouho? Už jsou to tři dny!“
„Možná jsem ji praštila příliš,“ zauvažovala. „Možná umře a my už se s ní nebudeme muset tahat!“ Ozval se ostrý chechot. „Postarej se o ni – já si jdu zalovit!“ řekla po chvíli.
„No a já jdu s tebou!“ rozhodl.
„A kdo ji bude hlídat?“
Na to odpověděl jen tichým a sotva slyšitelným aha. Jak je možné, že neslyšela, že se probouzím? blesklo mi v hlavě. Ale to nebylo zrovna to, co by mě mělo trápit vzhledem k tomu, že mě právě unesla Victoria.
Konečně se mi podařilo otevřít oči.
„Tak ses probudila, co?“ vyjel po mně ostrým hlasem. Stále ještě jsem viděla rozmazaně, takže se mi nepodařilo zjistit, kdo to je. Jakmile jsem ho spatřila, vyjekla jsem. „Překvapená?“ neodpustil si.
Trvalo mi dlouho, než jsem našla hlas. Mezitím jsem na něj bez činu zírala. Na něj a do jeho rudých očí. Na jeho bledou pleť! Ach, pane Bože!
„Dominiku…“ zašeptala jsem.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: AlliceVolturiCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Čas je jen slovo - 19. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!