Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čas letí včera 6. kapitola

26.07.2022 (09:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 4426×

6. kapitola

Bella

Už bych nejspíš ani nespočítala, kolik prvních školních dnů jsem od své smrti na pláni zažila. Přestala jsem to vnímat a pomalu, ale jistě začínala propadat beznaději. Zkusila jsem totiž jít ve svých stopách, i dělat pravý opak toho, co jsem kdysi udělala. Málem jsem dokonce vyjela po Jacobovi a dělala i nedělala jsem i řadu jiných šíleností, o kterých už nemá cenu spekulovat, protože beztak nikam nevedly. A to vše jen proto, že jsem se pokoušela změnit osud.

Už odmalička nám obvykle vštěpují, že to udělat nelze. Že je vše dopředu napsáno v jakési knize osudu. Já teda nikdy v nic takového nevěřila. Asi, jsem vlastně nevěřila v nic. A už jen uvěřit na upíry a vlkodlaky mě stálo opravdu hodně úsilí, jenže to, co vidíte na vlastní oči, můžete zpochybňovat jen těžko. Ale osud? Na ten se nedá sáhnout, nemůže vás kousnout, ani jinak poranit. Leda hodně metaforicky vzato, ale tahle časová smyčka zkrátka nebere konce, ať dělám cokoli.  

Je to jako navždy bloudit labyrintem, kde je sice plno zatáček a plno možností, co udělat nebo neudělat a jak prožít tenhle den, ale stejně vždycky skončím tam, kde jsem začala, tak jaká je pointa? Co to má za smysl? Mám snad pochopit, že osudu zkrátka nelze utéct? Dobře, no, to bych nejspíš akceptovat dokázala, protože když jsem umírala, sice jsem všeho litovala, ale byla jsem ochotná to akceptovat už kvůli faktu, že Reneesmé přežila. Samozřejmě jsem se nedokázala smířit s tím, že vyjma Jacoba už na světě chudák malá nikoho nemá, ale byla jsem si jistá tím, že on pro ni udělá všechno, co bude v jeho silách, aby jí to vynahradil. Měla bych tudíž cítit jakýsi mír a prostě umřít.

V nebe, nebo peklo jsem samozřejmě taktéž nikdy nevěřila, ale jako člověk jsem tak nějak doufala, že něco prostě je a že to není prostě tak, že vám dojdou baterky, vše se vypne a vy prostě najednou nejste. Jako upír jsem před sebou měla celou věčnost a nebyl tudíž důvod to řešit a přesto teď sedím na břehu jezera, kde došlo k oné bitvě s Volturiovými a dumám nad tím.

Den samozřejmě začal jako obvykle. Probudila jsem se s křikem, táta mě utěšoval a pak poslal do školy. Už kvůli němu jsem se sice tvářila, jakože tam jedu, ale skutečnost byla jiná. Jela jsem sem, sedla si na břeh a rozplakala se nad svou nešťastnou situací, která zkrátka nebrala konce, i když to byla učiněná muka.

Tak nějak jsem doufala, že tady, na místě, kde vše začalo, snad najdu nějakou odpověď, ale i kdybych si svůj lidský mozek trápila sebevíc, na žádné řešení téhle situace jsem přijít nedokázala.

Samozřejmě to tu nevypadalo jako tenkrát. Na to bylo špatné roční období. Led vystřídala voda a namísto sněhu tu všechno kvetlo, takže kdyby byly okolnosti mé návštěvy jiné, pravděpodobně by se mi tu i líbilo. Navíc jsem dobře věděla, že s cestou zpátky, která byla pro člověka přeci jen kapánek namáhavá, jsem se zabývat nemusela, protože tu stačí počkat do půlnoci a rázem budu zase zpátky u sebe v posteli. I tak jsem tu už ale byla několik hodin.

Těšila jsem se na západ slunce, protože tady musí vypadat opravdu krásně. Navíc to jen dokazuje, že tu už žádné malé, natož velké radosti nemám, tak co je tohle za svět? Co je to za druhou šanci, když pro mě představuje jen a jen utrpení?

Vzpomínala jsem na tu bytost, co se mi tehdy zjevila. Na to, jak ji obklopovala jakási nadpozemsky krásná záře, která mě oslnila natolik, že jsem si nemohla být jistá tím, zda se jedná o muže, či ženu. Samozřejmě jsem se zprvu domnívala, že jde o pouhou halucinaci, jakýsi výplod mé umírající mysli, ale jakmile jsem ucítila její teplý dotek na mé kůži, už jsem o její skutečnosti zase tolik nepochybovala.

„Dáme ti ještě jednu šanci. Jen jednu. Vrátíš se zpátky, tam kde vše začalo. Napravíš to, zvolíš si jinak a pokud možno lépe…“ zněla mi její slova bezustání v hlavě, jako kdyby to bylo včera, což sice technicky vzato bylo, akorát těch dnešků mezitím bylo už jaksi moc.

Nelhala, dala mi šanci a poslala mě zpátky, tam kde vše začalo a já poznala Edwarda. Už ten první den jsem v tom totiž byla až po uši a zamilovala se do něj na první pohled. Vše co se stalo pak mě v mém přesvědčení, že on je pro mě ten jediný, akorát tak utvrdilo. Dá se tedy říct, že to byl jakýsi domino efekt, co začal právě v tento den a dovedl mě až na zledovatělou pláň.

Samozřejmě jsem se taky ocitla ve svém starém těle i životě, přesně jak řekla, což bylo obtížné, protože už jsem zapomněla, jaké to bylo být člověk, ale že bych dostala příležitost znovu prožít ty dny a změnit běh věcí se podle mě říci nedá. Jak by to taky bylo možné, když jsem uvízla v téhle nekonečné časové smyčce, že?

„To co změníš v minulosti, však ovlivní nejen tvoji budoucnost, tak buď opatrná a svou budoucnost si zvol moudře, protože jakmile se čas srovná, bude všechno jinak pro mnoho z vás,“ varovala mě sice, ale kdy se jako ten čas sakra srovná? Co pro to mám udělat?

Vždyť jsem už vyzkoušela bezpočet scénářů a nic se nezměnilo, den začal znovu. Pokud má tedy tahle událost jen jedno jediné správné řešení a rozhodnutí, co musím učinit, tak které to je? Mám totiž pocit, že už jsem vyčerpala veškeré své možnosti a výsledek? Nic! To sakra není vůbec fér!

Najednou jsem měla chuť se vším skoncovat a hlavně s tímhle dnem. Slunce už beztak pomalu zapadalo a svět kolem se propadal do tmy. Mé lidské oči už tudíž nebyly schopné rozpoznat skoro nic. Navzdory chladu jsem se alespoň částečně vysvlékla a vrhla se střemhlav do hlubin jezera, protože žádné nastydnutí nebudu nucena řešit. A když tam někde utonu, bude to jen jako bych zmáčkla tlačítko restart. Pak se zase s křikem probudím ve svém pokoji a hlavně v posteli, ve které se budu moci ze vší té námahy a psychické únavy jak se patří prospat. Což sice taky nikam nevede, ale ani to ničemu neškodí…

Z každým pro mě dosti namáhavým tempem, které jsem učinila, abych se ocitla ve středu jezera, jakoby ze mě spadl kousíček mé frustrace pramenící nejen z této situace, ale i mé věčné samoty. I když kolem mě totiž bylo plno lidí, nikdo mě neposlouchal a hlavně nechápal. Jen Carlisle, i když ten mě taky jen vyslechl, ale nepochopil a to jsem mu přitom upřímně vylíčila celý svůj příběh. Než jsem však po své návštěvě u něj stačila opustit nemocnici, vrhlo se na mě asi tucet zřízenců a nacpali mě do svěrací kazajky. To jako zážitek taky nebylo nic moc, ale rozhodně se mi dostalo poučení, že vykládat to někomu nemá smysl, protože to zkrátka nikdo nepochopí.

Plavala jsem a plavala… Tělo už ztrácelo sílu, srdce mi zběsile tlouklo a každičký můj nádech mě bolel víc a víc. To znamenalo, že se konečně blížím k vrcholu svých sil. Zastavila jsem se proto a jen se položila na hladinu. Hleděla jsem na právě vycházející měsíc, hlavu ponořenou až po uši a jen sem tam jsem kopala nohama, abych se udržela nad vodou, i když mi bylo jasné, že dříve či později s tím přestanu a spokojeně utonu v tmavých hlubinách. Už totiž nebylo cesty zpět.

Zavřela jsem oči a chystala se k poslednímu nádechu, když v tom jsem i skrze zavřená víčka zahlédla světlo. Líně jsem je zase otevřela a tam, vysoko na obloze, jako bych znovu zahlédla tu bytost, která to všechno spískala. Možná jsem si to ale jenom představovala, protože jsem někomu potřebovala od srdce vynadat, nebo mi ta situace jen připomněla ten den, protože tady to začalo a teď taktéž umírám a v hlavě mám jen jednu jedinou myšlenku, a sice že to zkrátka není ani trochu fér…

„Řekli jste, že mi dáváte druhou šanci, ale co je to za šanci, když se každý den vrátí čas zase na začátek?“ ptala jsem se jí velice tiše, protože i můj hlas byl pro dnešek dosti vyčerpaný.

Odpověď samozřejmě nepřišla, ale i tak jsem pokračovala v mluvení, ačkoli jsem si nebyla jistá, zda to skutečně je ta samá bytost, či jen měsíc, nebo hůř, výplod mé fantazie a toužebného přání.

„Šílím z toho a radši bych znovu umírala na té zamrzlé pláni s pocitem, že Nessie je živá, i když my ostatní ne, protože do toho každý šel zcela dobrovolně, než prožívala další sérii nikdy nekončící a nikam nevedoucích dnů. To je pro mě totiž mučení… To je peklo a ne život…“ sdělila jsem jí a vzápětí se nad svými vlastními slovy poněkud zarazila, neboť tohle je možná konečně ta odpověď, co celou dobu marně hledám.

On totiž vlastně nikdo neříkal, že je tahle bytost anděl, takže možná, jsem celou dobu v pekle. Sice si nemyslím, že bych kdy udělala něco, čím bych si jej vyloženě zasloužila, ale každý upír do něj musí zákonitě přijít, alespoň podle Edwarda určitě a co já vím, třeba je to i pravda…

Ta září obklopená bytost se v ten moment mírně pousmála, jako kdyby mi snad četla myšlenky, ale netušila jsem, zda tak činí proto, aby mě uchlácholila, nebo jím jen naopak oceňovala můj důvtip, že jsem na to konečně kápla, ale jedno vím, naskočila mi z toho husí kůže.

Než jsem však stačila cokoli dalšího udělat, nebo říci, cosi se omotalo kolem mého těla a já taktak stačila vykřiknout, i když jen napůl, protože vzápětí už mě to něco stáhlo dolů pod hladinu. Vše kolem mě se propadlo do neproniknutelné tmy a já ztratila vědomí jako už kolikrát předtím, avšak tentokrát, jako by něco bylo jinak, ale nevěděla jsem co…

Tak, to bylo ono. Snad nejste zklamaní a třeba se najde někdo, kdo na to naváže, protože by byla škoda, nechat ji nedokončenou...

Vaše Chloe.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čas letí včera 6. kapitola: