Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Časová osa - 1. kapitola

27.09.2013 (15:00) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1590×

Nedokázala jsem to už déle vydržet. Vyběhla jsem prvními dveřmi, které mi přišly pod ruku, a utíkala, co nejdále to šlo. Nevnímala jsem nikoho a nic okolo sebe, chtěla jsem jen utéct – ostatně stejně jako každý den. Tenhle čas pro mě byl ten nejhorší, nehledě na číhající nebezpečí, o to tu teď nešlo. Dobře, možná šlo, ale to už byla moje starost, i když se o to všichni zajímali a chtěli mi jakkoli pomoci. Jaká to ironie, když by všichni spíše přede mnou měli utíkat.

Po několika dlouhých minutách jsem konečně zastavila na své oblíbené louce a stulila se do klubíčka. Možná se tomu nedalo ani říkat louka, ale já tohle místo milovala už od malička. Bylo to moje jediné místo, které nikdo nezná a nikdy ani znát nebude. Bylo jen moje.

Sebevíc jsem chtěla zapomenout na dnešní den, nešlo to. Obličeje známých spolužáků se objevily v myšlenkách a nemínily mě nechat na chvíli oddechnout.

„Rušný den?“ dotázal se dotěrný lísavý hlas. Zmínila jsem, že ta louka je jen moje? No, tak jsem se trochu spletla. Je naše.

„Vypadni, nechci tě teď vidět,“ špitla jsem, ale i přesto do toho vložila veškerou zlost a bezmocnost, která mě dnes dokázala kompletně vyděsit.

„To je mi totálně jedno a ty to moc dobře víš,“ odvětil a posadil se vedle mě. Sice nezaujal stejnou pozici jako já, ale mohla jsem jistě zahlédnout tu známou bolest ve fialových očích. Každým dnem jsem ji vídala v zrcadle, kdykoliv jsem se do něj podívala.

„Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se raději a zkoušela opět najít svůj hlas. Čím více jsem se uklidňovala, tím více se louka zbarvovala do barvy, jakou jsem právě měla auru. Ještě před chvíli byla sytě rudá, ale pomalu začínala ta sytost klesat a já mohla poklidně sledovat měnící se okolí.

„Meli, myslím to vážně,“ dodala jsem po chvíli, kdy nic neříkal. Jen nečinně seděl a koukal do dálky. Mohla jsem si jen představit, jakou barvu musí vidět on a i přesto bych to nemohla vědět jistě.

„Nejsem v pohodě,“ odvětil, pootočil se na mě a tentokrát se mi díval do očí. „Proč se mě na to pořád ptáš? Pořád máš jenom nějaký otázky, proč jednou nemůžu být já ten, který má otázky?“ vyhrkl, ale vzápětí jen poraženě povzdechl a nechal spadnout hlavu mezi kolena. „Promiň,“ zamumlal omluvně.

Musela jsem se nad jeho osobností pousmát. Tohle byl ten Melichior, kterého jsem vždycky měla ráda, a o kterého jsem se mohla v jakékoli situaci opřít. „Máš pravdu,“ přitakala jsem strnule. „Nijak ti nepomáhám, zatímco ty mi pomáháš vždycky,“ rozvedla jsem svou krátkou odpověď a doufala, že se zrovna teď nebude chtít bavit o tom, kdo má pravdu.

„Ty to asi nechápeš,“ pronesl ironicky. „Celá škola se jen hemží takovými, jako jsme my, a my si tu jen tak sedíme a brečíme nad rozlitým mlékem. S tím už nic neuděláš, tak to bylo daný, tak to je,“ mírně se pousmál potemnělým úsměvem, koutky úst se jen lehce zvedly směrem vzhůru. V očích měl stále tu stejnou emoci, tentokrát se k ní však přidala další a temnější.

„Hej,“ zašeptala jsem, pomalu ho pohladila po ruce a jen sledovala, jak se vše dává do pořádku. „Budeme v pořádku,“ odpřísáhla jsem. „Udělám, co je v mých silách,“ dodala jsem tiše. „Slibuji.“

Mel se jen rozesmál, přičemž jsem se já naopak zamračila. Někdy jsem jeho smysl pro humor absolutně vůbec nechápala. Jakmile ale zahlédl můj výraz, smích ve vteřině ustal. „To jen, že mě nikdy nenecháš něco udělat,“ vysvětlil.

„Jsem tu pro tebe, na ničem jiném nezáleží.“ Opatrně jsem ho objala okolo krku, poslouchala jeho zrychlené srdce rychle tlučící do jeho žeber.

„Někdy zapomínám, že tu nikoho jiného nemám,“ pronesl smutně. Pomalu jsem se odtáhla a opět se věnovala svým skrčeným nohám a lesu rozprostírající se všude okolo nás.

„Nemůžeme tu ale zůstat napořád,“ namítla jsem. Ne, že bych tu zůstat nechtěla, šlo tu však o jisté povinnosti.

„Můžeme,“ odpověděl stručně. Prudce mě chytil za ruce, až mě v nich zabolelo a naléhavě se mi zahleděl do očí stejné barvy jako jeho. „Bello, nemusíme se tam vracet,“ naléhal, zatímco jsem zamítavě kroutila hlavou.

„Nejde to,“ špitla jsem. „Někdo nás chce zabít a my nemůžeme zůstat na jednom místě delší dobu. I tady už je to nebezpečný. Vídám tu,“ zarazila jsem, pomalu se porozhlédla okolo sebe a ztišila hlas. „Vidím věci. Není to nikdo jako my. Ani jako oni. Já... bojím se jich, Meli,“ objasnila jsem své obavy, očima stále těkala kolem dokola. Psychická i fyzická ochrana sice stále fungovala, ale už jsem si tu nepřipadala tak bezpečně, jako jindy.

„Nikdo nám neublíží. Ne, když budeme spolu,“ zamítl okamžitě. Stejně, jako já před chvílí, se rozhlédl, ale on samozřejmě nic neviděl. To jen já měla ten pocit, že nás někdo sleduje. Najednou však okolo jednoho z mnoha stromů proběhla nějaká bytost. Člověk to být nemohl, tak tichý může být jedině někdo zlý. Melichiar ztuhl, postavil se a pomohl mi udělat to samé.

„Mysím, že se raději vrátíme.“ Hlas se mu strachem třásl, stejně tak i jeho ruce. Další postava proběhla kousek od nás. „Hned,“ rozkázal a rozběhl se pryč se mnou v patách.

„Počkej!“ křičela jsem po něm, ale on se po mně ani neohlédnul a utíkal dál. Jenže já najednou běžet nemohla. Byla jsem totálně vyčerpaná a tělo mě pomalu přestávalo poslouchat. „Ne!“ zakřičela jsem zoufale, když mě někdo za vlasy táhl zpátky směrem dozadu, pryč od Melichiara. Ten se zastavil a konečně se na mě podíval. V očích se mu zračil strach z neznámého a odhodlanost.

„Bello!“ vyhrkl, rozhodnutý mě zachránit, ať už se dělo cokoli. Ale já to nemohla dopustit. Nechtěla jsem, aby se mu něco stalo. To já bych měla být ta, které někdo ublíží. On musí žít dál. Tak mi to řekli.

„Ne! Uteč!“ oponovala jsem mu, snažíc se dostat z pevného sevření té neznámé bytosti. Kopala jsem nohama na všechny různé strany a nemohla uvěřit, když jsem se konečně trefila. Bohužel jsem nebyla jediná, která trefila cíl. Někdo další mě udeřil zezadu do hlavy a mně se objevily mžitky před očima. „Uteč,“ snažila jsem se zakřičet znovu, ale hlas mě zradil. Jediné, co jsme dokázala vyslovit, byl pouhý šepot.

Celou scénu jsem pozorovala zpomaleně. Mel přiběhl ke dvěma neznámým útočníkům a ani na vteřinu nezaváhal. Pravou rukou udeřil do obličeje toho jednoho, zatímco nohou odkopl druhého. Oba však znovu vstali a rozběhli se přímo naproti němu. Chtěla jsem se zvednout a pomoct mu, ale na nic jsem se nezmohla. Jen jsem ležela na zemi a cítila krev proudící z mého těla pryč. Oči se mi samovolně zavřely a já ani nemohla vidět, co se děje. Mermomocí jsem se je snažila držet otevřené, ale bolest byla silnější.

Po chvíli mě někdo uchopil do náruče a utíkal se mnou někam pryč. Vše jsem sice vnímala, ale jen tak okrajově. Když se mi konečně podařilo alespoň pootevřít oči, zahlédla jsem jen temně fialové oči a triko potříštěné krví. Nebyla jsem si v tu dobu jistá, zda ta krev byla má, nebo něčí jiná, ale to mě nezajímalo.

„Neměl ses vracet,“ zamumlala jsem nejasně, ale dost srozumitelně na to, aby to dokázal pochopit. Nevěnoval mi jediný pohled, který by mohlo mnohé vysvětlit. Jen zrychlil svůj dosavadní běh, i když už skoro nemohl polapit dech. Bylo to na něj moc. Neměl se pro mě vracet.

„Jsme v tom spolu, ségra, už to konečně musíš pochopit,“ uklidnil mě tiše. 

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Časová osa - 1. kapitola: