Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 19. kapitola

10.11.2010 (11:30) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2855×

19. kapitola

> Erika Swan <

Tvrdě jsem narazila a propadala se do hlubin. Proč já se nenaučila plavat? Proklínala jsem se. Je se mnou konec? Najde mě někdo? Jen tak, tak jsem vyplavala nahoru a znovu se potápěla jako Titanic.

Pomoc! Prosila jsem v duchu kohokoliv. Pomalu se mi zavíraly oči a já ztrácela kyslík. Demetri, mil... Obklopila mě tma.

„Tak dýchej. Slyšíš?! Dýchej!“ někdo na mě křičel a svými ledovými rty se dotýkal těch mých, rukama se přitom opíral o má prsa. Ten dotyk byl příjemný.

Zvedl se mi žaludek a vyplivla jsem dotyčnému vodu do obličeje. Dlouho jsem ji vykašlávala, dokud mi nepadl pohled na mého zachránce. Měl husté hnědé vlasy, modré oči a velmi bledé, plné rty. Nebýt zadaná, vzala bych si číslo.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se hlubokým dospěláckým hlasem.

„Eh, asi jo. Díky.“ Pousmál se, čímž vytvořil úsměv i na mé tváři.

„Jak se jmenuješ?“

„Kus,“ plácla jsem hovadinu. Zrovna jsem přemýšlela, jaký je ten kluk kus a odkud ho vlastně znám. Byl mi šíleně povědomý. Nebyl to náhodou jeden ze striptérů v mém snu?

„Teda kus ne. Erika.“

„Těší mě. Já jsem Riley. Tak mě napadá, neznáme se?“

„Že jo?! Ale odkud?“

„Za boha si ani nevzpomenu. Třeseš se. Musí ti být zima. Promiň, nepomyslel jsem na to.“ Ach. Ten je tááák sladký.

„Zvládnu to. Akorát se musím dostat zase nějak nahoru.“ Pokoušela jsem se vstát, ale pravá noha mě zradila. Ozvala se ostrá bolest. Sykla jsem a přivolala tak jeho pozornost. Podívala jsem se na svou nohu a všimla si, že z ní stéká malinký pramínek krve. „Nemáš náhodou obvaz?“ Neodpovídal. „Riley,“ oslovila jsem ho a věnovala mu zlobný pohled. Díval se na mou nohu a silně funěl.

Začala jsem mít strach. A snad to bylo díky tomu strachu, či já nevím, ale vzpomněla jsem si, odkud ho znám. Chodila jsem na základku a často jsme s kamarádkami chodily koukat na kluky na střední, jak hrají fotbal. Jedním z fotbalistů byl i Riley. Hrozně se mi líbil a doslova jsem se za ním plazila. Byla jsem jako poblázněný fanoušek. Jenže on o mě nejevil žádný zájem. Byla jsem pro něj ještě dítě.

„Rileyánku,“ oslovila jsem ho přezdívkou, kterou ode mě nenáviděl. Říkala jsem mu tak. Bože, já jsem byla ale pitomá. Usmála jsem se nad svojí naivitou a sebevědomím.

Zpozorněl a propukl v hlasitý smích.

„Swanová, jak jsem na tebe mohl zapomenout,“ stále se smál, „v životě jsem nepotkal otravnější malou žábu.“

„Hele, zas tak malá už nejsem.“

„Ne, to ne. Vyrostla jsi a troufám si říct, že jsi krásná. Narostla ti prsa. Dorostly zuby. Pamatuju si, jak jsi mi do pití nalila ocet, abych se prý tolik nešklebil na Danielu Wiliamsovou, školní roštěnku. A nebo tvoje vražedné útoky, kdy jsi mě praštila do hlavy míčem, abych si konečně uvědomil, jak moc tě miluju.“

„To je tak trapný.“ Byla jsem neuvěřitelná vtěrka. Schovala jsme si obličej do dlaní a potichu se smála.

„Ale no tak. To nevadí. Přežil jsem to ve zdraví. Nebo pamatuješ, jak…“

„Dost. Stačí,“ zastavila jsem ho. Moc dobře jsem si pamatovala všechny vylomeniny a trapasy. Připomínat jsem to opravdu nepotřebovala. „Je mi zima. Musím zpátky k tátovi.“

„Uvidím tě ještě, prcku?“ V hlavě se mi objevil zklamaný obličej Demetriho.

Zavrtěla jsem záporně hlavou a musela snést zase jeho zklamaný výraz. Promiň, Rileyánku.

„Měj se.“ Zamávala jsem mu.

Dostala jsem se nahoru, ale že to byla fuška. Naproti mi běžel Charlie a pevně mě sevřel v náručí. Myslela jsem, že mi vytečou střeva a taky mě bolela prsa, jak mě pevně svíral. Samozřejmě se to neobešlo bez otázek, jak jsem se dostala ven z vody, a tak jsem musela vymyslet lež. Nenapadlo mě nic jiného chytrého než říct, že jsem se naučila v Itálii plavat. Sežrali to. Super. Jacob se mi vyhýbal obloukem. Radši. Ani se mu chudáčkovi nedivím.

Doma jsem nemohla usnout. Pořád mi v hlavě pohrával Rileyho úsměv a naše první setkání před pár lety, kdy jsem kolem něj procházela a omylem mu do rozkroku vylila čaj. Ještě že byl jen teplej. Myslím ten čaj.

Ráno na mě přišlo až moc brzo. Vyrazila jsem do koupelny a doufala, že na nikoho nenarazím.

„Eriko! Snídaně,“ zavolal mě táta.

Vzdala jsem sprchu, sešla dolů a viděla, jak už tam sedí, oba dva. Dívala jsem se na ně a nedávala pozor na cestu.

„Auč!“ sykla jsem. Uslyšela jsem zadržovaný smích.

„Zlato, ta lednička musí ještě něco vydržet. Nemůžu si dovolit kupovat novou, hlavně ne teď před svatbou.“

Sedla jsem si k nim.

„A máte datum?“ vyzvídala jsem.

„Za dva týdny.“ Vyprskla jsem čaj.

„Tak brzo?“

„Co ti vadí, Eri? Miluju ji. Není co řešit.“

„To jo, já jen. Nemám ještě dárek.“

„Nic mi nemusíš dávat. Stačí, že tam spolu s Bellou vůbec přijdete.“ Pousmál se. „Ale takovým Jaguárem bych nepohrdl.“

„Hm. A já snad kradu?“ V inzerátu jsem zahlédla světle zelenýho trabanta. Ten bude bohatě stačit, pomyslela jsem si s úlevou, že už nemusím hledat nic jiného.

***

Uběhl už týden. Přípravy byly v plném proudu. Obíhala jsem s tátou všechny obchody. Myslela jsem, že v nakupování jsou šílený jenom ženský, ale to jsem dosud zřejmě ještě neviděla nakupovat Charlieho. Hrůza. Nic mu nesedělo, ani nelíbilo. Nebo to spíš předstíral. Starouš.

Domu jsme se dostali až večer. Běžela jsem nahoru po schodech, dokud mě nezastavil Borat.

„Ty mít čas?“

„Ne,“ dala jsem se znovu do pohybu. Zastavila mě jeho ruka, která až moc pevně sevřela tu mou.

„Slyšela mě na chvilku,“ poprosil. Vzdala jsem to. „Nevědět co dělat s motýlky v břiše a asi milovat tebe.“ Motýlky v břiše? Vykulila jsem na něj svoje očky čočky a musela vypadat jako Afričan, co prvně v životě vidí sníh.

„Čauko,“ pozdravil někdo ve dveřích. Až teď mi došlo, že jsem je zapomněla zavřít. Stál v nich Riley s kšiltovkou I like true blood.

Super. Dva amanti v mém domě. Nepřidá se ještě někdo?

„Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš!“ zvolala další nečekaná návštěva. Že já vždycky něco nebo někoho přivolám, pomyslela jsem si zoufale.

> Demetri <

Seděl jsem na posteli ve svém pokoji a myslel na svou rošťu. Moc mi chyběla.

„Zas tu sedíš a blbě čučíš?“ Přisedl si ke mně Alec. „Už nevím co s tebou, kámo. Jsi ztracený případ.“

„Myslíš?“ pronesl jsem ironicky. Ironie byla v poslední době mým jediným přítelem.

„Co to držíš?“

„Eriky svetr. Pořád po ní voní. Připomíná mi ji.“

„Víš co, Demetri?“ Podíval jsem se na něj s nadějí, kterou tón jeho hlasu sliboval. „Jsi blbej.“ Hm, díky. „Ale myslím, že vím, jak zařídit, aby ses cítil líp.“

Protočil jsem očima a čekal, co z něj vypadne.

„Měl by sis ten svetr na sebe oblíknout. Takhle ji budeš cítit na sobě a nebude ti smutno.“

Chvíli jsem uvažoval nad jeho teorií a nakonec se rozhodl, že to udělám. Co tím ztratím? Nic. Oblíkl jsem si na sebe ten svetr fialovo-červené barvy. Šlo to ztěžka, protože Eri neměla svaly jako já. Pomáhalo to. Cítil jsem, jako by tu se mnou byla, jako bychom se znovu milovali.

Blesk! Cvaknula klapka od foťáku. To pako mě vyfotilo!

„Tohle půjde na Facebook,“ smál se a skákal s tím foťákem po celém pokoji.

„Dej to sem, Alecu!“ zavrčel jsem, vyskočil na nohy a hnal se za ním. Proletěli jsme snad celý hrad, až skončili u s. r. o. v hlavním sále.

Stočila se na mě veškerá pozornost. Na co čumí? Nedocházelo mi, dokud jsem si nevzpomněl, co že to vlastně mám na sobě. Paráda.

Alec se blbě ksichtil a posmíval se mi. Vyplázl na mě jazyk a s foťákem nad hlavou tančil něco, co zdaleka připomínalo breakdance.

„Ale hošani, uklidněte se,“ promluvil Aro a Alec přestal skákat. „Demetri, zůstaň. Potřebuju s tebou mluvit.“ Přikývl jsem a přistoupil k němu blíž. „Jde o Eriku, můj příteli. Je pryč už dlouho.“

„Jen pár dní. To nic neznamená.“ Víc než jeho jsem se snažil uchlácholit sám sebe.

„Možná. Avšak… Dávám ti dva týdny. Buď ji přivezeš zpátky a proměníš nebo ji nepřivezeš a já osobně navštívím Forks,“ vyslovil svou podmínku. Ta stará rašelina, pomyslel jsem si zlobně v duchu.

„Hned zítra odjíždím.“

„Fajn. A prokaž nám malou laskavost. Vem s sebou i Aleca, ten otravný chvost.“

„Ne! V žádným případě!“ ozval se. „Ne že by se mi po Eri nestýskalo, ale nechci opustit svoje andulky,“ řekl hrdě.

„Stejnak se ti o ně starám já,“ podotkl Marcus a dál nutil Felixe ochutnat koláčky, které celou noc zkoušel upéct.

„Protože mi je nechceš vrátit,“ fňukl znovu Alec. „Řekni mi aspoň, jak se má Pepinda?“

„Dobře. Myslíš si snad, že je žeru, či co?“

„Alecu, sbal si. Zítra vyrážíme,“ řekl jsem mu tvrdě a můj výraz odmítl jakékoliv námitky.

„Ach jo,“ povzdechl si.

***

Nasedli jsme do auta a mířili na letiště. Alec byl v náladě. Včera jenom bručel a dneska se smál jako člověk, kterému tajně do koláče vmísili mariánku.

„Proč se směješ?“ vyzvídal jsem.

„To nic.“ Bům!!! Za námi se ozvala strašná rána. Prudce jsem sešlápl brzy a podíval se za sebe. Z hradu se kouřilo.

„Alecu! Cos to udělal?!“

„Já? Nic,“ bránil se.

„Vyklop to!“ Usmíval se a poslal mi vzdušný polibek.

„Fajn, fajn,“ kapituloval, jakmile jsem mu předvedl nenávistný pohled ala želva ninja. „Když jsem ještě ráno šel na lov, procházel jsem kolem kuchyně a tam to krásně vonělo. Byly to Marcusovy koláčky. A já si vzpomněl, jak se ke mně hnusně chová a že mi nechce vrátit andulky. Přidal jsem do pece ohníček a vedle postavil nějaké bedny s benzínem. Však víš, ty stejné, které sebou bereme na mise na podpálení upírů. Tajně jsem doufal, že se oheň rozlehne, protože má Marcus sklerózu a na koláčky vždycky zapomene. A heleme se!“ zaradoval se. „Ono se to fakt povedlo!“ rozesmál se.

No, co jsem mu na to měl říct? Došla mi slova. On podpálil Volterru! Při představě, jak Arovi hoří copánky, které mu včera pletla Sulpícia, jsem se rozesmál taky.

„Je ti jasný, že tě zabije,“ promluvil jsem k němu.

„Už jsem přece mrtvý,“ křenil se.

„A je ti jasný, že to zřejmě schytaly i andulky?“

„Ups.“ Musel jsem se smát, jinak to prostě nešlo. Toho kdybychom poslali na pár dní ke Cullenovým, tak by se k nám Edward s Alici velmi ochotně a s radostí přidali sami.

***

Seděli jsme v letadle a Alec propukl v ječivý smích. Neměl jsem nervy na to, abych se ho zeptal, co se zase děje. Jenže nebyl by to on, kdyby se nevetřel sám a nepodělil se o senzační zprávu.

„Emmett mi poslal MMSku. Tohle musíš vidět. Nahrával Carlislea v práci,“ dál se rochnil.

Co asi tak může být zábavného na práci doktora, pomyslel jsem si a protočil očima. Poslední dobou protáčím očima nějak často. Tsss. Ještě mi to zůstane.

„Áááá! Né! Tak to je moc. Zabijte mě někdo!“

„Chceš říct tajemství, Alecsíku?“ Radostně přikývl. „Ty jsi mrtvej.“ Vyplázl na mě zelený jazyk, který se mu zbarvil, když cucal lízátko. Na obalu psali, že je extra kyselé, avšak Alecovi přišlo přehnaně sladký.

„Jdu na záchod.“

„Proč bys to dělal?“ zeptal jsem se šokovaně.

„Protože tam šla moc pěkná roštěnka.“ Mrkl na mě, zvedl se, rozepnul si trochu košili naklonil se ke mně. „Jak voním?“

„Po fialkách.“

„Tak to má být,“ pochválil sám sebe a už si to kráčel k té chudince.

Zavřel jsem oči a zaposlouchal se do písniček, které mi hrály v mp4. Úžasně jsem se u toho odreagoval, dokud se mi ale nevybila baterka.

„Do prčic!“ Že bych si půjčil tu Alecovu? Blesklo mi hlavou. Hm. Jsem to ale hlavička chytrá.

Zkontroloval jsem, zda nejde, a když si byl jistý, tak mu začal hrabat v batůžku. Jop. Našel jsem ji a k tomu i mobil. Zvědavost byla tentokrát silnější než já. Najel jsem v jeho mobilu na MMsky. Projížděl jsem jimi a narazil na tu od Emmetta. Dal jsem spustit a vyčkával, až naběhne.

Pokud jsem si až do téhle chvíle myslel, že je Carlisle suchar, tak teď už ne. Od zkouknutí tohohle videa jsem věděl, že mám nového idola.

Když jsem zpozoroval, že se Alec vrací, vrátil jsem mu všechny věci na místo a dělal jakoby nic.

„Dobrý?“ zeptal jsem se.

„Ne!“ zavrčel. „Alecsík nespolupracoval.“

„Je mi tě líto,“ řekl jsem soucitně, ale vzápětí se na celé letadlo rozesmál.

„Tupče! Nebo bych měl říct Svetříku?"

„Tu fotku chci zpátky."

„Ale jistě," sohlasil, „hned jak ji zveřejním na Facebooku," dodal potichu, ale dost zřetelně jsem ho slyšel. I přesto jsem tuhle bezvýchodnou konverzaci ukončil. Však já se pomstím.

Přistáli jsme v Port Angeles, odtud si koupili auto a mířili směr Forks. Jak asi bude Eri reagovat, až nás uvidí?

„Jak asi bude Eri reagovat, až nás uvidí?“ zeptal se na stejnou otázku, kterou jsem si v hlavě položil i já.

„Nevím, uvidíme.“

Ve Forks jsme se na adresu Swanovic rodinky pozeptali kolemjdoucích. Alec si mezitím stihl napsat číslo pár holek. Ten rozhodně nezahálí, Don Juan.

„Hele, to musí být ono.“ Zaparkoval jsem a vyšel z auta. Co bych měl říct? Aha. Jasně! Řeknu něco stylového.

Dveře byly zavřené, tak jsem zaklepal a po otevření dveří s úsměvem pronesl: „Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! Ups.“ Starou paní ze mě asi trefil šlak. „Pardon.“ Rychle jsem se vrátil do auta a sešlápl plyn.

„Co je?“ zeptal se mě.

„Ále. Omyl. Jedeme,“ rychle jsem to zamluvil a jel plnou rychlostí pryč.

„Hele, slyšíš to?“ Zaposlouchal jsem se pozorněji a uslyšel Eričin hlas.

Zaparkoval jsem, přesně odkud šel slyšet nejhlasitěji a vydal se do domu, kde už dveře byly otevřené.

Opakoval jsem rituál. Doufám, že tentokrát se to povede. To by mi scházelo, kdyby teď trefilo nějakého dědka.

„Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš!“ Eri na mě vyvalila oči a já si všiml, že tu není sama. Co je to za typana vedle Borata?

Na téhle kapitolce jsem si dala záležet, tak doufám, že se líbila.

P. S.: Ještě jedno luxusní video Carlislea mám na shrnutí. ;)

18. kapitola - 20. kapitola

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 19. kapitola: