Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čau, baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! - 7. kapitola

28.07.2010 (07:30) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3802×

„Neboj se. Všechno je už v pořádku,“ šeptal mi potichu Demetri a položil mě na postel.

„Odpočiň si,“ řekl mi hlasem plným starostí.

„Nechoď pryč.“ To bylo to jediné, na co jsem se zmohla.

Trvalo to, než se rozhodl, ale nakonec si ke mně lehl a objal mě. Najednou jsem se cítila v bezpečí. Víc jsem se k němu přitulila a slyšela, jak se ztěžka nadechuje.

7. kapitola

Erika Swan

Probudil mě až sluneční paprsek, který mi svítil do očí skrz okno. S velkým přemáháním jsem oči otevřela a snažila si vzpomenout, kde to jsem. Skleróza? V mým věku? Krasavec.

Avšak na největšího krasavce mi spočinul zrak až teď. Stál u okna a díval se z něj. Celý se třpytil. Třpytil? Jakto? Nádhera, úplně boží, pomyslela jsem si. Stál tam naprosto nehybně a usilovně o něčem přemýšlel. O čem? O mně? Doufám.

„Nostalgie?“ vyrušila jsem ho otázkou. Otočil se a usmál se.

„Já si nic moc o svém lidském životě nepamatuji. Není tudíž důvod,“ odpověděl mi zamyšleně a vydal se směrem ke mně.

„Záříš.“

„Jo, vysál jsem Copperfielda.“ Šklebil se. „Je to jedna z upírských záležitostí,“ mrknul na mě.

„Líbí se mi to. Jsi jako čerstvě vypraný Pervolem, akorát tě k tomu ještě naleštili,“ plácla jsem naprostou kravinu. Zase.

„Budu to brát jako kompliment,“ zasmál se a sedl ke mně na postel.

„Díky ti moc. Kdybys nepřišel, ani vlastně nevím, co by to se mnou udělalo,“ poděkovala jsem mu.

„Nemáš zač.“ Nepřítomně jezdil rukou po prostěradle a dělal jakési znaky.

„Jak se teď cítíš?“ zeptal se s malinkou jiskřičkou smutku. Zaleží mu na mně. To je pěkný a nečekaný. Neměla bych se nad tím rozplývat, každou chvilku může přijít ten okamžik a ze mě by už nemusel být člověk. A já bych toho chtěla ještě tolik stihnout.

„Bolest ustoupila, ale pořád mě zraňují vzpomínky, kdykoliv na to pomyslím. Každou chvilku jsem čekala, až mi prasknou kosti.“ Otřásla jsem se při té vzpomínce.

„Nepraskly by ti. Schopnost Jane fyzicky nezraňuje, ač nám to tak připadá. Je to pouze v naší hlavě. Ona nám bolest svojí mocí namluví a my máme pocit, že je to skutečné,“ vysvětlil mi.

„Aha. Stejně nechápu důvod jejího počínání,“ zavrtěla jsem nechápavě hlavou.

„Je mi to hrozně líto. Já jsem nečekal, že by to Jane udělala. Ona není zlá, je jenom do sebe zahleděná, a ani já si přesně nedokážu vysvětlit, proč to udělala,“ obhajoval ji. Paráda, nechodí spolu náhodou? A v tom mi to docvaklo.

„Myslím, že já už to vím,“ pronesla jsem stále šokovaná.

„Jo? A co teda?“ zeptal se se zájmem. Zvědavost z něj jenom soptila.

„No… já si teda myslí, že… že…“

„Rychleji by to nešlo?“ popohnal mě nedočkavě. Kdyby jen věděl, jak zrovna ne snadno se mi to říká.

„Prostě po tobě jede,“ řekla jsem asi až moc naštvaně.

„Jane? Po mně jede? Dobrý vtip.“ Začal se smát hurónským smíchem. Divím se, že se nepočůral. Čůrají vůbec upíři? Myslím, že ne. Jsou přece mrtvý, i když mi Demetri svým smíchem přijde hrozně lidský.

Když Demetri zpozoroval můj vážný pohled a dovtípil se toho, že to zřejmě myslím vážně, přestál se smát a ztuhl.

„A do prdele!“ vyletělo z něj.

„Jo, tu ona velkou má,“ dodala jsem potichu. Uvnitř mě to vařilo. Copak jsem žárlila? Pche! Není důvod. Nebo jo?

„Nemyslel jsem Jane, ale že mi to nedocvaklo. Její chování vůči mně se poslední dobou změnilo k lepšímu a není na mě tak jedovatá jako na ostatní.“ Stále hloubavě přemýšlel.

„Jasňačka. A nezapomeň na tu žárlivou scénu, když jsi jí nedovolil mě odkrouhnout?“

„Odkrouhnout?“ zeptal se nechápavě.

„Zabít, zavraždit, poslat pod kytičky,“ vysvětlila jsem mu.

„Jo ták. Tak to jo,“ došlo mu to. „Žárlivou scénu? Ona žárlý na tebe? Proč?“

„Taky by mě to upřímně zajímalo. Možná, že mi věnuješ až přespříliš pozornosti a jí žádnou. Měl bys vyrovnat skóre.“

„Zapomeň! Ani mě nehne. Jane je na mě moc… moc… jak bych to řekl…“

„Nepanenská?“ vložila jsem se do toho.

„Přesně tak.“ Usmál se na mě pokřiveně.

„Co budeme dělat?“ optala jsem se ho a vyčkávala, co na mě vymyslí.

„Co bys ráda?“ zeptal se zaraženě.

„Asi nejdřív sprchu,“ řekla jsem rozhodně.

„Mám jít s tebou? To víš, Jane může být všude a tam mě zrovna čekat nebude,“ dusil v sobě smích.

„Ne, díky, Jahů… zvládnu to sama.“ Snažila jsem se rychle dostat do koupelny, aby se na nic neptal. Pozdě. Už tam stál. Opřený o zeď jednou rukou.

„Jednou přijdu na to, co znamená to tvoje Jahů, kterým mě oslovuješ,“ zašeptal mi do ucha.

Přeběhl mi mráz po zádech.

„D–d-dovolíš?“ vykoktala jsem ze sebe. Pousmál se a jednou rukou mě chytil kolem pasu. Druhou přejížděl po mojí tváři a čelisti. Přesunul ji pod bradu a nazvedl mi obličej tak, že se nám rty skoro dotýkaly. Lehce jsem je pootevřela. Vzduch dýchaný nosem mi už zdaleka nestačil.

„Co to znamená?“ zašeptal mi do úst a já ochutnala jeho velmi příjemný dech. Ááá! Ještě chvilku a podlomí se mi kolena.

„J–j–já ti to už ř-řekla,“ koktání mě neopustilo.

„Myslíš, že jsem ti na to skočil?“ Mohl jsi mi to přece ulehčit, ne?!

„Ano,“ odpověděla jsem. Pozvedl obočí. „Ne?“ opravila jsem se. Usmál se na důkaz souhlasu.

„Správně,“ řekl a jemně mi okusoval dolní ret. Kolena. Kolena. Kolena. Doufám, že mají i upířího ortopeda.

Nechal toho a se zavřenýma očima se zhluboka nadechl. Otevřel oči. Podíval se na mě. Čekal. Pravděpodobně až se mi uklidní tlukot srdce. To se načekáš, Jahůdko.

„Co je?“ vyhrkla jsem bez rozmyšlení.

„Měla bys jít do sprchy. Seženu ti nějaké čisté oblečení,“ odbyl mě tvrdě.

„Demetri, co se stalo?“ nenechala jsem toho.

„Nic. Jen jsem si teď představil, jak ochutnávám tvoji krev. Moje zuby zarážející do tvého krku. Nemohl jsem v myšlenkách přestat,“ vysvětlil mi. Podíval se na mě hladově?

„No tě pic, tak do toho. Ať je už konec těch stálých obav o můj život,“ promluvila jsem na něj se vztyčenou hlavou. Slzy jsem měla na krajíčku.

Ajaj. Vrátil se zpátky ke mně. Jeho pohled mě propaloval. Díval se mi přímo do očí a já jemu rovněž. Byl už u mě, když mi vzal oběma rukama hlavu do dlaní a surově mě políbil.

Svoje ruce jsem mu zamotala do vlasů a přitahovala si ho blíž. Pevně mě držel. Chvílemi víc, než bylo nutné a já pocítila bolest, kromě nedostatku vzduchu.

„V–vzduch,“ povedlo se mi říct mezi těmi polibky. Okamžitě toho nechal. Opřel se čelem o to moje a hluboce oddechoval.

„Neřekla jsem, abys přestal, jenom, abys mě nechal se nadechnout,“ vyhrkla jsem na něj odhodlaně a znovu ho políbila. Zapojil se taky. Popadl mě do náruče. Přesunul své polibky na můj krk a tím mě nechal se nadechnout. Celou mou váhu přenesl na jednu ruku a druhou si otevřel dveře. Kam, to jsem neměla čas vnímat. Postavil mě do sprchy. Aha, tak jsme teda v koupelně. Přerušil spojení našich rtů. Vyndal mé ruce ze svých vlasů.

„Osprchuj se. Dojdu ti pro oblečení. Nechci udělat nic, čeho bys mohla litovat, rošťo,“ jednoduše mě poslal k čertu a jen tak, jakoby se nechumelilo, si to odkráčel ke dveřím.

„Jdi se bodnout!“ vykřikla jsem na něj. Otočil se a zamračil na mě.

Po studené sprše jsem našla na posteli oblečení. Růžové? U máminy dělohy, co jsem komu kdy provedla tak zlého, že mě trestáš? Oblékla jsem si to „oblečení“, nevím jestli se tomu dá tak říkat, když je to růžové, a šla jsem prozkoumat nepřátelské území. Jen, co jsem otevřela dveře, zubil se na mě nějaký kluk.

„Erika! Erika ti řiká, aby ses svlíkla, kotě,“ zazpíval mi.

Demetri

„Jdi se bodnout!“ křikla na mě, když jsem odcházel. Pěkně se nabroukla, ale já musel odejít, než by se stalo něco, čeho by litovala ona nebo já. Jak to Cullen zvládá? Jak dokáže být Belle tak nablízku a nic jí neudělat? Jak se může tak ovládat? Erika mě přitahuje a hodně. Toužím po ní, ale když je u mě hodně blízko, stále tomu dominuje žízeň po její krvi.

Povzdechl jsem si.

„Baf!“ vylekal mě Alec.

„Kuř, buřte! Víš jak jsem se lekl?“ vyjel jsem na něj.

„Deme, chytly tě hemeroidy, bo co? My upíři se nemůžeme přece jen tak leknout.“ Alec se na mě podíval jak na blázna.

„Já to vím, jenom jsem byl duchem mimo.“ Kvůli Erice, komu jinému.

„Že by za to vše mohla DANA?"

„Kdože?“ Co to zas ten malý kripl mele?

„Demetriho anabolicky neúnavné afrodisiakum.“ Nechápavě jsem se na něj podíval. „Dobře, to nebylo vtipný, tak Demetriho amorem nakažená američanka.“ Můj nechápavý pohled ho neopouštěl. „Demetri, ulítly ti včely?! Erika. E jako eště uvidíš, R jako ri…“

„Jasný, chápu, nic už, prosím tě, neříkej,“ poprosil jsem ho.

„Nebo jí taky říkaj RVGčko - Rošťěnka Velkýho Gejzíra, mimochodem ten Velký gejzír, to se myslí tebe. Líbí se mi to víc,“ dodal a válel se smíchy po zemi.

„Vstaň, podlahu nepotřebujeme vyleštit tvým pláštěm. Copak se teď díky mně stala volterrskou atrakcí?“ Byl jsem tím jaksi zaskočen. To mi tak scházelo.

„Jo, na upíří zuby. Je velkej hit, kámo. Každej ji chce poznat, dokonce i Caius. Třeba se mu líbí,“ šťouchl do mě.

„Zavři zobák, Alecu!“ okřikl jsem ho. „Nemáš spíš náhodou nějaké oblečení, které bych jí mohl půjčit?“

„To se ptáš toho pravého, kámo. Pojď, dám ti ho, mám ho v pokoji.“

Šel jsem za Alecem a půjčil si od něj oblečení. Růžové? Nevím, jestli se jí to bude líbit, ale co holt nadělám. Alec si sem neustále vodí jen barbie, které pak vysaje. Tak nechoďte na Facebook a nepřidávejte si do přátel Jsem upír z Twiligt ságy. Ode mě to ale nemáte. Pššt.

Upírskou rychlostí jsem se vydal do jejího pokoje a položil oblečení na postel. Nemohl jsem přeslechnout její zpěv, který vycházel z koupelny.

„I like to move it, move it, you like to move it…“

Nádherný hlas. Vsadím se, že do toho musela i tančit. Hodně jsem se přemáhal, abych do koupelny nevešel. Podařilo se mi to. Vyskočil jsem oknem a šel si ulovit něco dobrého k snědku. Dneska to chce nějakého hipíka. Aspoň bych všechno neřešil a bral to s klidem. Moje kedlubna se však odmítala soustředit na cokoliv jiného kromě Eriky.

Když jsem se vrátil z lovu, na kterém si mě našla Jane, čekalo mě překvápko. Ze sálu, kde sídlí s.r.o. vycházel smích. Zvědavost mi nedala a já se šel podívat, co se děje.

Demetri, ty jeden kuse vola!