Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 30. díl

01.05.2011 (08:45) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1819×

„Co se stalo Angele?“ zeptala jsem se místo Edwarda já. Najednou se zamračila a usilovně se soustředila. Záhy zalapala po dechu a velmi smutnýma očima se podívala na mě. Nic nemusela říkat. Pochopila jsem.

„Už není co vidět, moc mě to mrzí,“ přiznala chmurným hlasem. Přičemž mě objala. Jen díky ní a Edwarda jsem se nesesunula k zemi. Zdálo se mi, že jsem spatřila hvězdy a černotu, která se okolo mě najednou rozprostírala.

Je to má vina, nepečovala jsem o ni tak, jak jsem měla. Žádnou jinou smysluplnou myšlenku jsem dát dohromady nedala. Hučelo mi v hlavě a ty bolestná slova zaplňovala mou mysl.

Slepě jsem se natiskla na Edwarda a nechala se utěšovat.

„Je to kvůli mně,“ šeptala jsem pořád dokola navzdory těm nesčetným, lichotivým slovům, kterým jsem byla zasypána. Nepřestával, i když mne uložil do mé postele. To jediné jsem nějak pochytila.

Jinak jsem nevnímala nic, co se okolo mě dělo, ani sebe jsem nijak výrazně nevnímala. Byla jsem až moc ponořená do vzpomínek. Vzpomínala jsem, uvažovala, co jsem špatně udělala a co to neštěstí z mé strany způsobilo. Výčitky svědomí bolely a bolela i představa, že nikdy více Angelu nespatřím.

Nevím, kolik uběhlo času, možná minuty, hodiny, dny. Shovívavě mě nechali samotnou truchlit, unášet se bolestí. Nemohla jsem jinak, než se nechat unášet svou vizí.

„Bello,“ oslovila mě Alice, když jednoho dne vstoupila do mého pokoje. „Bello, vzchop se trochu,“ dodala pochmurně, když ze mne nevyšla odpověď.

„Alice, běž pryč,“ řekla jsem zastřeným hlasem. Bylo velice zvláštní slyšet svůj hlas po takové době.

Oči Alice se nebezpečně blýskly. „Dobře, ale dovol mi ti něco říci. Minulost je minulost, je to sice moc smutné, ale jdeme dál. Uvědom si konečně, že ty žiješ!“ křičela na mě pobouřeně a vzápětí bouchla dveřmi.

Zprvu jsem byla dost zaskočená, a pak se ta zaskočenost proměnila v pohoršenost z její reakce a chtěla jsem se znovu ponořit do říše výčitků. Avšak uvědomila jsem si něco moc důležitého. Měla pravdu.

Nemůžu se tu jen tak litovat, je načase začít žít. Nenechám se od svého života odstrkovat. Odhodlaně jsem vstala z postele a došla do koupelny. Plán byl takový, že se upravím, zalovím si a informuju se, co se stalo, když jsem byla nepřítomna. Rozhodně jsem sestoupila do kuchyně a překvapivě nepotkala žádnou živou duši.

Razila jsem si cestu do lesa a nechala se zahltit svými instinkty. Ulovila jsem stádo losů, nebylo to sice nijak extra lahodné, ale lepší než vraždit, anebo býti vražděna tou bolestí. A ke své radosti jsem byla úplně čistá, bez poskvrnky.

Na cestě domů jsem si uvědomila, že vše okolo mě bylo výrazně potichu. Vnímala jsem nějaký průšvih, ale téhle spekulace jsem brzy nechala, protože jsem došla do kuchyně.

Dominique zrovna rozdávala rozkazy. Ruch ihned ustal, jakmile jsem vstoupila do kuchyně. Dominique se přes rameno na mě ohlédla.

„Bello,“ zajásala vesele Dominique a málem se rozbrečela štěstím. „Myslela jsem, že se z toho už nedostaneš… chudinka Angela.“ Nešťastně pokývala hlavou.

„Dominique, jsem ráda, že tě zase vidím,“ přiznala jsem a objala ji. „Nepůjdeme si někam sednout?“ navrhla jsem pomalu, když si mě nějaké dívky měřily nevlídným pohledem.

„Och, jistě,“ vydechla Dominique a už si razila cestu se mnou v přívěsu k malému stolku v rohu kuchyně. Všimla jsem si, že pořád po očku pokukuje, jak kdo dělá svou práci. Nějaké věci se prostě nemění.

„Jak dlouho jsem byla… mimo?“ zeptala jsem se na mou úvodní otázku. Ihned po vyřčení mé otázky nechala toho pokukování.

„Zlatíčko, je to přesně 5 dní.“

„Tak dlouho?! Ale ani si nijak nepamatuji, že byste šli do mého pokoje,“ přemítala jsem nahlas šokována tou odpovědí.

„Nejdříve tam za tebou často chodil Edward, ale potom to vzdal. Všichni jsme věřili, že čas to spraví a taky že jo,“ pravila a zadumaně svraštila čelo.

„Edward,“ povzdechla jsem si lítostně. „Jak je na tom Edward?“

„Pokud vím, tak byl kvůli tobě trochu rozmrzelý, ale teď se určitě opět usmívá,“ řekla milým hlasem a nepatrně se usmála. „Snad budete šťastní, konečně.“

„To taky doufám, ale jsou tu jisté překážky, které nás od sebe oddělují,“ odpověděla jsem s malým povzdechnutím. Musím přiznat, že mě trošku zaskočilo, že to poznala, jak blízko k sobě máme. Přeci jsme nebyli nápadní.

Udiveně zamrkala očima. „A jaké? S Tanyou přeci zrušil zásnuby. A další překážku nevidím.“

„Cože?!“ vyjekla jsem, až se ohlédlo několik dívek. „A co Tanya?“

„Tanya si s ním hned na to, jak ses sesypala, promluvila. A teď jde domů. Jenomže Carlisle a Esmé nejdou zpět, proto se asi odjezd Tanyi tolik zdržel,“ vysvětlila a mírně se ke mně předklonila. Šokovaně jsem zalapala po dechu. Co se stalo, že změnila svůj postoj? A proč jde jen ona?

„Bello, co tu děláš?!“ zavýskla Rosalie a přerušila mé zesumírování mé další otázky.

Otočila jsem se k ní a rozpačitě zůstala stát. Třetí bratr Cullenů, ten, kterého jsem viděla v jedné v mé vizi, stál těsně u Rosalie.

„Pokořovala jsem právě horu, nevidíš?“ odsekla jsem trochu nevrle. Nějak mě příliš rozhodilo to, oč jsem přišla. Rozhodil mě i fakt, že něco nevím.

„Tak ty jsi ta dívka, která mému bratříčkovi totálně zamotala hlavu,“ konstatoval bratr Edwarda a zazubil se na mě, přičemž k sobě více přivinul Rosalie.

„Nevím, jestli přímo zamotala. Možná tak trošku odcucla normální chování, ale správně, koukáš se zrovna na tu dívku.“ Kdyby byl Edward normální, tak by si nikdy nic nezačal s otrokyní. No, nemám pravdu?

„Líbíš se mi,“ zasmál se. Přidala se i Rose, ačkoli před chvílí měla ještě výraz samotné bouřky.

„Ti už to taky spolu táhnou,“ špitla mi vysvětlení do ucha Dominique. Bylo to očividné, poznala jsem to už ve chvíli, kdy vstoupili do místnosti.

„A ty jsi ten Emmett?“ tajemně jsem zašvitořila, když jsem si vzpomněla na jeho jméno z mé vize.

„Uch, jak víš mé jméno? Ne, počkej… už sem legenda, co,“ prohlásil sebevědomě a ještě víc se zazubil, což jsem myslela, že ani nejde. Asi jde.

„Nerad ruším tu vaši idylku, ale musím vám odvést Bellu,“ prohlásil Joshův hlas zpoza rohu mrazivě.

„Joshi,“ sykla Rose napůl naštvaně a napůl soucitně. Emmett nezvykle zvážněl a zavrčel, jenže nonšalantní Josh mu nevěnoval žádnou pozornost. Koukal celou dobu na mě, až se pohnu. Avšak i když to bylo působivé divadlo, mě neoblafl, trápilo ho, že si Rose nevybrala jeho. Chápala jsem ho. Do jisté míry.

Vykročila jsem k němu. „Brzy se uvidíme, Rose, Dominique. Ráda jsem tě poznala, Emmette,“ rozloučila jsem se a věnovala každému pohled s úsměvem.

„Bello, Tanya by s tebou ráda mluvila, než odjede,“ řekl přímočaře bez okolků.

„A to mi říkáš jen tak?!“

„Hele, Tanya to myslí dobře. Čeká na tebe u vchodu. A teď mě laskavě omluv,“ obraňoval Tanyu bezdůvodně, přičemž se dal do pohybu. Ale já ho nemínila jen tak pustit. Rychle jsem ho došla

„Jednou najdeš svou lásku,“ zvolala jsem, ještě než mi stačil uniknout za roh…

„Bello, nemudruj. Buď tak hodná,“ zavrčel nakvašeně. Pak chtěl zase odejít, ale rozmyslel si to. „Myslím, že pro mě není žádná láska. Nejdříve si moji první dívku, do které jsem byl zamilován, vezme můj dobrý přítel. A pak ta druhá dívka je sama zarmoucena mým dalším dobrým přítelem, i když ona sama ten smutek zadržuje,“ přiznal se mi a já pocítila hluboké souznění. Také zrovna neměl v životě štěstí.

„Joshi, tak zkus bojovat o Tanyu. Zajisté nebude proti, když jí nabídneš své rámě bezpečí, když teď jde pryč,“ nadhodila jsem s maličkým úsměvem. Udiveně se mi kouknul do očí.

„Brzy nashledanou. Musím si jít balit,“ odvětil po chvíli také s úsměvem. Už ho nic nebrzdilo a klusal pryč. Ani já ho teď nemínila zdržovat.

Naposledy jsem se zhluboka nadechla a kráčela k Tanye.

předchozí * další

Nepovedlo se a je tu další oddechovka. Osobně s tímhle dílkem nejsem úplně spokojená, je to takový... divný.

Co asi bude Tanya chtít? A jak se to pak nešťastně zvrtne?

Happy end, nebo sad end? To se teď ptám. Nebojte, ještě několik dílků bude, ale už se pomalu blíží konec...

Autor: Jennush (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý život otrokyně - 30. díl: