Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Červená nebo zlatá? - 3. kapitola

05.06.2012 (08:45) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1505×

3. kapitola - Lov

Rozhodoval jsem se, jestli se půjdu projít. Číst jsem si už nechtěl, poslouchat muziku taky ne, prostě jsem neměl do čeho píchnout. Jo, normálně bych šel dolů do obýváku a díval se na televizi. Kdyby ovšem na gauči neseděla Bella. Já proti ní sice nic neměl, ale ona se mnou očividně nějaký problém měla a dávala to dost najevo. Už jsem se skoro zvedal, když se blížil Carlisle ze své služby v nemocnici a já zaslechl jeho myšlenky.

Už bychom s Edwardem měli probrat, jestli bude chodit na střední nebo ještě počkáme. Nevím, proč si přestal věřit...

Tak to se asi neproběhnu, pomyslel jsem si. Carlisle vešel do bytu, všechny pozdravil, začal si sundávat boty a bundu, a už mě chtěl zavolat, a tak jsem se zvedl a seběhl schody do obývací části domu.

„Tak jak to vidíš se školou, Edwarde?“ ptal se, jak plánoval.

„Popravdě řečeno... Raději bych to zkusil až příští rok. Přece jenom bych nechtěl někoho… zabít,“ odpověděl jsem upřímně.

„Vždyť víš, že když budeš pořád v domě a s lidmi se budeš vídat jenom minimálně, tak se tvoje sebeovládání nezlepší. Měl bys s nimi být v kontaktu,“ řekl s očima upřenýma na mě.

„Jo, to vím, ale ono to není jednoduché.“ Váhal jsem, jestli se mu přiznat, trochu jsem se styděl. Nakonec jsem se odhodlal. „Já se bojím, Carlisle. Co když někdo bude mít až moc dobrou krev a já se neudržím a... Co když zase začnu...“ zadrhával jsem se.

„Neměj strach. Když tě někdo bude lákat, tak přestaneš dýchat a nějak zmizíš. A kdybys, nedej bože, na někoho zaútočil, tak ti pomůžeme. Od toho rodina je,“ přesvědčoval mě s úsměvem na rtech. Už jsem mu chtěl říct, že ne každý má to štěstí, že mu sebeovládání problém nedělá. Naštěstí jsem si dostatečně rychle uvědomil, že nejsem naštvaný na Carlislea, ale jenom na sebe.

„A kdybych nastoupil v pololetí?“ zkoušel jsem se dohodnout na kompromisu. Carlisleovi se ten plán líbil, vymyslel, že budu na „vzdělávacím pobytu v Evropě“ a pak nastoupím. Nahlas už nic neříkal, jen přikývl, aby potvrdil souhlas. „Děkuju. Za všechno,“ řekl jsem přiškrceně.

„To je samozřejmost,“ odpověděl mile.

Šel jsem za ním do obýváku, když jsem si všiml, jak mě Bella pozoruje. Nebyl jsem schopný posoudit, jestli se mi vysmívala nebo mnou byla znechucená. Vsadím se, že oboje a ještě něco navíc. Řekl jsem si, že nebudu pokoušet své upírem roztrhnutelné tělo a odešel jsem zpátky do svého pokoje.

Pak mi došlo, že jsem se vlastně chtěl projít, a tak jsem vyskočil z okna a dopadl na zem. Došlo mi, že kousek od našeho domu je záliv. Možná by nebylo špatné si v něm zaplavat. Rozeběhl jsem se a slíbil si, že všechny starosti nechám doma, že budu dělat, jak kdyby žádné nebyly. Běžel jsem skrz voňavý les, nabírajíc všechno aroma z něho do svých plic. V ten okamžik jsem si připadal jak jelen nebo puma, která si volně pobíhá po lese, nic ji netrápí. Poslouchá jenom své touhy, svá přání, své potřeby. Neřídí se ničím a podle nikoho, je svá. Nikdo ji nikdy nespoutá, je svobodná. Měl jsem pocit, že přesně v tuhle chvíli bych opravdu mohl létat. Napnul jsem své svaly a vyskočil na strom. Miloval jsem, když jsem se mohl prohánět skrz koruny. Skákal jsem ze stromu na strom jako šmouha, když jsem se blížil k jeho konci, na kterém mě čekal záliv, odrazil jsem se od posledního stromu a dopadl přímo do vody. Pomalu jsem se zabořil do jeho hlubin, neubírajíc na rychlosti. Nechával jsem každičkou molekulu, aby laskala moji kamennou kůži. Viděl jsem hejna ryb, která přede mnou utíkala. Po chvíli jsem prorazil vodní hladinu, jako delfín vyskočil z vody a ve vzduchu se otočil, abych mohl plavat zpátky.

Těsně před tím, než bych na mělčině vyplaval, jsem se zastavil a položil se na dno. Jako šutr jsem zůstal bez hnutí ležet. Vlnky lehce lechtaly mé tělo, plazily se po jeho obvodu. Rozčesávaly mé vlasy, pohrávaly si s mým oblečením. Dal jsem si ruce za hlavu, překřížil nohy a užíval si svých bezedných plic. Zbožňoval jsem, jak vlnky házely s mými vlasy, s jedinou částí mě, která se tady pod vodou hýbala. I přes to, že jsem si zakázal myšlenky na cokoli nepříjemného, jsem začal přemýšlet o Belle. Znovu jsem slyšel její krásný hlas, jak si pobroukává píseň, znovu jsem viděl okamžik, kdy jsme se střetli poprvé, když běžela jako laňka po louce, znovu jsem cítil její vůni, která se tou loukou linula, znovu jsem cítil tu husí kůži, když se mnou dělala to, co ještě žádná bytost na celém světě. Zlomeně jsem vydechl a zvedl se z vody. Tohle mě ničilo. Bezpochyby mezi námi byla nějaká chemie, jak se tomu říká, ale ona mě ignorovala. Běžel jsem zpátky do domu ještě s horší náladou, než jsem měl před tím. Až o ní příště zase budu přemýšlet, tak si nafackuju rovnou.

Zanedlouho jsem byl zpátky doma. I když jsem věděl, že je Bella v obýváku, tak jsem se mu výjimečně nevyhýbal. Když jsem rozrazil dveře, tak se na mě Esmé usmála. Kvůli Belle jsme se moc nevídali. Ani nevím, proč jsem se Belle vyhýbal, když já jsem s ní problém neměl.

„Tak co, Edwarde, půjdeš s námi zítra na zápis?“ využila mé přítomnosti Esmé.

„Tobě to Carlisle neříkal? Domluvili jsme se, že zatím zůstanu doma, nastoupil bych asi v pololetí. Nebo až příští rok, ještě uvidím.“

„V tom případě doufám, že celou tu dobu nebudeš ve svém pokoji a taky se přijdeš na svou matičku někdy podívat,“ žertovala lehce.

„Samozřejmě,“ usmál jsem se na ni. Opět mi došlo, že odsud prostě nemůžu odejít, i kdyby tu bydlelo deset Bell. Však ono se to nějak urovná. A nakonec z nás budou nejlepší přátelé, pomyslel jsem si se smíchem. Bella s Rose si povídaly o nákupech – až mě zarazilo, jak rychle se Bella přizpůsobila lidskému životu. Předtím měla jedny šaty na celou existenci a teď bude kupovat značkové oblečení. Četl jsem z Esminy mysli, že by si se mnou ráda povídala. Tak jsem se na ni usmál a šli jsme si sednout do jídelny. Poznala na mně, že mě něco trápí, ale víc se v tom nešťourala. Nechtěl jsem řešit to, že ten, kým jsem téměř posedlý, si mě vůbec nevšímá.

Další den odešly Rose s Esmé zařizovat věci kolem školy, a tak v domě kromě mě a Belly nikdo nebyl. Předtím se s nimi koukala na televizi a zůstala v obýváku, takže já jsem šel do svého pokoje. Normálně bych hrál na piano, ale nechtěl jsem se s Bellou dělit o prostor, když mě nesnesla, a už vůbec jsem ji nechtěl vyhazovat do jejího pokoje. Na poličce jsem zalovil mezi CDčky a vytáhl album Foo Fighters, sedl jsem si na pohovku a poslouchal. Občas jsem si pobroukával, zadrmolil kus textu... Blame it on the black and the blue... All night long I dream of the day...

Byl jsem u předposlední písničky, když mě posedávání a polehávání přestalo bavit a rozhodl jsem se, že si zajdu na lov. Přes obývák se mi nechtělo, i když jsem si nebyl jistý, jestli tam Bella vůbec je. Vyskočil jsem oknem a jemně dopadl na špičky. Téměř okamžitě jsem zachytil slabý závan jelení krve. Rozběhl jsem se a brzy narazil na stádo. Po jednom jelenovi jsem skočil a začal jsem sát jeho krev. Už jsem ho měl skoro vypitého, když jsem zaslechl, jak se někdo blíží. Rychle jsem se vymrštil od mrtvého zvířete a zaujal obranný postoj. Byl to upír, a vzhledem k tomu, že jsem neslyšel ničí myšlenky, mi bylo jasné, že je to Bella. Ona zřejmě nevěděla, že ten, na koho narazila, jsem já, a tak se zastavila, zpozorněla, ale já už ji viděl, jak je schovaná mezi stromy. Byla shrbená jako já, připravená k obraně i útoku. Když si ověřila, že jsem to jenom já, tak se napřímila.

„Aha, to jsi ty. Myslela jsem, že jsi v domě.“ Jenom jsem němě přikývl, mé oči zabloudily k zemi. Počítal s tím, že se Bella otočí a půjde lovit někam jinam. Ona ale přišla blíž, vystoupila ze stínu stromů a váhavě začala mluvit. „Já... se omlouvám... Za to, jak jsem se k tobě chovala...“ Nevěřil jsem vlastním upířím uším. Hlava se mi vymrštila vzhůru, ale ona uhnula pohledem a začala probodávat zem místo mě.

„Ehm... Nic se neděje...?“ Na konci věty se mi hlas zvedl do otázky. Teď se vymrštila její hlava a rty se jí rozšířily do úsměvu.

„Já už ani nevím, proč jsem se tak chovala. Jsi strašně fajn,“ švitořila vesele, pořád se přibližovala, až byla téměř celá nalepená na mém těle. Začal jsem být nesvůj, ale nebyl jsem schopný se pohnout ani o kousek. Jako kdyby mě přikovala. „A neuvěřitelně sexy...“ pokračovala vážněji. Pohledem zabrousila k mým rtům, jeden koutek úst jí poskočil, „Máš tu trochu krve...“ přiblížila se ke mně, jazykem olízla koutek mých rtů. V ten moment mě měla v hrsti. Pod jejím jazýčkem jsem tál, věděl jsem, že si se mnou může dělat co chce. Mít její rty tak blízko těch mých bylo náročnější, než odolávat té nejsladší krvi. Začal jsem nervozitou trhaně dýchat, byl jsem celý napjatý a čekal, co přijde dál. Bella opustila moji kůži, pootevřela rty a začala mě líbat. Vyvalil jsem oči, nedokázal jsem pochopit, že ještě před chvílí na mě ani nepromluvila a teď mě líbá. Drtila mé rty, celým mým tělem projela touha a vášeň. Jed v mém těle jako by proudil mnohokrát rychleji, zaplňoval má ústa, pulzoval v každém kousku mého, teď jakoby znovu oživlého těla. Své ruce obmotala kolem mého krku, lehce prsty hladila mé temeno a posouvala je, až skončily v mých vlasech. Já jsem ji chytl kolem boků, hladil ji po zádech. Líbali jsme se čím dál vášnivěji, naléhavěji, nakonec se o mě opřela a povalila mě na zem. Klekla si, přiblížila se ke mně a nalehla na mě. V tu chvíli jsem byl jak na jehlách. Nic takového jsem ještě nezažil. Měl jsem pocit, že každou chvíli exploduju. Rozepínala mi košili a blížila se s čím dál větší rychlostí k mému rozkroku...

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Červená nebo zlatá? - 3. kapitola: