Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta naděje - 20. kapitola

16.05.2011 (20:00) • MSCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1537×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

20. Naděje

Přijeli jsme před školu a na parkovišti bylo teprve pár aut. Není divu, vždyť do začátku vyučování zbývá ještě spousta času. Vystoupili jsme a vydali se do ředitelny. Těch pár studentů, které jsme potkali, na nás koukali. Pokaždé tak na lidi působíme, i když jsem já a Dem pod štítem a jsou z nás obyčejní lidé, i tak vypadáme opravdu nádherně.

Za ty roky ve Volteře jsem si na obdiv celkem zvykla, ale Dem ještě pořád ne. A to je na světě delší dobu než já. No není to k smíchu.

Ředitel byl velmi příjemný starší pán. Jenom jsme si přišli pro pár papírů. John, tak se náš nový šéf jmenoval, nás pozdravil a popřál nám hodně štěstí.

Na chodbě jsme se s Demem rozdělili. On mířil vpravo k tělocvičně a já měla svůj kabinet vpravo. Políbili jsme se a vydali se vstříc novým dobrodružstvím.

Na svoji první hodinu jsem se těšila jako malé dítě. Bylo to něco nového, něco, co jsem až do teď měla zakázáno. Koho by napadlo, že členka královské rodiny bude pracovat. Asi nikoho. Ale stalo se a moje premiéra se blížila.

Zazvonilo a já s úsměvem vyrazila do třídy. Vešla jsem do učebny a pohledy všech žáků se na mě upřely. Usmála jsem se a popošla ke katedře. Kdy naposledy jsem stála na tomhle místě? Tak to už je fakt dávno a navíc jsem byla na opačné straně.

„Dobrý den, třído, jmenuji se Isabella Swanová a budu vás učt agličtinu a historii. Jsem vdaná, můj manžel je Demetri a bude vyučovat taky na téhle škole. Přestěhovali jsme se sem z Itálie,“ řekla jsem na úvod.

„Nejdřív bych se s vámi ráda seznámila,“ dodala jsem. Začala jsem číst jména a studenti se mi jeden po druhém představili.

Hodina byla uklidňující. Zbytek dne probíhal naprosto stejně. Ani nevím jak, ale byly tři hodiny a já se mohla vydat domů. U auta už na mě čekal Dem. Jenom, co mě spatřil, se jeho tvář rozzářila. Tak moc mi chyběla jeho společnost. Za celý den jsme se viděli pouze o pauze na oběd. A to mi rozhodně nestačilo. Vrhla jsem se mu do náruče jako puberťačka, která svého kluka neviděla snad měsíc. Když jsem ucítila silné ruce kolem mého pasu, byla jsem v sedmém nebi.

„Ahoj, lásko,“ řekl Dem, po té co mě políbil.

„Ahoj, zlatíčko, chyběl si mi.“

„Ty mě taky. Doufám, že na tebe byli hodní.“

„Nemůžu si vůbec stěžovat. Všichni byli úžasní. A ty si se měl jak?“

„Dobře. Celý den probíhal bez problémů,“ řekl Dem a oba jsem nasedali do auta.

Přijeli jsme domů a tam nás čekali Tay a Alec. Oba byli zvědaví, jak se nám líbilo v práci. Za chvilku už věděli všechno a to byl signál pro Tay.

„Tak to máš čas, aby si se mnou šla na nákupy,“ řekla.

„No to mám,“ odpověděla jsem z úsměvem.

S Tay jsme se vydaly do města a kluky jsme nechaly hezky doma. Celý zbytek dne jsme strávily v obchodech. Uvolnily jsme se a hezky si popovídaly. Nechápu, že jsem dřív Taylor neměla ráda, vždyť je to úžasné stvoření. Hodnější, laskavější a milejší bytost byste jenom těžko hledali.

Když jsme přijely domů, tak byla už dávno tma. Tay a Alec se s námi rozloučili a my zůstali sami.

Ani ve snu jsme si svůj život takhle nepředstavovala. Byla jsem neskonale šťastná. Nic mi nechybělo a já se konečně, po tak dlouhé době, cítila nepopsatelně krásně.

Dny ubíhaly jeden za druhým. Už je to měsíc, co jsme se sem přistěhovali. Myslela jsem, že už mi nic nedokáže ublížit. Ale mýlila jsem se. Toto byly na dlouhou dobu moje poslední šťastné dny.

Všechno to začalo telefonem z Volterry. Aro nás potřeboval. V Jižní Americe se objevily nepokoje. Někdo tam nejspíš vytváří armádu novorozených. S Demem jsme zavolali do školy, že si na týden bereme dovolenou. Řekli jsme jim, že Demovi umírá mamka. Ředitel nás bez problému uvolnil a tak jsme si sbalili pár věcí a spolu s Tay a Alecem se vydali směr Volterra.

EDWARD

Zase se stěhujeme. To není žádná novinka. Tentokrát byl s výběrem místa na řadě Emmett. Dlouho se nemohl rozhodnout, ale nakonec zvolil Shelton. Vybral celkem dobře. Je to malé městečko, které má kolem sebe lesy a navíc je dost blízko od Forks. Kdykoliv budu chtít, budu se moc vrátit do míst, kde jsem byl ten nejšťastnější upír.

„Edwarde! Čeká se jenom na tebe!“ ječela Alice.

„Však už jdu, ty skřete,“ šeptnul jsem.

„Já to slyšela! A nemysli si, že ti to jenom tak projde. Tohle si hezky odskáčeš,“ soptila.

„Nezávidím ti, brácho,“ říkal Emmett, když jsem scházel po schodech do obyváku.

Moc dobře věděl, jaké to je naštvat Alice. Ostatní jenom tak postávali a koutky jim cukaly. Alice byla prostě k nezastavení.

Naložili jsme všechny věci, které jsm sebou brali. Spoustu jsme toho tu však nechali, hlavně oblečení.

„Přece nebudeme vozit staré oblečení sebou. Můžeme si v Sheltonu aspoň pořádně zanakupovat,“ říkala včera Alice a házela přitom roztomilý kukuč. Nedalo se odolat. Copak se dá takovému človíčku něco domítnout? Nedá, to je jasné.

Cesta utekla poměrně rychle. Nový dům byl opět nádherný. Esmé se dům od domu překonává. Doslova mi vyrazil dech. Tohle na stěhování miluju. Ten pohled Esmé, když vidí radost nás všech. Myšlenky ostatních se teď toulaly jenom kolem nového domu.

„Edwarde? Ty nepůjdeš dovnitř?“ ptala se se smíchem Esmé.

Ani jsem si nevšiml, že jsme venku zůstali pouze my dva.

„Je překrásný, mami,“ řekl jsem. Usmál jsem se a dal jí pusu. Esmé byla šťastná. Milovala, když jsme jí říkali mami. V myšlence mi poděkovala. Byla tak dojata, že by to asi ani nedokázala vyslovit.

Těch pár věcí bylo vybaleno celkem rychle. Alice už nás vyháněla do aut a směr nákupní středisko. Zbytek dne jsme strávili na nákupech. Opravdu krásně zabitý čas.

„Já budu snad první upír, který umře na vyčerpání,“ říkal Carlisle, když jsme byli dost daleko od Alice.

„Ale ty už si mrtvý a myslím, že v životě si už byl vyčerpaný mnohem víc a určitě to bylo z něčeho jiného,“ dodal Emmett a mrkl na Carlisla.

Ten nebyl schopen slova. Já to taky nevydržel a vyprskl smíchy. Nakonec se den celkem vydařil. Večer nám Esmé sdělila, že budeme opět chodit do školy. Už tam prý volala a v pondělí můžeme nastoupit. Super dneska je pátek večer. Tak to nám zrovna moc času nezbývá. Co s načatým víkendem? To by chtělo pořádný lov. Nabrat dost sil na pondělí.

„Skvělý nápad. Vidíš, že ti to i myslí,“ řekla Alice.

Jednoho dne ji fakt uškrtím.

„Taky tě miluju, Edwarde,“ dodala.

Nikdo z rodiny nechápal.

„Co takhle zajet si na pořádný lov?“ navrhnul jsem.

„Jo, to bude super,“ rozplýval se Emmett. Už dlouho neměl pořádného medvídka. A tak bylo rozhodnuto.

Alice nám nařídila, abychom se převlékli a mohli jsme vyrazit na pořádný lov.

<<< Shrnutí >>>

Autor: MSCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta naděje - 20. kapitola: