Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta naděje - 4. kapitola

22.09.2010 (08:15) • MSCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1661×

4. Pravá láska

EDWARD

Jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Mám milující rodinu a taky mou lásku, Bellu. Co víc si ke štěstí přát. Všechno bylo super až do toho dne, kdy jsem potkal Taylor. Zrovna jsem se chystal jít za Bellou. Jako pokaždé jsem běžel lesem, když v tom jsem ucítil vůni neznámého upíra. Měl jsem strach, že by se snad mohlo něco stát mé lásce. Rozeběhl jsem se za vůní, ale to, co jsem spatřil, mě ohromilo. Okouzlující upírku s blond vlasy. To však nebylo jediné, co mě udivilo. Měla zlaté oči, takže je vegetarián jako já. Když mě zahlédla, tak se vyděsila a podle jejích myšlenek chtěla utéct.

„Počkej. Mě se nemusíš bát. Já i moje rodina máme poblíž dům.“

Zastavila se a koukala. V hlavě jí to šrotovalo. Můžu mu věřit? Není to jenom past?

„Neboj, jsme vegetariáni jako ty. Já jsem Edward.“

„Taylor,“ řekla nejistě.

„Pojď se mnou, představím ti zbytek rodiny.“

Mám mu věřit? Rodina. Vždyť upíři nemají rodiny.

„Ale mají,“ odpověděl jsem na její myšlenky.

Co? Jak to věděl?

„Umím číst myšlenky, vážně ti nechci ublížit.“

„Jako každou myšlenku?“

„Každou, na kterou právě myslíš,“ řekl jsem s úsměvem. A Taylor se taky zasmála. V tu chvíli jsem na Bellu ani nepomyslel.

Taylor svolila a šla se mnou. Až z dálky jsem slyšel nadšené myšlenky rodiny. No jo, Alice zase všechno viděla. A to mě nemohla varovat. Jenom jsme přišli o kousek blíž a už Alice visela Taylor kolem krku.

„Ahoj, uvidíš budeme kamarádky. A hned zítra jedeme na nákupy.“

Tay se ani nestačila vzpamatovat a už na ni mluvil Emmett. Taylor ho však neposlouchala.

„Emmette, mlč. Taylor, tohle je moje rodina, Carlisle, Esmé, Jasper, Alice, Emmett a Rose a rodino, tohle je Taylor,“ představil jsem ji.

Myšlenky všech se motaly pouze kolem ní.

Esmé: Další dcera, doufám, že bude u nás šťastná.

Alice: Ty nákupy budou bomba, celý den...

Emmett: To bych si s ní mohl dát souboj.

„Neměl jsi být u Belly?“ ozvala se Rose.

Panebože, já na ni úplně zapomněl a to už je co říct, když upír zapomene. Šel jsem Belle zavolat, že nemůžu přijít. Pravý důvod jsem jí neřekl. Zítra po škole ji s Taylor seznámím.

„A kdo je Bella?“ ozvala se Taylor.

„Edwardova přítelkyně,“ ujala se slova Alice.

„Jestli budeš chtít, můžeš tu s námi zůstat,“ nabízela Esmé.

„To nejde. Vůbec se neznáme a...“

„Tak se poznáme. Vykládej. Kde jsi žila?“ spustila Alice.

„Všude možně. Toulala jsem se po světě.“

„A kolik ti je?“ ujal se slova Emmett.

„Gentleman se ženy nikdy neptá na věk,“ odpověděla Taylor.

Všichni jsme se smáli a dokonce i Emmett.

„Narodila jsem se roku 1790. Když mi bylo 18, tak naši vesnici napadla parta upírů. Mě a pár dalších přeměnili. Chvíli jsem byla se svými stvořiteli, ale potom jsem se od nich oddělila a od té doby se toulám. Pár let jsem žila ve Volteře a tam jsem se dozvěděla, že je i jiná možnost než zabíjení lidí. Jenomže Aro a jeho bratři neměli pro můj jídelníček pochopení. A tak jsem se vydala na další cesty,“ zakončila svůj příběh Taylor.

Potom jsme jí všichni vykládali svůj příběh. O tom jak Carlisle honil upíry, až na jednoho narazil a ten ho přeměnil. Jak objevil možnost živit se zvířecí krví. Potom přišel na řadu můj příběh. „Umíral jsem na španělskou chřipku a Carlisle mě zachránil. Poté zachránil Esmé, která skočila ze skály, protože jí umřelo dítě.“ Dokončil jsem své vyprávění.

Potom se ujala slova Rose. „Šla jsem pozdě domu a můj snoubenec s kamarády mě přepadli. Mysleli, že jsem mrtvá, ale umírala jsem a Carlisle mě přeměnil. Jednou na lovu jsem narazila na Emmetta, na kterého útočil medvěd. Byl hodně zraněný, a tak jsem ho dovedla domů a Carlisle ho přeměnil.“

Když Rose skončila, začal svůj příběh vyprávět Jasper. „Když byla občanská válka, tak mě přeměnila upírka do armády novorozených pro boje o území. Potom si mě našla Alice a přidali jsme se ke Cullenům.“

„A co Bella?“ ptala se Taylor.

„No, víš, ona je člověk,“ řekl jsem jí.

„Aha.“

A tak jsem jí vykládal o Belle. Čas běžel rychle a my museli do školy. Rozodli jsem se, že to Belle ještě neřekneme, i když Alice byla proti.

Celý týden jsme poznávali Taylor a ona nás. O víkendu jsem zajeli na lov a rozhodli jsme se, že Taylor s náma v pondělí nastoupí do školy. Nevěděl jsem, jak na to bude reagovat Bella. Ale musel jsem si přiznat, že mě Taylor přitahovala čím dál víc. I Jasper si toho všiml.

V pondělí bylo všechno vzhůru nohama. Každý toužil poznat Taylor a já se přistihl, že mi to vadí. Ale vždyť je to moje sestra. A já mám Bellu.

Po škole jsem Bellu odvezl k nám. Doma byl jenom Carlisle a Esmé. Oba se už nemohli dočkat, až zase uvidí Bellu. Byla pro ně jako další člen rodiny. Nevěděl jsem, jak začít, a Bells mi to vůbec neulehčovala. Mlčela jako hrob. I když jí nemůžu číst myšlenky, tak mi bylo jasné, že myslí pouze na Taylor.

Dal jsem se do vysvětlování. Než jsem jí všechno vysvětlil, tak přijeli ostatní ze školy a s nimi i Taylor. Alice se opět snažila přemluvit Bellu na nákupy, ale mě víc zajímalo, jak bude reagovat na Taylor. Myslím, že to dopadlo dobře. Taylor byla milá. Za chvíli jsem v mysli Jaspera slyšel, že Bella žárlí. Tomu jsem se musel zasmát. Zbytek dne proběhl v pohodě.

K večeru jsem odvezl Bellu domů. Potom jsem chtěl za ní zajít, ale nakonec jsem vyrazil s Taylor na lov a jaksi jsme se opozdili. Bylo mi s ní úžasně. Nevnímal jsem čas a ani svět kolem mě. Dokonce jsem nepomyslel ani na Bellu. Celou moji mysl teď okupovala Taylor.

Do školy jsme přišli s Tay trochu pozdě. Když jsem se vítal s Bellou, tak jsem nedokázal dát do toho polibku všechnu svou lásku k ní, protože nevím, co k ní vlastně doopravdy cítím.

Bella byla na mě naštvaná, ale brzy ji to přešlo. Dovedl jsem ji na hodinu, kterou měla s Rose. Uprostřed hodiny jsem zaslechl vyděšené myšlenky Rose. Belle bylo špatně. Přes Rosiiny myšlenky jsem celou hodinu pozoroval Bellu, o kterou jsem měl v tu chvíli hrozný strach.

Jakmile zvonek oznámil konec hodiny, vydal jsem se za Bellou. Ta mě však pořád dokola ujišťovala, že to nic není. Večer jsem se stavil k Belle, ale moc dlouho jsem tam nebyl. Něco mě pořád táhlo k Taylor. Belle jsem namluvil, že musím s něčím pomoc Carlisleovi. Nevím, jestli mi uvěřila, ale bylo mi to jedno.

Večer jsem strávil s Taylor, kterou jsem učil hrát na piáno. Bylo to tak jiné. Dokázal bych s ní trávit celou svoji věčnost, ale ráno jsme museli do školy.

Bella nepřišla do školy. Bál jsem se, že se jí něco stalo a že je to moje vina, protože jsem včera večer tak rychle odešel. Zavolal jsem jí a ona mi tvrdila, že je jenom nachlazená. Trochu jsem se uklidnil a domluvil se s ní, že hned po škole přijedu.

Když jsem vyrážel za Bellou, tak Alice nedala jinak, než že musí jet se mnou. Nechápu, proč tak naléhavě potřebuje mluvit s Bellou, že by jí chtěla říct o té včerejší noci? Ne, to by neudělala, vždyť se nic nestalo. Ne, nic, jenom jsi lhal svojí přítelkyni, hučelo mi v hlavě. Snažil jsem se zjistit něco z Aliciných myšlenek, ale ta myslela jenom na nákupy. Určitě mi něco tají.

Když jsem zjistil, že je Bella v pohodě, tak jsem celkem brzo odešel. Nevím, co mě to napadlo, ale potřeboval jsem být s Taylor. I když na mě Alice v myšlenkách křičela, že jsem vůl, že Belle jenom ubližuju. Ale já jsem jinak nemohl.

Jakmile jsem dorazil k nám odmů, tak jsem se vydal za Taylor.

„Nechceš se jít projít?“ navrhl jsem jí.

„S radostí,“ odpověděla s úsměvem.

A tak jsme vyrazili. Byl to super večer i noc. Celou dobu jsme si povídali, hráli na honěnou a prostě blbli. Bylo osvobozující, že jsem si nemusel dávat pozor na svoji sílu. Asi nad ránem jsme se svalili do trávy a jenom tak vedle sebe leželi. Měl jsem strašnou chuť Taylor políbit. To bych ale přece Belle neudělal, vždyť ji miluju. A miluju ji vůbec? S Taylor jsem na ni nemyslel. Ale láska k Belle pomalu opadala a já věděl, že čím míň miluju Bellu, tím více toužím a snad i miluju Taylor.

Naklonil jsem se nad Taylor a políbil ji. Bylo to něco kouzelného. Úplně jiné než s Bellou. Žádné kontrolování. Mohl jsem si to naplno užít a taky užil. Byla to nádhera. Začalo svítat, a tak jsme se vydali domů a do školy. Jenom jsem vstoupil domů a už na mě Alice spustila:

„Proč jsi to udělal! Uvědomuješ si, jak jí ublížuješ. Zrovna teď. Proč?“ řádila.

„Alice, já to neplánoval. A s Bellou si to vyřeším sám. Nechápu, proč zrovna teď by měla být špatná doba. Na tohle není nikdy dobrá doba.“

„Ale ty to nechápeš.“

„Ne, nechápu, Alice. Jsem úplný idiot. Laskavě mě nech, ať si svoje problémy vyřeším sám.“

Čekal jsem, že se mě někdo zastane, ale nikdo, ani v myšlenkách. Moje rodina myslela na Bellu, jak moc jí to ublíží. Alice s Jasperem odjeli dřív. Když jsem přijel ke škole, Alice ani Jasper tu nebyli. Chvíli na to přijeli i s Bellou.

Alice na mě v myšlenkách křičela. Jak jsi mohl něco takového udělat Belle. A ještě k tomu s takovou poběhlicí, kterou sotva znáš.

Nechápu, proč Taylor uráží. Nevydržel jsem a zavrčel na ni. Snad si toho Bella nevšimla, ale podle jejícho várazu asi jo. Všichni odešli až na Taylor, která se usmívala na Bellu. Přivítal jsem se s ní a šel do školy. Vím, že to bylo ode mě hrozné, ale tak jsem to cítil. Už mě tak nelákala. Nepotřeboval jsem ji.

Po škole jsme vyrazili domů. Emmett už byl doma. Končil totiž dřív stejně jako Bella.

V tom měla Alice vizi, že do konce týdne bude svítit slunce. Emmett a Rose se okamžitě rozhodli pro lov a já s Taylor jsme se k nim přidali. Vidina 4 dnů strávených jenom s ní mě lákala.

Ostatní to nekomentovali, ale jejich naštvané myšlenky mluvily za vše. Ještě mi zbývalo to nějak oznámit Belle. Rozhodl jsem se, že jí zavolám. To jsem asi neměl dělat. Akorát jsme se pohádali a ona mi vypla telefon. No co, nebudu si kazit svoje vyhlídky. Já vím, zní to krutě, ale je to realita.

Ty 4 dny na lovu byly úžasné. S Taylor jsme byli pořád spolu a já se akorát utvrzoval v tom, že ji miluju. Až se vrátíme, tak to řeknu Belle. Odejdeme a necháme ji žít normální život. Jenom jsem o tom přemýšlel a už mi volala Alice:

„To nemůžeš udělat. A co já! Jsem její kamarádka. A...“

„Ne, Alice, mlč. Tohle je moje věc. Chtěli jste, abych to vyřešil. Uvědom si, jak by trpěla, kdybychom tam dál žili. Takhle to bude lepší pro všechny. Bude moci začít nový život bez nás.“

„Ne!“ zařvala a zavěsila.

Když jsme v neděli přijeli, tak celá rodina už všechno věděla o mém rozhodnutí. Nikdo nechtěl Bellu opustit, ale ani ji trápit. Po dlouhé diskuzi jsem je přesvědčil. Začali jsme balit věci a nad ránem všichni odjeli. Já jsem tu zůstal sám. Do školy jsem nešel. Byl jsem s Bellou domluvený na večer.

Den utekl jako voda a já stál před Bellinými dveřmi. Tak a teď jí všechno řeknu. Zazvonil jsem a čekal, než mi přijde otevřít. Mohl jsem vejít oknem, ale rozhodl jsem se, že bude lepší dveřmi. Za chvilku mi otevřela a byla úplně mimo. Co má tohle znamenat?

<<< Shrnutí >>>

Autor: MSCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta naděje - 4. kapitola: