Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » cesta osudu 11. část

no tak tady máte další dílek. Komentíky:)

Vanessa Linwood

Ta nová bolest se stupňovala. Rvala moje tělo na kusy. Pálila mě v žilách. Ničila mě, drtila a spalovala. Zato ta původní bolest ustupovala z ní jsem cítila, už jen impulsy energie projíždějící mým tělem. Ta energie mě po chvíli začala uklidňovat, ale působila jen na jednu moji část. Ta druhá byla stále v plamenech. Moje mysl byla opět rozpolcená mezi bolestí a klidem. Snažila jsem se potlačovat bolest a upínat se k té energii. Moc to nešlo ta bolest byla součástí každé částečky mého těla.

Jak dlouho už vlastně umírám? Vteřiny? Hodiny? Dny? Měsíce? Roky? .....pomoc!!! Kolem mě je jenom tma, bolest a ta energie. Myslela jsem, že zemřít je snadné, ale ono je to naprosto nesnesitelné. Stále jsem ještě cítila jeho dokonalá ústa na svých rtech a slyšela jeho sametový hlas jak mi říká, že mě miluje. Přijde mi to tak vzdálené, jakoby to byl jen sen. Musel to být sen. Jen výplod umírající mysli. Tak kdy už konečně zemřu?!?

Oheň začal konečně ustupovat z mého těla a soustředil se jen na jedno jediné místo srdce. Na jeho místo nastoupila ta neznámá energie, která se spojovala s mým tělem. Teď už mě pálilo jen srdce, jenže tak hrozně moc, že se vydalo vstříc svému poslednímu úderu...

Williem Masen

Sledoval jsem mou malou vílu jak trpí a já jí nemůžu pomoci. To já jí tu bolest způsobil. Jak jsem mohl být tak sobecký a udělat jí to? Jenže ona umírala a já si bez její přítomnosti tenhle svět neumím představit. Nikdy bych nevěřil, že by někdy mohla být ještě krásnější ale teď vidím, že její krása bude výjimečná. Ona je výjimečná. Pohladil jsem ji po čele. Bylo to zvláštní, za celou dobu se ani nepohnula. Snad jsem neudělal něco špatne.

Vzpomněl jsem si na náš polibek. Bylo to tak nečekané a krásné. Málem jsem se neovládl. Mohl jsem ji ublížit. A pak, když mi řekla abych ji přeměnil. Musel jsem odejít. Musel jsem odejít, protože jsem to tak moc toužil udělat. Tehdy jsem si připadal jako ta největší zrůda. Jenže tou jsem se stal až teď. Připravil jsem ji o všechno. Ale ona by jinak zemřela a když mi řekla, že mě miluje. Já nemohl jsem to neudělat. Nedokázal jsem se o ni připravit. Snad mě nebude nenávidět.

Nikdy nezapomenu na to jak vzplála těmi modrými plameny. Naprosto zřetelně jsem cítil tu energii co z ní proudila. Tak silná a to byla stále ještě člověk. Zachránila mi život a tím ztratila ten svůj. A za chvíli začne nový život. Život upíra.

Už jsou to skoro tři dny co tu jen tak leží, jakoby se nic nedělo. Jasně slyším její srdce jak zrychluje. Jed už vykonal většinu své práce. Tlukot jejího srdce naplňoval celou tuhle chatku, kam jsem jí odnesl. Najednou bylo ticho.

Poodešel jsem kousek od ní abych jí dal prostor. Chvíli ještě jen tak ležela a potom opatrně otevřela oči. Sledovala strop. Jasně si pamatuji moje probuzení. Byl jsem fascinován každou částečkou prachu, každou trhlinkou ve zdi. Přesně tak jako ona teď.

Velice rychle a ladně se posadila. Nechápavě se podívala na své tělo. Měl jsem pravdu byla to nejkrásnější stvoření jaké jsem kdy spatřil. Potom její pohled uvízl na mně. V jejích očích jsem spatřil zmatek. Jak jinak.

"Co se stalo?" Její hlas pro mě byl jako zpěv sirén. Už jako člověk mě okouzlila, ale teď mě naprosto pobláznila. Ochutnal jsem vzduch v místnosti. Její vůně byla mnohem intenzivnější o něco sladší a přesto neuvěřitelně příjemná.

"Odpusť mi to prosím." Musel jsem se jí omluvit, i když na to co jsem udělal omluva neexistuje. Nakrčila čelo a nechápavě se na mě podívala.

"Co ti mám odpustit?" Řekla a pozastavila se nad zvukem svého hlasu.

"To, že jsem z tebe udělal upíra." Odpověděl jsem zahanbeně.

"Lituješ toho?" Zeptala se najednou. Jak ji na tohle mám odpovědět? Sám nevím.

"Jsem sobec." Řekl jsem jenom.

"Proč?" Pořád stejná.

"Protože jsem nedokázal žít ve světě, ve kterém ty nejsi. Tak jsem tě proměnil."

"V tom případě jsou v téhle místnosti sobci dva." Překvapeně jsem na ni vzhlédl. Koukala do země a snažila se dělat zaujatou strukturou podlahy. Uvědomil jsem si, že je novorozená a přitom se chová tak klidně. Neuvěřitelně moc jsem si přál se jí dotknout.

"Co se vlastně přesně stalo? Jak to, že se tam dostali tak brzo?" Změnila téma. Jako vždy, když jí nebylo příjemné o něčem mluvit.

"Ten Nicolas byl iluzionista. Dost silný. Vytvořil iluzi toho jak cestují a posílal mi ji. Jelikož Marius i Demetri stále mysleli na to jak ti ublížit tak jsem se jen soustředil na to co vidí. Byla to moje chyba."

"Ne to nebyla. Kdybys nebyl tak bych zemřela tam v té uličce. Nebo přesněji řečeno by zemřela Vanessa Linwood. A ty mi přece nedovolíš zabíjet nevinné. Že ne?" Rozčílila se a nakonec se trochu nejistě zeptala.

"Ne to ti nedovolím." Odpověděl jsem jí s úsmevem.

"Nevíš co to bylo? Ty plameny co ze mě šlehaly?" Zase změna tématu.

"Myslím, že to byla tvoje schopnost."

"Kdy jsi mě vlastně kousnul?" Že by si to vážně nepamatovala?

"Potom co jsem ti řekl, že tě miluji." Řekl jsem tiše. Podívala se mi do očí a v těch jejích se zračila obrovská úleva a láska.

Vanessa Linwood

Takže to nebyl sen. On mi to skutečně řekl. Jsem si jistá, že kdyby moje srdce bylo schopné pohybu tak by bušilo rychlostí větru. Podívala jsem se mu do očí. Znovu mě uvěznila jejich hloubka.

"Takže to nebyl sen?" Nikdy bych nevěřila, že by mě někdo tak dokonalý jako on mohl milovat.

"Proč jsi si myslela, že to byl sen?" Zeptal se mě. Stále ode mě stál tak daleko, vůbec se mi to nelíbilo.

"Podívej se na mě. Jsem naprosto obyčejná a ty jsi prostě dokonalý." Řekla jsem se sklopenou hlavou.

"Už jednou jsem ti říkal, že nejsi obyčejná a jestli mi nevěříš tak pojď semnou." Natáhl ke mně ruku. Ani na okamžik jsem nezaváhala. Vyskočila jsem z pohovky a ani ne za zlomek vteřiny jsem stála u něj. Na tuhle novou rychlost si budu muset ještě zvyknout. I na zvuk mého hlasu a zrak. Williem mě vedl do rohu místnosti.

Stálo tam staré zrcadlo. V jeho rámu se objevily dvě nadpozemsky krásné bytosti. Tu jednu jsem znala velmi dobře. Byl to můj anděl. I když teď se mi zdál mnohem hezčí. Jakoby mé lidské oči byly zastřeny nějakou mlhou. Stála jsem tam a pozorovala jeho dokonalou tvář, až po nějaké době jsem stočila pohled k té druhé postavě.

Ta druhá osoba mi přišla velice povědomá. Dlouhé kaštanové vlasy se jí vlnily do půli zad. Pleť měla dokonale jemnou a bledou stejně jako muž vedle ní. Její kůže byla hebká, přesto pevná jako kámen. Rysy v obličeji byly ostřejší a přesto jemné. Ta žena byla nádherná a já jsem si až po chvíli začala uvědomovat, že to jsem já. Nevěřícně jsem si šáhla na tvář. Postava v zrcadle udělala to samé. Zarazila jsem se až u očí. Krvavě rudé.

"Moje oči." Vehnala se mi do hlasu stopa zděšení. Ve Williamově výrazu se objevil smutek.

"Jsi novorozená. To se změní. Pokud teda budeš dodržovat zvířecí jídelníček. Nemáš náhodou žízeň?" Žízeň? Cítila jsem jen silné pálení v krku. Bylo to celkem nepříjemné.

"Jak to poznám?"

"Mělo by tě pálit v krku."

"Tak v tom případě žízeň mám." Řekla jsem nadšeně ani nevím proč.

"Půjdeme tedy na lov." Oznámil mi a vydal se ke dveřím. Ztuhla jsem na místě. Já nemůžu na lov. Nevím jak se to dělá. Co když potkám nějakého člověka? Stála jsem na místě a nedokázala se ani pohnout. Byla jsem k smrti vyděšená. Teda jen obrazně řečeno. Neboť já už mrtvá byla. Teď jsem upír. A musím se živit krví. Najednou jsem ucítila příjemně teplý dotek na tváři.

"Vanesso? Co se děje?" V jeho hlase byl jasně slyšitelný strach. Párkrát jsem zamrkala a zahanbeně se na něj koukla.

"Já nevím jak se to dělá. A co když tam někoho potkáme?"

"Neboj nikoho tam nepotkáme jsme hluboko v lesích sem nikdo nechodí a nepotřebuješ vědět jak se to dělá. Máš to v sobě. Je to instinkt." Povzbudivě se na mě usmál a nabídl mi ruku. Ještě chvilku jsem váhala a těkala mezi dveřmi a mým andělem. Nakonec jsem mu tedy vložila svou dlaň do té jeho.

Vyšli jsme před chatku. Nasála jsem vůni lesa. Bylo to úžasné. S naprostou přesností bych dokázala říct kde se nachází každý živočich tohoto lesa. Jak daleko je odsud město, i s kterými listy si hraje vítr. Cítila, viděla a slyšela jsem naprosto vše. A pak to přišlo ucítila jsem tu vůni, která rozpumpovala pálení v mém hrdle. Opatrně jsem se koukla na Williema jestli to cítí taky. Co kdyby to přeci jen náhodou byl člověk, přeci se na něj nevrhnu. On však na mě překvapeně zíral.

"Stalo se něco?" Zeptala jsem se nechápavě.

"Právě, že nic. Copak to necítíš? Tu vůni krve?"

"Ano cítím. Jen jsem se tě chtěla zeptat jestli to náhodou není člověk, abych mu něco neudělala." Řekla jsem provinile.

"Vanesso ty jsi novorozený upír. Neměla by jsi dbát na to jestli někomu ublížíš. To je vážně zvláštní." No super. Williem se tím zdál naprosto zaujatý.

"Takže opět nejsem normální." Hraně jsem si povzdechla to ho dost pobavilo.

"Jsi upír. To samo osobě není normální." Řekl s úsmevem, který jsem tolik zbožňovala. Nemohla jsem jinak nežli mu úsmev oplatit. "Teď se běž ale najíst." Popohnal mě. Znovu jsem nasála vůně lesa a jednoznačně poznala tu, po které prahlo moje tělo. Rozběhla jsem se. Připadalo mi to jako kdybych letěla. Ačkoliv jsem byla rychlá jako vítr stále jsme dokázala naprosto detailně studovat kůru stromů, které jsem míjela.

Doběhla jsem až ke kraji lesa, kde se rozšiřoval na malou louku. V jejímž středu se klikatil potůček. A tam stála moje kořist. Chvíli jsem pozorovala medvěda jak klidně pije. Dlouho jsem to však nevydržela. Rozeběhla jsem se směrem k němu a odhodila ho na druhou stranu louky. Když dopadl zapraskalo mu pár kosí v těle. Snažil se postavit, jenže to už jsem se skláněla k jeho krční tepně. Doufala jsem, že se nebude moc bránit. Prokousla jsem kůži na jeho krku a lačně hltala tu teplou, vláčnou tekutinu. Medvěd se ani jednou nepohnul. Až když jsem otevřela oči slastí zavřené všimla jsem si, že je svázaný mými modrými plameny. Vysála jsem ho do poslední kapky. Poodstoupila jsem kousek od něj a prohlížela jsem si ho. Má první kořist byl dvoumetrový medvěd grizzly.

"Moc hezká práce." Pochválil mě můj anděl, který se opíral o nedaleký strom.

"Děkuji." Předvedla jsem mu pukrle. "Co teď?" Zeptala jsem se nakonec.

"Musíme uklidit jeho tělo. Jak jsi ho vůbec spoutala?"

"Prostě jsem si přála, aby se moc nebránil." Chvíli přemýšlel.

"Vzpomínáš co se stalo Mariusovi?" Přikývla jsem. Samozřejmě, že si to pamatuji. Na jeho obličej jen tak nezapomenu. "Tak zkus to samé u toho medvěda."

"Dobře zkusím to."

Soustředila jsem se na medvědovo tělo a natáhla nad něj ruku. Skoro ihned se dostavil pocit nekonečné moci. Moje energie vytryskla z mé dlaně a začala rozkládat tělo medvěda na prach. Ještě chvíli jsem udiveně zírala na místo kde před chvílí ležel medvěd. Tak tohle tedy byla ta příšera? Věc, které jsem se tolik bála. Ne tahle energie rozhodně není příšera. Je mojí součástí. Cítím to. Cítím jak nahradila krev v mých žilách. Jak pulzuje mým tělem.

Vzhlédla jsem, abych zahlédla tvář mého anděla. Výraz v jeho obličeji byl velice soustředěný. Stál ode mě jen pár kroků. Topila jsem se v jeho očích stejně jako, když jsem byla člověk. Jenže jsem najednou nevěděla jak se k němu mám chovat...

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek cesta osudu 11. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text: