Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » cesta osudu 12. část

tak tady máte další díl. Doufám, že se vám bude líbit. pls komentíky:)

Williem Masen

Stál jsem jen pár metrů od ní. Říkal jsem si, jestli by na ní jako na upíra nemohla fungovat moje schopnost. Soustředil jsem se na ní. Nic. Jen ta mlha. Trochu úlevy mi to přeci jen doneslo, protože už necítila tu bolest.

Vypadala jako socha antické bohyně. Stála ve středu té louky a sledovala mě. Vítr si pohrával s jejími vlasy a já plnými doušky vdechoval její aroma. Stačilo udělat jen pár kroků a mohl bych se jí konečně dotknout. Ale ani jeden z nás se neměl k pohybu. Stáli jsme tak nějakou dobu bez pohnutí. Vpíjeli se očima jeden do druhého. Začínalo svítat.

Sluce zahánělo stín a pomalu se blížilo k nám. Na její pleť dopadly první sluneční paprsky. Rozzářila se. Byla tak neuvěřitelně nádherná. Stále mě sledovala a oči měla rozšířené údivem. Ve stejnou dobu jsme udělali krok k sobě a další a další. Stačil už jen malý kousek k prolomení té tíživé vzdálenosti mezi námi. Zvedla svou dokonalou ručku a pomalu se přibližovala k mému obličeji. Dotkla se mě na tváři. Okamžitě mnou projel elektrizující proud. Její dotek byl tak příjemný jako dotek nejkvalitnějšího hedvábí. Učinil jsem stejný pohyb jako ona a vychutnával si dokonalou strukturu její tváře.

Nedokázal už jsem to více vydržet a zničil vzdálenost mezi námi, tolik jsem jí potřeboval.

Přistoupil jsem k ní a opatrně ji objal, hlavu jsem si opřel do jejích vlasů a vdechoval jejich vůni. Přitiskla se ke mně, obličej pevně zarazila do mé hrudi a zhluboka dýchala. Potřebovala mě, stejně jako já ji. Zesílil jsem své obětí. Oba dva jsme se snažili zničit jakýkoliv prostor mezi námi. Nic víc jsem ke štestí nepotřeboval.

"Na co myslíš?" Prolomil ticho její melodický hlas.

"Na to jak jsem teď štastný." Ucítil jsem jak se její ústa na mé hrudi roztáhla do úsmevu.

"Taky jsem štastná." Zašeptala. Odtáhl jsem se od ní, abych jí mohl vidět do obličeje. Jeho dokonalost mě snad nikdy nepřestane uchvacovat. Zvedla ke mně oči a nejistě se usmála. Oplatil jsem jí úsměv a políbil na čelo. Když jsem se odtáhl tak měla zavřené oči a usmívala se. Znovu jsem ji pevně objal.

"Co by jsi teď chtěla dělat?"

"No popravdě mám ještě žízeň."

"Tak pojď." Chytil jsem ji za ruku a běželi jsme spolu lesem. Pohybovala se velice elegantně a ladně. Doběhli jsme až ke stádu srnek. Rozdělili jsme své propletené prsty a vrhli se každý po své kořisti. S těly si nakonec poradila Vanessa.

"Tak co? Už máš dost?" Zeptal jsem se pobaveně.

"Ano." Odpověděla jednoduše. Chytl jsem jí kolem pasu. Přitiskla se ke mně a hlavu si položila na mé rameno. Pomalu jsme se vydali zpátky k té chatce.

"Co budeme dělat teď?" Zeptala se cestou.

"Můžeme dělat vše co chceš." Odvětil jsem jí.

"Co tedy navrhuješ?"

"No mohly bychom koupit nějaký dům někde za městem a na chvíli tam zůstat a potom třeba cestovat." V očích se jí zalesklo nadšením.

"To by bylo skvělé. A co Volturiovi?" Zeptala se nakonec vážněji.

"Od těch nám zatím nic nehrozí. Důkladně jsem prozkoumal Arovu mysl a i mysl jeho bratrů. Marius jim skutečně o tobě nic neřekl. Jen jsou trochu rozhození zmizením těch tří."

"Myslíš, že je budou hledat?"

"Nevím. Demetri a Marius pro ně byli docela důležití. Ale upíři vnímají čas trochu jinak, takže to zatím nijak zvlášť neřeší." Povzbudivě jsem se na ni usmál. Taky se usmála. Už jsme byli skoro u chatky.

Vanessa Linwood

Vychutnávala jsem si jeho blízkost. Díky mým novým smyslům bylo všechno mnohem intenzivnější. Až díky nim jsem s i uvědomila jak hrozně moc ho miluji. Věděla jsem, že ho miluji už jako člověk ale teď jsem cítila jak každá buňka mého těla existuje jenom pro něj. Došli jsme k chatce a můj anděl mi galantně otevřel dveře. Posadila jsem se na pohovku a sledovala Williema jak rázuje po pokoji.

"Na co myslíš?" Nevydržela jsem to.

"Přemýšlím kam bychom měli jet."

"Slíbil jsi mi přeci Chicago." Usmála jsem se na něj.

"To je pravda takže Chicago. To máme kousek." Nádherně se usmál a šel ke dveřím.

"To už jdeme?" Vyskočila jsem z pohovky. Zase ta rychlost.

"Ne ještě ne. Jen nám skočím pro věci do toho motelu. Myslím, že by ses ráda převlékla." Řekl pobaveným hlasem a vykouzlil ten svůj uličnický úsměv. Nechápavě jsem se koukla na své oblečení. Bylo celé potrhané a od hlíny, jak jsem utíkala lesem, ještě když jsem byla člověk. Přijde mi to tak vzdálené. Williem stál najednou u mě, chytl můj obličej do dlaní a zvedl ho tak abych mu viděla do očí. Na tváři měl stále ten nádherný úsměv. Jeho teď už pro mě měkké rty se dotkly těch mých. Zatočil se se mnou celý svět. Trvalo to jen chvilku. Potom se odtáhl a zmizel ve dveřích.

S blaženým úsměvem jsem se posadila na gauč a přemýšlela kolik věcí se za posledních pár dní změnilo. Před pěti dny jsem byla bláznivá osmnáctiletá holka co vidí budoucnost a je zlomená smrtí svých rodičů. Teď jsem byla dalo by se říct nádherná upírka, která miluje tu nejúžasnější bytost na zemi. Navíc jsem se zbavila bolesti hlavy a místo toho získala tu úžasnou energii. Jakmile jsem na ni pomyslela dostavil se pocit nekonečné moci.

Rozhodla jsem se prozkoumat hranice svých schopností. Už vím, že dokážu rozkládat na prach a spoutávat. To se docela hodí. Co třeba pohybování s předměty? Rozhlédla jsem se po pokoji a zahlédla nějakou knihu. Tak dobře trochu soustředění. Kniha se vznesla do vzduchu a začala putovat pokojem směrem ke mně. Ohromné!! Radostí jsem vyskočila a zatleskala si, při tom kniha s hlasitým plácnutím dopadla na zem.

Další můj pohled padl na skoro uschlou květinu. Řekla jsem si, že když má síla může dodávat energii mně tak by mohla i té květině. Bylo mi jí líto. Mně krvelačnému upírovi bylo líto obyčejné uschlé kytky. Přistoupila jsem k ní a natáhla nad ní ruce. Snažila jsem se jí poslat část mé energie. Tohle nebylo tak jednoduché jako s tou knihou. Nakonec se přece jen z mé ruky spustil pramínek modré záře a směřoval do středu květináče. Čelo jsem měla snahou stažené a zuby zatnuté. V okamžiky kdy se energie dostala do kontaktu s kytkou začaly seschlé listy nabírat opět zelenou barvu. Déle už jsem to nevydržela a stáhla ruku. Přede mnou kvetla nádherná rostlinka s jediným rudým poupětem.

Měla jsem radost, že se mi to povedlo ale hodně mě to unavilo. Znovu jsem se tedy posadila na pohovku a cítila jak se moje energie obnovuje. Takže ničit pro mě není problém, ale obnovovat už ano. Je to přesně jako v životě. Usmála jsem se nad tou myšlenkou. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila tu nejkrásnější vůni na světě. Můj anděl se vrací. Ani jsem si neuvědomila jak moc mi za tu chvilku chyběl až teď, když vím, že za chvíli už bude u mě.

Pořád jsem si nebyla jistá jak se k němu mám chovat. Milovala jsem ho a podle toho co říkal tak on mě taky. Jenže já nikdy žádného kluka neměla a tak vůbec nevím co bych měla dělat. Ten polibek v tom motelu byl naprosto impulsivní. Vrzly dveře a dovnitř vstoupil můj anděl. Obě tašky položil u dveří a znovu se na mě usmál. Potom jeho pohled spočinul na knížce co ležela na zemi.

Tázavě se na mě podíval a chystal se knížku zvednout. Nedokázala jsem odolat tomu pokušení a s knížkou na zemi pohnula o kus dál. Jeho ruka šáhla na prázdno. Rozesmála jsem se při pohledu na jeho nechápavý obličej.

"To ty?" Zeptal se nevěřícně. Jen jsem se usmála a vážně pokývala hlavou. Přes obličej mu přeběhla nějaká emoce ale dál mluvil s vážnou tváří. "Takže jsi se rozhodla si ze mě dělat srandu?" Pomalu se ke mně přibližoval. Znovu jsem jen pokývala hlavou. "Vážně si myslíš, že ti to dovolím?" Zeptal se znovu.

"Jak bys mi v tom chtěl zabránit?" Začala jsem provokativně. Měla jsem v plánu ještě něco dodat, jenže to už byl u mě a nakláněl se k mému obličeji.

"Takhle." Vdechl mi do tváře a políbil mě. Dychtivě jsem se přisála na jeho rty a stáhla ho za sebou na pohovku. Znovu jsem jednala naprosto impulsivně a užívala si každý jeho dotyk. Energie vibrovala mým tělem, čímž ještě více prohlubovala moje pocity. Pečlivě jsme zkoumali ústa toho druhého, přičemž jsme oba přerývavě dýchali, i když jsme to vůbec nepotřebovali. Jeho polibky po chvíli začaly být něžnější, přesto naléhavější. Vycházela jsem vstříc jeho rtům. Ruce jsem si zapletla do jeho vlasů a co nejvíce se k němu tiskla. Přešel od mých úst ke krku. Jeho rty na mém krku ve mně vzbuzovali novou vlnu neznámých pocitů. Neubránila jsem se slastnému vzdechu. Vrátil se ke studiu mých úst. V mém břiše začal sílit pocit motýlích křídel.

Jednu ruku měl zapletenou v mých vlasech a druhá putovala po mém stehně. Zatoužila jsem po tom mít ho pod sebou. Zapřela jsem se do něj a svalila nás na zem. Nepřestávali jsme se líbat. Jeho ruce putovali po mém těle a teď jsem se pro změnu já věnovala jeho krku. Dlouho jsem to nevydržela a vrátila se zpátky k jeho hebkým rtům. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Mým tělem projíždělo tolik různých pocitů. Má obrovská mysl se soustředila jen a jen na tento okamžik.

Najednou se posadil a tím pohybem jsem se napřímila i já. Stále líbal má ústa, tváře oči. Nakonec se začal pomalu odtahovat. Ještě mě několikrát políbil na ústa než se definitivně odtáhl. Nechápala jsem proč to udělal. Udělala jsem snad něco špatne? Zabořil hlavu do mých vlasů a zhluboka oddechoval. Snažila jsem se najít ztracený dech a při tom přijít na to co jsem udělala špatne. Nakonec jsem to nevydržela a zeptala se. Kdybych nebyla tak zbrklá.

"Udělala jsem něco špatne?" Smutek v mém hlase jsem nedokázala zastřít. Překvapeně na mě vzhlédl.

"Ne. Jak tě vůbec něco takového mohlo napadnout?" Zeptal se zděšeně.

"Tak proč jsi přestal?" Zase ten smutek v mém hlase.

"Protože kdybych nepřestal teď tak už bych se nedokázal ovládnout." Řekl a zvedl mi obličej tak abych se na něj musela podívat. Jsem si jistá, že kdybych byla člověk tak bych byla rudá jako rajče. Políbil mě něžně na ústa.

"A co když nechci aby ses ovládal?" Jeho ústa se roztáhly do širokého úsměvu. Zhluboka se mi zadíval do očí.

"Já tě miluji Vanesso. Máme na sebe celou věčnost a já nechci aby naše poprvé bylo v nějaké zatuchlé chatrči." Zalapala jsem po dechu to bylo poprvé co mi to řekl do očí. Rozhlédla jsem se po té chatce. Měl pravdu tohle nebylo to nejideálnější místo.

"Taky tě miluji." Zmohla jsem se na odpověď. Usmál se tím uličnickým úsměvem a posadil se tak aby mě mohl držet v náručí. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a vdechovala jeho vůni. Venku už byla tma. Tohle bude první noc kdy nebudu spát.

"Mám takový pocit, že támhleta kytka byla seschlá." Podíval se na mě s otázkou v očích. Nevinně jsem se usmála a prohodila.

"Zkoumala jsem co všechno dokážu."

"A na copak jsi přišla?" Zeptal se s úsměvem přičemž mě znovu políbil.

"No, že dokážu hýbat s předměty jak jsi viděl. A potom taky předávat energii. Díky čemuž ta rostlinka znovu kvete. Ale to druhý mě dost vyčerpalo. Tak už jsem pak nic nezkoušela." Objasňovala jsem mu svoji aktivitu předtím než přišel.

"To je velice mocné. Zkoušela jsi se třeba dívat do budoucnosti?" Řekl po chvíli.

"Vlastně mě to ani nenapadlo." Přiznala jsem se. Byla to přece moje první schopnost. Zajímalo by mě jestli ji mám i teď. Snažila jsem se soustředit na budoucnost a nic.

Vůbec nic.

"Já nic nevidím." Řekla jsem nakonec smutně.

"Třeba se to projeví později." Utěšoval mě Williem. Chtěla jsem znovu něco namítnout, ale to už jeho rty okupovali ty mé.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek cesta osudu 12. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text: